Jitka Štollová

Pokřivené stíny Richarda III.

Pravda: Co děláš na jevišti?

Poezie: Stíny.

Pravda: Já tedy dodám těmto stínům těla.

Rozhovor Poezie a Pravdy v úvodní scéně anonymní hry Skutečná tragédie Richarda Třetího z roku 1594 odráží samu podstatu problému zobrazení krále Richarda III. v anglické literatuře. Historikové a literární badatelé po staletí hledají onu hranici mezi pravdou a poezií, tedy mezi fakty a fikcí, která by dala odpověď na otázku, do jaké míry odpovídá literární podoba Richarda Glostra jeho historickému předobrazu. Skutečná tvář Richarda III. se ztrácí právě v oněch "stínech" utvářených poezií.1 Stín Richarda III. se v průběhu staletí stále více křivil, narůstal do kolosálních rozměrů a žil svým vlastním literárním životem - stával se temnějším, ale také introspektivnějším, uvědomujícím si své činy, a tudíž psychologicky plastičtějším. Ve stejné hře, začínající zmínkou o stínech na jevišti, hovoří o stínech ve své mysli i samotný Richard: "Můj děsivý stín, který mě stále provází." Skutečnost, že se Richard III. proměnil z historické osobnosti, zachycené anglickými kronikáři, ve svébytného protagonistu několika renesančních her včetně té Shakespearovy, nabízí jedinečnou možnost zkoumat zlo soustředěné v jediné osobě machiavelistického panovníka.

Pohled napříč dějinami zobrazení Richarda III. odhaluje tři vlivy ve vývoji jeho literárního portrétu. Prvním jsou bezděčné změny jednotlivých autorů, díky nimž se králův příběh rozrůstal a košatil. Jiným druhem alternace je vědomé rozšiřování a domýšlení skutečnosti v zájmu umocnění dramatického efektu. Tato tendence přispívá k individualizování Richarda III. jako psychologicky věrohodné postavy, ačkoliv se tím autoři nevyhnutelně dostávají na pole spekulací a úvah, když se snaží odhadnout jeho motivace nebo nastínit pochody jeho svědomí. Za třetí, autoři v šestnáctém století měli tendenci přizpůsobovat biografii Richarda III. klasickým vzorům. Zvláště v případě Polydora Vergila a Thomase Mora, o nichž bude řeč dále, je patrná snaha dát historii podobu eposu se všemi konvencemi, které tento žánr obnáší, například zdůraznění tyranovy hrůznosti nebo předepsané výčitky svědomí. Všechny tyto tendence mají společný - veskrze literární - cíl: snahu podat historii jako zajímavý příběh (Hanham, 194).

Nejstarší historiografický portrét Richarda III. pochází z Croylandské kroniky, pokrývající s přestávkami roky 655-1486 a poprvé vydané latinsky roku 1596. Kronika vykresluje jak politické dějiny Anglie, tak dějiny východoanglického croylandského opatství. Pozornost je zaměřena především na vnitřní politiku království, ne na zvláštní rysy jejích hlavních aktérů. Kronika tak například neuvádí žádnou zmínku o Richardově fyzické znetvořenosti. Obsahuje některé negativně hodnotící formulace, ale ty jsou názorem neznámého autora analyzujícího historii, který se snaží vylíčit dějiny, aniž by se spoléhal na legendy a mýty či vědomě králův příběh přibarvoval (Churchill, 42).

Text například uvádí, že Richard III. nařídil, aby lordové z celé země složili slib věrnosti jeho jedinému synu Edwardovi pro případ, že by se s ním samotným něco stalo. Ale, jak říká kronika, "plané jsou myšlenky toho, kdo chce prosadit své zájmy bez pomoci Boží" - Richardův desetiletý syn zemřel brzy poté. Kronikář pokračuje, že zpráva o jeho smrti přivedla jeho rodiče "na hranici šílenství". Před závěrečným střetem s Richmondem, budoucím zakladatelem tudorovské dynastie Jindřichem VII., na bosworthském poli v roce 1485 měl prý Richard III. zlé sny, v nichž ho obklopovala "spousta démonů", a po probuzení měl být nezvykle bledý. Tento motiv zneklidněného Richarda rozvíjejí v různých formách také všechny richardovské hry. Kronikář však rovněž zdůrazňuje heroický nádech Richardovy smrti: "V boji, a ne při útěku [...] Richard utržil množství smrtelných zranění a padl jako statečný a velmi udatný princ."

Richard III. se objevuje v mnohých historiografických dílech té doby, zabývali se jím například Polydore Vergil (Historia Anglicae, 1534), Edward Hall (The Union of the Two Noble and Illustre Famelies of Lancastre and Yorke, 1548), Raphael Holinshed (Holinshed`s Chronicles of England, Scotland, and Ireland, 1577, reedice 1587) a Thomas More, jinak známý jako autor spisu Utopie. Jeho dílo Historie krále Richarda III. (History of King Richard III), které psal souběžně v angličtině a latině mezi lety 1513 až 1518 (anglická verze poprvé vydána samostatně roku 1557, latinská 1565), zůstalo nedokončené a stalo se součástí Hallovy kroniky, z níž později čerpal Holinshed.

Právě Thomas More se podstatnou měrou zasloužil o to, že se Richard III. stal symbolem machiavelistického panovníka. Jeho Historii nelze hodnotit jen měřítkem historické pravdy, ale především literárního efektu. More vylíčil vládu Richarda III. jako tragédii pádu, v rámci níž je tyran vynesen na vrchol, načež se následně zřítí dolů. Zprostředkování tohoto příběhu má charakter morálního poselství, protože názorně ukazuje, jak skončí ti, kteří zneužijí moc. Zároveň je Morův portrét znetvořeného krále natolik sžíravý, že si téměř říká o to být interpretován jako jistý druh satiry. Je dokonce možné, že Morovou snahou nebylo očernit přímo Richarda III., ale využít ho jako historického příkladu a zveličením jeho už tak negativního obrazu poukázat na nešvary krále Jindřicha VII. (Kendall, 503). Morův Richard se "rozumem a statečností" rovná svým bratřím, ale nedosahuje jejich fyzických kvalit kvůli své malé postavě, hrbu a levému rameni položenému výše než to pravé. More dodává, že je to člověk zákeřný, zlostný, závistivý a "už od narození vzpurný". Uvádí také legendu o tom, že se král narodil koncem pánevním napřed a měl jako novorozenec zuby, což bylo považováno za zlé znamení. Tento portrét Richarda III. inspiroval zejména Williama Shakespeara, který ho převzal a dále rozpracoval.

Nejstarší dochovanou anglickou hru o Richardovi III., trilogii Richardus Tertius, napsal v roce 1597 cambridgeský akademik Thomas Legge. Inscenace latinsky psaných her, ať už antických dramatiků, nebo originálních textů anglických autorů, byly ve školách a univerzitách v tudorovské Anglii rozšířené jako zdroj zábavy i poučení. Legge čerpá z tradice senekovského dramatu, zejména v jeho důrazu na pochmurnou atmosféru a portrétu tyrana ovládajícího své okolí. Avšak sám přináší do tohoto žánru inovace: jednak redukuje roli antického chóru, jednak celý příběh prezentuje jako trilogii umožňující vykreslit vzestup i pád ústřední postavy, čímž předjímá například Shakespearovy historické tetralogie. Samotný historický námět pak nutí Leggea opustit dramatické jednoty místa, času a děje. Ačkoliv se tedy Legge inspiruje Senekou, jeho novátorský přístup k historii jako příběhu s dramatickým potenciálem vede některé kritiky k závěru, že Richardus Tertius je vůbec první anglickou historickou hrou (Churchill, 270).2

Při zpracovávání historického materiálu Legge vychází především z Hallovy a Morovy kroniky, i když se od nich v některých ohledech odchyluje - nejvýrazněji v tom, že Richarda III. vykresluje jako pouze morálně, a nikoli fyzicky pokřiveného člověka. Trilogie obsahuje jedinou zmínku o panovníkově fyzické deformovanosti, konkrétně o "bezkrevné paži, seschlé a bez užitku".

V psychologické rovině je Leggeův Richard bezskrupulózní muž, ochotný obětovat vše pro svoji ambici a schopný získat přízeň lidí, kteří mu pomohou ji naplnit. Avšak Richard nedominuje své vlastní hře, není brilantním machiavelistou či středobodem zla, od něhož se vše odvíjí, jako je tomu v Shakespearově dramatu. Naopak se poněkud ztrácí v mimořádně vysokém počtu postav na jevišti. Toto není jen vnější, technický rys hry, ale promítá se i do vnitřní mechaniky vztahů mezi postavami. Richard je závislý na svém okolí, spoléhá na jeho rady a neskrývá svoji nejistotu a občasnou slabost. Formát trilogie umožňuje sledovat vývoj této vnitřní dynamiky: souběžně s tím, jak Richard naplňuje svoji ambici, až dosáhne vytoužené koruny, rostou i jeho obavy z nepřátel a zrady. Tento vzorec později využívá i Shakespeare. V prvním díle trilogie Richard ještě uklidňuje Buckinghama (který je v tomto okamžiku jeho spojencem, ač se od něj později odvrátí a v podstatě tím potvrdí Richardovy obavy) slovy: "Nenech mrazivou hrůzu mučit své chvějící se srdce." Následně ukáže své organizační vlohy při vypracování plánu, jak ovládnout Londýn pomocí úplatků a příslibů výhod pro jeho starostu. Ve třetím díle je to však jeho spojenec Lovell, který vybízí Richarda k rozvaze a odvaze a bezděčně mu tak připomíná jeho vlastní slova: "Kde je tvá dřívější statečnost? Ať tvůj ušlechtilý duch zažene zbabělý strach. Silný muž zřídkakdy pozná obavy. Ať tvá vznešená odvaha neselže tváří v tvář nebezpečí. Přestaň se bát - strachuješ se o něco, co je docela v bezpečí."

Poslední poznámka je zvlášť významná, protože Richarda nepřímo označuje za zbabělce a dokonce ho jistým způsobem zženšťuje. Podobnou radu totiž dostává i Richardova hlavní oponentka ve hře, královna Alžběta, když se ji kardinál snaží přesvědčit, aby vydala svého mladšího syna do péče jeho strýce Richarda. Je samozřejmě paradoxem, že se královniny obavy o život jejích dvou synů naplní, jakmile Richard zneužije své moci a díky jejich zavraždění se stává králem. Stejně proleptický je i strach samotného Richarda v závěrečné fázi hry, kdy je postupně opouštěn svými spojenci a padne Richmondovou rukou na bosworthském bitevním poli.

Skutečnost, že Richard není tak zcela pánem svého příběhu, se promítá i do struktury hry. Legge naplňuje schéma antické hry tím, že do svého vyprávění včleňuje chór, prolog a epilog. Právě prologem a epilogem se zdá být Richard určen a do jisté míry ohraničen. Na začátku třetího dílu vystoupí prolog nesoucí jméno Šílenství a slíbí Richardovi jeho pád: "Ať tvá zločinnost řádí dál - na krátký čas. Jen se odvaž učinit vše, co vymyslí tvá brutální mysl; ať králova zkaženost uvrhne zem v chaos." V závěru hry se epilog obrací k divákům s připomínkou právě zhlédnutých událostí: "Viděli jste vražedné boje o moc a zasloužené potrestání tyrana." Zatímco Shakespearův Richard III. bojuje proti svým soupeřům i svému osudu a na počátku hry sám přebírá roli prologu, aby diváky informoval o svých záměrech, Leggeův Richard neukazuje takovou vitalitu a bojovnost a je, obrazně řečeno, prologem a epilogem také rozdrcen.

Už do další hry na richardovské téma, Skutečné tragédie o Richardu Třetím (The True Tragedie of Richard the third, Wherein is showne the death of Edward the fourth, with the smothering of the two yoong Princes in the Tower, anonymní hra vydaná roku 1594), kterou Shakespeare pravděpodobně znal, vstupuje Richard III. jako člověk pokřivený nejen morálně, ale i fyzicky. Ještě než se sám poprvé objeví na jevišti, alegorické postavy Pravdy a Poezie ve svém úvodním rozhovoru vykreslují jeho obraz, a nepřímo tak dávají divákům vodítko, jak k němu přistupovat. Je opět příznačné, že autoritou v jeho zobrazení je Pravda, jíž se Poezie ptá: "Jaký člověk byl tento Richard z Glostru?" Nato ho Pravda charakterizuje jako fyzicky znetvořeného muže s hrbem a chromou paží, "chrabrého, ale tyranského".

Souběžně s tím, jak se Richard fyzicky odlišuje od ostatních postav, získává i na divadelní přesvědčivosti a působivosti. Skutečná tragédie poprvé na anglické jeviště přináší Richarda III. jako ztělesnění machiavelismu a vůle k moci. Jeho výlučnost ho však také staví do pozice sociálně vyloučeného jedince - tento motiv rozvíjí dále Shakespeare, který ukazuje Richarda jako nežádoucího potomka, jehož narození lituje jeho vlastní matka. Ve Skutečné tragédii není Richardova vyčleněnost dominantní, přesto je však patrná už ve scénické poznámce otevírající druhou scénu hry: "Vstoupí Edvard IV., Lord Hastings, Lord Gray, Markýz Dorset a Alžběta. Po nich Richard." Pozoruhodné na této poznámce je, že uvádí scénu, v níž je Richard III. jen tichou postavou mezi ostatními. Veškerá divákova pozornost se upírá na umírajícího krále Edvarda IV., který ho jen okrajově zmiňuje v souvislosti s jeho novou funkcí protektora. Tento tichý Richardův výstup je v přímém protikladu s předcházející scénou, v níž Pravda a Poezie objasňují divákům kontext hry a svým popisem staví "znetvořeného a chrabrého" Richarda III. do středu akce.

Divák musí čekat až na čtvrtou scénu, aby slyšel Glostra poprvé promluvit. Jakmile se však Richard ujímá slova a akce, okamžitě vstupuje do své role vládychtivého machiavelisty, který je odhodlán panovat navzdory zákonu, který mu jako protektorovi zakazuje stát se králem, a dokonce "navzdory smrti či peklu". V tomto svém prvním monologu také naznačuje úmysl zbavit se svého synovce, nyní krále Anglie. Tím se identifikuje s legendou o Richardovi jako iniciátorovi vraždy svých malých synovců, jak ji shodně popsali Vergil i More. Rozdíl v jejich zobrazení však je, že zatímco Vergil tvrdí, že způsob vraždy obou princů není znám, More nabízí čtenářům drastický a detailní popis jejich smrti spočívající v udušení polštářem.

Richard se tak ve čtvrté scéně stává hybnou silou událostí a získává dynamiku rebela. Už Vergil popsal Richarda III. jako uzurpátora, který vládl "proti zákonům Božím i lidským", a Skutečná tragédie tento motiv rozvíjí. Richard se po většinu času zabývá machinacemi a stojí ve středu intrik, které mají odpravit jeho politické odpůrce a proklestit mu cestu k trůnu. Když však dosáhne svého cíle, jeho původně přímočará cesta vzhůru se zastaví na jeho psychice: král začne být podezřívavý vůči svému okolí, ačkoliv ještě bez rozmyslu neudeří posla válečných zpráv tak jako Shakespearův Richard III., když ztrácí sebekontrolu. Jak se blíží konec hry, ozývá se v panovníkovi na několik okamžiků svědomí. Není to slabost muže, nejistého si sama sebou a polapeného ve své vlastní panice, jako je tomu v Richardovi Tertiovi. Skutečná tragédie zachycuje machiavelistu pátrajícího po kořenech své situace a zprostředkovaně i své vlastní role. Richard ve svém monologu předjímá Claudia v Hamletovi, meditujícího o neschopnosti se modlit a litovat svých vin, a zaznívá v něm i stejný vzdor jedince vůči božské autoritě, který o několik desetiletí později vylíčí John Milton v postavě Satana ve svém Ztraceném ráji a Znovuzískaném ráji.

Čím očistíš sám sebe od svých vin?

Kát se a chtít milost za zločiny?

Či prosit svého Boha o soucit?

Ha, kát se? Ať lituje, kdo chce - ne já.

Můj Bůh není můj. Richard je odhodlán

změřit svou odvahu krví jiných.

Je mimořádné, že Skutečná tragédie i Shakespearův Richard III. využívají tématu z poměrně nedávné anglické historie, aby ukázali luciferovskou rebelii jako archetyp hříchu. Jiní renesanční dramatici se totiž za tímto účelem uchylovali k biblickým nebo antickým příběhům, tedy "méně politicky výbušnému materiálu" (Matthews, 14). Avšak ani Richard III. z této hry, ani jeho shakespearovský protějšek se nezabývají jen svým protestem vůči vyšší autoritě a neupevňují tím svoji pozici rebela. Poddávají se také hlasu svého svědomí a strachu z důsledků svých činů. Nedlouho poté, co se formou otázek ujistí o svém odhodlání jít za svým cílem navzdory zločinu, je Richard III. ve Skutečné tragédii doslova chycen v pasti výčtek svědomí.

Hrůza dřívějších krvavých činů

vnáší děs do zraněného svědomí,

takže ať spím, bdím, či dělám cokoliv,

zdá se mi, že duchové mých obětí

přicházejí, aby se pomstili.

Krev jako určující metafora pulzuje veškerým Richardovým jednáním. Jeho monolog je zároveň ukázkovým příkladem zvláštního druhu personifikace zvaného pathetic fallacy. Principem této rétorické figury je přenesení lidské emoce na objekt, jenž je tímto způsobem animován. Richard se tak ocitá ve světě, v němž se mu zdá, že "slunce ve dne hoří jen pro pomstu, / měsíc se v noci temní pro pomstu [...] planety mění své dráhy pro pomstu". Pomsta za zločiny se tak v panovníkově představě stává hybnou silou přírody tak, jako Richard III. sám svými činy a řečí dodává dynamiku celé tragédii.

Výčitky svědomí však nenaruší odhodlání muže, který - jak naznačují kroniky i postava Pravdy ve své úvodní charakteristice - vyniká nejen svojí pokřiveností, ale i statečností. Na rozdíl od Shakespearova příběhu Richard III. ve Skutečné tragédii nepronáší motivační řeč před celým vojskem, ale pouze monolog v přítomnosti dvou svých spojenců. Intimnější zasazení jednoho z posledních monologů před královou smrtí koresponduje s jeho meditativnějším tónem. Richard v něm mimoděk osloví Boha, aby se vzápětí opravil, protože "co mluvím o Bohu, / když jsem celou dobu sloužil ďáblu". Pak se obrací ke smrti, "sladké smrti, mému poslednímu příteli", která mu slíbila zajistit věčnou slávu. V závěru se však meditativní ladění zcela ztrácí v metaforách zuřivé pomsty na protivníku Richmondovi. Tento záchvat vzteku se promítá i do Richardovy řeči - když se zalyká představou Richmondovy smrti, jeho blankvers se rozpadá a ztrácí rytmus a konzistenci.

A dnes, právě dnes, doufám, že touto svojí zchromlou paží

vyrvu z Richmonda ohavné srdce

a pak ho pozřu bez dechu, horké a se solí,

a vypiju vlažnou jeho krev.

Tato slova radikálně převracejí vnímání Richardova charakteru. Jestliže hra ve své druhé polovině nabízí pohled do psychologie tyrana, který bojuje se svým svědomím i brutálními poetickými obrazy ve své mysli, v samotném závěru ústřední postava zpodobňuje samu sebe jako krvežíznivé zvíře, a překonává tak nejtemnější legendy o sobě samém, jak je vylíčil například Thomas More. Touha po vítězství je pro Richarda III. základním životním pudem a žene ho bezhlavě do střetnutí s Richmondem, v němž posléze padá.

Když Shakespeare psal svůj příběh o Richardovi III., nechal se anonymní hrou inspirovat v jejím zobrazení Richarda jako nejvýraznější postavy a tento rys ještě posílil. Richard III. nejen že dominuje hře nesoucí jeho jméno (The Tragedy of King Richard the Third, kvartové vydání poprvé 1597), ale do popředí akce vystupuje už ve třetím díle Jindřicha VI. (první kvarto 1595) a poprvé je zmíněn dokonce již ve druhém díle této trilogie (první kvarto 1594). Množstvím divadelního prostoru na shakespearovském jevišti ho tak překonává jen Jindřich V., který se objevuje jako princ Jindra v obou dílech Jindřicha IV. a vede své vojáky do bitvy u Agincourtu v následující hře. Skutečnost, že se Richard III. "rozprostírá" napříč třemi hrami, umožňuje detailně sledovat vývoj jeho zobrazení. Řečeno jmény, kterými jsou označeny jeho promluvy v jednotlivých fázích dramat, je to cesta od Richarda ke Glostrovi a ke králi Richardovi.

Ve druhém a třetím dílu Jindřicha VI. není Richard ještě oním osamělým predátorem jako v Richardu III. Je zobrazen jako válečník a muž respektující rodinné vazby v rámci dynastie Yorků. Dává najevo nejen svůj vztah k otci, ale také k mladšímu bratru Rutlandovi, zavražděnému z popudu vládnoucí dynastie Lancasterů. Přirovnání, která v souvislosti s ním používá, jako například "něžný výhonek", kontrastují s pozdějším portrétem Richarda jako iniciátora vraždy svých yorkistických synovců.

Zvrat přichází ve třetím jednání Třetího dílu Jindřicha VI., v němž Richard pronáší svůj nejdelší monolog v celém Shakespearovi a odhaluje svůj záměr uzurpovat trůn. Vědomě buduje svoji identitu machiavelisty a nejen že odhaluje svoji touhu po moci, ale také podtrhuje své fyzické znetvoření tím, že divákům nabízí inventář svého těla: "paži mám scvrklou jako uschlý keř", hrb je jako "pokroucený výsměch mého těla" a jednu nohu má kratší, což způsobuje kulhání. Handicap dává do souvislosti s negativním postojem svých nejbližších, zejména matky, vůči své osobě - "už v lůně matky se mě láska zřekla" - a přetváří svoji frustraci na hnací sílu své ambice.

Na tomto monologu se láme dvojí tvář Richarda III. Je možné říci, že Richard z druhého a počátku třetího dílu Jindřicha VI. nastavuje zrcadlo pozdějšímu králi Richardovi III. Muž, který si cenil rodinných pout, se stává vyděděncem v rámci své vlastní rodiny, otevřeně nenáviděným vlastní matkou. Ten, který pomstil vraždu "mladého Rutlanda", se sám stává vrahem dětí. Tato změna koresponduje se změnou jména Richarda III. ve vývoji příběhu. Je označován svým křestním jménem do té chvíle, než mu jeho bratr Edvard, nový král Anglie, udělí titul vévody z Glostru, a dalšího bratra George učiní vévodou z Clarence. Avšak Richard nechce tento titul přijmout a sám se raději chce stát Clarencem, protože "ze slova Glostr obchází mě hrůza". Přízvisko Glostr se tak stává jakýmsi nomen omen, které předznamená další vývoj hry a ovlivní všechny zúčastněné. Na počátku následujícího dílu tetralogie totiž Richard v úvodním monologu seznámí diváky se svými plány na získání koruny. Součástí jeho intrik je také útok proti jeho bratru Georgovi Clarencovi: Richard rozšíří proroctví, že člověk se jménem začínajícím na "G" zavraždí královy potomky. George Clarence je kvůli tomu uvězněn a na Richardův popud ve vězení zavražděn, ale písmeno "G" ve skutečnosti odkazuje k Richardovu titulu vévody z Glostru.

Už úvodní monolog této hry vyjadřuje další posun v zobrazení Richarda III. jako divadelní postavy. Shakespearův Richard je machiavelistou, stejně jako jeho předchůdce ze Skutečné tragédie, ale navíc získává schopnost humoru, ironie a dokonce sebeironie. Stává se dominantní figurou, středobodem, kolem něhož se soustředí veškerá akce hry. Přiléhavě tuto rozpínavost jeho osobnosti vystihne královna Markéta, když ho ve své kletbě označí za pavouka spřádajícího "smrtonosnou síť". Předivo Richardových intrik se vine celou hrou od počátku až do Richardovy smrti.

Výlučná pozice Richarda III. ve hře nesoucí jeho jméno je vyjádřena i skutečností, že tato postava přebírá roli prologu a sama uvádí diváky do kontextu války růží. Tato dramatická struktura je velmi odlišná od Leggeova Richarda Tertia, v němž prolog a epilog předvídají Richardovi zkázu. Podstatný rozdíl v monolozích je zřejmý i ve srovnání se Skutečnou tragédií. V ní má Richard několik působivých promluv, ale až na krátké výjimky ve čtvrté scéně jsou to vždy monology pronesené v přítomnosti jiné postavy. Paradoxní proto je, že v této hře má více příležitostí k vlastní řeči na prázdném jevišti Richardovo páže než Richard sám. Shakespeare toto mění a vkládá Richardovi do úst několik zásadních monologů, označovaných v angličtině jako soliloquies, tedy promluv pronesených na prázdném jevišti. Tyto monology se stávají nástrojem dalšího individualizování postavy a naznačují jistý vrchol v jejím dramatickém zobrazení. Zatímco o čtyřicet let dříve, v Leggeově Richardu Tertiovi, se Richard ztrácí ve změti ostatních postav, v Shakespearovi získává zcela jedinečný prostor a pozici vůdčí osobnosti.

Jeho dominantní roli nijak nesnižuje fakt, že i Shakespearův Richard III. je konfrontován se svým svědomím, když ho před bitvou na poli Bosworth navštíví duchové zavražděných. Shakespeare tak dramatizuje slova Richarda III. ze Skutečné tragédie: "Zdá se mi, že duchové mých obětí / přicházejí, aby se pomstili." Chórický výstup přízraků, které spícího Richarda proklínají aliterovanou kletbou "Zoufej si a zemři!" (v originále: "Despair and die!"), bezprostředně předchází okamžiku, kdy se Richard probudí ve svém stanu a pronese poslední významný monolog na prázdném jevišti: "Dejte mi koně! Zavažte mi rány! / Slituj se, Kriste! Dost. Byl to jen sen. / Zbabělé svědomí, jak moc mě tížíš." Úvodní slova tohoto monologu mají přesah do dalších částí tragédie, a dokonce se zdá, jako by odpovídala na předchozí richardovské hry. V okamžiku po procitnutí z noční můry se shakespearovský padouch dovolává Krista, i když byl na počátku hry obviněn lady Annou, které zabil manžela: "Ty neznáš zákon Boží ani lidský. / I dravá zvěř má trochu soucitu. [...] Bůh / zas nepřipustí, abys došel spásy." Richardův výkřik je také, mimo jiné, v protikladu s přesvědčením Richarda III. ze Skutečné tragédie "neprosit Boha o soucit". Shakespeare prohlubuje psychologickou kresbu svého padoucha, když ho ukazuje nejen jako ztělesnění machiavelismu, ale také jako lidsky zranitelnou postavu.

Richardova slova jsou v mnohém ohledu prorocká. Výkřik "Dejte mi koně" odkazuje zpět k legendám, podle nichž byl Richard statečný voják, a zároveň předznamenává jeho emblematickou větu pronesenou na bitevním poli: "Království za koně." Podobně je možné vnímat i jeho prosbu o zavázání ran jako předzvěst konečného střetu s Richmondem. Avšak tato věta má hlubší rezonanci a odkazuje také do Richardovy minulosti, k nenávistným slovům jeho matky a ostatních postav o tom, že byl odjakživa vzdorný a jeho narození bylo doprovázené zlověstnými okolnostmi, jak psal už Thomas More. Takové vylíčení zdánlivě potvrzuje legendu o ďábelském vladaři, rozvíjenou kronikáři a Shakespearem převzatou, podle níž se špatnost budoucího krále projevovala doslova od kolébky.

Ve skutečnosti však Shakespeare svým dramatickým ztvárněním zdůrazňuje, že takový pohled na Richardovu minulost mají jen určité postavy z jeho nejbližšího okolí, a že se tedy může jednat jen o jednu z mnoha interpretací jeho osobnosti, jen o jednu z mnoha legend. V Richardovi III. je akcentováno napětí mezi Richardem a jeho matkou vévodkyní, jež vyvrcholí jejich střetem ve čtvrtém jednání, v němž matka svého syna prokleje. Panovníkův výkřik "Zavažte mi rány!" je proto možné chápat i jako odkaz na tuto stránku jeho osobnosti. Shakespeare se, na rozdíl od předchozích autorů, nezaměřil jen na působivé vykreslení tyrana a rebela proti pořádku, ale podal psychologicky bohatší a mnohovrstevnatý portrét člověka, který je zároveň králem, uzurpátorem, bojovníkem, vrahem, ale také mužem poznamenaným nedostatkem citu a kompenzujícím si tuto frustraci svojí ambicí. Díky této složité psychologické kresbě nepřestává Shakespearův výsostný padouch zajímat tvůrce ani ve dvacátém století.

Snímek Richard III. (1955) režírovaný Laurencem Olivierem, který zároveň ztvárnil titulní roli, je vedle Richarda III. (1995) vzešlého ze spolupráce režiséra Richarda Loncraina a herce Iana McKellena pravděpodobně nejznámější filmovou adaptací této Shakespearovy hry ve dvacátém století. Snímek se nesnaží rozhodnout debatu mezi Pravdou a Poezií o skutečné tváři Richarda III. Naopak se v úvodu tvrdí, že příběh země zvané Anglie je "vzorem utkaným z historie a legend", bez nichž by dějiny byly jako "myšlenka bez imaginace". Film tím na počátku jasně odděluje historického Richarda z Glostru a jeho literární život po životě. I scény samotné potvrzují skutečnost, že vyprávěný příběh rozhodně není historickým dokumentem: kulisy působí papírově a nereálně a stejný pocit má divák i z postav, které jako by sdílely tytéž kostýmy, účesy a výrazy, čímž postrádají jakoukoliv výlučnou identitu. Přehnaná umělost prostředí i postav může připomenout satirický nádech Morovy Historie, protože obě díla v různých podobách poutají pozornost ke své vlastní umělecké formě, stejně jako k oné propasti mezi skutečností a mýtem, která leží v jádru příběhu o Richardu Glostrovi.

Olivierův Richard III. je však už veskrze shakespearovskou postavou. V pastelových, téměř televizních kulisách vystupuje jeho černá, přihrbená postava jako nepatřičný a zlověstný element, který dominuje nejen scénám z Richarda III., ale uzurpuje si i část předchozí hry - Richardova úvodní řeč je ve filmu doplněna jeho monologem ze třetího dílu Jindřicha VI. Úpravy původního textu, obsahující kromě nutných škrtů veršů i přeskupování a rozdělování scén, dále umocňují působivost tohoto machiavelisty ovládajícího své okolí. Příkladem tohoto jevu je scéna námluv, v níž Richard odvrací výčitky lady Anne, jejíhož manžela zabil, a sám ji nakonec úspěšně dobývá. Rozdělením tohoto výjevu na dvě scény se ve filmu otupí slovní agresivita mezi oběma postavami a Richard se tak ocitá ve výhodné pozici, kdy využívá Anniny slabosti a zapojuje do svého slovního svádění i doteky. Olivierův Richard III. je fyzicky deformovaný, ale není zbavený určité přitažlivosti, jíž účinně využívá. Je proto příznačné, že z filmu bylo vyškrtnuto jeho slavné prohlášení:

Mně není přáno býti milovníkem

a trávit život módní krasomluvou -

já předurčen byl stát se zločincem

a nenávidět línou rozkoš doby.

Tato Shakespearova slova neodpovídají Olivierovu pojetí. Jeho Richard není sexuálně frustrovaným zločincem, ale zločincem a milovníkem současně, který prokazuje, že je to naopak on, kdo dokáže frustrovat své okolí. Koneckonců, Richard demonstruje svoji fyzickou zdatnost i v jiných scénách než během svádění lady Anne. Bezprostředně po prohlášení králem se chopí provazu od zvonu, přehoupne se přes zídku ochozu, na němž doposud stál, a snese se na zem. Pak beze slova nabídne svou zdravou ruku Buckinghamovi k polibku s takovou sveřepou autoritou, že je jeho spojenec donucen padnout na koleno.

Richardova síla je ve filmu nejpřesvědčivěji ukázána během bitvy na bosworthském poli. Během ní je Richard III. zobrazen v duchu raných kronik jako "statečný a udatný princ". Tím adaptace ještě umocňuje ten rys Richardovy osobnosti, jejž do něho vtiskl i Shakespeare. Zároveň se však film od své literární předlohy odchyluje v samotném zpodobnění královy smrti. Shakespeare, stejně jako autor Skutečné tragédie, nechává Richarda III. padnout v přímém boji proti Richmondovi, ačkoliv Richardova poznámka "Šest Richmondů musí být na bojišti. / Pět jsem jich zabil, ale jeho ne!" poněkud vrhá stín na to, zda jejich střetnutí bylo férovým soubojem jeden na jednoho. Olivier na tomto místě opouští Shakespearovo ztvárnění a ukazuje Richardovu smrt zcela podle kronik, které - jako například ta croylandská - popisují, že Richard III. byl obklíčen, opuštěn spojenci a padl v boji proti přesile.

Také ve filmu je krvácející Richard III. zabit anonymním davem vojáků v brnění, a nikoliv svým úhlavním oponentem a morálním protipólem Richmondem. Avšak vládce budí hrůzu i ve svém pádu: po útoku na něj se vojáci stáhnou a sledují s obavami a odporem jeho škubající se, umírající tělo. I v tomto posledním okamžiku má tak Richard, obrazně řečeno, zajištěno prázdné jeviště na bosworthském poli. Pozornost všech zúčastněných, diváků i filmových postav, se upírá k jeho finálnímu gestu - pozvednutému meči, který proti obloze vytváří obrys kříže, než definitivně padne do trávy vedle Richardova mrtvého těla. Richardovu korunu pak zvedne lord Stanley s vidinou budoucí korunovace svého nevlastního syna Richmonda. Avšak způsob, jakým korunu drží proti blankytné obloze, je veskrze příznačný. Toto gesto totiž prozrazuje reálný stav věcí v anglickém království - skutečnost, že anglická koruna, stejně jako budoucnost této země, visí ve vzduchu.

Olivierův snímek utvořil most mezi poválečným Richardem III. a jeho shakespearovským předobrazem. Zároveň se však tato filmová adaptace neomezuje na jedinou hru jako svůj výlučný zdroj a nepřímo v sobě nese odkazy na richardovskou legendu tak, jak ji po staletí utvářeli angličtí kronikáři a po nich dramatici. Její akcent na královu fyzickou dominanci, a dokonce podivně zvrácenou atraktivitu, je dalším příspěvkem k "zmnohotvárnění" osobnosti Richarda III., která se opírá o zkaženost a pokřivenost v mnoha smyslech tohoto slova, ale také o podivuhodnou sílu a působivost. Důkazem přitažlivosti této postavy je, že Richardův pokřivený stín dopadá i na jeviště jednadvacátého století. Právě letos tyran přikulhal na jeviště ve Stratfordu nad Avonou v inscenaci Královské herecké společnosti, do londýnského divadla Globe, stejně jako na Pražský hrad v premiérovém představení Letních shakespearovských slavností, aby slovy "Now is the winter of our discontent" opět lapil diváky do svého příběhu.

V textu jsou použity citace z her Williama Shakespeara Richard III. a Jindřich VI.

v překladu Martina Hilského. Ostatní díla uvádím ve vlastním překladu.

Poznámky

1] Úvodní rozhovor Pravdy a Poezie má i svůj filozofický rozměr. Odkazuje k Platónově Ústavě, v níž jsou básníci vypovězeni z ideálního státu právě proto, že imitují jen stíny stínů skutečných věcí, jsou tedy "na třetím místě od jsoucna". Tato myšlenka přímo souvisí s mýtem o jeskyni, v níž je jedinec připoután tak, že vidí jen míhající se stíny věcí, které se pohybují za jeho zády a jsou osvětleny ohněm, čímž tyto stíny utvářejí. 2] Churchill tak argumentuje proti označení Gorboduca (1562) za první anglickou historickou hru. Poukazuje na to, že ačkoliv tato hra čerpá z kronik, její námět je mytický, nikoliv skutečný.

Literatura

Churchill, George Bosworth. Richard III up to Shakespeare. Dursley: Alan Sutton, 1976. | Hanham, Alison. Richard III and his Early Historians, 1483-1535. Oxford: Clarendon Press, 1975. | Hilský, Martin. Shakespeare a jeviště svět. Praha: Academia, 2011. | Kendall, Paul Murray. Richard III. New York: W. W. Norton, 1955. | Matthews, Honor. Character and Symbol in Shakespeare`s Plays: A Study of Certain Christian and Pre-Christian Elements in Their Structure and Imagery. Cambridge: Cambridge University Press, 1962. | More, Thomas. More`s History of King Richard III. ed. J. Rawson Lumby. Cambridge: Cambridge University Press, 1883. | Platón. Ústava. Překlad František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2001. | Three Books of Ploydore Vergil`s English History. Ed. Henry Ellis. London: Camden Society, 1884. | Shakespeare, William. Dílo. Překlad Martin Hilský. Praha: Academia, 2011. | Shakespeare, William. King Henry VI, Part 2. Ed. by Ronald Knowles. London: Methuen Drama, 2001. | Shakespeare, William. King Henry VI, Part 3. Ed. by John D. Cox and Eric Rasmussen. London: Methuen Drama, 2001. | Shakespeare, William. King Richard III. Ed. by James R. Siemon. London: Methuen Drama, 2009. | Ingulph`s Chronicle of the Abbey of Croyland. Překlad Henry T. Riley, London: H. G. Bohn, 1908.

Jitka Štollová (1989) studuje anglistiku na Filozofické fakultě UK a žurnalistiku na Fakultě sociál...ních věd UK. V rámci výměnného studijního pobytu studovala anglickou renesanci na Durham University ve Velké Británii. Její práce o shakespearovských padouších Jagovi a Richardovi III. byla oceněna Mathesiovou cenou za mimořádnou bakalářskou práci o anglické literatuře. Následně za ni dostala i Cenu Jana Palacha, nejvyšší ocenění děkana FF UK.