Daniela Iwashita

Dopis z Prahy-Kakegawy

Milý Martine,

dopis z Kakegawy ti zas píšu z Prahy. Při svých krátkých pobytech v Japonsku žiju ve snu, z kterého se nechci probudit a zapisovat ho, chci si ho nějak vrýt do sebe, aby mi vydržel i doma a aby mě chránil. Třeba není jen můj. Třeba každá země sní svůj sen za zbytek světa. Kanada by mohla být snem o volnosti. Ty ohromné rozlohy, vysoké nebe a prostor tě osvobodí, zbaví tísně. Ale Japonsko rozlohami ani volností neoplývá. Japonsko možná sní o bezpečí. Přinejmenším o bezpečí člověka mezi lidmi. Příroda tu bezpečná není. Když byl Kacu dítě, při jednom tajfunu v Zamě se na něj vysypalo okno, ty střípky ho zasypaly a dodnes má po těle malé jizvy. Nedávno jsem si prohlížela trojrozměrnou mapu světa, a tam to najednou bylo vidět: Japonsko je vlastně hřeben obrovského pohoří, které vyrůstá z oceánu, ti lidi tam žijí na hraně horstva, obklopeni vodami, ohromnými masami převalujících se vod, v neustálém pohybu. Je to nárazník světa. Když ze západu přilítáš k hranici, kde končí moře a začíná ostrov, vidíš pod sebou něco velmi starého, krabatinu, jakoby vrásky prastarého člověka, ale zároveň něco čerstvě narozeného, miminko, které se teprve nadechuje k prvnímu zařvání. Tak můžeš vidět Japonsko, ten geologický povrch, z okýnka finského letadla. Když ale na letišti v Nagoji vystoupíš, vítá tě uhlazený a přívětivý povrch japonské civilizace. Jdeš stovky metrů po měkkém koberci nebo po jezdících chodnících za zvuků uklidňující hudby, asi Vivaldiho, a každý ten chodník, než na něj vkročíš nebo z něj vykročíš, ti řekne ženským hlasem něco jako: Dávejte prosím pozor, teď nastupujete na chodník, a teď zas prosím opatrně, protože chodník za chvíli končí. Možná že ti ten hlas ještě poděkuje. To se jen dohaduju, protože podstatným faktorem mého pocitu bezpečí v Japonsku je neznalost jazyka. Odpočívám tam od významů, od mnohoznačnosti i zjednodušování, jen čtu z tváří, poslouchám intonaci, mluvím jazykem dvouletého dítěte. A jestli je Japonsko pro někoho ráj, tak pro dvouleté dítě.

V běžném společenském styku tam není standardem vzájemné ohrožování, ale laskavost a jistá roztomilost. Vlastně skoro všechny prodavačky a servírky ze všeho nejvíc připomínají nějaké moc hodné a moc hezké tety ze školky. Zkouším si rekapitulovat, co jsem dneska stihla zažít v Praze: v dopravě vzteklou matku, která si odložila na stříšku kočárku kelímek s kokakolou a brčkem, a když ho dítě podle očekávání shodilo a zlilo tramvaj, nadávala dítěti..., anebo na úplně mírumilovné výstavě Karla Malicha, kam učitel, taková sympatická mánička, vzal na výstavu partu puberťáků, které ne že by to nezajímalo, jenže museli okatě dělat, že je to nezajímá, a všemu se smát a dělat rozruch. Nakonec jako by se přenesla nějaká jiskra neklidu, jedno mrně ze skupiny, která vypadala spíš jako mateřská školka, spadlo do exponátu, ale naštěstí zůstalo celé dítě i artefakt. A tyhle situace, které v Praze zažívám běžně, si z Japonska nepamatuju nikdy: protože na jednu stranu předškolní dítě je tam nedotknutelné božstvo, nikdo mu nenadává a nikdo ho nenechá nikam spadnout, na druhé straně školní děti už jsou tak zaměstnané, uniformované a vycepované, že dělat bugr na veřejnosti asi nestihnou. Aspoň ne tam, kam v Japonsku dohlídnu.

Kakegawa (okresní město)

Celé mé snění je limitované místem, kde přebývám, a jeho rytmem. To, co nazývám Japonskem, je víceméně omezeno na jedno stotisícové maloměsto, Kakegawu, asi tak třicet kilometrů od pobřeží Pacifiku, na půl cesty mezi Tokiem a Kjótem, v prefektuře Šizuoka. Kakegawa působí maloměstsky ne počtem, ale hustotou obyvatelstva, ve srovnání s Tokiem, ale i Prahou mnohonásobně řidší. V kopcovité otevřené krajině s mnoha čajovými poli se dobře orientuju, a když je jasno, někdy v dálce vykoukne vrchol hory Fudži, která se jinak moc ráda schovává. Fudži je fantastické zjevení a sama by si zasloužila dopis. Není totiž pochyb, že Fudži je žena. Oděná v lurdských barvách, ukazuje se jen někdy a jen někomu. Letos jsem ji zahlídla pouze jednou z nástupiště šinkanzenu na kakegaw...ském nádraží. Jinak se důsledně skrý-

vala.

Ale zpátky do našeho okresního městečka. Japonská města, co znám, nemívají střed: jako by se tam všechny ulice sbíhaly k nádraží. Ale Kakegawa má viditelnou dominantu: bílou repliku historického dřevěného hradu na jednom z kopců nad řekou. Takže v Kakegawě se neztratíš, dokud vidíš kopec s hradem. Pod tím kopcem je parčík, kde žije a většinou se jen povaluje skupina koček, pořád je někdo krmí, takže jsou to maxikočky; je tu taky jezírko, vystupují z něj ostrovy z kamenů a na nich se vyhřívají želvy. Jako by tady probíhala nějaká soutěž v lenosti. A když přejdeš silnici od jezírka, jsi u přízemní budovy ze dřeva a skla, městské knihovny obklopené zelení a starobylými domy. Chodíme sem s Kacu (správně by mělo být "s Kacuem", ale u nás doma to nikdy neskloňujeme, přestože korektně tvoříme adjektivum "Kacuova maminka", tak se omlouvám za nedůslednost, ale v dopise to nechám po našem) každý den kromě pondělka. Spolu s místními asociály, mudrci, bezdomovci, studenty a novozélandským nájemným učitelem angličtiny jsme tu stálí hosté: Kacu tu studuje a já se pokouším redigovat knížky nebo časopis Dějiny a současnost. Ale ze všeho nejvíc se mi tu chce dívat z okna. Kolem projde hlouček dětí nebo elegantní mladá maminka, po ochozu se blíží kočka a pak nějaký kluk objíždí knihovnu na kole a pouští za jízdy draka. Na kakegawské ulici málokdy uvidíš chodce: občas jdu do knihovny pěšky a za půlhodinu potkám jen chudě oblečenou sehnutou babičku, několik školáků v uniformách a jednu dvě mladé matky s dětmi. Tohle město je pro motorizované. Pod přístřešky nebo na malých vjezdech před domy se tísní vždy několik aut. Na pět dospělých v naší rodině připadají čtyři vozy, které pořád někdo používá. Ale z okna knihovny vidíš jiný svět, blízký a pomalý, světlý, ale uspávající, taky tu často někdo klimbá. Ostatně za známku bezpečnosti téhle země považuju i to, že tu každou chvíli vidíš někoho pospávat na veřejnosti. Ale možná je to jen známka obrovské únavy.

V anglické encyklopedii, co leží na jedné z příručních knihovniček, čtu, že se v Kakegawě vyrábějí hudební nástroje Yamaha, ale na té části města, kde se pohybuju, to vůbec není vidět. Oba Kacuovi rodiče, jeho sestra Emičan i její muž Tacuo se dali postupně do služeb jiné firmy, NEC, která vyrábí elektroniku a má filiálky po celém Japonsku. To do značné míry formovalo život celé rodiny. Iwashitovi, česky by se mělo vlastně psát Iwašitovi (iwa znamená skála, šita znamená pod, takže iwa šita je pod skalou či podskalský), sem kvůli firmě přišli, když bylo Kacu asi třináct: předtím žili v Zamě, tam byl ten tajfun s rozbitým oknem, ale taky rýžové pole, kde si mohl Kacu hrát, a ještě předtím bydleli v Kawasaki, tam se narodil a dodnes tam jezdíme za rodinou z maminčiny strany. Kawasaki je průmyslové příměstí širšího Tokia a jedno z nejpříjemnějších velkých měst, co znám, tradičně dělnické a zemité, ale taky má novou univerzitu, má švih i poezii. Připomíná moc dobře namíchaného voříška, který má všechny vynikající vlastnosti svých předků a má se k světu. Ale o Kawasaki taky radši jindy.

Teď Ti povím jen tu část snu, která se odehrává hlavně v lednu tohoto roku v Kakegawě, v domě Kacuových rodičů. V té samé ulici ve čtvrti Asahigaoka stojí i dům Emičan, Tacua a jejich chlapečka Acuta.

Kazoku (rodina)

Tentokrát jsem do Kakegawy přijela z Nagoje na vlastní pěst autobusem, který jede přímo z letiště, už jsem tak několikrát jela s Kacu. A zase: je to tak dobře zabezpečeno, že to zvládnu i s přestupem v Hamamacu sama, ačkoliv s Českými drahami se do cíle obvykle tak snadno netrefím. Na autobusové zastávce v Kakegawě čeká Kacu. Má kratší vlasy než před sedmi měsíci, ani ne na ramena, na sobě černý zimní kabátek a legrační kalhoty, takové roury, zářivě zelené jako rosnička. Japonský vodník se jmenuje kappa a má tenké zelené nohy, zrovna teď jsem ho viděla ve filmu Srpnová rapsodie. Tak řeknu "Ahoj kappo", naložíme kufr a jedeme kolem prázdné Acutovy školky na Asahigaoku.

Dneska jsou všichni výjimečně v domě u Kacuových rodičů, je Silvestr. Na uvítanou mi Acuto nahoře v pokoji dává srdce z umělohmotných korálků, které k sobě osobně svařil žehličkou. Jedno mám já a jedno má on. To je naše znamení. Určitě ho vyráběl s babičkou. Dávám si ho do kapsy a rychle vybaluju dárky. Acuto jich má dvě tašky, hračky a sladkosti, holinky a pláštěnka s krtkem, ale sbalí i čokoládu pro Kacu a sestupuje s tím vším opatrně z příkrých schodů do obýváku, aby se pochlubil. Beru dárky pro ostatní, pro Emi a Tacua a babičku s dědečkem, hlavně cukroví a skleněné ozdoby, kterým, kdybys nevěděl, Ostraváci zásadně neříkají koule, ale nazývají je baňky, překotně to rozbalujeme a obdivujeme. Jsme v kabátech a bundách, protože v dřevěném domě je skoro jako venku, až na vítr, a nikdo v tomhle pokoji dlouho nepobývá, natož aby jen tak seděl. Jen večer tu budeme jíst všichni spolu novoroční jídla, nudle, knedlíčky z rýžové hmoty, nakládanou zeleninu, sašimi z tuňáka a české vánoční cukroví, a to nám zima nebude, zapneme si olejová kamínka a tatínek alias dědeček otevře obří lahev saké, které ale nebude chtít pít nikdo jiný než já a on. Všichni jsou docela upracovaní, protože chystali začátek nového roku, nejdůležitější rodinný svátek, to znamená uklidit, dát všechno do pořádku. Zítra se vyšňoříme, tedy jen děda neboli džidži, ten si vezme hnědé kimono, a teta alias nene, to jsem já. Ostatní půjdou jako vždycky, civilně, akorát nini, to je strejda Kacu, si vezme kalhoty s tlumenější zelení a půjdeme všichni pěšky z kopce a do kopce k šintoistické svatyni. Tam pomaličku vystoupáme po kamenném schodišti v dlouhé frontě, ale půjdeme po okraji, protože jak mě poučil Kacu, středem procházejí duše zemřelých. V půli kopce u studánky si rituálně omyjeme ruce od špíny a vypláchneme pusu od zlých nebo nečistých řečí. Nahoře u svatyně vhodíme mince do velké kasičky, zatleskáme, pokloníme se a zazvoníme obří rolničkou na tlustém barevném provaze spleteném do copu. Něco jako "Dobrý den, tak jsme tady", pozdrav, který říká každý za sebe i jako člen komunity místním bohům, předkům i přírodě, s prosbou o přízeň nebo snad požehnání. Kacu tu má letos ještě nějaký zvláštní obřad, protože mu za necelý měsíc bude dvaačtyřicet, a to je pro japonského muže snad nejnebezpečnější věk, potřebuje tedy zvláštní přímluvy nebo očistu, aby to nějak přestál. Potom zase sestupujeme po druhém kraji schodiště, a pak zpátky do kopce na Asahigaoku. Acuto chce pobíhat a poskakovat, rodiče jdou daleko za námi, Tacuo s foťákem a Emičan, na které ještě není tak vidět, ale už i Acuto to ví, že v květnu budou mít bratříčka.

Okásan (maminka)

O Emičan nebo o dědečka se opírá babička Keiko, Kacuova máma, okásan, tohle je pro ni už velká túra, i když se drží. Vloni v květnu ztratila maminku a její plíživá nemoc od té doby zase kousek postoupila. Ta mozková nemoc se jmenuje PSP, zní to jak nějaká organizace, ale to první P znamená progressive, lék neexistuje, lékaři se však učí ten progres brzdit. Mamince se těžko chodí a někdy ztrácí rovnováhu. Jako by selhávalo nějaké nervové spojení, o němž člověk ani neví, když se někam rozejde a dělá první krok. Maminka si ale musí nejdřív uvědomit, že teď chce udělat první krok, a pak ho teprve udělá. Když to provede v obráceném pořadí, spadne. Takže v dřevěném domě se někdy rozlehne rána, a Kacu k tomu epicentru běží, ale maminka obvykle dělá jako že nic a nechce o tom mluvit. Celý život je zvyklá stát na vlastních nohou, tatínek byl většinou v práci, poslední léta před důchodem ho zas přeložili do Tokia, ale rodina už zůstala v Kakegawě, takže se vídali jen o víkendech. Pracovala na radnici, naučila se znakovou řeč a pomáhala neslyšícím, posledních pět let si hlavně hraje s Acutem a stará se o domácnost, o dědečka a o Kacu. Vždycky sloužila druhým, a teď by měla mluvit o tom, že upadla? Dost na tom, že ta její nemoc je vzácná a doktoři ji zkoumají a v léčebném programu musí pravidelně dojíždět na rehabilitace. Ona má ale svoje vlastní poslání, udržuje rytmus, který funguje jako spolehlivý vnitřní budík rodinného domu.

Každé ráno maminka pere a věší prádlo. Nikde v koupelně nevisí ručníky, tady se po použití házejí do velké pračky s vrchním odklápěcím víkem. Asi proto, že v ostrovní zemi je vlhko a do všeho se může dát plíseň. Takže šup s tím hned do pračky. Maminka pak prádlo pověsí na závěsných sušácích na terasu ve svém pokoji v patře. Prádlo ve větru a na slunci většinou přes den uschne, nebo ho pak maminka dosuší na takovém vyhřívacím tunelu, co má na své posteli. Skoro nikdy jsem nebyla u toho, když prala a sušila, a taky skoro nikdy u toho, když vařila. Byla jsem ale každý den u toho, když se mi na polštáři objevila hromádka čistého usušeného prádla, a taky jsem každý den přišla ráno i večer k hotovému jídlu. Maminčin svět je bezpečný, dokud tohle všechno může dělat sama. A ona sama šíří bezpečí tím, že je čitelná sobě i druhým: je tady pro svou rodinu, a přitom se nezapírá a nikdy to nikomu nemusí předhazovat ani vysvětlovat, jen ji to těší a nenechá si to vzít. S nemocí bojuje tak, že ji co nejvíc ignoruje.

Kacu s její nemocí bojuje rozumem. Čte si knihy o mozku, o psychologii, uvažuje o nejlepších cvicích. Pak všechno sumarizuje. Nedávno mi řekl, které tři věci jsou nejlepší na mozek: 1. vaření, 2. uklízení, 3. tvorba metafor. Je tedy rád, že maminka vaří, a naštěstí nerazí myšlenku, aby ještě začala dělat pořádek nebo tvořila metafory. Když se ale maminka odmítala přestěhovat do přízemí z pokoje, kam se musí šplhat po strmých schodech a hlavně po nich musí několikrát denně sejít, Kacu nejdřív apeloval na rozum. Je to přece nebezpečné. Měl pravdu, avšak nebyl vyslyšen. Pak s Acutem nalepil na okraj každého hladkého schodu z tmavého dřeva zbržďovací pruh, jakési zpomalovače pohybu i případného uklouznutí a pádu.

Časy a míry

Ráno je v rýžovaru hotová rýže a na plynovém sporáku stojí hrnec polévky miso. Pračka už je prázdná a maminka je někde v domě, možná teď pospává, ale den zahájila. Taky městu už den začal: v sedm ráno zazněla z místního rozhlasu znělka. Díky ní den co den vím, že se probouzím v Kakegawě, je to refrén zdejšího snu. Jsem o tom ubezpečena i v poledne, kdy se z rozhlasu line místní zpívaná hymna, Kakegawa song, a nakonec i večer v pět hodin, kdy se ozve úryvek Larga z Novosvětské. Dvořáka tady slyším častěji než v Praze. Kakegawa je přehledné místo, a přehledně je tu členěn i čas. Nejspíš ale mají ty každodenní budíčky, poledníčky a večerníčky i docela praktickou funkci: potvrzují, že rozhlas funguje. Musí fungovat pro případ zemětřesení, ale docela často varuje i před jakkoliv nebezpečným počasím, třeba pro staré lidi.

V domě běží skoro celý den televize, hlavně v kuchyni. Nejčastěji se na obrazovce objevují auta a jídla. Mezitím jsou dvě tragické zprávy tohoto měsíce. Ta první je o sedmnáctiletém klukovi, který den před Vánocemi spáchal sebevraždu. Byl kapitánem školního basketbalového mužstva a trenér ho pravidelně mlátil, aby dosahoval lepších výkonů. Pro Kacu byl basket asi to nejdůležitější ze střední školy, kluky, s kterými hrál, nazývá basketball friends, byli vlastně jediní, s kterými se chtěl po letech strávených v Kanadě setkat. Bohužel je trénoval magor, který po Kacu házel botou. Ostatní učitelé ve škole o tom věděli a tolerovali to. Jedeme ve tmě autem a Kacu mi vypráví o učitelích, kterých si nevážil nebo si jich vážit přestal. Byl mezi nimi i učitel japonské literatury, dal facku jeho spolužákovi a Kacu s ním pak ani po letech nedokázal promluvit. To jsou tedy věci, které v Japonsku nevidím ani nevytuším, ta nebezpečí pod povrchem.

Druhá zpráva je o japonských rukojmích v Alžírsku, byli to dělníci z rafinerie, osamělí staří muži bez rodin. Teroristi je zajali s dalšími desítkami lidí a pak je, tak jak dopředu řekli, postupně zabíjeli. Japonci jsou prý otřeseni, vždyť Japonsko neválčí, chce žít se všemi v míru. V televizi následuje rozhovor s bratrem jednoho ze zavražděných, smutným mužem, který letí do Alžírska. Pak ukážou rozhovor s jeho starou matkou. Ta konfrontace je šílená, proč se jich ptají, co čekají za odpověď? Ale důstojnost těch dvou lidí je nevídaná.

Kjókai (kostel)

Když mluvím o důstojnosti, vybavuje se mi ještě několik lidí, hlavně teta Misačan z Kawasaki, co se starala posledních deset let o maminčinu maminku a taky pečuje o svého bratra a jeho dva syny. Ale ta si zaslouží taky samostatný dopis, stejně jako hora Fudži nebo tajůplný ostrov jménem Kacu. Zmíním se aspoň o kakegawském katolickém kostelíku. Ještě vloni v květnu existoval, ale nyní se buduje nový a nedělní mše svaté se konají v místní mateřské školce. Katolíci jsou v Japonsku početně v totální menšině, ale právě v tomhle shromáždění jako by se naplňovalo proroctví, které Benedikt XVI. vyslovil ještě jako kardinál: naději církve viděl v malých společenstvích, která nebudou zatížena starostmi o majetek, ale o to opravdovější v nich bude víra a radost. Tady to tak je.

Dobrodiní univerzální církve spočívá v tom, že bez ohledu na jazyk se všude na světě můžu účastnit liturgie. Japonci při ní zůstávají sami sebou, třeba při pozdravení pokoje si nepodávají ruce, klanějí se. Filipínské rodiny, které tvoří nejmíň polovinu zdejší farnosti, se zas navzájem objímají a pusinkují.

Nápadná je skromnost zdejších obřadů. Zařízení třídy, harmonium a hodně zpěvu i komorní ráz připomínají českobratrské evangelické bohoslužby. Pro shromáždění chudých lidí je neděle svátkem. Japonský kněz mluví uměřeně, ale pokaždé, když se na něj dívám, z něj vyzařuje klidné světlo. Zato japonské liturgické melodie jsou dojemné až k pláči. Připomínají dětské písničky nebo mňoukání, čirou bezbrannost.

Zrovna tuhle neděli kněz káže o svatbě v Káni galilejské, o tom, jak Ježíš proměnil vodu ve víno. Nakonec celé kázání shrne asi tak do tří vět anglického resumé. Říká, že ze svaté Trojice nejčastěji zapomínáme na Ducha svatého. Co znamená, že došlo víno? Znamená to nepřítomnost Ducha, to, že se k němu máme vrátit.

Otósan (otec)

Nejpohyblivější a nejméně předvídatelný element domu, ve kterém přebývám, je otec, otósan, kterému se říká spíš dědeček, tedy odžísan neboli džidži, děda. Jeho neustálá činorodost se obrací převážně mimo dům. Od svých patnácti až do důchodu pracoval v NEC jako "byznysman". Stále ho baví s někým něco vyjednávat a domlouvat, kromě toho, že má v krvi i zemědělské a zahradnické sklony: jako dobrovolník se stará o květinovou okrasu města i hradu, od rána pracuje na zahradě nebo na svých dvou nedalekých polích pěstuje zeleninu. Kolem domu i stání pro auto rozestavěl kamenné nádoby s vodou, kde žijí rostliny a mezi nimi se míhají rybičky, kterým džidži nejspíš v nestřežených chvílích sype krmení. Jsou ale dvě činnosti, při kterých chce být doma viděn: první je vaření, na které se zbytek rodiny kouká trochu skepticky, a druhá je práce u počítače. Občas tedy něco důležitého zapisuje za psacím stolem v obýváku, já okupuju menší stolek s kamínky i drát k internetu a dělám to, co jsem měla dělat v knihovně, když jsem se dívala z okna. Obývák je tatínkovo teritorium, někdy tam spí u televize a já jsem vetřelec u vedlejšího stolu. Když ale džidži vidí, že už jsou tři v noci a pořád sedím přikovaná u notebooku, vzdá to, jde spát nahoru, a asi tak v šest nebo v sedm ráno už zase něco kutí v kuchyni. Pak přijde ke mně, řekne "Daniera" a podá mi čaj.

Když se však karta obrátí a tatínek má obývák v noci pro sebe, ráno tam objevuju na nečekaných místech hromádky šatstva, papírů nebo třeba několik desítek stejných flashek. Mě ale nejvíc zajímá bedna s mandarinkami. Mandarinka neboli mikan je japonské zimní ovoce, na mnoha zahrádkách vídám mandarinkové keře se žlutými plody. Jednoho dne se dole v obýváku objevila veliká bedna plná mandarinek, oranžových a sladkých. Druhý den byly mandarinky na velkém jídelním stole v koši na ovoce. Třetí den opět v krabici pod stolem. Čtvrtý den zmizely. Pátého dne mi Kacu ukázal krabici ve vedlejším pokoji za posuvnou stěnou, kde má Acuto hračky... Každodenní pohyb mandarinek po domě je možná výrazem onoho letitého tatínkova byznysmenství: představuju si takový byznys jako neustálé šoupání jednou věcí sem a tam. Nevytváříš sice novou hodnotu, ale stále s věcí hýbeš, přesouváš ji.

Acutovy hry

Acuto, zdrobněle Atčan, si u nás v domě hraje skoro každý den do půl osmé večer, s výjimkou pondělí, kdy má svou oblíbenou televizní soutěž o mumiích, při které nechce být rušen. Když jsem večer doma, chce, abych si hrála s ním. Mnoha hrám nerozumím, protože vycházejí právě z nějakých televizních soutěží, které Acuto napodobuje.

Jinými hrami si pořád opakuje všechno, co zažil. Před pár dny byli s rodiči na místě, kde se vyrábí moči, to je ta rýžová hmota, která se jí na Nový rok a pokaždé se s ní někdo dusí a ČTK to pak každoročně nabídne jako kuriózní zprávu ze světa. Acuto si tedy vezme placatý polštářový sedák, dřevěné kostky a paličky na buben a dělá, že tluče moči. Mezi jinými hrami se k tomu pak vrací ještě po několik týdnů. Poté co jsme absolvovali výlet do zábavního parku, kde nám dali místo vstupenek papírové náramky, Acuto omotává denně zápěstí všech rodinných příslušníků proužky barevného papíru a zalepuje je izolepou. Přestože některé jeho ulpívání - třeba na stále jedné animované pohádce s vlezlou písničkou, kterou celá rodina jednou uslyší i na smrtelné posteli, protože jsme ji nespočetněkrát vyslechli při cestách autem - působí stereotypně, Acuto si tím možná taky zabezpečuje své vnitřní jistoty, nebo je do sebe nahrává a vrývá jako rýhy do gramofonové desky. Má i svoje strachy: nesnáší zvuk sušáku, který se může kdykoliv ozvat na veřejné toaletě na dálničním odpočívadle nebo někde v restauraci. Když jde Acuto někde venku na záchod, jde s tátou nebo s Kacu a zacpává si uši. Svou přecitlivělost ale umí zaměřit i jinam než na sebe: je podivuhodně vědoucí a empatický, dokáže svými hrami propojit i lidi, kteří spolu běžně nekomunikují nebo mají nějakou zábranu.

Tori (ptáci)

Poslední den babička chce, abychom spolu ještě něco viděli a zažili, a tak jdeme s Acutem a jeho tatínkem do ptačí zoo. Kacu nemůže, dostal horečku, a navíc by ani jít nechtěl. Zoo je zařízena tak, že se můžeš přiblížit na dosah k ptákům, které jinak v životě nemáš šanci potkat. Začneš u bazénku s tučňáky. Za pár set jenů koupíš dítěti dvě rybičky, jednu malou a jednu velkou. Slečna v holinách a zástěře ti dá instruktáž a ukáže dětem postup: malá rybička je pro malého tučňáka, kterého zřízenci vytáhnou z vody na břeh, větší rybku hodíš velkému tučňákovi do bazénku. Pak můžeš jít do jiného výběhu krmit koupenými granulkami pštrosy. Po cestě si v umyvadle umyješ ruce, vše je hygienické.

Nejvznešenější jsou exotičtí vodní ptáci, kteří v zadním sále stojí v mělkém bazénku nebo chodí po hladké nalakované podlaze. Zřízenci průběžně bazének i podlahu čistí velkými smetáky. Kolem postávají nebo chodí ptáci na tenkých nožkách, někdy vypadají, že mají každý jen jednu nožku, jako skleničky na šampus. Vzadu v bazénku stojí i růžoví plameňáci v lidské velikosti. Acuto dává malým skleničkovým ptáčkům zrníčka z malého kelímku, může se k nim přiblížit a oni k němu. Přebytek bezpečí je tu tísnivý. Takhle to v životě přece není, říkám si, když vidím Acuta, bázlivého chlapce, jak bezpečně a nezávazně krmí afrického ptáčka, kterého už nikdy neuvidí. Ale s tou svou zásobou několika legračních slov to Acutovi nikdy nevysvětlím. Že svět se nedá takhle ochočit a život zabezpečit a nikdo a nic takhle odbýt nějakou rybičkou nebo granulí.

Najednou jeden plameňák vystoupí z bazénku na břeh, jde mezi nás a začne na nás křičet, nebo nám spíš nadávat. Kroutí krkem a dívá se po nás. Zlobí se na tohleto celé, to přece vůbec nemusí být. V té chvíli je jisté, že je to zakletý člověk.

Babička má ale ze zoo radost. Když krmí v dalším pavilonu papoušky, slítnou se na ni jako na strom a ona je neodhání. Na celé téhle atrakci se mi líbí jen naše babička.

Koinobori (kapři proti proudu)

Chtěla bych Ti vyprávět ještě o tetičkách a strýčcích a bratráncích z Kawasaki, a taky jak vypadá japonská svatba a pohřeb, protože podle toho poznáš kulturnost i případný úpadek určitého společenství, ale už bys nevěděl, kdo je kdo, a to by byla škoda.

Za dva týdny bude v Japonsku svátek dětí, tedy hlavně chlapců. Na stožárech před domy budou vlát prapory v podobě kaprů. Takový kapr vlající ve větru je vedle cinkajících vlaků, šumějících stromů, dětí a babiček a mňoukavého zpěvu ta nejhezčí věc v Japonsku. Těm vlajícím kaprům se říká koinobori a představují kapry, kteří nezůstávají líně nebo ozdobně v rybníce, ale plují v řece proti proudu. V každém domě, kde mají kluky, je vyvěšují před dům. Před domem Acutových rodičů bude taky jeden vlát, a kdoví, třeba tam budou už dva.

Tak Tě, Martine, zdravím z nuselské Kakegawy do Vysočan, přeju Ti samé čilé kapříky a hlavně dobrou noc. Ojasumi nasaj.

Daniela (čti daniera)