Zuzana Li

Xin aneb kde nežijí draci

Xin znamená nový. Nová literatura nově u nás, v českém jazyce. Nová literatura v Číně vlastně nová není, už má za sebou sto let existence, dva nositele Nobelovy ceny, své bestsellery, kauzy, klasiky. U nás vlastně taky není úplně nová, nová je edice, která se chce věnovat autorům, již jsou českému čtenáři vesměs neznámí, a tedy noví. Čínská moderní a hlavně ta soudobá literatura se v současnosti u nás téměř nevydává, několik výraznějších děl vyšlo až v posledních letech. A tak vznikla v nakladatelství Verzone edice Xin: z potřeby vytvořit nový prostor pro vydávání překladů moderních klasiků i toho nejzajímavějšího, co bylo v čínském jazyce napsáno teprve nedávno. Edice se ze své podstaty bude muset vyrovnat sama se sebou - přesvědčit, že je prostorem pro vydávání kvalitních, zajímavých i čtivých děl, a ne nenápadnou ideologickou masírkou, ani důkazem přicházejícího žlutého nebezpečí, ani školometskou snůškou nezáživné povinné četby pro úzký okruh studentů sinologie. A dokáže to? Nebo je čínská literatura už nadobro (ne, nic netrvá věčně, to se ví, někdy jen hodně, hodně dlouho) prokádrovaná jako škodlivá a nebezpečná? A i kdyby nebyla škodlivá a nebezpečná, bude vlastně někoho zajímat? A i kdyby nás to zajímalo, dají se ony romány, povídky a eseje vůbec číst? Klopýtáme o podivná nezapamatovatelná jména, čínské romány jsou zabydleny množstvím postav - kdo se v nich má vyznat? Překážek na trati je požehnaně. Pro ty, kteří to nevzdají hned na startu, přinášíme několik užitečných informací.

Definice

Akademické zkoumání literatury psané moderním čínským jazykem je dnes již etablovanou disciplínou. Předmět jejího zájmu má několik názvů: nová čínská literatura, moderní čínská literatura, současná čínská literatura, čínská literatura 20. století, čínsky psaná literatura a další. Tyto nálepky se doplňují i překrývají, každá se vymezuje trochu jinak. "Nová literatura" je nejstarším pojmem, jazykem i étosem se vymezuje proti té staré, klasické, která už podle převažujícího názoru intelektuální elity nemohla splňovat požadavky na literaturu nové, moderní společnosti. Pojmenování "moderní literatura" pak vzniklo z potřeby akademiků rozšířit záběr a situovat se časově do moderní doby Čínské republiky, neboť i tehdy vznikala a četla se díla, která by se do šuplíku "nová literatura" nevešla. "Současná literatura" historicky navazuje na moderní, datuje se od Osvobození v roce 1949 a založení Čínské lidové republiky, kdy bylo potřeba hlavně z ideologických důvodů vybudovat jasnou hranici mezi ní, pokrokovou, a tou buržoazní z doby Čínské republiky. Když utichlo budovatelské nadšení a vznikla možnost odstupu, přichází na svět "literatura dvacátého století" se svou snahou o ideologickou toleranci a převážně intraliterární orientaci, a chvíli poté i "čínsky psaná literatura" (zatím ne moc úspěšná, inu, ne jen čeští čtenáři mají spoustu překážek na trati), která by ráda přijala pod svá křídla veškerou čínsky psanou literaturu, tu z ČLR, Tchaj-wanu, Hongkongu i od zámořských expatů a exulantů. Ano, rozšiřujeme, a jednou možná nálepky zmizí a my nebudeme muset začínat ani přívlastkem "čínská", bude stačit jen jméno autora či název díla a my si jej budeme umět zařadit sami. Než to nastane, doplňme raději pár obecných informací. Vždyť v českém jazyce dosud nevyšla jediná samostatná monografie mapující sto let existence literatury v moderním čínském jazyce, ať již v jakémkoliv vymezení a v zorném úhlu jakékoliv teorie.

Historie

Název edice Xin odkazuje k počátku nové etapy v dějinách čínské literatury. Takto ji vnímali její vynálezci a autoři, kteří chtěli dělat revoluci v poezii, literatuře i společnosti. Ve své stati o literární produkci konce císařství popisuje Milena Doleželová-Velingerová také zásadní úlohu Šanghaje, města, které se stalo kolébkou moderní čínské kultury, přestože na to ještě v první polovině 19. století vůbec nevypadalo. Obrat nastává na konci první Opiové války v roce 1942, kdy čchingský dvůr určí Šanghaj jako jeden z pěti prvních smluvních přístavů dle nankingské smlouvy, a město je brzy rozděleno do tří samostatných propojených částí - anglického a amerického Mezinárodního osídlení, Francouzské koncese a starého čínského města. Zahraniční oblasti se překotně hospodářsky a urbanisticky rozvíjely v moderní města ve městě. Šanghaj v krátké době přilákala stovky tisíc nových obyvatel - obchodníky, umělce, služebníky, podomní obchodníky, žebráky i mladé ženy z blízkého Su-čou, Jang-čou a Chang-čou, známé svou krásou. V Šanghaji vyrostly nové rezidence, čajovny, kavárny, školy, banky, knihovny a restaurace, kde se mísilo západní a čínské obyvatelstvo, z prosperujícího přístavního města se stala metropole s kosmopolitní atmosférou a novým životním stylem. Zásadním přínosem pro moderní kulturu se stal polygrafický průmysl, vydavatelské společnosti často založené a vedené cizinci zaplavily město novinami, časopisy a knihami. Koncem devadesátých let předminulého století se více než třicet nakladatelství specializovalo na vydávání narativní literatury, vycházely literární magazíny nebo literární přílohy velkých deníků, nejznámější byly Nový román, Ilustrovaná beletrie, Měsíčník pro román a povídku a další, které přinášely zábavu i poučení v překladech zahraničních děl i původní čínskou tvorbu a hlavně vytvořily platformu pro moderní profesionální žurnalisty a spisovatele, kteří na stránkách měsíčníků a deníků sváděli boj o podobu a poslání literatury.1 Nejradikálnější reformátoři požadovali revoluci v poezii, beletrii i literatuře.2 Konzervativnější či méně angažovaní autoři psali populární povídky a romány na pokračování. Boj to byl tuhý, neobešel se bez osobních ataků, dokonce se zatýkalo a padaly hlavy, ale nakonec "všechno dobře dopadlo", Čína a s ní i její literatura se vydala cestou republiky a modernizace, po desetiletí zápasů vyhrává moderní jazyk nad klasickým, západní koncept literatury nad čínským a nová literatura slaví triumf. Noví bojovníci, zastánci Hnutí za novou kulturu (1917-1923) Chu Š` a Čchen Tu-siou prohlásí klasickou čínštinu za mrtvou a zveřejní požadavky na novou literaturu. Učebnice literárních dějin dále uvádějí jako klíčové datum květen 1918, kdy na stránkách šanghajského časopisu Nové mládí vyšla první formálně i tematicky zcela moderní povídka Bláznův deník od Lu Süna, jenž byl později prohlášen za zakladatele moderní literatury. Celý proces prosazování nového konceptu literární tvorby pak zpečetilo politicky motivované Májové hnutí započaté 4. května 1919 studentskými demonstracemi proti přijetí Versailleské smlouvy čínskou vládou, neboť tato smlouva postupovala německé koncese v čínské provincii Šan-tung Japoncům, což bylo pochopitelně bouřlivě vnímáno jako zrada zájmů mladé Čínské republiky. Demonstrace přerostly v masové kulturní hnutí a nová literatura se do budoucna stala společensky všeobecně uznávanou formou literárního vyjádření. Dnes má za sebou své první století trvání, období volnosti a rozkvětu i utilitárního využívání a svázanosti a ideologického zneužívání, ale hlavně množství spisovatelských osobností a vynikající, průměrná i méně zdařilá díla nejrůznějších stylů, forem a zaměření.

Překlad

Moderní čínská literatura se v Československu a poté i v České republice vydávala i nevydávala vždy (výjimky potvrzují pravidlo) na pozadí ideologických stanovisek. Překládali ji sinologové, kteří v nejstarší generaci pražské sinologické školy pod vedením a za podpory Jaroslava Průška (1906-1980), světově proslulého zakladatele pražské sinologické školy a průkopníka na poli zkoumání nové literatury, přeložili některá stěžejní díla nové literatury, Májového hnutí i následného období. Výčet je více než slušný: od pozdně čchingských autorů Šen Fua a Liou O` přes několik svazků díla otce moderní čínské literatury Lu Süna, romány Mao Tuna a Pa Ťina, spisovatelky Ting Ling a dalších levicově smýšlejících autorů, nechyběli ani komunističtí autoři Čao Šu-li a Čou Li-po a další. Tato žeň čínské literatury v českém překladu z dílny sinologů, podpořena myšlenkou internacionalismu a světového vítězství komunismu, vzala však záhy za své. Mezinárodní konflikty i vnitropolitická situace v Československu ukončila slibně se rozvíjející tradici zkoumání a překladu čínské literatury. Ideologie, která podpořila rozkvět oboru i překladu, se na dlouhou dobu stala jejím nepřítelem. A ideologie a politika u nás podmiňuje recepci čínské literatury dodnes, od Sametové revoluce se pouze převrátila znaménka. Festival spisovatelů zve do Prahy čínské disidenty a exulanty, Pej Tao, Ma Ťien, Jang Lian, Tuo Tuo, Kao Sing-ťien, hlavní česká média mají okamžitě zájem o rozhovor, když do Prahy přijede exilový politický aktivista a básník Pej Ling, vydavatel Havlových děl na Tchaj-wanu, literární časopisy nejčastěji slyší na uveřejnění textů vězněných a undergroundových básníků. Vycházejí překlady z angličtiny autorů žijících v zahraničí jako Cha Ťin, Li I-jün, nebo antologie tchajwanských či tibetských spisovatelů. Naopak udělení Nobelovy ceny za literaturu v Číně žijícímu a v oficiálních strukturách působícímu Mo Jenovi je doprovázeno nesouhlasným mručením a palci dolů. A pokud už ojediněle vyjde dílo nějakého čínského spisovatele žijícího v Číně, je potřeba zdůraznit, že byl režimem perzekvován (což byli téměř všichni aktivní intelektuálové, ať komunisté či bez stranické příslušnosti), nebo mediálně zapadne. Dědictví politického šílenství 20. století je pořád příliš živé a šrámy nezhojené, než abychom mohli veřejně a bez uzardění opustit ideologicky podmíněné soudy, boj neskončil, nesmíme zapomenout.

Dalším velkým úskalím, se kterým se české překlady čínských děl musí potýkat, je nástraha odborného a oborového zatížení. Vystudovaný sinolog nemusí být nutně ještě vynikajícím překladatelem. V intencích názoru, že překlad z orientálních jazyků je spíše prací vědeckou3 než uměním, tak lehce mohou vznikat překlady sice sinologicky správné a poučené, ale neživé či nezáživné, zatížené množstvím kulturně vzdálených detailů, někdy i stylisticky nemotorné, které se snaží co nejpřesněji reprodukovat na úkor uměleckého účinku, upřednostňují Čínu na úkor literatury: chtějí čtenáře především poučit o tom, jak to v té Číně mají, než aby bylo jeho cílem vytvořit plnohodnotné a stylisticky krásné literární dílo. To vede ve výsledku ke vzniku jistého "sinologismu", odnože dobře popsaného orientalismu, který se principálně dívá na předmět svého čtení jako na něco cizího a jinakost téměř programově uchovává i v překladu. To je jako exotika možná přitažlivé, dokud zůstává v módě, malé množství zapálených zájemců jistě obohatí, na druhou stranu staví čtenářům další překážku v přirozeném přijetí díla. Edice Xin, vědoma si obou pastí překladatelských, se pokusí do žádné z nich nespadnout. Význam "nový" vztahuje i k sinologické překladatelské minulosti, na kterou nutně v mnohém navazuje, zároveň si v pomyslné koncepci tlustě zvýraznila zásadu vydat se cestou literárního, tvůrčího překladu a ideologicky nepodmíněného výběru autorů a děl.

Osobnosti

V edici Xin chceme postupně představit výběr nejzajímavějších a nejvýraznějších literárních osobností, které tvořily či stále tvoří v moderním čínském jazyce. Řadu zahájila Eileen Chang (1920-1995), stálice čínského literárního nebe a velký dluh českým čtenářům, který jsme museli splatit, i když už je dnes takzvaně jiná doba. Eileen Chang, kromě toho, že byla skvělou vypravěčkou, byla také tichou feministickou vizionářkou, potomek kdysi mocného čchingského rodu, dívka vyrůstající v moderní kosmopolitní Šanghaji, které se na počátku války otevřel nebývalý prostor k publikování literárních děl. Zkušenost s bouřlivými proměnami doby i se západní literární tradicí (Eileen publikovala běžně i anglicky, do angličtiny přeložila i mnohé ze svých děl, zvlášť po emigraci do USA) jí poskytla dostatek materiálu k sondám do hloubi čínského nitra i k jejich literárnímu ztvárnění. Překladatelka Karen S. Kingsburyová charakterizuje postup, kterým Eileen dosáhla stylistické originality a vytříbenosti, následovně: rozpustíte jazyk a konvence čchingských románů a vyprávění, smícháte je s ironickým, světáckým postojem britských autorů Eduardovského období a pak příběh proženete vizuální představivostí, která si osvojila některé techniky a postupy z hollywoodských filmů. Získáte tak bohatý, přizpůsobivý a výstižný prostředek ke zkoumání středostavovské mysli, tradiční i moderní. Světské fantastičnosti dosáhla vlastně Eileen Chang, dá-li se to tak říct, pozorováním otcova světa upadlé konfuciánské rigidity matčinýma očima moderní emancipované ženy, ovšem s uměleckým odstupem a stylizací.4 Eileen Chang zůstává dodnes aktuální autorkou především pro svůj zájem o člověka jako jedince, který se potýká se svým okolím i sám se sebou. Mechanismy mezilidských vztahů, vžité představy a morální zásady, stejně jako zcela praktické ekonomické problémy, které jejím postavám stojí v cestě za svobodou a nezávislostí, jsou dodnes, po všech revolucích, kulturních i nekulturních, stále součástí nejen čínského života.

Rychle, rychle, je nejvyšší čas, nejvyšší čas! Jedinec snad ještě počká, ale doba je uspěchaná, už teď se hroutí a přijde ještě větší zkáza. Jednou se naše kultura, ať ta skrytá, nebo ta pompézní, stane minulostí. Pokud je "bezútěšný" mým nejčastějším slovem, pak proto, že bytostně vnímám tu neodvratitelnou hrozbu. [...] V barbarském světě vůbec neuspěje žena, kterou si dnes představujeme jako divokou růži, plamenný pohled temných očí, silnou a dominantní, s bičem v ruce. Tu si vymyslel městský člověk toužící po novém vzruchu. V budoucí pustině, v troskách a ruinách, přežijí jen herečky z lidových oper, které umí v masce zpívat a poskakovat. Taková žena dojde do každé doby, každé společnosti, všude je jako doma. Je mi z toho pomyšlení smutno. Možná za to mohou nejrůznější předpovědi H. G. Wellse, že se mi tyhle představy tak často honí hlavou. Dříve jsem si myslela, že to je daleko, v nedohlednu, teď se zdá, že naopak velmi blízko.

(Eileen Chang v předmluvě k druhému vydání sbírky Báje, 1944)

Stejně výraznou, tematicky však doslovným protipólem městské Eileen Chang, je další osobnost v edici: spisovatel Šen Cchung-wen (1902-1988), který tak jako Eileen inspiroval nejednoho povídkáře osmdesátých a devadesátých let, oba mají celou řadu přiznaných i nepřiznaných literárních následovníků. Ve svém doslovu k výboru povídek Poslední vítání jara popisuje jeho překladatel Dušan Andrš důležité momenty spisovatelova života i charakter jeho tvorby následovně: Šen Cchung-wen prožil krásami světa okouzlené dětství v odlehlém koutě bájemi opředené jihočínské provincie Chu-nan, jejíž kulturu po staletí utvářelo soužití chanských Číňanů s příslušníky místních etnik. V jeho žilách se mísila chanská krev otce s krví babičky národnosti Miao a matky národnosti Tchu-ťia. Jako dítě se Šen Cchung-wen rád toulal po kraji, chodil za školu a navštěvoval dílny řemeslníků, jejichž prostředí mu učarovalo. Mnohé ze zážitků a vjemů, které v těchto letech vstřebal, se staly důležitým materiálem jeho pozdější literární tvorby. Poté, co opustil svůj rodný kraj a přesídlil do Pekingu (později pak do Šanghaje a dalších měst), začal ve velmi nuzných podmínkách psát a publikovat v literárních časopisech. Ve třicátých letech už platil za předního čínského povídkáře a novelistu. Jak ranou tvorbou, dotýkající se univerzálních otázek života a smrti, tak i svým pozdějším dílem, usilujícím o neotřelý a nesentimentální vhled do méně viditelných zákoutí lidského nitra, Šen Cchung-wen vybočoval z hlavního dobového proudu společensky a politicky angažované literatury. Proto se na počátku nové epochy moderních čínských dějin stal pro svět literatury personou non grata. Šen Cchung-wen napsal svoje poslední beletristické dílo v závěrečném roce občanské války, v době, kdy se již nezadržitelně blížilo vítězství komunistických armád nad rozkládajícími se vojsky Kuomintangu. Krátce po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se v předtuše temné budoucnosti pokusil o sebevraždu.5

Jestliže vysoký podíl dlouhých, složitě vystavěných souvětí sbližuje Šen Cchung-wenovo dílo s literárním dílem mnohých moderních čínských autorů, kteří se nechali ovlivnit syntaxí západních jazyků, četné výrazy, náležející svým původem či formou do slovní zásoby klasického jazyka, dokládají přetrvávající vliv jazyka tradiční literatury. Šen Cchung-wen se důsledně vyhýbal ustáleným spojením a literárním idiomům, naopak důležitou roli v řadě spisovatelových děl hraje imitace živého jazyka orální slovesnosti. Od svých generačních druhů, kteří usilovali o vytvoření jediného jazyka moderní literatury, jenž by byl přístupný "všečínskému" čtenáři, se Šen Cchung-wen též odlišuje častějším používáním nářečních výrazů. Povídka Sedm divochů a poslední vítání jara je tragickým příběhem odpíračů nových pořádků, které obyvatelům horské vsi vnucují úředníci vyslaní vzdáleným mocnářem. Baladičnost příběhu "sedmi srdcí", která "září a opět hasnou", posiluje rázovitá dikce vypravěče a postav. Svým uzavřeným prostorem tvořeným vsí, příbytkem lovce a jeskyní, jakož i cyklickým pojetím času, plynoucím v rytmu pravidelně se navracejících novoročních Svátků jara, se povídka řadí k těm dílům, jejichž specifický časoprostor představuje esenci spisovatelova idylického Západního Chu-nanu.6

Abychom snad nezačali nudit historií a klasiky, byť výjimečnými, zařazujeme jako třetí počin edice poslední román soudobého autora Jen Lien-kcheho (1958), jednoho z finalistů Man Bookerovy ceny pro rok 2013 a současníka čerstvého Nobelisty Mo Jena. A když už se dnes u nás i všude ve světě kádruje Mo Jen, řekněme, že i Jen Lien-kche pochází z nuzných venkovských poměrů, že i on vstoupil v mládí do armády a do Svazu spisovatelů, že i jeho romány získaly prestižní čínská literární ocenění jako Lu Sünovu cenu a Lao Šeho literární cenu. Na rozdíl od Mo Jena, bývalého kolegy z oddělení propagandy Lidově osvobozenecké armády, ale svůj poslední román Čtyři knihy (2010) publikoval již v Hongkongu, neboť ty dřívější mu přinesly jen potíže a nakonec i vyloučení z vojenských řad (2005). Jen Lien-kcheho tvorba se vyznačuje na čínské poměry nebývale otevřenou kritikou, u něj nemusíme číst mezi řádky. Zvláštní formou zpracovává syrovou, dokumentární čínskou "realitu" do vypravěčsky bohaté, invencí nadupané fikce, takže vznikají neuvěřitelné příběhy, které jsou až příliš reálné. Není proč si brát servítky: bezuzdnost čínského kapitalismu, pardon, vlastně socialismu s čínskými rysy a kšeftování s bídou v barokním románu Ještě si užít (2004), korupce v armádě, beztrestnost lampasáků a zapovězená svoboda v tom nejpudovějším - sexu (Služ lidu!, 2005),7 úřady zamlčovaná epidemie AIDS v rodném Che-nanu způsobená šmelinou s krví nuzných rolníků (O čem sní ve vesnici Tingů, 2006), a konečně téma zápasu o poslední zbytky lidskosti, když zemí zmítá hladomor a člověk s rozvahou pracuje na prohlubování vlastního šílenství ve Čtyřech knihách. Název díla odkazuje přímo na konfuciánské klasiky, ideový základ čínské společnosti, stejně jako na čtyři evangelia. V tomto podobenství téměř biblickém, složeném z odlišných verzí téhož příběhu, vypráví Jen Lien-kche život lidí vzdělaných, umělecky citlivých, duchovních osob, které v době Velkého skoku vpřed - Mao Ce-tungovy zničující hospodářské kampaně a následného hladomoru v rámci vlastní ideové převýchovy postupně přestanou být tím, čím byly, a z nenávisti, hladu, strachu a pudu sebezáchovy ztratí - či znovu najdou - potřebu lidské důstojnosti.

A za všechny další autory, více či méně slavné, uvádíme ještě krátkou povídku světoznámého mistra jednoduché absurdity Jü Chua (1960). Proslavil se jednoduchými hororovými povídkami, ve kterých střídmost jazykového vyjádření silně podkresluje absurditu brutálního násilí. V jedné z jeho nejznámějších, nazvané Jeden z druhů reality, se postupně vzájemně vyvraždí celá rodina, v jiné sledujeme brutální trestání hladového chlapce, který chtěl ukrást jablko, v další se z výletu mileneckého páru na venkov stane kanibalská hostina, a mohli bychom pokračovat ve výčtu dál. Jeho román Žít slavil úspěch ve filmovém zpracování v zahraničí nejúspěšnějšího čínského filmového režiséra Čang I-moua. Do češtiny přeložila spisovatelovu novelu Dva liangy rýžového vína Petra Martincová.8

Draci neodmyslitelně patří k čínskému císaři, dnes jsou oba vyhynulým druhem. Můžeme je občas někde letmo zahlédnout ve vzpomínkách, ve vybájených příbězích, ale v moderní čínské literatuře, a tudíž ani v edici Xin, draci běžně nepřebývají. Pokud tedy nebudeme chtít dál psát na mapu světové literatury, v místě daleko na východě, kde se po tisíciletí rozprostírá ta obrovská země: Hic sunt dracones.9

Poznámky

1] Doleželová-Velingerová, Milena. "Fiction from the End of the Empire to the Beginning of the Republic (1897-1916)". In Victor H. Mair, ed. The Columbia History of Chinese Literature. New York: Columbia University Press, 2001, s. 697-731. 2] Liang Čchi-čchao (1873-1929) volal po revoluci v beletrii již ve své eseji z roku 1902. Stejně jako ostatní intelektuálové sdružení kolem Nového románu byl i on politickým aktivistou, který hlásal, že role literatury spočívá v šíření vzdělání a obrody národa. 3] Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2012, s. 78. 4] Kingsbury, Karen S. Love in a fallen city. New York: NYREV, 2007. 5] Andrš, Dušan. "Příběhy vojenského lékaře". In Šen Cchung-wen. Poslední vítání jara. Překlad Dušan Andrš. Praha: Verzone, 2013. 6] Ibid. 7] Yan Lianke. Služ lidu! Z angličtiny přeložila Petra Andělová. Praha: BB/art, 2008. 8] Jü Chua Dva liangy rýžového vína. Osudy muže, který prodával vlastní krev. Překlad Petra Martincová. Praha: Dokořán, 2007. 9] Molčanov, Denis. "Zde jsou drakové". Lidové noviny, roč. 25, 2012, č. 272, 21. 11., s. 8.

Zuzana Li (1975), překladatelka z čínštiny, vystudovala čínskou filologii a anglistiku na FF UP v Olomouci, moderní čínskou literaturu studovala na Pekingské univerzitě, dnes překládá a externě

vyučuje na Ústavu Dálného východu FF UK.