Pavel Hoza

Pamětník ráje

Hodiny tikaly do rytmu příběhů. Kamna hřála, kamna v nich. Víno se pod žlutou žárovkou kolébalo jako vlnolam času. Byl jednou jeden... Béďa! usmál se František a v očích mu jiskřily slzy. Smutek v nich zarůstal zapomenutým rájem. Ano, byl to opravdový ráj. Ráj nevědomí, kdy vůně se slévaly a černá mračna vydala hojivý déšť. Jen jedna rána nemohla být vyhojená. Jizva po ní pálila a vracela bolest. Od Bédi vedla zarostlá, a přitom čitelná stezka.

* * *

Béďa. "Tak jsem ho pokřtil já," řekl František s očima rozkutálenýma v puklinách stolu. Malé chlupaté štěně na modrém zápraží u babičky a dědy. Od autobusu k nim to bylo jen pár kroků. Přijel ze školy, proběhl pod klenbou rozkvetlých kaštanů a za chvíli se Béďa stal Béďou. Malý, vděčný, chlupatý huňáček s ocáskem do spirály. Mazlil se, mlaskal, poštěkával, skákal jako kůzle, a pak se svinul u mých nohou a usnul. "Béďa, no jistě, jak jinak," podíval se na babičku a ona pokývala hlavou. "No jo, co je malý, to je hezký," utrousil děda a přejel holí po hrbolatém zápraží. "Ty seš ale kazisvět, dědku," zpražila ho a pomalu hladila tiché štěně. František dopil čaj a všiml si tmavé skvrny na školní tašce. Béďa pokojně spící u jeho nohou zůstal Béďou.

* * *

V kaštanech vřela jarní míza. Stromová těla táhla k létu. Člověk cítil na strupatém kmeni nezkrotnou sílu a touhu žít. Tašku zas pohodil na modrém zápraží. Béďa se marně drápal z vany. "Podívej, těch blech," smála se babička do chlupaté pěny, ze které  Béďa zmateně vzhlížel k nebi. V té chvíli se podobal nutrii. Omládlý trávník pod modrým zápražím s nechutí nasával hnědou vodu. Béďa se oklepal z kuličky na válec a já jsem opět zkoumal mapu na školní tašce. Jakési nohaté, napůl utopené tečky hledaly cestu z mokrého území.

Další den František klopýtal po modrém zápraží za bolestným nářkem. "Proboha, co udělal?!" vyštěkl na babičku smýkající psem po podlaze v kuchyni. Rázně, a přitom klidně ukázala pod stůl na louži s hnědým kopcem uprostřed. "Párkrát mu v tom vymáchám čumák a uvidíš," vystrčila Béďu ze dveří. "Co je malý, to je hezký," šklebil se děda. "Buď zticha, dědku, nebo v tom vymáchám frňák i tobě!" "A co stojíš jak svatej na mostě, koukej to uklidit, ty poblióne." Pobledlý František letěl pro písek a režné koště. Na zápraží načapal Béďu u své tašky. "Jedeš!" Pes srovnal nožky, uraženě se odplížil, ale za chvíli se slastně válel v trávě. Do každého chloupku lapal ráj.

* * *

Tři roky minuly a byla svatba. Konala se během jednoho slunečného odpoledne na návsi u dubu. Povyrostlý, ale nevelký krasavec - huňáč Béďa poblázněný vůněmi vesnického vesmíru konečně našel tu pravou. Pronásledoval ji dlouho, a pokaždé byl odehnán vzteklým sousedem. "Zavřete si toho zmetka!" řval u plotu, "nebo ho propíchnu vídlema!" "Aby si se nepokák, ty leciáne jeden! Když jsem tě kojila, to ti bylo dobrý, viď?" rámusila babička na celou náves. "A ty, koukej mazat domu!" vyštěkla na věčně rozesmátého Béďu. "Jak jsem řek. Propíchu ho vídlema, babo," dodal už klidný soused a usmíval se. "A já vo tebe přerazim tuhletu násadu," smála se a ukazovala na uhelku opřenou o zápraží. Jeden po druhém mávli rukou a odešli.

Jenže teď fenka zůstala stát v Béďově rajonu. Dvakrát třikrát oběhl dub a byla svatba. Krátká, radostná, divoká z psí zahrady rozkoší. Soused řval, babička rámusila, fenka zmizela a Béďa se odplížil. Vidle i uhelka dál stály v klidném pozoru. "Štěnata vám pak přinesu! To bude ale plemeno!" "No jen je přines! A víš co, ty huláne jeden, pojď radši na kafe." Soused přecházel zápraží, Béďa rozpačitě vrtěl ocasem, a schoval se do kůlny. "Copak, přišel sis cůcnout?" šklebil se děda. "Přišel jsem vám říct, že budete kojit štěňata, který uplet váš vořech naší čubě, před chvílí, tady, u dubu." "Cože!?" "Dobře ti tak, dědku, co je malý, to je hezký," řekla babička a postavila na kafe. "Já ti dám cůcnout!"

* * *

Štěňata se narodila, u dubu se batolila, u nich jeden starý pán, choval je a kolíbal. Ale ne. Bylo to jinak. Babiččin mléčný syn je utopil. Jen jedno štěně ušetřil. Jeho matka plakala tři dny a tři noci. "Je to surovec, Frantíku, ale nemoh je udat." A tak zbyl jen Béďův syn. Na modrém zápraží do něj děda šťouchal holí a chlupaté batole se smálo. Tam a sem křižovalo malý dvůr, s otcem škubalo trávu, hrnulo sníh na věčnou žízeň. Před Štědrým dnem vyběhlo na zledovatělou cestu k dubu. Auto plné piva dostalo smyk. O vlásek minulo starý kmen. Béďa uprostřed zamrzlé kaluže synovi lízal rány a děda plakal. Babička kopala hrob. Frantík popadl uhelku a schovával se za ní.

* * *

Jednou přišel plesnivý dědek, ras. Obcházel dům jako Béďa dub a už se těšil na guláš, na hojivé sádlo k průduškám. Na zádech mu vlál přízračný pytel. Potichu otevřel vrátka. Děda spal. "Co tu chcete?" ptala se babička. František vyšel na zápraží. "Á to jste vy?" halasila do jakéhosi šustotu, "to vás to eště nepustilo? Tady si musíte nechat zajít chuť."

Béďa se neusmíval, naježil se jako zuřivý dikobraz. Plesnivý mechanický šustot sílil do hlásek a slabik a slov. Věta a ještě věta. "Jste hluchej?!" zařval František, "mám starý lidi rád, ale koukejte mazat!" Dědek odtrhl ze zad pytel a vytáhl hůl. Babička se postavila před vnuka. Ten ji ale zlehka odstrčil a vzápětí uhnul holi. Babička se chytila za zápěstí. "Ty hnusný prase!!!" zavřeštěl. "Pozor...!" volal přibíhající Jakub. František ucítil neznámé horko ve vlasech a udeřil. Dědek se propadl vrátky. O zapraží cinkl nůž. Kolem plesnivce, který se zdvíhal z trávy, utvořili kruh. "Táhni mi vod baráku a zkus si někde stěžovat!" řekl děda s holí v ruce a odkopl nůž. Jakub přistoupil k Béďovi. Místo kruhu tu zbyla podkova. Ras mohl zmizet za humna, do minulého století. Už jsem nikdy nepotkal člověka se slavíkem a z  Béďi se už nikdy nestal cholerický dikobraz. "Jen aby nás nevypálil," lamentovala babička a francovkou si potírala zápěstí. "A vůbec, dědku, je dost, že ses taky probudil."

* * *

Zas brousil kolem tenkých plotů a hledal, kde děda nechal díru.

"No bóže, vy byste mu nedopřáli ani trochu rozkoše." "A víš co, dědku?! Tebe propíchnou vídlema, vo tebe přerazim uhelku a ty budeš kojit štěňata." "A třeba i medvíďata, babo jedu," ševelil děda s  výrazem světce, který hlídá lávku přes potok u dubu. "Cože?!" "Řikám, že jó!" zařičel, až se Béďa probral na slunném zápraží z mrákotných snů.

Brousil kolem tenkých plotů a ona za ním přišla sama, zrovna když se vyhříval v trávě a lapal ráj.

"Můžu na chvíli k vám?" zpívala sousedka a hned zavřela dveře. "Kouřeji nám kamna, von si klidně čte Rudý právo, kleje u toho jako pohan, helvít jeden, čoudí toho svýho čvaňháka a eště se do toho uříz!" Babička se bezděčně podívá do okna: Tak vida, jak nám synáček vyrostl do mužné krásy. Mlíko mu teklo po bradě, když pod dubem leštil zem skořápkou u zadku. "Co je malý... jednou je velký, pak starý a plesnivý... Viď, dědku?!" "Cože?" odtrhl děda zavřené oči od novin. Zemědělky mu spadly do klína a brýle pleskly o stůl. "Čouději nám kamna... a von!!!" kvílela sousedka.

A ona přichází. Uprostřed árie odhalí skulinu jako hrad. Vrátka jsou otevřená! Vzrušená psí žena si lehá na trávu. Blíží se dubová vzpomínka, ospalého ženicha zalévá živou vodou. A dub? Je teď na hony vzdálený jako lamentace jedné dobré ženy, kterou vyhnal strašný smrad. "Jako psí kšíry! I hůl by v něm mohla stát a čekat na poslední soud," okna drnčela do dvora. Béďa se smál. Kdo by se staral o překlad. Na druhé svatbě uprostřed slunce a trsů trav, uprostřed psí zahrady rozkoší a jablek z ráje.

* * *

Téměř každá cesta zpět voní jako dým z podzimních polí, jako sen s hřejivým soumrakem, oblakem ideálu a zapomněním na staré rány a požáry křivd. Jen jedna rána zůstala nezhojená. A pak odešel děda. Ani se nerozloučil, jako by neměl s kým. Plazil se o holích a vyhaslým pohledem zkoumal dvůr. Ale věděl, určitě věděl. Auto s majákem se zavřelo. Béďa mlčel. Uplynul týden a po něm druhý. Bylo po pohřbu. Přešel zápražím kolem hostů a černých káv, kolem tesklivých rumů a vaječných koňaků, kolem párků a měkkých chlebů. Mlčel a schoulil se v rohu zahrady.

Babička odcházela celé roky s jasnou myslí. Seděla na zápraží na měkkém slunci a hladila Béďu. Děda spal v kuchyni. Uhelka s pevnou násadou dřímala v kůlně. "Prožila jsem s ním těžkej život, ale šedesát let je..." plakala u hrobu i doma. Ale pak se usmála na tiché věrné oči starého psa, na praskavou trávu i rozeschlou jabloň, na nebe. "Dědku, dědku..."

"Tak co? Bábo," polkl soused a zadíval se na Béďu. "Na..." Pes jako ďas skočil ze zápraží a zhltal salám i chléb. "Dáš si kafe, viď? Františku, postav tam na něj a uvař i sobě." Seděli jsme s hřejivým soumrakem a mlčeli.

* * *

"Příště si přijď pro vajíčka," řekla týden před Velikonocemi. Domů ji doprovázela pomalými krůčky Františkova matka. Béďa kolem nich běhal v  kruzích. Ve vzduchu vířily vůně trav a včely bzučely v omládlých stromech. František si sedl do auta a usmál se na dvě vzdalující se postavy. "Já a vajíčka." "To je skoro jako já a králík." "Děkuju!" volal do skřípajících vrat, která mu otec otevíral. Babička s dcerou už stály na návsi. "Děkuju!" křičel z okýnka rozeřvaného auta. Otec mu zamával. Františka nečekaně bodla vzpomínka a v ní tichý stín otvíral ústa. Jano. Janinko! Vrátit tak příběh na samý počátek a spálit svou roli. Někdy i vedlejší úloha rozkmitá děj.

"Proklínám tenhle vynález," šeptal ženě, když položil telefon a díval se k zemi. Příjemné i suché zprávy, které jindy přinášel, byly zapomenuty. "Dneska ráno..." Palčivě v něm zahlodal okamžik rozhodnutí, v němž o den odložil cestu domů. Maruška se houpala na dřevěném koni a zpívala si.

"Na Zelenej čtvrtek k večeru jsme volali sanitku," vyprávěla matka-dcera. "Má dobrej kořínek, znovu se z toho vylíže," prorokoval táta. "A víš, co mi řekla ve špitále, když konečně ležela na čerstvě povlečený posteli?,Ta, ta to eště přežije,' šeptala a myslela na Horačku, kterou ten den přivezli na stejnej pokoj.,Ale já, já už to mám spočítaný, už se domu nepodivám.' Stála jsem u ní jako solnej sloup a věděla jsem, že má pravdu. A pak eště řekla:,A ať si Frantík veme ty vajíčka, jsou na stole, dyť víš.'" Na Velký pátek se ztratil Béďa.

* * *

"Vrátil se!" volal soused na Řezbáře za týden. Bylo den po pohřbu, po vůni černých káv... "Vrátil se, jestli chcete, budu ho krmit." A babiččin mléčný syn se usmál na Béďu. Vyhublý pes mlčel, olízl mu ruku, ale kastrolu s polévkou si nevšiml. Oběhl dub a schoulil se v rohu zahrady. Ráno byl kastrol prázdný. Béďa se vrátil, a přestal se smát. Když ho Řezbářovi vzali k sobě, utekl k prázdnému domu. Večer co večer tam soused nosil jídlo a pití. Pohladil šedivého psa a postavil konev na zápraží. Jeho "bábo, bábo..." znělo spíš jako "mámo". Vítr lehce kýval rozkvetlou korunou staré jabloně i větvemi dubu a odnášel ze dvora zvadlý list. Tráva zas praskala pod lehkými dotyky a vracela se zpět. Psí žena už dávno nežila.

* * *

A co ještě zbývá? "Ale jo!" usmál se otec, "začal chodit do hospody na pivo, dyť víš." U kamen měl svůj kastrůlek, a když ho vypil, malátně zamžoural do kouře a hlaholu, do muších skvrn na zašlých sklech. "Tak co, stařešino?" chlapi se smáli. "A kolik mu vlastně je?" "No, možná i dvacet." "Ale di, to neni možný!" Někdy usnul a zdál se mu psí sen. Jindy hned vyšel ven. Na návsi u dubu se zastavil, rozhlédl se a pak se protáhl skulinou ve vratech. Chvíli klopýtal po modravém zápraží. V poloslepých očích se mu odrážel prázdný dům s jabloní a s chomáči trav. Schoulil se v rohu zahrady a spal a spal. Odcházel.

"Zmizel před dvěma dny a neni k nalezení," krčil rameny soused. František se rozhlížel tichým dvorem, prošel zahradou, díval se do dutin zbarvené jabloně, nahlédl do kůlny. Uhelka stála na svém místě. "Hledal jsem ho všude," volal soused od tenkého plotu. "Kam zmizel Béďa?" ptala se Maruška a běhala kolem dubu. "Snad se ztratil v lese. Snad zmizel v polích," šeptal František. O myslivcích pomlčel. Možná ale ještě bije srdce starého psa. Zítra zas přijedu.

* * *

Přešel zápraží i dvůr, miska s jídlem byla netknutá. Otočil hlavu k sousedům. Tráva voněla v jemném dešti. Mží, větve se vzpínají v tichém snu. Marně vzal za kliku. Okna i v síti záclon zůstala tmavá. Ani květ muškátu se nezachvěl. Anebo se zachvěl? U plotu kde se vzal tu se vzal stál soused a zdálo se, jako by jedním pohledem uchopil stavení se zahradou a travnatým dvorem. Drobný déšť hladil a padal do dýmu vlasů.

Na rohu zahrady v mokré trávě ležel huňáč, huňáček. Chladivé chomáče šedých chlupů probíral lehký van pozdního léta. Oči hledaly dům. "Čekal jsem na tebe, Františku, na, vem si lopatu a vykopej mu hrob," říkal soused a otočil se k dubu.

Když jsem dal zpátky zavlhlý drn, soused mi klepal na rameno: "Františku, nikdy nezapomenu na tvoji bábu, máma mi umřela, když jsem byl malej... A neblbni, dyť to byl jenom pes ..." Znovu se otočil k dubu a rozplakal se.

* * *

"No jo, Béďa," vzdychl otec, tak jsem ho pokřtil já, říkal si František a bloudil v puklinách stolu, "to byl takovej pamětník ráje." Maminka pokývala hlavou a usmála se.

Z rukopisu románu Trhliny.

Básník a prozaik Pavel Hoza (1964) prožil v dětství v obci Slověnice na Vlašimsku. Na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích vystudoval češtinu a dějepis. Od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. Debutoval sbírkou Archeologie svědomí (1995), následovala autobiografická próza Kámen a voda (1996), sbírky Kam vedou stopy (1998), Andělé stromů (2001). V roce 2005 vyšla jako samostatná příloha Vlastivědného časopisu Pod Blaníkem kniha o vesnici a kraji Hozova dětství s názvem Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku.