Martin Nodl

Glosy historické XLV

Na okraji útesu

Některé knihy zastarávají strašně rychle. Jestliže v roce 1998 působil soubor Chartierových úvah, včleněných do knihy Na okraji útesu, provokativně a diskuse nad autorovými texty zavály i do českého prostředí (tehdy se název knihy překládal expresivněji - Na hraně útesu), pak po čtrnácti letech jako by esprit poněkud vyprchal. Chartier psal o pocitech nejistoty, o vyčerpání nové historie, o neklidu a pochybnostech způsobených vyprázdněním užívaných pojmů, interpretačních přístupů a modelů. Svoji reflexi daného stavu opřel o analýzu pojmů, jako je diskurz, praxe a reprezentace, o analýzu myšlenkových konstruktů Michela Foucaulta a Michela de Certeaua a především o analýzu proměnlivých způsobů utváření vztahů mezi historií a s ní pupečně provázaných disciplín. Chartierův přístup ke všem zkoumaným jevům je výsostně kritický, často jdoucí na dřeň největších slabin. Zároveň mu však neschází sebejistý nadhled a nadsázka, obé užívané bez jakékoli předpojatosti. Otázka vyvstává ve chvíli, kdy si nejsme jisti, jak jednotlivé eseje číst. Nejsnadnější a patrně i nejvíce odpovídající autorské intenci je nazírání na knihu jako na reflexi proměn historiografického diskurzu v horizontu padesátých až osmdesátých let 20. století a spolu s tím i jako na rozviklané dějiny sociálních a humanitních věd. Chartier přitom disponuje oním prazvláštním darem, který charakterizuje ztotožnění se čtenáře s autorským výkladem. I proto je můj exemplář Na hraně útesu plný souhlasných vykřičníků, s tichým povzdechem, jak to, že mě to dřív nenapadlo. Mnoho čtenářů však v roce 1998 otvíralo Chartierovu knihu s jasnou (a předpojatou) touhou, jak z oné pasti výkladových schémat a postupů vystoupit a jak začít přemýšlet o historii a psát o dějinách jinak. Nic takového ale autor nenabízí, a ani nabídnout nechtěl a nemohl, snad vyjma jemných varování před úskalími návratu do archivů, před vírou ve spásonosnost textů či v adorování téměř samospasitelného diskurzu, zakletého do schémat lingvistického obratu. Po dlouhých čtrnácti letech však můžeme stejně jako Chartier v roce 1998 konstatovat, že se historiografie z oné krize vůbec nevymanila. Jedno podstatné se však změnilo. Většina historiků na své pochybnosti a na své nejistoty prostě jen většinově rezignovala, vědomě (či někteří zcela nevědomě, což je ještě horší) atomizovali své výzkumy, skutečný diskurz nahradili banalitami zaobalenými do jazyka, jemuž rozumí jen úzký okruh zasvěcených. S exponenciálním nárůstem vysokoškolsky vzdělaných historiků po celé Evropě tak paradoxně zásadně ubylo otázek a spolu s tím i hledání originálních pokusů o výklad konkrétním sociálních jevů a historických událostí. Na jejich místo pak snadno nastoupilo vyprávění (zdánlivě obrozené), jež ale povětšinou postrádá sebemenší pointu. Aniž si to uvědomujeme, stojíme dnes na hraně útesu mnohem víc než v době, kdy Chartier svoji knihu, resp. texty do ní zahrnuté psal. A nechci být přílišný skeptik, ale možná dnes nejsme daleko od okamžiku, kdy si ani neuvědomíme, že balancování na okraji útesu již vystřídal volný pád do dějepisné prázdnoty.

Roger Chartier, Na okraji útesu. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2010.

Rybí krev

Vivat Hájíček. Jak psát dějiny a nebýt historikem. Jak vyprávět příběh a rozkrývat malé dějiny v mikrokosmu lidských pocitů, snů a zklamání. Přesně na tyto otázky podprahově odpovídá román Jiřího Hájička Rybí krev. Jestliže jeho Selské baroko bylo prvním veskrze zdařilým pokusem o románovou reflexi vypořádání se s kolektivním traumatem násilné kolektivizace, jež v aktérech zanechala hluboké šrámy až do devadesátých let 20. století a jež možná znovu vyplují na povrch s neadekvátně nastavenými církevními "restitucemi", v nichž mají být kompenzovány ztráty, jež v zemědělských restitucích byly tiše přejity, pak Rybí krev je stejně originálním pokusem o vypořádání se se ztrátou identity jihočeského, temelínského venkova osmdesátých let 20. století, do níž se mimochodem v paměti hlavních hrdinů románů násilná kolektivizace rovněž promítá. Hájíčkovo vyprávění je pro historika fascinují z hlediska autorovy schopnosti zachytit prolínání vzdálených časů, pro jeho lehkost překonávání césur, jež spojují pouze individuálně pokřivené vzpomínky. Tyto vzpomínky pak vedou k vnitřní touze napravit viny, které ale již téměř nikdo napravovat nechce, protože na rozdíl od hlavní hrdinky přežil v krajině a zemi bez paměti, smířený s realitou, rezignovaný, bez jakéhokoli vztahování se k minulosti. Hájíčkova Rybí krev je ale pro historika fascinující i tím, že dokáže vyprávět dějiny v mikroprostoru, s důrazem na sílu okamžiků, na neznatelné mávnutí křídel motýla, jehož si aktéři v danou chvíli ani nevšimnou, jež ale ve svém důsledku vyvolá takovou bouři, že ji již není možné zastavit. Hájíček, ač to tak patrně vůbec nezamýšlel, píše v Rybí krvi dějiny Temelína nazírané prizmatem intervencí jak do sociální sféry jeho geografického okolí, tak intervencí do elementárních lidských postojů a jednání, před mávnutím křídel tak tak nepředvídatelných. Ačkoli Hájíčkovi primárně nešlo o to psát dějiny a ačkoli středobod jeho románu představuje hledání odpovědi na otázku, proč hlavní hrdinka, která ztratila svůj pevný bod ve vesmíru, resp. jíž byl státem, ale i jejími rezignujícími, apatickými či aktivistickými blízkými její pevný bod ukraden, napříště jen a jen odmítá, aby si ji nějaký nový prostor přivlastnil, aby ani v nejmenším nezapustila kořeny, s nimiž by se potenciálně musela loučit, je jeho knihu možné číst jako pronikavé uchopení normalizační každodennosti v její syrové podobě, jež se diametrálně liší od tesilového seriálového zobrazení, na míle vzdáleného jakémukoli dějinnému vědomí. Prostě, vivat Hájíček!

Jiří Hájíček, Rybí krev. Brno, Host 2012.