Marta Ljubková

Nevzrušivý osud

V české próze se začaly objevovat slušné mainstreamové romány, naposledy jsem tak četla Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové (Souvislosti 2/2012). Na literární událost však musíme nadále čekat, a to i po přečtení nejnovější prózy Jiřího Hájíčka Rybí krev. Dosavadní recenzentská zavýsknutí či přímo projevy vzrušení se tak sice dají pochopit, ale s hodnocením, že se jedná o dílo výjimečné či dokonce hodné nějakého literárního ocenění, souhlasit prostě možné není.

Hájíček především saturuje hlad po velkém příběhu. Vybočuje z autobiografického rámce, ženskou hrdinku vpouští do mnohonásobných životních turbulencí v rozpětí pětadvaceti let, a tento osobní příběh vplétá do dějů regionálních a dějinných. Hutná románová matérie u nás stále ještě není - na rozdíl od románů například angloamerických či francouzských, abychom pro srovnání uvedli ty nejpřekládanější - tak docela samozřejmá, snad proto může působit mámivě a podmanivě. Tím spíš si však uvědomíme, že literárně je Hájíčkův román dílo spíše běžného střihu.

Román Rybí krev spočívá na postupném odhalování minulosti, přičemž jedno ze základních "tajemství" je skutečně vyjasněno až na posledních stránkách. Mezi třemi kapitolami, situovanými do "současného" roku 2008 a umístěnými na začátku, zhruba v půli a v závěru, se odvíjí příběh Hany Tomáškové: těchto sedm oddílů zachycuje desetiletí 1983-1993 a představuje prostřihy do "minulosti". Čteme typický román hledání příčin současného stavu, rozkrývání starých záhad, návratu ke kořenům a v tomto případě i silně akcentovaného tématu dodatečného odpuštění a smíření. Vypravěčsky nikterak neobvyklá podoba rozsáhlého románu se snoubí se spoustou historek z jihočeského maloměsta (mnohdy zbytných) a nad tím vším se klene (a to je na románu podle mě naopak nejatraktivnější) historická tragédie vysidlování krajiny spojeného s výstavbou jaderné elektrárny Temelín.

I tentokrát je Jiří Hájíček dokonale obeznámen s prostředím, o němž píše - včetně jazykových charakteristik -, a tak se mu značně přesvědčivě daří vystihnout vesnický život na sklonku normalizace, jeho apolitickou a stereotypní podobu, v němž přece jen jakoby ještě přežívá několik pozitivních zvyků souvisejících s někdejším hospodařením. Život tak sice plyne pomalu, rutinně, ale ...stále je nositelem - byť nepřímo a někdy už jen v negativu - hodnot, které lze obdivovat. Do takto poklidného světa vtrhává bezcitnost: šílená stavba decimující krajinu i mezilidské vztahy. Jaderná elektrárna do značné míry představuje mechanismy, proti nimž a ani s nimiž nelze bojovat, nebo lépe: nad nimiž není možné zvítězit. Když se za normalizace připravuje vysídlení několika vesnic (v jedné z nich Hana bydlí), málokdo liknavým soudruhům věří a nadto drolící se režim působí v románu spíše jako kulisa než reálná hrozba. Zato naděje, kterou představovaly listopadové události, se nenaplní a Hana svůj marný boj proti kolosu v roce 1993 prohrává. V tomto ohledu Hájíček konec starého režimu nahlíží ne jako fatální změnu, ale pouze jako okamžik nadechnutí - po němž však vítězství nepřijde, neboť nepřítel je silnější než všechny režimy a také devastace je již příliš rozjetá. Hana a posledních pár obyvatel osady bojují dnes i včera zcela marně proti zániku "svého" světa a především za svou rodovou přináležitost. Vyrvání z kořenů - zde opakující se a nesmírně silné téma - má pro Hanu fatální následky, už nikdy se nedokáže nikde usadit, a také to vědomě odmítá. Z širšího hlediska se v románu dovršuje katastrofa, jež na českém venkově započala násilnou kolektivizací v padesátých letech (což bylo ostatně téma Hájíčkova Selskýho baroka, viz Souvislosti 1/2006). Zásadně totiž poznamenala nejen život vesnice a společnosti, ale samozřejmě i vztahy v rodinách. V Rybí krvi rodové trauma z poválečných let a nikdy nedokonané odpuštění devastuje rodinu Tomášků a vztah mezi Haniným otcem a jejím bratrem Honzou zruinuje docela.

K řadě dalších soukromých katastrof dochází od chvíle, kdy se nad vesnicí začne vznášet nebezpečí demolice. Chalupu Tomáškových výstavba Temelína smete: Hana se opakovaně ptá, jestli už všechno půjde k horšímu. Ostatně odsud jako by pocházel název románu: rybí krev se vyznačuje vysokou srážlivostí, a tak nevykrvácí ani těžce poraněné ryby. Navíc mají proměnlivou teplotu krve závislou na teplotě okolního prostředí, dokážou se tedy snadno přizpůsobit...

Všechny peripetie musí autor dávkovat, aby udržel čtenářovu pozornost po dostatečně dlouhou dobu. Bohužel místy se kniha proměňuje ve snůšku zbytných koloritních historek ilustrujících jednak dobu (zužování neskutečně tvrdých džín na šicím stroji, první výlet do Vídně), jednak venkov (zábavy, slavení čarodějnic, motorky atd.). Na druhou stranu Hájíček umí vybudovat kontrast mezi mluvením a mlčením. V Hanině rodině, dozvídáme se opakovaně, se o ničem nemluví, ticho je rodovou tradicí - když chce matka objasnit vztah mezi svým mužem a synem, dokáže mlčení protrhnout jedině tím, že předá Haně dokumenty. Otec, typ zlomeného sedláka, mlčí o Temelínu a na národním výboru pak stopí protestní petici místních. O výstavbě také mlčí (i tím, že mlží) zodpovědná místa. Protikladně působí Hanina touha stát se spisovatelkou, která se ale nakonec realizuje pouze v pokusu o sepsání rodinné kroniky a v několika metaforách o rodičích a bratrovi.

Tématem mlčení ale nelze ospravedlnit značný pocit nedořešených motivů a pozapomentuých figur, nejpatrnější je to v pasážích ze současnosti. Nedořečenosti sice někde fungují jako zdroje záměrného tajemství, ale ve většině případů vzbuzují dojem náhodného, svévolného detailu. Hana se po patnácti letech vrací ze světa domů, aby se setkala s nejvýraznějšími aktéry svého života a urovnala někdejší spory, aby se - jinými slovy - vrátila sama k sobě. Dlouhé mlčení se rozhoduje přetavit ve slova odpuštění a smíření. Seznam lidí, který si přečteme hned na první stránce, tak vlastně působí jako soupis postav v divadelní hře, jimž bude věnována pozornost. Hanino pátrání po nich je leckdy mechanické až náhodné, u některých zase vůbec netušíme, proč se na ně dostalo. Například doktorka Brejchová nesehrála v jejím životě žádnou zřetelnou roli, nadto Hana se o žádné shledání vlastně ani nepokusí, totiž dost ho odbyde. První, zřejmě platonická láska Zdeněk je v době Haniny návštěvy v psychiatrické léčebně a Petr, s nímž pět let vzdorovala demolici, je shodou okolností zrovna se synem na sportovním utkání. Takže k potenciálně nejvýbušnějším setkáním s klíčovými muži jejího života vůbec nedojde: větší zklamání jsem při literárních návratech už dlouho nezažila. A vzhledem k tomu, že další člověk ze seznamu je mrtvý a druhý, velmi starý, se uzavřel před světem, zbývá už jen okruh rodiny a nejbližších kamarádek. Seznam jako by byl uměle natažen... Odškrtávání jmen z listu je postupné, docela nekonfliktní, více než snadné - a tak má Hana pokaždé pocit, jako by se propast času zacelila zcela bezbolestně. Umělý, ne příliš věrohodně podaný a velmi repetitivní konflikt s otcem je nakonec to jediné, co jakžtakž udržuje napětí. A jak už naznačeno, jedna z ústředních zápletek minulosti, autonehoda, kvůli níž se Hanin bratr Honza dostává do vězení, se osvětlí v samém závěru: Hana "řekne pravdu", jak se byla zavázala v první kapitole, a autor závěrečným happyendem potvrzuje, že přátelství je na světě ze všeho nejdůležitější.

Poněkud klišovitý závěr jen podtrhuje všechny neobratnosti, které v románu nacházíme. Ať už jde o umělou fatalitu ("Podivně se mi sevřelo hrdlo a přepadl mě pocit, že už brzy nic nebude takové, jaké je teď", s. 41), kostrbaté dialogy ("Myslím, že táta má s desaterem taky problém." "Hm. Máš kuráž," kývla uznale hlavou", s. 86), drobné dějové nelogičnosti (zamčená versus odemčená chalupa), předvídatelný vývoj vztahu Hany a Petra po revoluci, ale i její neustále opakovaná pozorování nebo její stereotypní reflexe současného pátrání. Ústřední problém skutečně spočívá přímo v hlavní hrdince: Hájíček se bůhvíproč rozhodl odvyprávět příběh devastace krajiny očima a ústy ženské postavy. Hana je však v pubertě i dnes podivuhodně bezkrevná, asexuální, neživotná, je spíš jakýmsi zhmotněním staromódní představy o dívce a později ženě, nejprve venkovance a později světoběžkyni. Ač má poměrně dramatický osud, neprochází žádným vývojem. Navzdory tomu, že se pouští do mnohých pátrání a vydává se na cestu za sebou. Autorovo pojetí Hany je zvláštně pasivní, což románu - zdá se mi i po opakovaném čtení - sráží vaz. Tak objemná kniha v první řadě potřebuje silného hrdinu, s nímž se lze tak či onak ztotožnit. V případě románu Rybí krev však na sebe nakonec mnohem větší pozornost než Hana a její příběh strhává osud zaniklých vesnic.

Jiří Hájíček napsal román, který vybočuje z bídy a zoufalství domácího podprůměru, jedná se o standardní, poctivý, docela čtivý text, jenž si zaslouží čtenářskou pozornost a několik klidných večerů. Řadila bych ho ke kvalitnímu střednímu proudu, za nějž se česká próza nemusí stydět. S jásotem nad literární událostí roku bych ovšem dlouze, dlouze otálela.

Jiří Hájíček, Rybí krev. Brno, Host 2012.