Alena Dvořáková

Ztracená Austenová

(Česká recepce Austenové v letech 1900-2012)

Již letmý pohled na seznam literatury nás vede k úvaze, že recepce Austenové u nás od roku 1900 proběhla jakoby ve dvou hlavních vlnách: před druhou světovou válkou a po roce 1989. Klíčový most mezi oběma vlnami pak tvoří knižní doslovy anglisty a překladatele Radoslava Nenadála z období šedesátých až osmdesátých let.

Před druhou světovou válkou, ve dvacátých a třicátých letech, je Austenová představována českým čtenářům jakožto význačná anglická spisovatelka v prvních notickách, recenzích a překladech, často s odkazem na dřívější dobrozdání Františka Chudoby.1 Její díla - Elinor a Marianna (1932), Emma (1934) a teprve těsně po válce Pýcha a předsudek (1946) - jsou označována za klasická, neboť navzdory své již tehdy zjevné staromódnosti zůstávají moderní: to jest přežívají, přestože svět v nich zachycený dávno zanikl nebo zastaral. Pro tuto vlnu recepce je charakteristické, že předpokládá jednoduchý vztah mezi světem a dílem (v díle se přímočaře odráží stav světa), a v návaznosti na to se v ní bolestně pociťuje propast rozevírající se mezi rozvrácenou současností a domnělou idylou Austenové: "Jak se liší knihy dneška, plné vášně, rozvratu, neklidu, plody doby, v níž všechny formy jsou rozvráceny, nebo nalomeny, v níž není jistoty ani spolehnutí, v jejímž chaosu se mnohé zoufalé hledání sotva dobírá nejasných začátků příštího řádu, od tohoto dokonalého výtvoru doby, jež byla vtěleným pořádkem, jež neznala problémů, kdy bylo všecko tak jisté a bezpečné, kdy sociální nespravedlnost neznepokojovala ještě mysli mužů a emancipace duše žen!"'3f'3f2

V této vlně se za zdroj působivosti Austenové děl považují v první řadě její postavy ("charakteristika osob"'3f'3f3), zejména postavy ženských hrdinek, a dále osobitá komičnost jejích vyprávění, jež bývá celkem nedůsledně označována střídavě za komedii, parodii, vtip, humor a satiru. Austenové komičnost je vykládána v následujícím duchu: autorka se zásadně vyhýbá vší (duchovní) hloubce, vášni, vážnosti a tragičnosti; její komika není příznakem nespokojenosti ("ani jiskřička odboje, touhy, vzdoru", na rozdíl od sester Brontëových), ba naopak - je plně v souladu s vládnoucím řádem, s tímto "nejdokonalejším ze stvořených světů" (tolik Pelantová; Hrůša v této souvislosti hovoří o "ušlechtilé satiře").

Lze se jen dohadovat, do jaké míry je toto chápání poplatné právě kritickým výrokům Charlotte Brontëové na adresu Austenové. Když si Brontëová z popudu G. H. Lewese (životního partnera George Eliotové, jež Austenovou velmi obdivovala) přečetla Pýchu a předsudek, napsala mu toto: "[...] a pak jsem si tu knihu pořídila. A co jsem v ní našla? Přesný daguerrotypický portrét tuctové tváře; pečlivě oplocenou, vysoce kultivovanou zahrádku s čistě ohraničenými záhonky a choulostivými květinami; ale ani záblesk výrazné, živé fyziognomie, nikde žádná otevřená scenérie, čerstvý vzduch, nikde žádná modravá hůrka či malebný potůček. S jejími dámami a džentlmany bych tedy vskutku žít nechtěla, v těch jejich elegantních, avšak stísňujících [confined] domech" (z dopisu G. H. Lewesovi z 12. 1. 1948; zdůraznila A. D.) Později Brontëová na základě četby Emmy prohlásila, že Austenová "[nikdy] nerozruší čtenáře prudkým hnutím, nevyvede ho z míry ho ničím hlubokým: [veškeré] vášně jsou jí dokonale neznámé, odmítá prohodit i jen slůvko s jejich bouřlivým sesterstvím [...]" (v dopise W. S. Williamsovi z 12. 4. 1850).

Ať už česká recepce dluží své základní postřehy Brontëové, či nedluží, zdomácněly u nás díky její první vlně dva mocné austenovské mýty: zaprvé nostalgická představa o idyličnosti světa, v němž Austenová žila jako "typická Angličanka z venkova",4 jenž se "zjevně" a více méně bezproblematicky otiskuje do jejích děl a tolik se liší od moderního světa poznamenaného rozvratem hodnot; a zadruhé charakterizace Austenové komické metody zobrazení jakožto bytostně omezené, nehluboké - obsahem zásadně nevážné (v metafyzickém, existenciálním a politickém smyslu) a vyzněním žensky jemnocitné a laskavé.

Od padesátých do devadesátých let 20. století je Austenová v českém tisku zmiňována jen zřídka5 a těžiště její recepce se bezpochyby nachází v Nenadálových doslovech k překladům šedesátých až osmdesátých let.6 Tyto doslovy dodnes udávají tón a definují základní vzorce pro to, jak Austenovou vnímá a pojímá většina pozdější kritiky. Dřív než se jim budeme věnovat podrobněji, podotkněme, že Nenadál je při psaní o Austenové výrazně omezen formou knižního doslovu. Doslovy bývají určeny laikům a musí být stručné, přehledné a lehce čitelné. Mají též poměrně jasně vymezenou funkci: představují autora či autorku v hlavních rysech, a když zasazují dílo do dobového a literárního kontextu a charakterizují význačné rysy díla, nutně zjednodušují a uchylují se ke zkratce. Navzdory těmto omezením Nenadálovy doslovy převyšují většinu toho, co bylo o Austenové v češtině publikováno - přinejmenším se s nimi dá polemizovat, neboť českým čtenářům zprostředkovávají základní, takzvaně normativní tradici výkladu Austenové.

Již v prvním doslovu k Pýše a předsudku (1967) - nazvaném ironicky, s odkazem k Virginii Woolfové, Žena, peníze a vlastní pokoj (Austenová se oslavuje za to, že vytvořila velké dílo, ač neměla ani peníze, ani vlastní studovnu) -, předkládá Nenadál obraz složený z tradičních představ a originálnějších postřehů. Začněme s tradicí. Nenadál charakterizuje žánr autorčiných románů jako román rodinného života, jejž chápe jako z definice omezený - to jest statický, apolitický a realistický ve smyslu představy, že se v něm venkovská idyla úzce vymezené, v podstatě neměnné společenské vrstvy věrně otiskuje v román. Autorčin "nevzrušivě plynoucí život" - "Její sférou není město; nedoléhá k ní ani ohlas počínající průmyslové revoluce, s napoleonskými válkami si nedělá hlavu a odsuzuje jakékoliv náhlé zvraty, jaké například přinesla francouzská revoluce"- se podle toho odráží ve světě jejích románů: "Život v tomto světě plyne tiše, nevzrušivě [...]" a hladinu v něm zčeří nanejvýš příjezd nesezdaného mladíka. Pýcha a předsudek je charakterizována jako "idylicko-ironická komedie", přičemž ironické vidění Austenové je tu z hlediska životnosti románu postaveno nad její omezený realismus. "Pronikavou schopnost pozorovat", na níž je založena autorčina komičnost, si Nenadál vykládá jako kompenzaci existenciální osamělosti Austenové (s. 316-318).

Originalita Nenadálova zápasu o charakterizaci Austenové se projevuje v jeho pokusu zařadit Austenovou do anglické romanopisecké tradice. Podle Nenadála "Austenová naprosto nezapadala do literárního rámce doby, kterou ovládal zrod všemocného a intenzívně prožívaného romantismu". Podle Nenadála navazuje na Henryho Fieldinga, Olivera Goldsmithe a Frances Burneyovou (román Cecilia, 1782) - kupodivu se tu neuvádí ani Samuel Richardson, ani Samuel Johnson či William Cowper, kteří měli podle anglické kritiky na Austenovou větší vliv než Fielding7 - a "jakoby přeskočila romantismus k ironickému realismu Thackerayho". A přesto má s romantismem společného cosi naprosto zásadního, a to "inspirační zdroj ústřední fabule" románu, jímž je "sen o uplatnění výjimečného ženského intelektu proti běžně vítězící vnější ženské kráse". A naopak od realistických románů 19. století se Austenová výrazně liší jak mistrně zvládnutou formou, tak celkovým vyzněním: formálně se její romány vyznačují eliminací popisnosti a hojným užíváním přímé řeči se blíží konverzačnímu dramatu, vyzněním se zase projevují jako citelně "desentimentalizující síla". Důvody, proč se Austenová čte dodnes, vidí Nenadál nakonec dva, a jsou to důvody tradiční (viz první vlna české recepce): autorka má "výjimečný smysl pro komično a absurditu společenské skutečnosti" a "výjimečný dar charakterokresby" řečí, hlavně u ženských hrdinek (s. 320-323).

V doslovu k Anne Elliotové z téže doby (1968) Nenadál víceméně opakuje klíčové postřehy z prvního doslovu, ale ke jménům v anglické tradici, k nimž Austenovou vztahuje, výstižně přidává, bohužel aniž by to rozvedl, pozdějšího viktoriánce George Mereditha. Dodejme, že pravým pojítkem mezi Austenovou a Meredithem je jejich chápání toho, v čem spočívá pravá komedie, jakou roli v ní připisují ženským hrdinkám, a také v tom, jak blízko mají jejich nejlepší komické romány (Meredithův Sobec, Austenové Pýcha a předsudek a Emma) formálně ke konverzačnímu dramatu. Nenadál dále označuje Austenové tvorbu za monotematickou, stojící stranou převratných dobových událostí. Dopouští se ovšem poněkud zarážejícího lapsu, když tvrdí, že k Austenové nedoléhá nic z toho, "čeho si tak pronikavě všimli již o málo let později v Manchesteru E. Gaskellová a v Londýně Ch. Dickens" (s. 11-12). K tomu dodejme, že první význačnější literární pokusy jak Dickense, tak Gaskellové spadají do let 1836-1837, tedy do doby dvacet let po smrti Austenové (1817), kdy na trůn nastupuje královna Viktorie (1837) - ovšem právě v tomto dvacetiletí klíčové jevy (industrializace, přesun venkovského obyvatelstva do měst, tlak na politické reformy), jichž si Austenová jakoby bůhvíproč nevšímá, teprve nabraly zjevný spád...8 V tomtéž doslovu Nenadál dále charakterizuje Austenovou jako konzervativní a "žensky shovívavější a jemnější [než Thackeray]" (s. 12), zároveň však správně podotýká, že její průbojné hrdinky se většinou odlišují od viktoriánské ideálu ženství vyobrazeného v básni příznačně nazvané Anděl v domě (1854) Coventryho Patmorea. (K tomu podotkněme, že Mansfieldské panství bylo do češtiny přeloženo až v roce 1997, problematická hrdinka Fanny Priceová - zakřiklá, neprůbojná, trpělivá Griselda či po česku puťka - tedy v české recepci Austenové do té doby prakticky nefiguruje.)9

Anne Elliotovou charakterizuje Nenadál jako lyrickou komedii (s. 14), ze všech románů nejméně ironickou a satirickou, oceňuje Austenové "charakterovou drobnokresbu" a do kontrastu staví autorčiny hrdiny a hrdinky. Zatímco hrdinky jsou realistické, hrdiny si Austenová příliš idealizuje: "Jsou většinou příliš dokonalí, příliš krásní a čestní, ať už je to Wentworth anebo Darcy [...]." O Siru Elliotovi se Nenadál domnívá, že obraz jeho snobství je "zlidštěn shovívavým úsměvem" (s. 15). Stručné srovnání s anglickou recepcí románu tu neuškodí: například Virginie Woolfová se domnívala, že právě v Přesvědčení je Austenové satira, namířená hlavně proti Siru Elliotovi, příliš drsná (harsh) a její komika příliš syrová (crude). A pravdu tu má Woolfová, nikoliv Nenadál. Ukažme si to na jediné větě z českého překladu Anne Elliotové. Pochází hned z první kapitoly a charakterizuje Sira Elliota jako dokonalého sobce - to jest sobce, jenž si dokáže úspěšně namluvit, bůhvíjak není obětavý: "For one daughter, his eldest, he would really have given up any thing, which he had not been very much tempted to do." Neboli: "Kvůli jedné dceři, té nejstarší, by se vzdal opravdu čehokoliv, co ho zas až tak moc nelákalo." A teď se podívejme, jak totéž přeložila Eva Ruxová: "Kvůli jedné dceři, té nejstarší, by se byl skutečně vzdal všeho, ač ho k tomu ovšem nikdo nenutil." Je snad zřejmé, že v českém překladu došlo opět k jakémusi uhlazení či zastření záludné strohosti autorčina odsudku: zase jednou v tetičce Austenové čteme to, co tam číst chceme, namísto toho, co tam opravdu stojí. Nenadálův přístup k Austenové se v tomto doslovu vyznačuje paradoxem: Austenovou staví na roveň ("vedle") Dickense a Thackerayho, ale činí tak jaksi navzdory tomu, co vnímá jako její ženskost ("jakkoliv je žensky sebejemnější"). Ovšem jak vidno výše, v Austenové "románovém domě" je o poznání chladněji, než jak se domnívá Nenadál, když píše o jejím "protepleném empírovém salónu" (s. 16).

V Umění ironické miniatury (1974) Nenadál přepracoval svůj dřívější doslov k Pýše a předsudku. Opakuje postřehy o nevzrušivosti života Austenové, monotematičnosti jejích děl, i o autorčině jemné ironii. I zde se mu však vkrádá do úvahy jistý paradox - "Soudili bychom, že tato neprovdaná žena musela prožít poměrně rušný život [...], avšak nutno říci, že prožila život značně nevzrušivý" (s. 315) - bohužel aniž by se jej pokusil reflektovat. Víc než v předchozích doslovech Nenadál zdůrazňuje další aspekt ženskosti Austenové, její křehkost, zdrobnělost: "Dojem z četby Jane Austenové nebude možná daleko pocitu, jakým na nás zapůsobí krása staré miniatury, na níž se před námi odhalují křehké nemuzeální a nestrnulé tváře lidiček žijících a milujících před více než sto padesáti lety." (s. 319) Když si k tomu připočteme, že první věta českého překladu Pýchy a předsudku zní - "Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky" (v překladu Evy Kondrysové) - bude nám Nenadálovo postavení Austenové na roveň rozmáchlému Dickensovi připadat spíš jako zarážející nadsázka.

Zbylé Nenadálovy doslovy, nazvané Autorka Rozumu a citu (1982, 1996, 2006), jsou obměnami jednoho a téhož textu, původně vydaného k Emmě (1982) a později také k Rozumu a citu (1996, 2006). Představují syntézu postřehů z dřívějších doslovů (nebohatý život, monotematičnost děl, jemnost ironie, malichernost zobrazených "lidiček"), ale také výstižný důraz na autorčino novátorství: jednak ve způsobu, jakým rozvinula románovou formu - omezení vnějších popisů a komentáře k ději, eliminace sentimentálních výlevů, živost a spád dialogů, povýšení vyprávění na komedii (s. 282-284) -, jednak v charakterokresbě hrdinek. Pokud jde o vyznění její tvorby, Austenová vytváří "galerii krásných typů vpravdě moderních žen", které na nás působí normálně (s. 284), protože nechávají za sebou dobový ideál ženství: zde ovšem Nenadál opět mylně odkazuje na viktoriánský ideál ženství, přestože Austenová zemřela dvacet let před nástupem Viktorie na trůn. Modernost autorčiných hrdinek spočívá podle něj v tom, že se odvážně neváhají seberealizovat v souladu se svým cítěním a rozumem (s. 285), a to i tehdy, rozejdou-li se s dobovými konvencemi. Vzhledem k tomuto hodnocení hrdinek Austenové jako moderních žen je ovšem překvapivé, že v pasážích věnovaných Emmě Nenadál označuje Emminy city k Harriet za mateřské (s. 334) - podvratný potenciál románu mu tedy zůstává skryt. V závěru pak přirovnává Emmu k Mozartovým operách ("syntéza hřejivého úsměvu a jemné ironie", s. 334) a hovoří o jeho "křehké úsměvné kráse". Rozum a cit pojímá Nenadál v tradičním duchu ("tendence vtělené do postav", "obojí se dokonale doplňuje", s. 285) a podle očekávání hovoří o "jemném kouzle" Austenové (s. 286). V doslovu z roku 1996 píše i o filmové adaptaci románu režiséra Anga Leeho (1995).

Touto zmínkou o filmu, která se jakoby náhodou vetřela do knižního doslovu, se od Nenadála, jenž stále ještě pracuje s románovými texty Austenové, definitivně přesunujeme k druhé a podstatně mohutnější vlně recepce Austenové u nás. Ta se přivalila v období po takzvané sametové revoluci (1989), to jest v devadesátých letech a v první dekádě 21. století, kdy v návaznosti na celosvětovou popularitu četných filmových a televizních adaptací děl Austenové vycházejí u nás též reprinty a nové překlady jejích románů (Mansfieldské panství u nás poprvé vydal Odeon teprve v roce 1997) a také překlady jejích syrových a nesmírně zábavných raných próz.10 Tato záplava Austenové trvá dodnes a podobně jako první vlna její recepce má též svůj osobitý rys: většina kritik z tohoto období až na nečetné výjimky recenzuje či rozebírá filmové či televizní adaptace, nikoliv samotné texty. Činí tak způsobem, z něhož je zřejmé, že o románech samotných, o dobovém kontextu jejich vzniku a historii jejich recepce mají naši kritici a recenzenti jen matné povědomí. Zřejmě proto se v lepším případě spokojují s míněními převzatými z Nenadálových doslovů (včetně drobných chybiček, které v nich najdeme11), případně z hrstky sekundární literatury; v horším případě se pak jednoduše spoléhají na přežívající mýty a klišé.12 Z toho důvodu nepřekvapí, že citelné rozdíly, jaké panují mezi romány a jejich filmovými a televizními adaptacemi, bývají v textech této vlny setřeny nebo přinejmenším zastřeny.13

Oba hlavní, již zmíněné mýty (idyličnost a nevážnost zdrobnělé Austenové) přežívají v současné kritice tu v ryzí, tu v mírně zastřené, tu v sofistikovanější podobě. Například v recenzi filmu Pýcha a předsudek Joea Wrighta (s Keirou Knightleyovou v roli Elizabeth) píše Zora Freiová: "Přestože v díle Austenové nenajdeme hlubší duchovní dimenzi, samotná výpověď o ryzím citu, který člověka přetváří a činí lepším, je v dnešní době a záplavě akčních filmů něčím výjimečným: balzámem a povzbuzením."'3f'3f14 Alena Prokopová v recenzi filmové Emmy režiséra Douglase McGratha (1996) v souvislosti s Austenovou píše nejen o láskyplné ironii a sympaticky harmonickém dojmu, ale také o tom, že "její střízlivá chvála konvencí se kupodivu dobře hodí k dnešnímu pocitu, že po obnažení všech tabu by neškodil návrat ke kořenům."'3f'3f15 Podobně Ivana Hejlíčková tvrdí, že Austenová "nepotřebuje velké dějinné zvraty, nedoléhají k ní ozvěny politických kolizí a nejistot, obejde se bez opravdu záporných postav a skutečných tragédií".16 Jen výjimečně se v kritikách objeví alespoň náznak vědomí, že idyličnost světa Austenové je zdání vytvářené za určitým účelem, jako například v recenzi filmu Rozum a cit režiséra Anga Leeho (1995) Svatavy Hirschové: "ocitnete se rázem v Anglii počátkem 19. století, kdy se zdá, že v idylické krajině zasazená venkovská sídla mohou obývat jen šťastní a laskaví lidé".17

Z odbornějších prací vydaných česky, jichž se v této vlně vyskytuje doslova pár, se podrobněji zastavme u článku Michala Sýkory První dáma anglického románu.18 Většinu části nazvané Být spisovatelkou si Michal Sýkora vypůjčil (osobně bych tipovala, že z prací Jan Fergusové), aniž by cítil potřebu se o tom zmínit. Problém ale není v tom, že si půjčuje, ale že půjčené prezentuje v zkreslující podobě. Tvrdí nám například, že v době, kdy Austenová psala, nebyl ani pro začínajícího autora problém vydat si nějaký ten román. Kupodivu už se v té souvislosti nepozastavuje nad skutečností, že zrovna v případě Austenové to neplatilo. Jak bylo řečeno, její první dva pokusy o vydání románu skončily neúspěchem: První dojmy byly nakladatelem obratem odmítnuty a jako Pýcha a předsudek vyšly až po sedmnácti letech, román Susan (později Northangerské opatství) - jejž Austenová dokončila již na sklonku devadesátých let a její otec prodal nakladateli v roce 1803 - vyšel až posmrtně v prosinci 1817, s prodlevou "pouhých" čtrnácti let (poté, co Austenová vydělala a našetřila dost peněz, aby si v roce 1816 mohla odkoupit zpět práva k rukopisu). Že by tehdy vydávání románů začátečníky v konkrétních případech zase tak bezproblémové nebylo?

Dále, když Sýkora tvrdí (aniž by jmenoval), že Austenové předchůdkyně a současnice, jež byly finančně mnohem úspěšnější než ona, "jsou dnes však již beznadějně zapomenuté" (s. 10), myslí to v této obecnosti vážně? Těžko vědět, na koho naráží, pokud ne na Frances Burneyovou a Marii Edgeworthovou. Ano, Frances Burneyová je u nás prakticky neznámá, anglicky se však dodnes vydává přinejmenším její Evelina, a její deníky a korespondence si plně zachovaly jak výpovědní hodnotu, tak jazykovou svěžest. Pravda, Edgeworthové Zámek Rackrent (přel. Vladimír Vavřecha, Vyšehrad 1981) není žádný austenovský bestseller, ale anglicky se hojně čte a studuje dodnes (do češtiny bylo přeloženo ještě Edgeworthové Panství na ostrově, přel. Irena Moravcová, Práce 1978, a hrstka povídek). Nepostupuje tu autor náhodou podle vzoru "podle sebe soudím tebe"?19

A dál: o tom, že se za jeden z nejvýznačnějších přístupů k Austenové od roku 1970 považuje (obecně a právem) feministická kritika, už jsme se zmiňovali. O to víc překvapí Sýkorův kategorický soud, vynesený na základě mínění jediné autorky, že "pro feministicky vyhraněné čtenářky je Austenová zcela nepřijatelná" (s. 10). Ano, v české recepci převažuje tradiční, normativní přístup k Austenové, s jakým se setkáváme například v doslovech Radoslava Nenadála; od Sýkory jako anglisty jiné generace bychom očekávali, že bude mít základní ponětí o nejdůležitějších alternativách (nikdo neříká, že s nimi musí souhlasit).

V neposlední řadě je ze Sýkorova článku zjevné, že přinejmenším některé romány Austenové zná snad jen z rychlíku (supícího krajinami osudových lásek?). Takto nám líčí zápletku Rozumu a citu: "Nápadníci obou sester [Edward Ferrars a John Willoughby] jsou navíc vystaveni tlaku rodičů, kteří si nepřejí, aby se oženili s takovými,chudými' dívkami a oba mají uzavřít výhodný sňatek." (s. 10) On má Willoughby v románu rodiče? Aha, má tam tetu. Takže teta na něj tlačí, aby se neženil s chudou Mariannou? Bohužel, zase vedle. Takto si to vykládá paní Dashwoodová - mylně. Willoughbyho roztržka s tetou se týká něčeho horšího, co se čtenář spolu s Dashwoodovými teprve dozví. Stejně jako se dozví, že nedostatečnost Mariannina věna nebyla aspoň pro tetu rozhodující překážkou - dozví se to ovšem jen tehdy, pokud si román přečte až do konce...

Sýkora též opakuje klišé o tom, že Austenová v životě nic dramatického neprožila, činí tak ovšem s originálním odůvodněním: vždyť její bratr Francis se nezúčastnil ani bitvy u Trafalgaru (s. 10)! Dřív než na Sýkorův soud budeme reagovat, udělejme si obrázek o Francisi Austenovi.20

Francis proslul v rozvětvené rodině Austenů svou neohrožeností. V sedmi letech si z vlastních úspor sám zakoupil poníka, ve dvanácti byl na vlastní přání poslán do námořnické internátní školy, kde se disciplína udržovala bičem - byla to škola, jež neblaze proslula drsným zacházením se svěřenci v době, kdy se děti běžně vychovávaly bitím, v internátních školách trpívaly zimou a hladem, a umíraly na choleru a tyfus a podobné "nakažlivé horečky" (kterémuž osudu jen o vlásek unikly též teprve sedmiletá Jane Austenová a její starší sestra Cassandra). Již v patnácti letech se Francis jako plavčík vydal na první plavbu do Indie a jižní Asie, ze které se vrátil do Anglie až po pěti letech odloučení (jako poručík). Je sice pravda, že "zmeškal" bitvu u Trafalgaru (1805) - jeho loď byla odvelena do Středozemí, aby chránila konvoje obchodních lodí -, je ale známo, že se o něm beztak již dřív pochvalně vyjadřoval sám Nelson. Už o rok později, v roce 1806, se Francis jako kapitán lodi "HMS Canopus" zúčastnil slavné bitvy u San Dominga a byl v té souvislosti chválen v Parlamentu. V námořnictvu Austen aktivně sloužil po celou dobu napoleonských válek až do roku 1814, ještě v roce 1844 (tedy jako sedmdesátiletý stařec) se plavil do Severní Ameriky a Karibiku a v roce 1855 se dočkal povýšení na admirála. Na tehdejší dobu a na svůj dobrodružný způsob života se dožil neuvěřitelných jedenadevadesáti let. A tohoto Francise Austena si tu troufá jednou větou odepsat někdo, kdo většinu času nejspíš tráví v teple domova dramatickým vysedáváním u knihy či počítače, jak bývá u akademiků zvykem? Jak úsměvné.

S takto povrchním posuzováním se ovšem nesmíme spokojit. V otázce životní zkušenosti Austenové (z nových životopisů vyplývá, že toho zažila víc, než by se na první pohled zdálo, zejména než by se zdálo ze synovcova Memoáru), ostatně stejně jako v otázce životní zkušenosti kohokoliv jiného, je třeba opustit podobně mechanická měřítka. Co je pravým zdrojem dramatičnosti lidského prožívání? Tato dramatičnost snad nesouvisí automaticky s pouhou přítomností člověka u takzvaně velkých historických událostí, jako spíš s mírou jeho citové, myšlenkové a obecně existenciální účasti či zúčastněnosti na událostech nejrůznějšího druhu. Mnohé "malé" události mohou být v tomto smyslu - to jest jsou-li umocněné naší bytostnou účastí - podstatně dramatičtější než ty takzvaně velké. A tato účast je v lidském životě nezřídka a někdy dokonce zpravidla nepřímá, to jest zprostředkovaná osudy a zážitky lidí, k nimž má člověk nejsilnější citová pouta (ať už kladná, či záporná).

Ženy se takto dramaticky účastní úspěchů a nezdarů svých dětí, případně bitev, v nichž jim umírají muži, a muži (aspoň někteří) se zase účastní třeba porodu svých dětí, ač sami nerodí... Víme, že si Jane Austenová s bratrem Francisem čile dopisovala: mimo jiné ho žádala o povolení užít název jedné z "jeho" lodí v románu Přesvědčení a také se s ním radila o věrohodnosti klíčových pasáží - její fiktivní kapitán Wentworth se ostatně nikoliv náhodou účastnil bitvy u San Dominga... Bohužel většina této korespondence se nezachovala. Lze se však důvodně domnívat, že autorka s bratrem zprostředkovaně prožila nejednu dramatickou událost odehrávající se daleko od domova - a nemusela to být hned bitva u Trafalgaru. Z hrstky zachovaných dopisů víme jen, jak moc jí záleželo na tom, aby se bratrovi dostalo ocenění a povýšení.

Pokud jde o vztah životní zkušenosti a literárního díla, je věc ještě složitější. Jistá "zástupnost" zkušenosti se totiž zdá být přímo podstatou literární tvorby, nedílnou součástí její znakovosti. Představme si moderní ženu, která byla na rozdíl od Austenové vychována k tomu, že se bude muset sama uživit, vystudovala jednu či více vysokých škol, mluví několika jazyky, běžně řídí auto a letadlem se přemisťuje na vzdálenost tisíců kilometrů (relevance tohoto postřehu se ukáže níže), ženu, která žila v několika různých zemích na několika kontinentech a pobývala v nejedné cizokrajné končině. Dost možná byla "při tom", když se v její zemi odehrála jedna takzvaná revoluce, má za sebou víc než jeden naplněný sexuální vztah, vdala se a porodila jedno či více dětí. Bude její život nutně či automaticky dramatičtější než život Jane Austenové? Bude pro ni nutně snazší "prokouknout", jak to vlastně ta domněle nezkušená, dávno mrtvá Austenová dělá, že v románech již dvě stě let nad jiné působivě vyjadřuje, zobrazuje a předvádí lidskou zkušenost, v níž se poznává čím dál víc lidí na celém světě?

Vnějškově pojatá "bohatší" zkušenost přece tváří v tváří skutečnosti románových světů Austenové sama o sobě nic neznamená (připomeňme Nabokova). To, že člověk něco zažil, ještě neznamená, že vlastní zkušenosti rozumí, natož že je ji schopen sdílet, to jest vyjádřit, zobrazit či "demonstrovat" tak, aby byla srozumitelná, přesvědčivá a působivá i pro ostatní (ať už útěšně, obrodně, katarticky či jinak). Pro způsob sdělování zkušenosti, jímž je literatura, není ani tak podstatné, co člověk prožil a jakou zkušenost udělal, ale zda lidskou zkušenost (svou či cizí) dokáže znamenat slovy tak, aby něco (co nejobecněji) znamenala. Připomeňme si v této souvislosti, co Virginie Woolfová s příznačnou bystrozrakostí poznamenává o Jane Austenové jako nezkušené patnáctileté dívce: "Nic není tak zřejmé, jako že tato patnáctiletá dívka, vysedávající o samotě v koutku společného salonku, nepsala jen proto, aby rozesmála své bratry a sestru, nepsala jen pro domácí spotřebu. Psala pro každého, pro nikoho, pro naši dobu stejně jako pro svůj věk; jinými slovy, už v tomto tak raném věku Jane Austenová psala." Díky suverénnímu "rytmu a uhlazenosti a strohosti" vět, jimiž Austenová ve slovech ztvárňuje zkušenost, se zdá, že vědomí a vědomosti, které obyčejní smrtelníci nabývají (v lepším případě) zkušeností a věkem, jí musely být dány jakoby od narození: "Jedna z těch víl, které se sklánějí nad kolébkou, ji musela vzít s sebou na let světem již v okamžiku, kdy se narodila. A když ji pak položila zpátky do kolébky, věděla nejen to, jak svět vypadá, ale už si zvolila i své království."'3f'3f21 Nechceme-li se spokojit s obrazem osvícení Austenové nadpřirozeným letem světem, snad bychom se měli zamýšlet hlavně nad tím, zda románová forma sama (a inovace, k nimž se Austenová v románech propsala) není v základu to, co "nese zápis" lidských zkušeností, asi jako DNA nese zápis určitých dědičných struktur - jako "kostra" zkušeností, z nichž se ty či ony plně aktualizují teprve při explikaci-výkladu a translaci-překladu, kdy dochází nejen k posunům výkladových rámců, ale také k překlepům, výpadkům, všelijakým ad hoc modifikacím a fatálním chybám.

Nadvláda filmových a televizních adaptací nad samotnými romány způsobuje, že slábne naše vnímavost k románovým textům a že ztrácíme onu nad-individuální, slovní paměť (kostnici lidské zkušenosti), jež se vytváří a upevňuje jejich opakovanou četbou - neboli dnes jsme při četbě Austenové ještě o mnoho "imbecilnější" než Forster. To je znát i na mnohem lepších a zajímavějších textech, než je ten Sýkorův. Příkladem může být odborná studie Anny Batistové na téma "Elizabeth a její krajina:,aktualizace' hlavní hrdinky a prostorových vztahů románu Pýcha a předsudek Jane Austenové ve třech současných filmových adaptacích".22 Batistová v něm výstižně zasazuje filmové a televizní adaptace Austenové jednak do kontextu takzvané kinematografie národního dědictví (heritage industry), jednak do kontextu postmoderní kritiky (s. 100-101). Správně upozorňuje, že v obou případech, tedy i v případě takzvaně tradičních či konzervativních adaptací (dobově věrné kostýmy, interiéry a exteriéry, archaizující styl promluv, idylická krajina anglického venkova a tak dál) nelze chápat filmy prostě jako věrné převody textů, ale vždy jen jako jejich výklady, ať už spíše v nostalgizujícím, či spíše v modernizujícím duchu (s. 101).

Batistová se dále vymyká povrchnosti většiny české kritiky (setrvávající nerušeně u klišé o poklidně domácké, rozuměj zcela apolitické omezenosti Austenové próz) tím, že si je vědoma politického rozměru autorčina díla. Jejím východiskem pro pojednání tří různých filmových adaptací je přesvědčení, že "prostor románů Jane Austenové je místem, kde se vytváří národ" (s. 102) a že v tomto utváření národa hraje klíčovou roli jednak "místopis románu" (s. 102) a jednak mobilita Austenové hrdinek (s. 106). Batistová si také všímá zajímavého rysu některých modernizujících filmových adaptací z poslední doby - například Bride and Prejudice (2004) režisérky Gurinder Chadhaové -, které vykračují za rámec národa směrem k nadnárodní kultuře (s. 106). S tím vším lze vřele souhlasit a Batistové článek lze každopádně doporučit k četbě a ke studiu.

Setkáme se v něm však i s výrokem, jenž v nás zajisté vyvolá pochyby ohledně toho, jak dobře zná autorka vedle filmových adaptací také romány: "Vynikají-li romány Austenové v kontextu románu počátku 19. století svými neposednými hrdinkami, které bez problémů zabydlují poměrně rozsáhlou jižní část britského ostrova, pak její současná filmová vtělení pěstují vysokohorskou turistiku, řídí vlastní auta a jezdí na traktoru, a tím opanovávají prostor v okruhu několika set kilometrů od rodného domu [...]." (s. 106) Jen ten, kdo Austenovou nečetl nebo ji nečetl dostatečně pozorně, může takto troufale zevšeobecňovat o neposednosti jejích hrdinek a o tom, jak bez problémů zabydlují jižní Anglii. Ukažme si to na příkladech.

Caroline Morlandová z Northangerského opatství je vskutku nadšená, když může jet s Allenovými až do Bathu. Z rodné vesnice vzdálené asi devět mil od Salisbury, to jest na vzdálenost řekněme padesáti šedesáti mil. Ale když má pak sama urazit oněch sedmdesát mil, které dělí Northangerské opatství od jejího domova - a k tomu ještě obyčejným poštovním dostavníkem! - je z toho pořádně vyděšená. Podobně když se v Rozumu a citu paní Dashwoodová s dcerami stěhuje ze Sussexu do Devonshiru (tedy na vzdálenost řádově 250 kilometrů), žádná z postav v románu nepochybuje o tom, že je to dálka, při níž se člověku srdce svírá - a dámy Dashwoodovy by se dozajista nikdy tak daleko nestěhovaly, kdyby k tomu nebyly dohnány nejen chudobou, ale hlavně opovržením, jaké pociťují k manželce nového pána Norlandského panství.

Elizabeth Bennetová je nepochybně nejneposednější z Austenové hrdinek - nejenže se nerozpakuje jít sama pěšky "celé tři míle" blátem z Longbournu až na Netherfieldské panství, ale tolik touží podívat se s Gradinerovými až k Jezerům (v Cumbrii v severozápadní Anglii na hranicích se Skotskem)! Avšak ani Elizabeth - již mimochodem jak Austenová, tak její současníci považovali za výjimečnou, v lecčems šokující hrdinku, na rozdíl od současných filmů a seriálů, které mají naopak sklon dělat ze všech ostatních hrdinek Austenové jakoby verzi Elizabeth - nepovažuje cestování na větší dálku za samozřejmost. Vyplývá to jasně například z jejího rozhovoru s panem Darcym ohledně vzdálenosti mezi Hunsfordem, kde sídlí pan Collins s manželkou Charlottou, a Longbournem, kde sídlí Charlottini rodiče. Pan Darcy:

"Musí to být pro ni [Charlottu] velmi příjemné, že žije tak blízko svých rodičů a přátel."

"Tomu říkáte blízko? Vždyť je to téměř padesát mil."

"A co je padesát mil po dobré silnici? Sotva půldenní výlet. Ano, tomu říkám blízko."

"Nikdy mě dosud nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu z výhod jejich sňatku," zvolala Elizabeth. "Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že paní Collinsová má rodiče blízko."

V dalším Elizabeth podotýká, že "blízko" by v tomto případě, s ohledem na finanční možnosti paní Collinsové, bylo nejvýš pětadvacet mil (cca 40 kilometrů). Je pro Austenovou příznačné, že ze všech sester Bennetových neodcestuje nejdále Elizabeth, ale neposlušná, nestydatá Lydie - jejíž předlouhá cesta na sever (z Longbournu v Hertfordshiru až do Newcastlu je to zhruba 460 kilometrů) není než trestem za její lehkovážnost a nuceným vyhnanstvím z domova.

Vraťme se ještě krátce k Elizabethině touze po zájezdu k Jezerům. V pasáži, kde se o něm mluví, Austenová svým typicky záludným způsobem vpisuje do Elizabethina nadšeného výlevu ironickou kritiku představy, že se snad člověk stává lepším, znalejším či příjemnějším společníkem pouhým cestováním: "A až se konečně vrátíme, nepřijedeme jako ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic nepamatují. Budeme vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme viděli. Jezera, hory a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až se pokusíme popsat nějakou scenérii, nezačneme tím, že se pohádáme, kde to vlastně je. Ať jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než u většiny cestovatelů!" (kap. 27; zdůraznila A. D.)

Čímž se od Elizabeth dostáváme k Emmě, kde je "daleko" všechno, co je dál než šestnáct mil (to jest 25 km, což odpovídá vzdálenosti Emmina rodného Highbury od Londýna). Emma se na začátku příběhu nepodívala z Hartfieldu nikdy dále než do sousedního Donwellského opatství a teprve v románu se jí "poštěstí" vyjet na výlet do Box Hillu (na vzdálenost sedmi mil) - ten výlet je, jak známo, katastrofa. (V románu se podrobněji líčí jen dvě Emminy cesty kočárem a obě jsou vrcholně nepříjemné: při první dostane Emma od pana Eltona nečekanou a nevítanou nabídku k sňatku, druhou cestu Emma propláče poté, co jí na výletě do Box Hillu pokáral pan Knightley.) Když román líčí Emminy pocity při pohledu na Donwellské panství ("Byl to líbezný pohled - lahodil oku i duši. Anglická zeleň, pěstěná anglická krajina, anglické pohodlí, a to vše zalité sluncem bez únavného dusného žáru"; kap. 42), dává nám jasně najevo, že Emma nikam cestovat nepotřebuje: všechno to, co je na Anglii ryzí a dobré, to pravé anglické, má doslova za humny. Podotkněme nakonec, že představa Emmy jakožto hrdinky, která vroucně touží po cestování a zejména po tom, aby se podívala až k moři, je až výplodem čtyřdílného televizního seriálu BBC nazvaného Emma z roku 2009. Tvůrci tohoto seriálu se nejspíš inspirovali nedokončeným románem Austenové nazvaným Sanditon, který se odehrává v přímořském letovisku a Emmu připodobnili Charlottě, jež se kochá výhledem z okna svého pokoje, "přes nedostavěné budovy v popředí, vlnící se prádlo a střechy domků až k moři, roztančenému a rozzářenému sluncem a svěžím vánkem" (Sanditon, kap. 4).

Zbývají nám už jen Fanny Priceová z Mansfieldského panství a Anne Elliotová z Přesvědčení (česky jako Anne Elliotová v překladu Evy Ruxové nebo jako Pýcha a přemlouvání v překladu Evy Kondrysové). Fanny, "která si nikdy netroufla jezdit daleko" (kap. 8), po žádném cestování zpravidla netouží a v celém románu vykoná jen tři cesty. Jako desetiletá holčička odcestuje z Portsmouthu do Mansfieldu, a protože Mansfield je nedaleko Northamptonu, urazí tím asi 160 km: to je dálka, která - jak zdůrazňuje vypravěčka na dvou různých místech v románu - znemožňuje udržování bližších vztahů mezi Priceovými a Bertramovými a citelně prohlubuje Fannino trauma pramenící z odloučení od domova a zejména od bratra. Jednou si Fanny zajede s ostatními z Mansfieldského panství na Sotherton ("Deset mil tam a deset mil nazpátek, chápete", kap. 8), aniž by z cesty měla velké potěšení, a jen jedinkrát, již jako dospělá, vyrazí na "kouzelnou cestu" z Mansfieldu do rodného Portsmouthu (a pak se ještě ráda vrátí na Mansfield).

Co ale dělá z posledně jmenované cesty cosi kouzelného? Jak vyplývá z vyprávění, cesta se sice vyznačuje ve Fanniných očích jistým "půvabem novosti" (kap. 38), avšak mnohem větší potěšení než samotné cestování jí přinášejí dvě zásadní okolnosti: totiž že cestuje sama s milovaným bratrem, a zadruhé, že ujíždí k domovu, který si idealizuje (o to citelnější je pak její rozčarování z ohyzdného, špinavého, drsného Portsmouthu, tehdy význačného přístavu a průmyslového střediska). Není divu, že Fannina stejně předlouhá cesta zpět z Portsmouthu na Mansfield je v románu nonšalantně vyřízena jedinou stránkou, jako vypravěčská nutnost, jež jakékoliv kouzlo postrádá - na rozdíl od příjezdu do Mansfieldu (kap. 46). Poznamenejme na okraj, že představa hrdinky, která se (na rozdíl od Austenové Fanny) ani v deseti letech ničeho neleká, natož dlouhé cesty, je opět teprve výplodem modernizujícího filmu: takto postmoderně přehodnocenou postavu Fanny ztvárnila Frances O'3f`'3fConnor ve filmu Mansfield Park režisérky Patricie Rozemy z roku 1999.

Případ Anne Elliotové je asi ze všech nejzajímavější. Když se s Annou setkáváme na začátku románu, je na tom jen o něco lépe než Emma: "málokdy se vzdálila z domova" (kap. 2) a nejdál byla v nenáviděném Bathu, vzdáleném od rodného Kellynche asi padesát mil. Přesto v tomto románu Austenová nastiňuje v postavě paní admirálové Croftové radikální možnost, jak by Anna jakožto žena jisté třídy mohla žít ve vší počestnosti po anglicku, a přesto tak, aby se jí otevřely nevídané obzory. Paní Croftová vede úctyhodný domácký život vdané ženy, jenž je zároveň životem světoběžnickým, životem na cestách, přesněji na plavbách: odmítá totiž čekat na svého admirála v přístavu a všude se plaví s ním. Její domácností je admirálova loď.

Anna miluje námořníka kapitána Wentworthe a v paní Croftové vidí svůj vzor. Zatímco se vypravěčka románu rozplývá nad přímořským letoviskem Lyme Regis (kap. 11), kam Anna doprovází ostatní, a nad romantickou scenérií v okolí, Anna sama je u vytržení nad mořem a mořský větřík vrací "krásu a svěžest mládí" jejím rysům (kap. 12). A přes to přese všechno by bylo mylné hovořit o Annině neposednosti: Austenová nás nenechává na pochybách, že Annin život s Wentworthem představuje kýžené hrdinčino zakotvení (tak jako je jím život paní Croftové s admirálem Croftem), nikoliv cestovatelskou neukotvenost. Jak je zjevné ze závěrečné pasáže románu, tím jediným, co by mohlo tento ideál ctnostného námořnicky domáckého života po anglicku ohrozit, je "příští válka" (kap. 24). Jenže právě tato válka je doslova na spadnutí, protože román záměrně končí, jestli dobře počítám, 23. února 1815 - a již 26. února uprchl Napoleon z Elby. (Například televizní adaptace Persuasion [BBC 1995] je založena na tom, že obrazně explikuje tento naznačený válečný rámec románu: film začíná přípitkem námořníků oslavujících abdikaci Napoleona a jeho internaci na Elbě na jaře roku 1814.) Paradoxem zmíněného ideálu anglickosti z Přesvědčení je tedy to, že spočívá doslova i přeneseně na vodě - a k bezproblémovému zabydlování jihoanglické pevniny má opravdu daleko.

Pro všechny hrdinky románů Jane Austenové platí, že cestování, zejména na delší vzdálenosti - ať už po něm touží, anebo se ho obávají -, vnímají jako cosi velmi nesamozřejmého. Na každou cestu je třeba se dobře připravit a vybavit, zvážit její náročnost (duševní, finanční, časovou a v neposlední řadě fyzickou, a to nejen pro lidi, ale též pro koně), rozmyslet si, jestli takový výdaj bude stát za to, a v neposlední řadě zvážit nástrahy a nebezpečí. Cestování tu navíc není chápáno jako cosi hodnotného samo o sobě, ale spíš jako (nezřídka velmi nepohodlný) prostředek hrdinčina sebepoznání a uvědomění, zejména rozpoznání toho, že doma je doma, a upřesnění, jakou podobu by pravý (ryze anglický) domov měl mít.

Závěrem podotkněme, že to, jak omezené či zdrženlivé - dalo by se říct: jak realistické! - jsou románové hrdinky Austenové v případě cestování, si nejlépe uvědomíme, když je srovnáme s hrdinkami jejích juvenilií. Taková Laura z epistolární Lásky a přátelství23 se narodila ve Španělsku, vzdělala ve Francii, dospívala ve Walesu, po svatbě odcestovala do Middlesexu, po jistých peripetiích vyrazila s přítelkyní Sophií do Londýna, odkud se společně vydaly prakticky bez peněz až do Skotska. Po mnoha dalších peripetiích a Sophiině smrti (jejíž slavná poslední slova ze Čtrnáctého dopisu zní: "Vyvarujte se mdlob, drahá Lauro. Záchvat šílenství není ani zčásti tak smrtonosný - vlastně je to tělesné cvičení -, a není-li příliš silný, dovolím si tvrdit, že v důsledku i prospívá zdraví. Hlavu můžete ztrácet, jak je libo, ale rozhodně neomdlévejte") se Laura z Edinburku dokodrcala až do Londýna, aby pak s kočovnou divadelní společností procestovala celou Anglii i Wales a po návratu do skotského Sterlingu zakotvila na skotské vysočině - to vše bravurně na řádově padesáti stránkách textu...

I my jsme tímto u konce. Cílem tohoto exkurzu po anglických a českých ohlasech díla "ztracené Austenové" nebylo činit závěry, ale otevírat výhledy - abychom příště mohli psát o Austenové nikoliv ztracené (v klišé a zdrobnělinách, v překladu, ve filmovém obrazu), ale znovunalezené. "Chtěla bych Vám toho ještě tolik říci!" jak se již přede mnou vyjádřila jistá Amelie Weberová, "Můj papír mi však dovolí pouze dodat, že jsem Vaše oddaná... "'3f'3f'3f24

...Janičkářka Alena Dvořáková (1973), anglistka a překladatelka.

Literatura

Jane Austenová: Rozum a cit, přel. Eva Kondrysová, Praha, Academia 2006 a Voznice, Leda 2009; Northangerské opatství, přel. Eva Kondrysová, Praha, Český spisovatel 1994; Pýcha a předsudek, přel. Eva Kondrysová, Praha, Odeon 1967 a Praha, Odeon 1974; Mansfieldské panství, přel. Eva Kondrysová, Voznice, Leda 2009; Emma, přel. Eva Kondrysová, Praha, Svoboda 1982; Anna Elliotová, přel. Eva Ruxová, Praha, NLN 1993; Láska a přátelství a jiné prózy, přel. Tomáš Tulinger, Řitka, Daranus 2009.

Jane Austenová, Charlotte Brontëová: Hledání štěstí (rané a nevydané prózy), přel. Kristýna Julinová a Josef "Pepson" Snětivý, Řitka, ČAS 2010.

Poznámky

1] Josef Hrůša odkazuje jednak na Chudobovu charakterizaci Austenové jakožto "anglické Boženy Němcové" (Emma, Panorama 1934, č. 6, s. 86), jednak cituje Chudobovo hodnocení Austenové díla: "Dokonalost uměleckého projevu, která činí literární odkaz klasickým, tak jako jej vtip a humor v přednesu a v kresbě povah činí věčně moderním" (Panorama 1937, č. 3, s. 84). 2] Artemis Pelantová, "Jane Austenová", Panorama 1934, č. 6, s. 83-58. Podobně se vyjadřuje význačný překladatel a propagátor anglické literatury Josef Hrůša (Dvě knihy o venkovské pohodě, Panorama 1937, č. 3, s. 84), když srovnává Austenové Emmu s Roky v kruhu Jarmily Glazarové: "Zato pan Woodhouse nevidí okolo sebe žádné chudiny, jeho okolí je daleko méně četné, jen několik lidiček, ale samá střední zámožná třída, která nemusí tělesně pracovat, není tísněna starostmi o zítřek, nezná těžkosti sociálního boje o život." 3] Josef Hrůša, Emma, Panorama 1934, č. 6, 85. Jde o tradiční hodnocení: již synovec Austenové v Memoáru (1870) tvrdí, že Austenovou ve vykreslení charakteru předstihne jen Shakespeare (s. 85). 4] Tolik Hugo Taub, Největší novelistka Anglie, Tribuna, 1926, č. 15, s. 4. 5] Viz recenzi Pýchy a předsudku od Věry Kastnerové, Základní zkušenost a tradiční hodnoty, Rudé právo, 21. 5. 1974, s. 5. Přechodným můstkem mezi první a druhou vlnou je též recenze Anny Elliotové Oldřicha Koska (Mladá fronta 1969, 25 [60], 12. 3. 1969, s. 4), jež opakuje obě klišé o idyličnosti a nevážnosti Austenové (pomiňme, že si Kosek místy plete Annu Elliotovou s Northangerským opatstvím). Kosek píše o "lehké ironii, kterou [Austenová] nikdy nevyhrotí do sarkasmu", malichernosti, ba titěrnosti tragédií, drobností klepů a vášní i o tom, že romány nenabízejí kritiku, ale chápavý pohled. Jejich působivost chápe jako "kouzlo uplynulého" a dodává: "V našem světě plném zvratů a vzruchů vyvolá román Anna Elliotová mj. Úsměvnou pohodu s nádechem ironie. Ale i to je někdy třeba, když ne pro nic jiného, tedy tak trochu jako preventivní prostředek na případnou nemoc zítřka." Úsměvná Anna Elliotová jako únik před normalizačním marasmem? Později recenzoval Ian Miler základní studii Normana Page o jazyce Jane Austenové (The Language of Jane Austen, Blackwell, Oxford 1972), jež se však bohužel nezapsala do povědomí české kritiky (Philologica Pragensia 1974, 17 [1], s. 41-42). 6] Radoslav Nenadál, Žena, peníze a vlastní pokoj, in: Pýcha a předsudek, Odeon, Praha 1967, přel. Eva Kondrysová, s. 315-323; Lyrická komedie empírového salónu, in: Anna Elliotová, Odeon 1968, přel. Eva Ruxová, s. 7-16; Umění ironické miniatury, in: Pýcha a předsudek, Odeon, Praha 1974, přel. Eva Kondrysová, s. 314-319; Autorka Rozumu a citu, in: Emma, Svoboda, Praha 1982, přel. Eva Kondrysová, s. 330-334; Autorka Rozumu a citu (reprint doslovu z roku 1996, mírně odlišný od textu z roku 1982), in: Rozum a cit, Academia, Praha 2006, přel. Eva Kondrysová, s. 281-286. 7] K tomu více Isobel Grundy, "Jane Austen and Literary Tradition", Cambridge Companion to Jane Austen, eds. Edward Copeland and Juliet McMaster, 2nd edition, Cambridge University Press 2011, s. 192-213. 8] K tomu víc Asa Briggs, The Age of Improvement, zvlášť první, synoptická kapitola "Economy and Society in the 1780s", s. 7-64. 9] Jedinou výjimkou je výborně zpracované heslo "Jane Austenová" od Martina Procházky ve Slovníku spisovatelů (anglická literatura), eds. Martin Procházka a Zdeněk Stříbrný, Libri, Praha 1996, 2003. 10] Jane Austenová, Láska a přátelství a jiné prózy, přel. Tomáš Tulinger, Daranus, Řitka 2009; Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Hledání štěstí (rané a nevydané prózy), přel. Kristýna Julinová, Josef "Pepson" Snětivý, ČAS, Řitka 2010. 11] Nenadál například opakovaně uvádí, že Austenová dostala jen jednu nabídku k sňatku, již obratem ("během hodiny") odmítla. Ve skutečnosti Austenová nabídku večer přijala a odmítla ji až druhý den ráno. Dále Nenadál píše, že Austenová zemřela ve dvaačtyřiceti letech: v červenci 1817 jí ale bylo něco přes čtyřicet jedna a půl roku. Neblahým dědictvím (a nepochopením) Nenadálových doslovů je sklon recenzentů chápat Austenovou jako viktoriánskou spisovatelku (za všechny např. Ema Jelínková, Jane Austenová, autorka v nejlepších letech, Literární noviny 2007, 18 [44] s. 10), případně přivlastňovat si Nenadálovy postřehy ve zkratkovité, ale o to emotivnější podobě, jak to zdá se činí například Alena Prokopová, když o Austenové píše: "s rafinovanou britskou střízlivostí položila základy realistického románu v době, kdy okolím blouznivě zmítal romantismus" (Lidové noviny 1997, 10 [72], 26. 3. 1997, s. 11). 12] Lepší z recenzí: Ema Jelínková, recenze na J. Austenová, Marie Dobbsová, Romance u moře, přel. Stanislava Pošustová, X-Egem, Praha 1999, in: Svět literatury 2000, 11 (20) s. 182-184; Marie Mravcová, Román rodinného života, Film a doba, 1996, 42 (1-2) s. 67-69; Svatava Hirschová, Rozum a cit, Svobodné slovo, 1996, 88 (69), s. 11; Barbora Šťastná, Bez pýchy a předsudků, Premiere 2007, 8 (10) s. 46-49. Bohužel se mi nepodařilo dostat k článku Ivy Hejlíčkové, Svět podle Jane Austenové, Cinema 2007, 17 (10), s. 54-57, uvádím ho tu tedy v optimistické víře, že bude ke čtení. 13] Zhlédla jsem, častěji s utrpením než s požitkem, řadu filmových a televizních zpracování Austenové, ať už nostalgizujících či modernizujících. Zdaleka nejdůvtipnější se mi zdál čtyřdílný televizní seriál Lost in Austen (ITV, 2008), v němž je s humorem tematizována právě "naše" nepochopitelná touha ztrácet se v Austenové a zároveň komické obtíže, jež to s sebou přináší. 14] Zdůraznila A. D.; Katolický týdeník, 2006, 17 (12), s. 8. 15] Lidové noviny, 1997, 10 (72), 26. 3. 1997, s. 11. 16] Xantypa, 2010, 16 (1), s. 90-92. 17] Zdůraznila A. D.; Svobodné slovo, 1996, 88 (69), s. 11. 18] Literární noviny, 2000, 11 (52), s. 10-11. 19] Podobně například článek Ivany Hejlíčkové, Jane Austen: kronikářka lidské komedie (Xantypa, 2012, leden, s. 90-92: "Velké romány 19. století [jimiž autorka myslí jmenovitě díla Scotta, Byrona a Stendhala] zapadají prachem na poličkách [...]. A přesto k nám přes propast dvou set let kdosi promlouvá [Austenová]." Autorce nelze než doporučit, aby si v knihovně, zejména na té poličce plné Byronových románů, častěji utírala prach. 20] Tento obrázek se zakládá převážně na životopisu Jane Austenové Britky Claire Tomalinové (Jane Austen. A Life, 1. vyd. 1997, Penguin Books 2000) a na dopisech Jane Austenové (Jane Austen`s Letters, ed. Deirdre Le Faye, 1. vyd. 1995; Oxford University Press, Oxford 1997). 21] Virginie Woolfová, "Jane Austen", The Common Reader, Hogarth Press, London 1925, s. 168-183. 22] Studia historica Brunensia, 2008, 55, s. 99-108. 23] Jane Austenová, Láska a přátelství a jiné prózy, Daranus, Řitka 2009, přel. Tomáš Tulinger, s. 5-59. 24] Jane Austenová, "Amelie Websterová", in: Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Hledání štěstí (rané a nevydané prózy), přel. Kristýna Julinová, Josef "Pepson" Snětivý, ČAS, Řitka 2010, s. 93.