Martin Nodl

Glosy historické XLVII

Formování českého židovstva

Už to začíná být tradicí. Nejzajímavější a nejpodnětnější knihy k českým moderním dějinám, tedy k dlouhému věku od konce 19. století do současnosti, píší povětšinou historici, kteří si udrží odstup, kteří se nelopotí s dědictvím českého nacionalismu a kteří nejsou lapeni do pasti schémat, jež domácím historikům, úzce specializovaným na české dějiny, vkládá do mysli univerzitní vzdělání. Kniha amerického historika Hillela J. Kievala, jejímž ústředním tématem je židovská emancipace v českých zemích a především v multietnické Praze v letech 1870-1918, přitom rozhodně není žhavou novinkou. Autor ji napsal na konci osmdesátých let 20. století a synteticky v ní zpracoval téma, jež domácímu bádání unikalo. Ostatně to samé můžeme říci i o knize Gary B. Cohena o Němcích v Praze v letech 1861-1914, vydané v roce 1981, jež přinesla stejně originální pohled na jen okrajově známá témata, jako to učinil na příkladu Židů žijících v Čechách v téměř identickém období Kieval.

Kieval se vědomě oprostil od obecných představ, v nichž se čeští a potažmo pražští Židé v rámci asimilačních procesů, spojených s liberalizací života habsburské monarchie druhé poloviny 19. století, jednoznačně museli přiklánět buď na českou, nebo naopak na německou stranu, a pokusil se vykreslit sociokulturně pojatý příběh českého židovstva s důrazem na tzv. českožidovské hnutí a na pražský sionismus. Podle Kievalova soudu se tak v českém prostředí začalo od sedmdesátých let 19. století utvářet specifické židovské společenství, charakterizované svébytnou politickou kulturou a společenskými ambicemi, jež se neomezovaly ani na jeden jazyk, ani na ztotožnění se s jednou či druhou etnicitou, jež mezi sebou vedly politicky nesmiřitelný boj.

Ve svých úvahách Kieval vychází z velkých demografických změn, jež česká společnost, Židy nevyjímaje, ve druhé polovině 19. století prodělala. Ona demografická proměna v jeho interpretacích vedla k novému nastolení tématu židovské existence v Čechách, a to jak ze strany nežidovského, tak zároveň ze strany židovského, neasimilovaného etnika. Tyto demografické procesy, podmíněné především přesídlením původně na venkově a v malých městech žijícího židovského obyvatelstva do průmyslově se rozvíjejících velkoměst, procesy, jež postupem doby stále více nabývaly politický charakter, vyústily ve zformování českožidovského hnutí s vlastním, sebeidentifikačním programem. Reakcí na onen politický program bylo podle Kievala na straně jedné vzedmutí se dosti agresivního českého antisemitismu, jemuž nedávno věnoval objevnou monografii Michal Frankl, a na straně druhé zformování se specifického pražského sionismu, reprezentovaného spolkem Bar Kochba (jeho činnost v knize představuje příkladnou analytickou mikrosondu) a mladými židovskými intelektuály, silně ovlivněnými neoromantickými názory Martina Bubera. V obou případech přitom zdůrazňuje problematiku nacionální sounáležitosti českých a především pražských Židů, kteří se na jedné straně pokoušeli vymanit z pout německého nacionalismu (šovinismu) a na straně druhé s obtížemi hledali cestu k Čechům, kteří se na ně dívali s nedůvěrou. A právě ono obtížně hledání nových cest do značné míry posilovalo sionisticky orientované názorové proudy, jež přetrvaly první světovou válku a volně přešly do Československé republiky, v níž se většina židovského obyvatelstva nakonec přece jen identifikovala s nově vzniklým, demokraticky otevřeným státem. Kievalova kniha je v tomto ohledu vskutku příkladnou monografií, v níž jsou autorská východiska opakovaně prověřována a zpochybňována dochovaným pramenným materiálem a v níž ani jedna teze nestojí na hliněných nohou - jak se při formulování nových témat občas stává. Škoda jen, že se od takto kulturně a sociálně laděných témat dějin druhé poloviny 19. století česká historiografie v posledních letech až na výjimky stále více odklání a že v nich naopak nehledá nové impulzy, jež by mohly překonat úzce národněpolitický dějinný koncept.

Hillel J. Kieval, Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870-1918.

Praha - Litomyšl, Paseka 2011. Přeložila Klára Míčková.

Zdeněk Nejedlý

Horší obálku jsem snad nikdy neviděl. Odtud nedůvěra. Druhá nedůvěra pramení z názvu. Zdeněk Nejedlý byl jistě vědec a jistě byl i politik, i když jeho politika byla nadneseně řečeno někdy poněkud nepolitická. Ale "v osamění"? Vskutku je v jeho případě možné mluvit o osamění? Jsem upřímně zvědav, jak autor tuto silnou tezi doloží. Nedůvěra třetí, názvy jednotlivých kapitol. Proč ona nápodoba titulků němých filmů? A proč tolik vzletnosti v názvech jednotlivých kapitol? Ale dobře, říkám si, autor se chtěl vědomě odlišit od suchopárných, rádoby vědeckých textů, od vyprázdněného jazyka, jenž v rámci "diskurzu diskurzu" opanoval část mladších generací českých historiků. Především ono opakované "kapitola, ve které... " mi sice není po chuti, ale má chuť není podstatná. Podstatné je to, co Jiří Křesťan napsal.

Jeho životopis Zdeňka Nejedlého je založen na vskutku olbřímím archivním výzkumu. V jeho pozadí stojí autorovy analytické studie, publikované k tématu v posledních deseti letech, tedy přesně tak, jak by to u autorské monografie mělo být. Z faktografického hlediska je Křesťanova kniha napěchována detaily z Nejedlého života, i když popravdě řečeno, někdy je oněch detailů až příliš a ztrácí se v nich kostra příběhu. To je však úděl mnoha autorů, kteří se pokoušejí svůj archivní výzkum přetavit do textu a je jim líto nechat ležet stranou sebemenší drobnost, kterou v kartonech objevili. Bohužel velmi často se Křesťan touto detailní metodou rozkračuje až příliš do široka a zapomíná na svého hlavního hrdinu, jenž se z textu občas téměř vytrácí. Chápu, že mu jde o souvislosti, o zasazení Nejedlého postojů do co nejširšího kontextu, avšak v případě podružností je to občas na škodu. Jako příklad uveďme pasáž věnovanou aféře historičky děkabristického hnutí M. V. Něčkinové. Nejedlý se sice okrajově zúčastnil diskuse nad jejími tezemi v roce 1941, avšak jeho podíl na celé záležitosti byl zcela efemérní. Obdobných příkladů prstencovitého rozbíhání se od hlavní linie v knize najdeme celou řadou, a to jednoznačně na úkor sevřenosti.

Stejně rušivě působí i střídání analytických pasáží, v nichž Křesťan pronikavě hodnotí Nejedlého texty, s pasážemi, jimž dominují historky. Ty patrně měly beletristicky podbarvit autorův text, ve skutečnosti však mnohdy působí spíše groteskně, jako například líčení o Nejedlém jako špatném pacientovi či o jeho "nedůvěře" v klobouky. Z psychologického hlediska o Nejedlém neříkají nic podstatného a čtenář, jenž v knize hledá vědce a politika v osamění, je prostě jen přelétne jako nadbytečné. Autor tím jde sám proti sobě. Rozhodně tím ale nesměřuje ke gadamerovskému porozumění, o něž usiluje. Křesťanovi se stalo to samé, co před nedávnem Martinu Kučerovi v Kultuře v českých dějinách 19. století. Jejich metodologická východiska, zaštítěná citáty z Hanse-Georga Gadamera, se míjejí s vlastním textem. A právě ona metodologická neukotvenost ve svém důsledku vede k jisté roztříštěnosti a k již zmíněnému přespřílišnému rozkročení. Nutno však dodat, že v knize tak rozsáhlé najdeme i mnohé pasáže, jež naopak vynikají sevřeností, ať už se týkají Nejedlého vstupu do sporu o smysl českých dějin, jeho činnosti univerzitní či jeho ministrování po roce 1945. To samé platí i pro Křesťanovy úvahy o Nejedlého vědomém navazování na Masaryka a jeho národnědějinnou koncepci, přetavenou do podoby komunisty uchopeného dědictví. I přes tato nesporná pozitiva však Křesťanova kniha není sevřenou biografií Zdeňka Nejedlého. Ačkoli se autor snažil Nejedlému porozumět, nepodařilo se mu dosáhnout onoho vnitřního souznění s hlavním hrdinou, jež je patné například v básnickém a symbolickém duchu, jímž kdysi uchopil Jaroslava Golla historik Jaroslav Marek, či naopak v duchu faktografickém, jak to učinil Jiří Kořalka ve vztahu k Palackému, resp. v duchu politizujícím a sociologizujícím, jak k Palackému přistoupil Jiří Štaif. Jiří Křesťan se rozhodl jít svou vlastní cestou, cestou košatého stromu poznání. Z hlediska faktografického poznání zůstane Křesťanova kniha především vydatnou studnicí, k níž se bude možné bez problémů a s oporou při řešení dílčích otázek vracet téměř stejně, jako se dnes vracíváme k Novotného Českým dějinám či jako dodnes otvíráme Nejedlého Dějiny husitského zpěvu. Ostatně právě s tímto Nejedlého textem Křesťanova kniha nejvíce souzní, neboť, a to je její velká a nesporná přednost, netrpí ideologickou předpojatostí a zbavila se klišé a schémat, pod jejichž vlivem se o Nejedlém v posledním padesáti letech psalo.

O Nejedlého osamění mě však Křesťan příliš nepřesvědčil, a pokud ano, tak pouze pro poslední léta jeho života.

Jiří Křesťan, Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění. Praha - Litomyšl, Paseka 2012.