Jitka Bednářová

Jaroslav Med a Zahradníčkova Blahoslavená Anežka

V Perspektivách 2/2012 Jaroslav Med vysvětluje, proč ve svém příspěvku o sv. Anežce České opomněl Zahradníčkovu báseň ze sbírky Rouška Veroničina. Ospravedlňuje se tím, že nebyla zastoupena v edici Knihy básní, kterou jsme v roce 2001 vydali s Mojmírem Trávníčkem, a tento postup se mu vzhledem k našim editorským kvalitám jeví jako "nepochopitelný".

Domnívám se, že vše by se stalo pochopitelnějším, pokud by se Jaroslav Med seznámil se Zahradníčkovými rukopisy. Sám autor totiž k vydání připravil pouze první oddíl sbírky s 15 básněmi; druhý oddíl za jeho života neměl konečnou podobu. Prozatímní tvar jí dal Bedřich Fučík v samizdatovém vydání Zahradníčkova díla z roku 1984, a ten pak převzali Mojmír Trávníček s Radovanem Zejdou ve II. svazku Díla v roce 1992. V době přímo zasvěcené "zpřístupňování dokumentů" toto řešení jistě mělo své opodstatnění. Při přípravě naší edice v letech 1998-2001 se nám však podoba tohoto oddílu nezdála uspokojivá. Proto jsme se vrátili k rukopisnému konvolutu Roušky Veroničiny a pokoušeli jsme se mu vtisknout novou kompozici, zvažujíce přitom návaznost básní, vyznění sbírky i širší rámec Zahradníčkova díla. Podotýkám, že Bedřich Fučík sice stál u zrodu Zahradníčkových děl a mohl sledovat autorovy záměry, jeho ediční postupy však také nejsou neomylné, jak někteří mají za to, naopak bývají silně poznamenány jeho osobními preferencemi a vkusem.     

Proč jsme se tedy nakonec rozhodli Blahoslavenou Anežku a několik dalších básní do souborné edice Knihy básní nezařadit? Většina básní z II. oddílu Roušky Veroničiny byla napsána v období mezi La Salettou a Znamením moci a je s těmito skladbami silně provázána. Často zde sledujeme pohled ze Zahradníčkova bytu na rušné, tepající Brno, které je jakýmsi pozadím světa stiženého úzkostí, světa neodvratitelných katastrof: jen zdálky sem doléhá zvuk zvonů nebo "vybuchující krása" kvetoucích stromů, jako bolestná připomínka starého světa, jenž mizí. Některé básně, jako např. Svatováclavský večer, se pak stávají jakýmsi předstupněm Znamení moci, což je sice geneticky zajímavé, básni to však ubírá na osobitosti. Po jejím vynechání by pak Blahoslavená Anežka (báseň se silným a naléhavým závěrem, ale možná méně jedinečným počátkem) byla v celém oddíle osamocená. Nechali jsme tedy stranou i ji, ve snaze zachovat tematickou dichotomii mezi oddíly sbírky: v prvním oddíle je obsaženo několik světeckých básní (Svatý Josefe, Ó Šebestiáne) či básní věnovaných konkrétním lidem (Jakubu Demlovi, Františku Halasovi), v oddíle druhém se vše slévá do naléhavého "tady a teď". Ostatně i sám Zahradníček velmi dobře rozlišoval hodnotu svých básní - ze tří básní napsaných k intronizaci českých biskupů zařadil do Roušky Veroničiny pouze jedinou.

V komentáři jsme byli Nakladatelstvím Lidové noviny tlačeni k co největší stručnosti, přesto je část těchto edičních peripetií zaznamenána kromě s. 910 také na s. 768 a 781, což si Jaroslav Med mohl snadno dohledat. Také píseň ke sv. Anežce České, jež do kanonického díla nepatří, je ve III. svazku Díla běžně k dispozici.

Naše řešení je samozřejmě jednou z možných interpretací a neosobuje si poslední slovo. Celistvost, nikoli úplnost však často spočívá v určitém omezení. Koneckonců situaci, kdy jsou dobré básně oslabovány sousedstvím těch horších, podle mne zřetelně ilustruje Zahradníčkova předchozí sbírka Stará země. Ačkoli chápu, že věřící člověk by rád měl k dispozici "básnický hold sv. Anežce České", s odstupem jedenácti let se stále domnívám, že naše řešení sbírce více přidává, než ubírá: rozhodně není pouhopouhým "vynecháním něčeho podstatného", jež si zasluhuje vykřičník.