Jiří Červenka

Dopisy, vzpomínky, sny

Dne 24. února zemřel můj přítel František Kouřil (Tadeáš Biron). Docela mě to zaskočilo. Sice jsem jaksi podvědomě tušil, že něco není v pořádku, ale s něčím tak absolutním jsem vůbec nepočítal. Jeho básně jsou plné života, světla a světa, o smrti se takřka nezmiňuje. Jenomže ona je v nich stále přítomná - číhá za každým rohem.

Píšu o tom všem s křížkem po funuse. Čas plyne, zvolna, v pravidelném rytmu a kromě drobných zázraků každodennosti se nic zvláštního neděje. Ale když se ohlédneme, je ta vzdálenost za námi tak ohromná, že všechno vidíme jakoby v mlze, v jednom časovém horizontu.

Nové tisíciletí pro nás oba nezačalo nejlépe: jemu operovali hrtan, mně srdce. Díky Bohu jsme ten první dotek věčnosti přežili - obdařeni jizvou na těle a neopakovatelným duchovním poznáním. Frantovi ta rouška na krku docela sluší, dodává mu vzezření umělce. Horší je to s mluvením, rozumím sotva polovinu, musím odezírat, zbytek přeloží Marta.

Dokud můj zeť jezdíval do fabriky v Nelahozevsi, připadla mi cesta do Kralup docela snadná: autem jsme tam byli z Pecky za půldruhé hodiny. Jenomže továrnu na umělé máslo přestěhovali kamsi do Polska a tím pro mě možnost jednoduchého cestování skončila.

Při jedné z těchto návštěv mi Franta dal malou keramickou sošku Buddhy. S apaticky dobrotivým úsměvem vypadá trošku jako já na jedné fotografii z dětství. Sošku jsem postavil na knihovničku ve svém pokoji, později jsem k ní přidal malé paraplíčko, jímž někdy v restauracích zdobí zmrzlinové poháry.

V létě roku 2007 jsme si se ženou udělali výlet do Českého středohoří - byli jsme v Peruci, v Milešově a Kostomlatech, kde jsme začali náš společný život - a na zpáteční cestě jsme se stavili v Kralupech u Kouřilů.

Tehdy jsme se s Frantou na tomto světě viděli naposledy. V dalších letech se naše kontakty omezily na dopisy, vzpomínky a sny. Do sešitku jsem zapsal:

2. července 2007

Z Lovosic rychlíkem do Kralup. Jen kostel se svou tichou věží zůstal trčet mezi troskami nedotčen. Na jednu podlahu snášeli mrtvé katolíky, evangelíky i bez vyznání a chrám je všechny přijímá pod svou střechu. Jaroslav Seifert. Procházka kolem řeky na zahradu. Krajina po povodni. Komíny Kaučuku. Věra nás fotografuje. Večer víno. Maurice Utrillo: Mlýn Karsových v Kralupech, 1931. V tom okně vedle komína Marta prožila dětství.

[nedatováno]

Milý Jirko!

Často na tebe vzpomínám, když chodím kolem hospůdky na břehu Vltavy, kde jsi popil pivečko a meditoval. Nebos jen koukal na odlesk světel v řece, kterou už přecházím jen jednou za čtvrt roku, když jdu k neurologovi. Nedávno mě propustili z pravidelných kontrol v Motole. Už je to více jak pět let, co jsem jel vlastně naposledy vlakem - na operaci...

V novém roce přejeme tobě i Věrušce zdraví a klid duše.

Tvůj Franta s Martou

3. března 2008

Stojíme s Frantou na dřevěném můstku nad říčkou, která vypadá spíše jako stoka. Vtom mě Franta upozorňuje: "Podívej, támhle plave lidská hlava!" A skutečně, v kalném proudu pluje hlava ženy, za ní tělo a pak ještě dvě těla. Mrtvoly nemají kůži, jen červené maso, vypadají jako vyobrazení v anatomickém atlasu. Franta k tomu dodává: "To je teď ta naše česká každodennost... "

25. května 2008

Milý Jirko!

Musím ti přece napsat! Poděkovat Věře za fotografie, tobě za tu knížečku. A co je hlavní, poslat novou adresu.

Byla to jedna z nejobtížnějších situací, ve kterých jsem se kdy octnul. To stěhování. Už dobrý měsíc před tím jsem na nic jiného nemyslel. Jak to přestěhovat, kam to umístit: 40 metrů knih, množství keramických soch a talířů atd. Jsem na ty věci mírně řečeno nervák, lazar.

Nakonec Dan sehnal kolegy z Rafinérské a večer už jsme seděli a hleděli na tu neuvěřitelnou haldu ke stropu. Znovu a jinými slovy: 40 pytlů knih atd. Vůbec nemluvím o nábytku... A zbývá nejúžasnější problém: elektrická pec a asi 15 pytlů glazur. Najít kupce, přestěhovat to všechno. Nakonec to koupila škola ve Velvarech. A po neúspěšném pokusu (šest chlapů) - k tomu velmi nepříjemný domácí, který chtěl náš byt pro rozvádějící se dceru - autojeřáb a osm chlapů. A pak jsem se konečně díval na koncová světla auťáku, jak zmizela za rohem ulice. V bytě nám ještě zbývalo krámů na 15 ručních vozíků a 5 vozíků za osobním autem... V novém bytě jsem se zamiloval do nového života. Ze všech tří oken hledím na vysoké stromy (javory) a hnízda hrdliček (všechno jsem viděl - milování a tak, všechno). Slunce nám svítí do oken brzy ráno a pozdě večer, což oceňuju třeba zrovna dneska, právě v této chvíli. Mám vlastně poprvé vlastní pokoj a muziku atd. A Pánbůh mi nadělil obrovské štěstí - cestu na zahradu po betonce - vystřídala cesta "zámeckým parkem". Vysázelo ji město směrem k naší zahradě stylem 5 stromků takových a 5 jiných a zase jiných, několik desítek druhů stromů a keřů. Něco podobného jsem viděl na Konopišti. A tak jsem rád na světě.

Ahoj a pozdravuj Věru!

Franta

29. března 2009

S Dervakem nad hlubokou strží. Zrovna mi telefonuje Franta Kouřil. Když potom vracím mobil Dervakovi, stěžuji si, že jsem vlastně mluvil jen já, jako by Franta neměl co říci. Na kraji strže chci vyrýpnout palmu podobnou velkému netřesku. Po okapové rouře se pokouším slézt níž, roura je však špatně připevněná a celou ji vytrhnu ze zdi. Rychle oba utečeme do dvora, aby to nebylo na nás.

13. prosince 2009

Milý Jirko!

Bez mučení se přiznám, že ta pohlednice New Yorku mě přinutila polknout...

Já tady žiju a nic nedělám, nějak se mi všecko přejedlo. Bašó i zen, jako třeba před tím Trakl. Nenapadá mě žádné slovo - přemrštěnost? Zdá se mi, že vnímám nějak prozaičtěji.

Tu knížku V. Binara si můžeš objednat na internetu (čestné slovo, pořád nevím, co to je) Kosmas.cz, jmenuje se Hlava žáru a jsou to básničky přibližně z doby, kdy jsme se kamarádili s prozaickým doprovodem. Nevím, jestli se ti to bude líbit. Já se nutím to číst. Nedočtu...

Jenom občas ještě na chvilku mi šlehne hlavou blesk, jak by ta zatracená poezie měla vypadat. Jímá mě hrůza, co všechno mi vypadlo z paměti, všechno to konkrétní až po jména spolužáků a učitelů, zůstaly jenom střípečky, plní mě to opravdu hlubokou skepsí... Čtu pomalu knížku po knížce a hážu je do popelnice. Poslouchám hudbu. Teď jsem si koupil 40 CD Mozarta. Jsem jako papež, ten prý ho taky poslouchá denně aspoň půl hodiny.

Pocvičím se v psaní na stroji a opíšu pro tebe básničku, která mě dojala. A na konci ještě jednu nebo dvě.

Čchi Paj-š

Se syny na flámu

Státi se světcem je mimo nadání.

Zanechme nadějí, zemřeme klidně.

Jenom se bojím, že život v pekle

se bude podobat životu na zemi.

Včera za soumraku u řeky nám přeletěla nad hlavou volavka. Posadila se na špičatém hrotu poloostrůvku a seděla mlčky, sama, nemohl jsem se odtrhnout. Pořád jsem se otáčel. A vzpomněl jsem si na volavku, kterou jsem viděl zasmušile stát kdysi před lety taky u Vltavy. U nohou mi ležela dusící se slepice, která se marně snažila zaživa spolknout ještěrku. Ta volavka stála na protějším břehu a vypadala skutečně poeticky, jako by vypadla z čínských básní... které jsem tak miloval...

Pevné zdraví celé rodině do dalšího roku!

Franta

24. února 2010

S Frantou K. na křižovatce cest v polích. Rozhodujeme se, jestli půjdeme do hospody vpravo či vlevo. Zvolíme první možnost, protože je to dál. V příkopu u cesty chceme ukrýt hromádku starých sešitů, abychom je nemuseli nosit s sebou. Překvapí nás při tom tři malí kluci. Vysvětlujeme jim, že jsme tady objevili archiv se starými spisy, ale kluky to moc nezajímá. Pro jistotu ale hledáme lepší skrýš. Vhodné místo je na chodbě domu, ale pak si uvědomíme, že až se budeme vracet, bude dům už zavřený. Jdu se podívat dál, ke dveřím na dvůr a ke sklepu. Tam potkám muže, který zde pracuje. Když mě spatří, rychle si potře obličej bílým práškem, takže vypadá jako mim. Má to snad nějaký obranný či magický význam. Po chvíli se k oněm dveřím vracím, jsou však vyplněny cihlami, které tam mezitím naskládali dělníci. Musím několik cihel odebrat, abych prolezl na dvůr.

* * *

Básníka na Pecce bezpochyby

žralo že nemoh přefiknout

ty sladké mladé průvodkyně

V jeho básních o tom nic nebude

Je asi normální nebýt upřímný

ale stylizovat se do solidnosti

Tadeáš Biron (psáno před mnoha a mnoha lety)

Milý Franto!

Po tvé básničce nemohu než svěsit hlavu a rdít se, nanejvýš plaše namítnout, že upřímnost a solidnost nevidím jako protiklady, ale jako různé formy jednoho a téhož. Báseň je magií, zaříkáním, ochranou před valící se realitou, a ne upřímným vrhnutím se do jejích spárů. Mnohdy je i upřímnost maskou, za níž se skrývá možná ještě něco horšího než solidnost. Naštěstí mě žádná z těch sladkých mladých průvodkyň neoblouznila natolik, abych si strhl masku solidnosti a ukázal svou pravou tvář. Zdá se však, že se doba, kdy se upřímnost stane všeobecnou povinností, nezadržitelně blíží, doufám jen, že se toho nedožiji.

9. října 2010

Jdeme s Frantou K. krajinou. Je sobota, on odlétá ráno do Ameriky a musí si na poště vyzvednout dolary. Pošta je v pokladně cizího hradu, je už zavřená, ale starší pokladní ještě neodešla. Představím se jako kolega a prosím ji, zda by mému příteli nevyplatila z poukázky částku, kterou potřebuje na cestu. Ona tvrdí, že dnes už to nejde, ať přijdeme zítra. "Zítra už by bylo pozdě, brzy ráno odlétá," namítnu v naději, že se nad námi ustrne.

září 2011

F. K. navštívili v Kralupech Štěpán Nosek a František Burda. Byli vlídně přijati a strávili u Kouřilů takřka celý den. Mluvení dělá F. stále potíže a na mnohé otázky za něho odpovídala jeho žena. Kromě jiného se dozvěděli, že F. po vydání Neviditelného slunce další básně nenapsal. Daroval jim posledních dvacet výtisků, ostatní prý hodil do studny na zahrádce.

Zahradu, kterou měli Kouřilovi v pronájmu, její majitel v listopadu 2012 prodal, takže básníkovo rozmělněné dílo i se studnou získal nový vlastník.

13. července 2012

S Frantou K. a Hafem kdesi u Staňkov. Franta vypadá mladě, štíhlý, do půl těla vysvlečený, atletické postavy. Haf je vlčák, dokonce umí mluvit. "A co dělá Martička s Martou?" zeptá se. "To už budou slečny, " odpovím za Frantu. Vtom se Franta rozběhne směrem k nedaleké skále. Vidím jeho vzdalující se svalnatá záda. Dojdu ho až u skály, z níž se valí proudy vody. "To je, co?" řeknu. "Ale tak je to jen na jaře, v létě je tu jen vyschlá strouha." Všude kolem zelená, žlutě kvetoucí louka.

26. října 2012

Přijely Monika s Aničkou, milovnice a šiřitelky díla Františka Tadeáše. Celé sobotní dopoledne jsem jim vyprávěl baladu o půlstoletém přátelství a půjčil jim hromadu Frantových dopisů. Myslím, že bych měl změnit svůj pohled na minulost: vzhledem k přítomnosti se všechno heroické a zvláštní zdá všední, nudné a bezvýznamné. Snad jen to, co bylo zapsáno, zůstává. Napsal jsem Fandovi - mlčí. Neposlal ani přání na Vánoce, jak měl v posledních letech ve zvyku. Řekl jsem si, že ještě počkám, jestli nenapíše k Novému roku, a pak že mu zavolám.

22. listopadu 2012

Divadelní představení ve Svitavách v klubu. Mezi lidmi v sále zahlédnu Frantu Kouřila; kulatý, hladký obličej - mlčí. Rád bych se s ním dal do řeči, ale nevím, jak začít. Náhle promluví sám Franta: "Ale vždyť jsme si ještě nic neřekli o... " nedokončí, dojatě si padneme do náruče. Chceme se posadit na dvě volné židle, ale vtom přijde nějaká žena a jednu odnese. Představení pokračuje na hradě. Na nádvoří v řadě stojící dívky v růžově fialových šatech. U brány skupinka německých turistů. Vracíme se k nám domů s lahví vína. Odjezdy vlaků ve 12.43 a ve 12.50. Hromady sněhu, pohledy okolojdoucích, stud.

4. ledna 2013

Před 49 lety jsem narukoval na vojnu do Bohosudova. Původní jezuitský klášter s kostelem Matky Boží Sedmibolestné. V padesátém roce sběrný internační tábor, kde bylo vězněno několik stovek mnichů a mnišek, mezi nimi i znojemské sestry dominikánky. Pak vojenská politická škola, kasárna silničního vojska, později sovětské armády. Mohutný komplex šedivých budov, ve štítu hvězda a nápis Není na světě pevnosti, kterou by bolševici nedobyly (y na konci jako důkaz bolševické tvrdosti).

Neděle 27. ledna

Pokoušel jsem se zavolat F., telefon mlčí, žádný signál, pak ještě během týdne ...třikrát.

Úterý 29. ledna

Napsal jsem Frantovi další dopis.

Pátek 1. února

Procházka do Dobšic a kolem řeky do Dyje, pak do Suchohrdel a Kuchařovic. Začátek básní: A řeka, jež by měla mlčet... Z téhož místa jako kdysi... V lednu snů jako meteoritů v srpnu. A v únoru?

Pondělí 4. února

Mail od Štěpána N., jestli nemám básničky do Výčepního listu.

Přinutil jsem se vyštrachat pár novějších věcí a snad bych mohl napsat i něco dalšího.

Sobota 16. února

Jedna smutná zpráva za druhou: + S. M. Annuntiata OP v 92. roce života a 64. roce řeholního zasvěcení. + František Střasák, můj spolužák ze Svitav. + Ivo Kraus z Pecky, lyžař, sportovec a básník pro každou příležitost.

Napsal jsem básničku F. K. Všechna ta nejistota a napětí se rázem proměnily ve slova.

Pondělí 18. února

Posílám P. Borkovcovi básničku s dovětkem: Máte ještě na starosti básně na 3. straně A2? Ztratil se ze světa můj přítel F. K. (Tadeáš Biron), s nímž jsem před půl stoletím začal kácet stromy v lese poezie v Jeseníkách. Nepředpokládám, že by A2 četl, ale možná ho někdo upozorní.

Neděle 24. února

Zemřel F. K., v noci ze soboty na neděli. Čtyři měsíce před svými sedmdesátými narozeninami. V 11.30 čte Jan Vlasák na Vltavě moje narozeninové povídání.

Čtvrtek 28. února

Ve schránce dvě obálky: jedna ze Svitav, druhá z Kralup. V první byla pozvánka na sraz spolužáků, ve druhé parte. Informaci o úmrtí posílám Aničce M., P. Borkovcovi a Š. Noskovi. Večer na mši u dominikánů, modlitba za duše zemřelých.

Pondělí 4. března

Pěšky podél Dyje na Sealsfieldův kámen, odtud přes Šobes a Králův stolec do Znoj... -

ma. Borkovcův návrh uspořádat vzpomínkový večer F. K. v kavárně Fra.

Úterý 5. března

Maminka výročí úmrtí, moje narozeniny. Před sedmdesáti lety zemřel v Osvětimi Bedřich Václavek. Před šedesáti lety Prokofjev a Stalin.

Sobota 9. března

Jedu vlakem s Frantovým strýcem a jeho přítelem. Sedíme v pohodlných kožených křeslech v salonním kupé, jehož zařízení připomíná rytiny z verneovek. Oba muži jsou oblečeni jako dobře situovaní obchodníci z konce devatenáctého století, v černých kabátech, saténových vestách a kravatách s vetknutým ozdobným špendlíkem. "A co když tam Franta nebude?" zeptám se nedůvěřivě. "I na to jsme připraveni," usměje se strýc. "Nechal jsem k vlaku připojit jeden nákladní vagón." Ohlédnu se a skutečně, na konci soupravy je nekrytý nákladní vůz a na něm obrovská dřevěná plastika, něco mezi indiánským totemem a bohyní Niké. Zastavíme na velkém, rušném nádraží, kde čeká plno dalších vlaků, moderních, ale poněkud bizarních tvarů. Je to v Chicagu. Franta v rozevlátém plášti přiběhne rovnou na peron. Vypadá jako hoch z lepší rodiny, který si na chvilku odskočil z golfového turnaje či garden party. U pokladny chce koupit jízdenky na luxusní expres, a já se mu to snažím rozmluvit: "Nezapomeň, že máme sebou strýčkův nákladní vůz - ten nám k expresu nepřipojí." Pokladník, solidní muž středního věku, si nás podezíravě prohlíží. "Víte, když on je hrozný fanda do paroelektrických vlaků," dodám na vysvětlenou.

Úterý 12. března

Návštěva v Kralupech u Marty Kouřilové.

Vzpomínkový večer F. K. ve Fra: Borkovec, Hájek, Halmay, Maděra, Nosek, Färber, Typlt, Burda, Anička, Monika, Věrka, Růžena, Eliška, Vodička, Honza Hyvnar. Jako správný beatnik jsem spal v maringotce na staveništi největšího laseru na světě. Ráno rachot náklaďáků, bagrů a buldozerů, dělníci v nových kombinézách a červených přílbách jak mravenci.

Pátek 22. března

Telefonuje Anička, že jsou s Monikou na cestě do Videl, a ptá se, jak se dostanou k lesu, který jsme před nedožitými padesáti lety s F. sázeli. Snad jsem to za ta léta nezapomněl: po silnici k Videlskému kříži a potom rovnou do kopce vzhůru.