Johana Petra Poncarová

"Symbolický obraz nesmírné změny"

(Dvě setkání Edwina Muira s Prahou)

Přátelství s bratry Čapky, první překlad Franze Kafky do angličtiny, vedení Britského institutu v Praze a přednášky na Filozofické fakultě UK mezi lety 1945 a 1948, sbírka básní inspirovaná únorovým převratem - i jediná z těchto položek v životopisu skotského spisovatele by nejspíš stačila k tomu, aby si dotyčný vysloužil zvláštní místo v dějinách česko-skotských kulturních styků. Edwin Muir, skotský básník, kritik a překladatel, stihl vše a zejména Praha zaujímá výjimečné místo v jeho životě a tvorbě. Po roce 1948 však Muirův odkaz nebyl v Československu ze zřejmých důvodů připomínán, jeho jméno dnes není takřka vůbec známé a dosud schází rozsáhlejší překlady jeho prózy i poezie do češtiny.

Edwin Muir, v současnosti považovaný za jednoho z největších skotských básníků 20. století (jeho tvorby si vysoce cenil i T. S. Eliot), se narodil 15. května 1887 v Deerness na Orknejích. Souostroví na severu Skotska je osobitým regionem, jehož vývoj ovlivnily zejména intenzivní kontakty se skandinávskými zeměmi (až do r. 1468, kdy byly oficiálně postoupeny skotské koruně, spadaly Orkneje pod norskou svrchovanost) a v mnoha ohledech se odlišuje jak od skotské pevniny, tak od Hebrid. Muir sám ve své Autobiografii vzpomíná na dětská léta jako na ráj, jenž byl později bolestně ztracen, avšak který pro něj po celý život zůstal zásadním zdrojem básnické inspirace. Unikátní krajina severních ostrovů, četné neolitické památky zpřítomňující na každém kroku dávnou historii lidstva, dialekt, který v době Muirova mládí stále vykazoval zřetelné stopy skandinávského vlivu, přísný kalvinismus promíšený s místními legendami a pověrami i poklidný život v úzce provázané komunitě formovaly Muirovu citlivou povahu a vidění světa. Když bylo Edwinovi čtrnáct let, přestěhoval se s rodiči a sourozenci do Glasgow. Ve svých denících Muir přirovnává nesmírný šok vyvolaný touto změnou k cestování v čase:

Narodil jsem se před průmyslovou revolucí a jsem nyní přibližně dvě stě let starý. Ale asi sto padesát z nich jsem přeskočil. Ve skutečnosti jsem se narodil roku 1737, a než mi bylo čtrnáct, nestaly se mi žádné nehody spojené s časem. A pak jsem se v roce 1751 vydal na cestu z Orknejí do Glasgow. Když jsem přijel, zjistil jsem, že není rok 1751, ale 1901 a že během mé dvoudenní cesty shořelo sto padesát let. Avšak já sám jsem stále žil v roce 1751 a ještě dlouho jsem tam zůstal. Od té doby jsem se celý život snažil dohnat to neviditelné zpoždění. Není divu, že jsem posedlý časem.

Stěhování z Orknejí do Glasgow, vynucené finanční situací rodiny, se prokázalo být sestupem z ráje do pekelných temnot. Rozdíl v životním stylu izolovaných, řídce osídlených ostrovů, který zůstával po staletí více méně neměnný, a industriálním, anonymním Glasgow, byl obrovský. V Glasgow navíc v relativně krátkém období zemřeli čtyři členové Muirovy rodiny: oba rodiče a dva bratři. Zejména vleklá a bolestivá smrt mladšího bratra Johna Muirem hluboce otřásla. Sám se pak potýkal se zdravotními a psychickými problémy i sérií fyzicky náročných či intelektuálně ubíjejících zaměstnání, mimo jiné v továrně zpracovávající kosti. V rámci omezených možností se však věnoval četbě, psaní i návštěvám přednášek. Po určitý čas u něj převažoval zájem o socialismus, v dalším období na něj měla velký vliv četba Nietzscheho.

Zásadní obrat v životě začínajícího literáta, který už měl na kontě knihu postřehů a aforismů My, lidé dnešní doby: záhady a domněnky (We Moderns: Enigmas and

Guesses, 1918), způsobilo seznámení a následný sňatek s Willou Andersonovou, rodačkou ze Shetland a jednou z prvních ženských absolventek univerzity v St. Andrews. Díky podpoře své ženy, která byla sama umělecky a jazykově nadaná, se Muirovi podařilo získat větší psychickou rovnováhu i sebedůvěru ohledně literární dráhy. Sňatek s Willou zpětně označil za "nejšťastnější událost svého života". Společně se usadili v Londýně, kde Muir podstoupil psychoanalýzu a tato zkušenost podnítila jeho celoživotní zájem o sny - pasáže popisující významné sny a jejich případný vztah ke konkrétním básním či životním událostem jsou v Autobiografii velmi časté. Muir zastával pozici asistenta v redakci časopisu Nový věk, kam i pravidelně přispíval, a psal recenze pro časopisy Skot a Athenaeum.

Když Muira v prosinci 1920 oslovil americký časopis Svobodný občan s nabídkou spolupráce, která se rychle vyvinula ve stabilní zdroj příjmů, rozhodli se manželé na nějaký čas opustit svá londýnská zaměstnání a vydat se poprvé v životě za hranice Británie. Janko Lavrin, slavista slovinského původu, s nímž se Muirovi v Londýně stýkali, jim jako první cíl doporučil Prahu coby město příhodně situované uprostřed Evropy, navíc disponující nejlepší šunkou a neméně skvělým pivem. Edwin a Willa se těmito pádnými argumenty nechali přesvědčit a v srpnu 1921 zamířili do Československa. Paul Selver, překladatel z germánských a slovanských jazyků a spolupracovník československé ambasády v Londýně, vybavil Muirovy doporučujícími dopisy pro československé literáty, mimo jiné pro Karla Čapka, jehož díla překládal do angličtiny. Manželé tyto dopisy využili a často docházeli k Čapkům domů - z Janáčkova nábřeží, kde se Muirovi usadili, trvala cesta do Říční 11 jen několik minut. Karel Čapek si velmi cenil jejich zájmu o českou kulturu, zejména toho, že se oba skotští intelektuálové rozhodli naučit česky. V noticce v Lidových novinách z 16. října 1921 za tuto snahu vyzdvihuje Edwina:

Mr. Edwin Muir, anglický básník a žurnalista, dopisovatel celé řady anglických časopisů (New Europe, Observer atd.), usídlil se na delší dobu v Praze, aby studoval českou literaturu a umění. Je to jeden z mála cizinců, kteří mají za to, že poznati nějaký národ (a psáti o něm) znamená především poznati jeho jazyk.

Ve skutečnosti Muir nebyl ve studiu dle vlastních slov příliš úspěšný, zato Willa se naučila česky natolik dobře, že dokázala číst Čapkova díla v originále a rovněž překládala do angličtiny českou poezii - Otokara Březinu a Petra Bezruče.

Bohatý kulturní život, dostatek volného času a vizuálně odlišené, inspirativní prostředí - to vše Muirovi pomohlo na cestě k psychické rovnováze a probuzení tvůrčích schopností. Dalším důležitým aspektem Muirova pobytu v Praze byla i možnost sledovat atmosféru mladé První republiky a tehdejší nadšený zájem o politiku, ony "orgie samosprávy", jimž se Československo podle Muira oddalo po odtržení od rakousko-uherské monarchie. Muira se tento společenský kvas podle všeho obzvláště dotýkal, neboť jakožto Skot nemohl nevidět paralely mezi dvěma malými národy žijícími vedle mocných sousedů. Zároveň si však uvědomoval rozdíly mezi situací českého národního hnutí, které před pouhými třemi lety dosáhlo triumfu v podobě samostatného státu a bylo navíc silně jazykově orientované, a mezi snahami o národní obrození ve Skotsku. Takzvaná "skotská renesance", probíhající zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století, představovala nesmírně významný počin v oblasti kultury a v dlouhodobém horizontu měla i politický dopad, avšak tříštily ji nejednotné názory ohledně jazyka, v němž by se obrozování národní identity mělo provozovat. Tato otázka byla i důvodem Muirova konfliktu s Hughem MacDiarmidem, jeho někdejším přítelem a vůdčí osobností skotské renesance: zatímco Muir prosazoval angličtinu coby jazyk univerzální, MacDiarmid byl vášnivým advokátem používání syntetického dialektu skotštiny zvaného "Lallans".

Krom uznalých komentářů na adresu Prahy a Československa obecně v Autobiografii se Muir k otázkám české národní povahy a smyslu českých dějin vyjadřoval i ve svých reportážích pro Svobodného občana či v knize Zeměpisné šířky. Podobnosti mezi Čechy a Skoty zřejmě nezvažoval jen Muir, neboť Otakar Vočadlo, když se o Muirových zmiňuje v Anglických listech Karla Čapka, poukazuje na skutečnost, že "chudý a snaživý skotský národ hájil po staletí svou nezávislost proti mocnému sousedu a stejně lačně bažil po vzdělání jako český. Snad proto si Skoti odjakživa tak dobře s Čechy rozuměli."

V Praze Muir rovněž začíná psát první básně, které sám pokládal za zdařilé, mimo jiné krátkou skicu Podzim v Praze (své rané pokusy, otištěné v letech 1913-1916 v Novém věku, za seriózní poezii nepovažoval). Navzdory nadšení z pražských divadel a svěží atmosféry v novém státě se však Muirovi po osmi měsících rozhodli pro přesun do Německa. Jedním z důvodů, krom neobyčejně tuhých mrazů v onom roce, byla dle Willy i přetrvávající jazyková bariéra, která jim znemožňovala se v Praze zcela uvolnit a zabydlet. V Drážďanech se Muirovo básnické nadání rozvinulo naplno a roku 1925 mu v nakladatelství Hogarth Press, spravovaném jiným literárním párem té doby, Leonardem a Virginií Woolfovými, vychází sbírka nazvaná První básně.

V této fázi svého putování střední Evropou se Muirovi doučili německy (když v srpnu cestovali přes Hamburk do Československa, uměli pouze základní fráze) a díky této znalosti mohli po návratu do Británie začít s překlady současné německé literatury do angličtiny. Ve dvacátých a třicátých letech překládali například Hermanna Brocha, Gerharta Hauptmanna či Feuchtwangera - Žida Süsse, Úspěch a Ošklivou vévodkyni. Hlavní pohnutkou byla zpočátku finanční tíseň, a výběr autorů a děl mnohdy nezávisel na osobních preferencích Muirových, v některých případech však nakladatel dal na jejich doporučení. To byl i případ Franze Kafky, s jehož dílem se Muirovi seznámili, poněkud paradoxně, nikoliv v Praze, ale až v Británii roku 1929. Otakar Vočadlo přičítá tuto "nesouhru náhod" tomu, že Kafka nebyl na počátku dvacátých let ještě znám coby spisovatel, ačkoliv měli s Muirovými některé společné známé. Willa Muirová ve svém životopise uvádí, že se během svého pobytu v Praze setkávali pouze s českou inteligencí a s pražskou kulturou německou vůbec nepřišli do styku, jelikož šlo o dva neprostupně oddělené světy:

Byli jsme natolik pilně zapojeni do českých aktivit, soukromých večírků i veřejných představení, že jsme vůbec nevěděli o tom, že v izolovaných ostrůvcích v Praze stále pokračoval německý život. Ani náznakem se k nám nedoneslo, že Kafka či jeho přátelé v Praze vůbec kdy existovali. Neviditelná, neústupná bariéra odřízla německy mluvící obyvatelstvo od česky mluvících občanů a my jsme se znali pouze s mluvčími češtiny.

Setkání básníka Edwina Muira s prózou Franze Kafky bylo literární událostí zásadního významu z mnoha důvodů. Muirovi o své vlastní vůli přesvědčili nakladatele Martina Seckera, pro něhož již několikrát předtím překládali německou literaturu, aby jim zadal převedení Zámku do angličtiny. Než jejich překlad zamířil v roce 1930 na pulty knihkupectví, byl Kafka v anglofonních zemích prakticky neznámý a zejména zásluhou kvalitních překladů Muirových se jeho dílo dočkalo světového uznání. Za zmínku stojí i způsob, jakým tyto průlomové překlady vznikaly. Zatímco u jiných autorů zastávala větší díl reálné překladatelské práce Willa coby nadanější lingvistka, v případě Kafky probíhala dělba práce jinak: "Rozdělili jsme knihu na dvě části. Edwin přeložil jednu polovinu a já druhou a následně jsme si své překlady navzájem důkladně pročesali. Když pročesávání skončilo a dali jsme dvě poloviny dohromady, překlad byl jako oděv bez jediného švu." Po Zámku následovala další Kafkova díla: Při stavbě čínské zdi (The Great Wall of China, 1933), Proces (The Trial, 1937), Amerika (America, 1938) a V trestanecké kolonii (In the Penal Settlement, 1948). Oba manželé se v této době také sami věnovali romanopisecké tvorbě - Edwin vydal celkem tři romány inspirované zejména zážitky z mládí v Glasgow a Willa se ve svých dvou románech zaměřila na život žen v tehdejším Skotsku.

Díky překladům se Muirovi s Kafkovou tvorbou důvěrně obeznámili a Edwin v Autobiografii vzpomíná, jak "Kafkovy povídky v jednom období samovolně pokračovaly v našich snech a rozvíjely se v křivolaké, neochvějně rozumné noční můry". Krom této hluboké znalosti Kafkovy tvorby sdílel skotský básník s pražským německým prozaikem i překvapivě mnoho společných témat a některé Muirovy básně, například jeho mistrný Labyrint, mohou v čtenáři vzbudit dojem, že čte Zámekči Proces v blankversu. Podobnosti mezi obsahem a symbolikou u Muira a Kafky jsou o to pozoruhodnější, že se nejedná o přímý vliv, ale o výjimečnou shodu dvou nezávisle na sobě tvořících umělců, ačkoliv někteří kritici pozorují určitý nárůst sdílených témat v Muirově tvorbě poté, co začal Kafku překládat. Když Edwin Muir píše o Kafkovi v jednom ze svých literárněkritických esejů, jeho trefná pozorování ve zpětném pohledu vystihují stejně dobře Kafku jako Muira samotného:

Když uvažujeme o jeho příbězích, vytane nám na mysli obraz cesty, neboť, navzdory všem rozporům a zmatkům, do nichž byl zapleten, zastával názor, že život je cesta, nikoliv chaos, že správná cesta existuje a může být nalezena s vynaložením krajního, vyčerpávajícího úsilí, a že ať už se stane cokoliv, každá lidská bytost ve skutečnosti následuje nějakou cestu, ať už dobrou či špatnou.

Muir svůj hluboký vztah ke Kafkovi vyjádřil i v sonetu nazvaném Franzi Kafkovi. Ten však vyšel až v pozdní, vrcholné sbírce Jednou nohou v Edenu (1956) a mezitím Muira čekalo ještě jedno osudové setkání s Prahou.

Během druhé světové války začal Edwin Muir pracovat pro Britskou radu coby organizátor kulturních aktivit pro uprchlíky žijící v Edinburghu a po skončení války vedení Rady požádal, na základě svého předchozího pobytu v Praze, o přidělení do Československa. Dle vzpomínek jeho ženy byla jedním z důvodů tohoto rozhodnutí i solidarita s Československem, kterou oba pociťovali po uzavření Mnichovské dohody. Básníkově žádosti bylo vyhověno, a tak v srpnu 1945 odjížděl podruhé do Československa, tentokrát jakožto nově jmenovaný ředitel Britského institutu. Praha, do níž se po více než dvaceti letech vracel, však byla velmi odlišná od města, které mu při první návštěvě přineslo tolik energie a inspirace. Muira tato nová podoba Prahy znepokojovala a vyváděla z míry, neboť jí stále jako palimpsest prosvítalo město, které kdysi znával.

Tvář města nepochybně změnila i nepřítomnost Muirových přátel z dob První republiky, neboť starého známého nevítal ani jeden z bratří Čapků - Karel se nacistického pronásledování ani nedožil a Josef zemřel pravděpodobně v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu. Krom válečného strádání a okupačních traumat atmosféru města v prvních dnech po Muirově návratu ovlivňovala přítomnost ruské armády a postupem času i prohlubující se rozkol mezi západně orientovanou a prosovětskou částí československé politické scény. Muir tuto rozevírající se propast pocítil při své práci pro Britský institut. Mezi úkoly Institutu patřila jak výuka angličtiny, tak pořádání kulturních a společenských událostí, které by československé veřejnosti přiblížily britské umění, dějiny i životní styl. Šíření západních kulturních vlivů samozřejmě nebylo po chuti stále vlivnější komunistické straně a Institut musel mimo jiné dlouho čekat na přidělení vhodných prostor pro svou činnost - nakonec získal Kaunický palác v Panské ulici.

Krom budování Institutu Muir rovněž přednášel anglickou literaturu na Filozofické fakultě UK. Básník sám sice vysokou školu nikdy nenavštěvoval a na akademické půdě poprvé stanul jako přednášející, mohl však využít své dlouholeté zkušenosti recenzenta a literárního kritika. Profesor Zdeněk Stříbrný, významný český shakespearolog a tehdejší student anglistiky, popisuje Muirovo pedagogické působení ve svých pamětech: "Třebaže mluvil a recitoval dost nevýrazně, oceňovali jsme jeho bezprostřední vztah k poezii i jeho znalosti o struktuře románu, aniž jsme věděli, že už v r. 1928 vydal teoretickou knihu The Structure of the Novel. Ve své autobiografii vzpomíná Muir na své dva pobyty v Praze dost detailně, ale kupodivu se nezmiňuje o tom, že mu byl v r. 1947 udělen čestný doktorát Karlovy univerzity; promotorem mu byl profesor Vočadlo." Ceremonii uspořádanou v den Muirových šedesátých narozenin však ve svém životopise zmiňuje Willa a vyzdvihuje rovněž i Vočadlovu zásluhu na udělení této pocty.

Navzdory Muirově radosti z nadšených studentů, kteří se po znovuotevření vysokých škol nahrnuli do poslucháren, a jejich zájmu o angličtinu a britskou literaturu byl pobyt v Praze pro Muirovy čím dál náročnější. Čeští přátelé s nimi sdíleli obavy o budoucnost republiky, a ačkoliv dle obou životopisů téměř všichni dlouho věřili, že se podaří krizi zažehnat, tísnivá atmosféra v zemi se podepisovala na Edwinovi i Wille. Když se v únoru komunistický převrat skutečně odehrál, život v Praze postupně přestal být pro oba manžele snesitelný a smysluplný. Mnozí z těch, s nimiž se Muirovi v Praze stýkali, emigrovali, případně nemohli kvůli možným postihům nadále udržovat kontakt s občany "nepřátelské" Británie. Muirovy přednášky na anglistice byly monitorovány komunistickými pozorovateli a dřívější živé diskuse vystřídalo ostražité ticho. Vedení Britské rady vyhovělo jeho žádosti o přeložení a na konci července Muirovi Prahu podruhé a navždy opustili.

Muir si však z Československa neodvážel jen traumatické vzpomínky a vizi temné budoucnosti Evropy, neboť všechny básně zahrnuté v jeho zásadní sbírce Labyrint (1949) byly se vší pravděpodobností napsány právě během druhého pobytu v Československu, mimo jiné i rozsáhlá skladba Dobré město:

Nedlouho poté, co jsem napsal Labyrint, když jsem se jednoho dne procházel v parku poblíž našeho pražského domu, dostal jsem nápad na dvě básně o městech, z nichž jedna by se jmenovala Dobré město a druhá Špatné město. Plánoval jsem, že města budou symbolizovat dva způsoby života. Ale s tím, jak se věci v Praze vyvíjely, jsem pochopil, že jediný způsob, jak k tématu přistoupit, bylo popsat, jak se dobré město mění ve špatné. Ta báseň však ve skutečnosti není o Praze nebo nějakém jiném místě, ale o něčem, co se odehrávalo v Evropě. Zvěsti o tom, co se v jiných zemích stávalo celým rodinám, celým komunitám, se vstřebaly do básně, již jsem se pokusil přetvořit v symbolický obraz nesmírné změny.

Tento komentář lze obecně vztáhnout na většinu básní v Labyrintu, v nichž jsou konkrétní situace či osobní pocity přetaveny do archetypálních vizí. V některých případech je možné vysledovat spojitosti mezi reálnými událostmi a jednotlivými básněmi - podnětem pro Výslech byl pravděpodobně skutečný nepříjemný zážitek při přechodu hranic a Uchvatitelé do velké míry korespondují s pasáží v Autobiografii, v níž Muir popisuje pohnutou válečnou minulost své české známé a předkládá vlastní úvahy inspirované fotografií mladých příslušníků gestapa. Navzdory značnému citovému potenciálu, který by zrovna tento osobní příběh (viz ukázku) skýtal, se však Muir rozhodl nezahrnout do své básně žádná krvavá specifika a místo toho se soustředí na obecnou meditaci o myšlení zločince. Tato volba prozrazuje mnohé o Muirově tvorbě, která se tímto důrazem na archetyp sice vystavuje nebezpečí odosobněnosti a riskuje, že si k ní někteří čtenáři budou jen obtížně utvářet vztah, zároveň však tímto zaměřením získává nadčasovou platnost, kterou může postrádat tvorba autorů více soustředěných na dobové reálie.

Poté, co Muirovi opustili Československo, usadili se na nějakou dobu v Cambridgi, kde Edwin prošel několikaměsíční duševní krizí. Willa tento manželův stav, v němž "ztratil kontakt s pocity, jež dávají životu bezprostřední smysl", přičítala právě vyčerpání a zklamání z pobytu v Praze:

Vše, čeho se v Praze snažil dosáhnout, se zdálo být zničeno. Nedokázala jsem uvěřit, že by ten zmar mohl být trvalý, ale nebylo pochyb o tom, že například univerzitní studenti, které opatroval tak dlouho, dokud jejich povahy nerozkvetly do přátelské sebedůvěry, byli ponecháni svému osudu a jejich tváře se znovu uzavřely, zatímco členové našeho Institutu prolévali slzy zoufalství. [...] Měla jsem podezření, že je zoufalý z celého lidského pokolení a odmítá k němu patřit.

Po několika měsících se Muirův stav zlepšil natolik, že začal znovu pracovat pro Britskou radu: tentokrát v Římě, kde se v novém prostředí a díky vlídné atmosféře tamějšího Institutu zotavil ze svých pražských zážitků. Když byl římský Institut zrušen kvůli finančním úsporám, přestěhovali se manželé zpět do Skotska, kde se Edwin stal správcem znovuotevřené Newbattle Abbey College, centra pro vzdělávání dospělých. Muira tato příležitost nadchla a v rámci svého působení v této instituci významně ovlivnil dalšího rodáka z Orknejí, George Mackay Browna, který v Newbattlu studoval a později se sám stal věhlasným básníkem, prozaikem a také editorem výboru Muirových kritických textů. Po odchodu z Newbattle Abbey přijal Muir nabídku z Harvardu na roční profesorský post (Charles Eliot Norton Professorship), v jehož rámci na univerzitě v minulosti působili i Robert Frost, T. S. Eliot či Igor Stravinskij. Poslední léta prožil Muir na venkově poblíž Cambridge, kde také 3. ledna 1959 zemřel. Willa Muirová přežila manžela o jedenáct let.

Pohled na názvy jednotlivých kapitol v Muirově Autobiografii nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o životní příběh velkého světoběžníka. Praha však ve spisovatelově životě zaujímá jedinečné místo, o čemž svědčí jak dvě kapitoly životopisu, tak básně obsažené v Labyrintu a Jedné noze v Edenu. Při první návštěvě se před Muirem otevřel zcela nový svět, při druhé se mu tentýž svět začal před očima rozpadat. Následkem tohoto otřesu však naštěstí nebyla jen hluboká osobní krize, ale i mnohé z Muirových vrcholných básní. V českém kontextu však Edwin Muir dosud čeká na pozornost, která mu náleží nejen coby překladateli spoluodpovědnému za světový věhlas Franze Kafky, ale také coby jednomu z největších anglicky píšících básníků 20. století.

Literatura | Bold, Alan. Modern Scottish Literature. London: Longman, 1983. | Bradbrook, Bohumila. Británie - můj osud. Praha: Arsci, 2011. | Butter, Peter. Edwin Muir: Man and Poet. Edinburgh: Oliver and Boyd, 1996. | Muir, Edwin. Collected Poems. London: Faber and Faber, 1984. | Muir, Edwin.An Autobiography. London: The Hogarth Press, 1987. | Selected Prose. London: John Murray, 1987. | Muir, Willa. Belonging: A Memoir. London: The Hogarth Press, 1986. | Durrani, Osman. "Editions, Translations, Adaptations". The Cambridge Companion to Kafka (ed. J. Preece). Cambridge: Cambridge University Press, 2002. | Stříbrný, Zdeněk. Proud času: Stati o Shakespearovi. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. | Vočadlo, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. Praha: Nakladatelství Jan, 1995. | Wiseman, Christopher. Beyond the Labyrinth: A Study of Edwin Muir`s Poetry. Canada: Sono Nis Press, 1978.

Johana Petra Poncarová (1988) studuje anglistiku na FF UK a zabývá se moderní skotskou literaturou.