ROZHOVOR • Souvislosti 3/2012


„Velké ryby jsou až u dna“ (Rozhovor s Helenou Kadečkovou o Islandu a Islanďanech, o české nordistice a překládání, o svobodě a izolaci, ale také o rybolovu a počítající vědmě) (připravila Daniela Iwashita)


"Velké ryby jsou až u dna"

(Rozhovor s Helenou Kadečkovou o Islandu a Islanďanech, české nordistice a překládání, o svobodě a izolaci,

ale také o rybolovu a počítající vědmě)

Když jsem četla váš překlad Laxnessova románu Rybí koncert, měla jsem dojem, že jeho jazyk vychází nejen z konkrétních islandských reálií, ale i ze silného, snad dětského prožitku řeči a krajiny. Soudě podle místních názvů by mohl mít původ na českém venkově. Vidíte mezi českou a islandskou krajinou nějakou spojitost?

To je velký omyl, který zřejmě pochází právě z těch českých převodů islandských názvů. V literatuře skandinávské, islandské i staroseverské jsem se snažila místní názvy vždy přeložit, pokud to bylo namístě, tedy pokud se název vztahoval významově k ději nebo myšlence daného díla. Někdy to vyšlo hezky česky. Ale například v nedávném překladu Laxnessova románu Křesťanství pod ledovcem jsou místní názvy docela divoké, ovšem právě tím jsou charakteristické pro postavy i lehce mystický děj. To však je jiná otázka.

Když přemýšlím nebo píšu o islandské krajině, snažím se českou krajinu ze své mysli vytěsnit. Českou krajinu miluju, mám k ní niterný vztah, a čím jsem starší, tím je ten vztah hlubší, ale působí na mě úplně jinak, jako vlídná mateřská náruč, něco harmonického. V islandské krajině mám naopak vždy pocit, že jsem nepatrný tvoreček, který stojí před něčím strašlivě mocným, co je sice krásné, ale co mě stále ohrožuje, z čeho vane nebezpečí, ať jdete po stříbřitém mechu, kde se kdykoliv můžete propadnout do nějaké prolákliny v lávě a zlomit si kotník, nebo po nádherných kamenech na pobřeží, kde člověka zase může zavalit příbojová vlna... Pořád tam něco hrozí. Je to naprostý fyzický protipól českých malebných krajin.

Kde jste se narodila a kde má kořeny vaše rodina? Ke kterým českým krajinám máte vztah?

Narodila jsem se v Praze, celý život bydlím v Praze a Prahu miluju až nezdravě, a myslím, že Praha se vším, co pro mě znamená, byla hlavním důvodem, proč jsem nikdy nenaplnila občasný nápad v jistých dobách emigrovat. Vztah k české krajině mám hodně vyvinutý už od dětství. Prázdniny jsem trávila v rodišti svých rodičů v jižních Čechách, přesněji řečeno na Strakonicku. Dědeček byl proslulý chodec a vláčel mě po Pošumaví a Šumavě, takže jsem byla od dětství vedena, ale snad jsem ani nemusela být vedena, abych krajinu vnímala a prožívala.

Kdo vás v dětství nejvíc ovlivňoval a vedl?

Byla jsem normální holka z pražského předměstí, celý život žiju ve Strašnicích. Žádného významného předka jsem neobjevila, byli to spíše chudí rolníci a dělníci z vesničky: otec pocházel z Katovic, maminka z nedalekých Strakonic, ale její otec, můj dědeček, měl v Katovicích strážní domek neboli vechtr, když jsem byla úplně maličká. Pak žili s babičkou v domku, kam jsem vždycky jezdila na prázdniny. I doma v Praze mě myslím ovlivňovalo všechno v mém okolí, stejně jako ostatní děti. Dobře jsem se učila, takže jsem rodičům nepůsobila starosti nějakými maléry. Byla jsem jedináček, rodiče byli hodní a milující, ovšem jeden zádrhel to mělo. Od chvíle, kdy jsem si sama sebe začala uvědomovat, jsem příliš bažila po nezávislosti: "Já sama." Rodiče to považovali za vzpurnost, tím jsem jim asi mnoho radosti nedělala, a mnohokrát jsem se jim za to později v duchu omluvila.

Jak a co jste si prosazovala?

Dupla jsem nohou a šla jsem... Například ještě jako školačka vykládat v neděli vagony na žižkovské nákladové nádraží, abych byla finančně "nezávislá". Chacha. Nebo: za války jsem chodila do obecné školy a měšťanky a po válce jsem se rozhodla, že půjdu na gymnázium. A bez vědomí svých rodičů jsem se tam přihlásila. Rodiče ze mě chtěli mít paní učitelku a matku svých vnuků, což se jim moc nepodařilo. Nakonec povolili, ale trápilo je, že se to dozvěděli až černé na bílém.

Maturitu jste skládala už po únorovém převratu. Nakolik tyto události bezprostředně vstoupily do vašeho života a rozhodování?

Velice ráda vzpomínám na gymnázium na Lobkovicově, později Čapajevově a nyní opět Lobkovicově náměstí na Vinohradech, takzvanou Lobčárnu, kam jsem ze Strašnic došla pohodlně pěšky. Byla to nádherná funkcionalistická budova masarykovského typu, moderně zařízená: zvýšené posluchárny jako na univerzitě, velká tělocvična, hřiště a respirium, kde se každou sobotu konaly taneční zábavy s ústavním orchestrem. Ve škole byla také velmi rozvinutá studentská samospráva, divadelní soubor a jiné. Byli tam ještě profesoři starého typu, velice kvalifikovaní, znalí svého oboru, vynikající pedagogové. Tam jsem získala základy, z kterých čerpám celý život. Když jsem pak sama začala učit na fakultě, tak jsem shledala, že další generace, které prošly reorganizovaným školstvím jedenáctiletek či dvanáctiletek, ztratily schopnost vidět historické souvislosti mezi vědou, kulturou, literaturou, vybavit si určitá období a díla v kontextu dějin idejí.

Studium na téhle škole však trvalo jen dva roky, pak přišel rok 1948 a převrat. Až dodatečně jsem si uvědomila, jak byl komunistický režim úžasně pohotový, jak dokázal okamžitě likvidovat podhoubí případného nepřátelského postoje k dělnické třídě, protože ještě téhož roku bylo tohle takzvaně buržoazní gymnázium zavřeno a třídy rozprášeny po celé Praze. Naši sextu přemístili na gymnázium v Kubelíkově ulici, do starého šedivého oprýskaného baráku, kde nebylo ani hřiště, což jsme nesli s velkým bolem a hlavně se vzpurností postihující dost drsně bohužel nevinné profesory... Aniž bychom si hned uvědomovali skutečný dosah převratu, tak prožitek, že nám bylo ublíženo, že mně bylo ublíženo '3f a nejen zrušením gymnázia, ale třeba i skautu, kam jsem chodila '3f člověka navedl na určitou cestu, aby zhruba věděl, co si má o novém režimu myslet.

Vzpomínáte na některé učitele z té doby?

Fakt je, že na Kubelíkárně byli také ještě učitelé ze staré školy, na výuce se mnoho nezměnilo, nebyla horší. Myslím, že jsem konkrétně zavázaná určitým lidem. Nejvíc mi imponovali dva profesoři matematiky, z kterých měla většina spolužaček panickou hrůzu. Ne že bych v matematice vynikala, ale ti dva byli prostě oduševnělí pánové. Řediteloval tam profesor dějepisu Ferdinand Smrčka, velmi vzdělaný a lidsky kvalitní. Byl to slavný rozhlasák, vedl mládežnické vysílání v šedesátých letech. Další byl češtinář, kterého jsme měli poslední dva roky, Vladimír Kovářík, ten měl rovněž v rozhlase slavné pořady Toulky Prahou. Ti na mě určitě pozitivní vliv měli.

Po gymnáziu jste rok pracovala v rozhlase. Na univerzitu jste se napoprvé nedostala?

Samozřejmě že na škole propukly konflikty, bylo tam pár mladých komunistů nebo svazáků, kteří se ujali vedení, výuku to neovlivnilo, ale házeli lidem klacky pod nohy, které se strefily i do mě. V posledním ročníku jsem začala pomýšlet na vysokou školu, neměla jsem však dobrý posudek, ne kvůli rodičům, kteří mě obdařili kádrově privilegovaným rolnicko-dělnickým původem, ale znelíbila jsem se jako zatvrzelý protestant. Takže mi napsali: "Nemá kladný vztah k lidovědemokratickému zřízení," jak se v tehdejší politické hantýrce oficiálně nazývala ta epocha. Vysoká škola tedy nepřicházela v úvahu, ale právě profesor Vladimír Kovářík mě i další mé vrstevníky nějak dostal do rozhlasu, kde sám v té době pracoval. Oddělení mezinárodních styků tehdy vedl ne moc dobrý básník, ale vzácný člověk František Branislav, a ten byl jednou částí své bytosti milovník Švédska, dokonce nějaký čas přednášel švédskou literaturu na filozofické fakultě. Profesor Kovářík si řekl, že tam budu na správném místě, protože tehdy už jsem se o severské jazyky a literaturu zajímala.

Byla to docela veselá doba. V rozhlase pracovali zanícení svazáci, třeba Zdeněk Mahler, Milan Schulz a řada dalších, kteří se pak stali reformními komunisty, později disidenty nebo emigranty atd. Takže docela podnětná společnost, s níž jsem se sžila, i díky tomu, že jsem s dalšími hrála závodně basketbal. Rozhlas mi také hodně dal pro následující léta, kdy jsem si tam mohla při studiu přivydělávat.

Jak se vyhraňovalo vaše zaměření na severské jazyky a literaturu a zejména na islandštinu?

Byla jsem normální holka i v tom smyslu, že jsem hodně četla jako jiné mé kamarádky. Chodila jsem do městské knihovny a brala polici za policí podle abecedy, až jsem jednou narazila na severské autory. Ti mi otevřeli úplně jiný svět oproti francouzské a ruské literatuře, kterou jsem tehdy četla především. Tak jsem se začala pídit a zjistila jsem, že je hodně severských autorů přeloženo, až jsem se dostala k první islandské knize, která mě uchvátila, k novele Advent od Gunnara Gunnarssona. Byla hodně islandská, vyprávěla o bouři na Štědrý večer na venkově, hospodář jde hledat ztracenou ovci a uvízne ve vánici... Připadalo mi to neuvěřitelně působivé, a tak jsem začala islandskou literaturu hodně číst. A rozhodla jsem se studovat severskou literaturu a vůbec jazyky. To bylo na gymnáziu. V té době se dělo kolem mě hodně věcí, kterým jsem nerozuměla, slovo pokrokový bylo snad nejfrekventovanější, a začala jsem si klást přímo existenciální otázky: Co je pokrok? Co je pravda? Takhle naivně jsem se ptala, ale místo abych šla studovat filozofii, čímž bych si ovšem v té době moc nepomohla, rozhodla jsem se, že to zjistím z vlastní zkušenosti, a bláhově jsem se domnívala, že budu cestovat, poznávat svět. Proto jsem chtěla studovat jazyky. Po roce v rozhlase jsem se na fakultu dostala. Jediný severský jazyk, který byl tehdy otevřen, byla dánština v kombinaci s němčinou.

[... ]

Celý rozhovor s Helenou Kadečkovou najdete v čísle Souvislostí 3/2012.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1360