Martin Pokorný

Zóny zřetelnosti

Čtenářům Souvislostí v následujícím bloku představujeme povídky pěti moderních anglicky píšících autorek, pro něž je povídková tvorba významnou součástí celku díla a od kterých zatím (bez ohledu na žánr) v češtině nevyšla žádná kniha (a pravděpodobně, ale bez záruky, ani ukázka v časopisech). Již touto poslední podmínkou v souboru pěti stanovených kritérií je samozřejmě dáno, že nemůžeme usilovat o reprezentativní průřez či antologii: literárních překladů z angličtiny u nás vždy vycházelo značné množství a naprostá většina zajímavých jmen se tu dočkala alespoň jednoho knižního titulu. Existují však důležité výjimky, a naším cílem je poukázat na několik z nich.

Proč se omezovat na spisovatelky? Zdá se, že ve vztahu k anglicky psané povídce to má svůj smysl, i když možná jen náznakový a sugestivní - ale literární časopis není učebnice, a může si jistou míru sugestivity dovolit. Je relativně málo epoch a žánrů, u nichž se zmínce o autorkách nedá vyhnout: francouzské 17. století nelze vyložit bez paní de Lafayette a paní de Sévigné, anglický román 19. století nelze popsat bez Jane Austinové a alespoň jedné sestry Brontëové. Podobné případy však jsou - přinejmenším až do poměrně nedávné doby - výjimkou, nikoli pravidlem, a pro nás je podstatné, že anglicky psaná moderní povídka podle všeho k uvedeným výjimkám patří též. Kate Chopinová, Katherine Mansfieldová a Virginia Woolfová tu jsou zakladatelskými figurami a jakýkoli popis pozdějšího vývoje této prozaické formy sotva může pominout Elizabeth Bowenovou, Flannery O`Connorovou či Eudoru Weltyovou - nemluvě o celé řadě autorek současných. O čistě stylových příčinách může spekulovat každý sám, zde jen upozorněme na jednu příčinu vnější, organizační: důležitou roli tu nepochybně sehrály velké americké časopisy s významnou literární rubrikou (na prvním místě týdeník The New Yorker), které mohly i relativně neznámým autorům, tím spíše pak společensky znevýhodněným autorkám poskytnout základní finanční nezávislost a zajistit jim elementární prestiž nutnou pro jednání s knižními nakladateli.

Načrtnutá řada jmen ale skutečně stojí za pozornost pouze tehdy, pokud moderní - či lépe: modernistická a modernismem ovlivněná - povídka tvoří specifický, přes všechnu rozmanitost vyhraněný žánr. A to je obhajitelný názor. Z historické perspektivy je povídka obvykle odvozována od starších krátkých žánrů: anekdoty, pohádky, "historky" (novella). Z tohoto pramene nepochybně vychází pointovaná povídka, jež prezentuje krátký příběh-děj a mnohdy je i krátkým jednolitým vyprávěním, "povídáním". Od toho ale odlišujme formu, kterou lze v prvním kroku provizorně nazvat "povídka bez pointy" a pro jejíž ustavení jsou klíčovými postavami A. P. Čechov, Henry James a James Joyce. Oba uvedené aspekty tu ztrácejí platnost: v ději se stírá jednoznačná kadence a jasné dramatické meze, podání se odpoutává od prostého toku řeči a je buď neosobní, anebo - u identifikovatelného původce-vypravěče - tíhne k postižení celku života v jeho nedramatické, atmosférické kvalitě. (Naznačené rozlišení obou žánrů má svůj smysl i tehdy, pokud existují smíšené případy. V našem výboru se pointy nejzřetelněji zříká Barnesová a Gallantová - autorky, které mají k původní vlně literárního modernismu historicky i esteticky nejblíže.)

U modernistické formy se tedy vlastně nejedná o "krátký příběh" (short story) ani historku, o povídku ani vyprávění v běžném slova smyslu. Angličtina tu nabízí termín short fiction: jde o literaturu stručnosti, o zhuštěnou prózu, jež volí méně nápadný rytmus, diskrétnější postoj k symbolice a distancovanější emoce - a jen tím se liší od poezie, nikoli větší "uvolněností" ve skládání slov. V češtině nám asi vhodné označení schází (jako nám ostatně nejspíš schází i sám žánr).

Pár zkusmých, mírně schematizujících úvah:

Tam, kde modernistická poezie často subjektivizuje hlas, ale de-psychologizuje či od-lidšťuje téma, postupují stručné prózy symetricky opačně: odosobňují podání, ale téma bez sebemenší odchylky koncentrují na ohnisko "člověk". Jejich svět je úsporný a úporný; cokoli se v něm vyskytne, ocitne se dřív či později "v cestě", postava na to narazí a zabarví to svým vnímáním. Jeví se mi, že základním motivem stručných próz je nevyhnutelnost - jakožto trvalý stav, prosakující do tkáně detailů, nikoli jen jako rys tragické či komické pointy, která ale pro své rozvinutí a závěrečný břink potřebuje rozlet náhody, svobody a indiference. Scéna zón zřetelnosti nemusí být tísnivá, je ale těsná, je to plenum. A tomu právě odpovídá i nezávislost na tradičním příběhu s pointou: povahy a atmosféry tu mají vlastní konzistenci, cílem je pouze vynést je najevo, tedy nakolik to je možné; děj je dějem tehdy, pokud přispívá k tomuto odhalování - zcela nezávisle na tom, zda odpovídá tradiční siluetě napínavé či zábavné historky. Aristotelův starý výrok, že povahy musí sloužit ději a děj by snad mohl existovat i bez povah, tu je obrácen zcela naruby. Zóny zřetelnosti stavějí na anagnórizi, ale jen jednoho druhu: vždy jde o sebepoznání - u postavy i čtenáře. Toho se však nedosahuje introspekcí, sebezahleděností, nimráním v nitru. Hluboký étos prozaických zón zřetelnosti tkví právě ve smyslu pro fakt, že vše vnější je sice pro nitro v jistém ohledu postradatelné, ale současně nitro není ničím jiným než tímto obratem navenek a může se poznat jen v něm. Romantické iluze o čistém já asi přežívají v lyrice, ale prozaické "zóny zřetelnosti" jich jsou prosty.

Ještě tři citáty -... na... závěr úvodu a k uvedení překladů:

"Stručné texty jakoby přemůžou vyprávění: chronologická či kauzální sekvence tu má menší vliv než jednotka vnímání či smyslu, kterou pochopíme jakožto celek." (Allan H. Pasco)

"Máme-li pocit, že cosi schází, vnímáme-li mezní povahu existence, pak pro nás je povídka,realističtější' než jakýkoli dosavadní či budoucí román." (Charles E. May)

"Autoři povídek zří v zásvitu blesku: dali se na umění toho jediného, čím si lze být jist - přítomného okamžiku. V ideálním případě se naučili obejít bez výkladu všeho, co tomuto bodu předcházelo a co po něm následuje." (Nadine Gordimerová)

Tematický blok připravili Martin Pokorný a Daniela Theinová.

Martin Pokorný (1973) nejnověji přeložil romány Adama Fouldse Vířící bludiště (Odeon 2011)

a Rikki Ducornetové Kabinet (Odeon 2012).

Daniela Theinová (1970) překládá z angličtiny a irštiny, např. romány Vyhnanství Pádraica Ó Conaira, Ztrácení Marilynne Robinsonové, Brooklyn a Mistrovo tajemství Colma Tóibína, dramata Johna Millingtona Synga a básně Vony Groarkové, Nualy Ní Dhomhnaillové, Medbh McGuckianové, Aifric Mac Aodhaové, Máirtína Ó Direáina.