Adéla Petruželková

"Váš starý Patočka"

Předloni vydaná Patočkova Korespondence s komeniology nepatří k těm, které odhalují osobní život adresáta. Mimo to, že uvádí na pravou míru zkreslené pojímání Patočkovy komeniologie jako jakési epizody vnucené vnějšími okolnostmi (po zrušení Masarykova ústavu v roce 1954 byl Patočka několik let zaměstnán nejprve ve Výzkumném ústavu pedagogickém a později v Kabinetu pedagogických věd ČSAV), ozřejmuje některé málo známé souvislosti v publikačním životě jeho díla. Komenskému se Patočka, obdobně jako jiným tématům, věnoval průběžně celý tvůrčí život, jak to dokládají nejrozsáhlejší konvoluty této korespondence, dopisy Miladě Blekastadové, Stanislavu Sousedíkovi a Klausi Schallerovi, z nichž většina byla odeslána až za normalizace.

Dvousvazková Korespondence s komeniology je součástí Sebraných spisů Jana Patočky (sv. XXI a XXII), z nichž od roku 1996 zatím vyšlo třináct svazků Patočkových prací, mj. Komeniologické studie I'2dIII (1997, 1998, 2003). Obsahuje dopisy Jana Patočky a třinácti adresátů, z nichž část byla z původního německého či francouzského znění přeložena do češtiny. Jednotliví adresáti jsou, pochopitelně, "komeniology" více či méně, případně "mimo jiné". Nejpřípadnější je toto pojmenování u několika badatelů, s nimiž Patočku pojila čistě profesní známost a jejichž dopisy jsou zařazeny pro úplnost, jako Julie Nováková či Jiřina Popelová. Jiní se na něj jednorázově obrátili v "komeniologické věci", např. Leontina Mašínová se žádostí o posouzení své románové biografie J. A. Komenského. Ani dopisy jinak výjimečných postav, jako Dmytro Čyževskij či Marcella Denisová, mnoho převratného neobsahují. Zřetelnější portrét pisatelů a jejich vztahu s Janem Patočkou zprostředkovává jen korespondence s Miladou Blekastadovou, Stanislavem Sousedíkem (oba sv. I) a Klausem Schallerem (sv. II); vodítko pro rozdělení do svazků ediční komentář neuvádí '2d adresáti, jinak řazení abecedně, jsou patrně s ohledem na rozsah rozděleni tak, aby na každý svazek připadl jeden stěžejního významu. Oba svazky jsou totiž v návaznosti na to opatřeny přílohami obsahujícími korespondenci dalších osob a jiné texty.

Z korespondence Jana Patočky byly v rámci Sebraných spisů dosud vydány pouze Dopisy Václavu Richterovi (sv. XX), a to v roce 2000, ke stému výročí narození a třicátému výročí úmrtí tohoto brněnského kunsthistorika. Několik dílčích souborů Patočkovy korespondence bylo již dříve vydáno samizdatově, např. Čtrnáct dopisů Janu a Marii Vladislavovým (1981), případně otištěno časopisecky po roce 1989. Složení dalších svazků Patočkovy korespondence v rámci spisů vydavatel neproponuje; při zachování současného tempa lze nicméně předpokládat, že potrvá řadu let, než se na ně dostane. V této chvíli se pravděpodobně k vydání připravuje svazek s pořadovým číslem VIII, Fenomenologické spisy III, který však bude mít sám o sobě tři svazky, neboť obsáhne Patočkovy neuveřejněné fenomenologické práce, od studií z doby okupace (z takzvané strahovské pozůstalosti) po záznamy přednášek z období Patočkova posledního působení na FF UK v letech 1968'2d1972. Pak by mělo dojít na přednášky z dějin antické filozofie.

To, že Korespondence s komeniology vychází s předstihem, je pravděpodobně zásluha editorů (a redaktorky Ladislavy Švandové). Ediční zpracování Patočkových komenian ale probíhalo více méně samostatně už v předchozím případě, v rámci sedmadvacetisvazkového samizdatového Archivního souboru prací Jana Patočky (s korespondencí se pochopitelně nepočítalo). Šest svazků prací o Komenském v letech 1980'2d1983 sestavil Radim Palouš. Jeho pečlivá strojopisná edice měla v zásadě parametry kritického vydání. Už v letech 1981 a 1984 byla s výjimkou posledních dvou svazků obsahujících texty z pozůstalosti převzata a jako rozmnoženina vydána komeniologickým pracovištěm univerzity v Bochumi, byť v nákladu dvou set kusů. Pod německým vydáním je podepsán Klaus Schaller, Patočkův o osmnáct let mladší kolega, žák a přítel. Ve svých Vzpomínkách na Jana Patočku uvádí, že k nim ony samizdaty zkrátka jednoho dne přišly v balíčku, odesilatel neznámý (sv. II, Příloha, s. 338 - vydavatelská poznámka upřesňuje, že šlo o přísně utajené spojení zprostředkované členy diplomatických sborů). Schaller tehdy mezi komeniologické statě začlenil i několik výňatků z Patočkových dopisů.

Ve druhém svazku Korespondence s komeniology mají dopisy Jana Patočky a Klause Schallera rozsah více než dvě stě stran. Zpočátku jsou to dopisy kolegiálně uctivé, často věnované praktickým otázkám. Patočka Schallera uváděl do "své" komeniologie, zasílal mu mj. překlady některých svých prací a živě se zajímal také o jeho vlastní texty. Schaller se naproti tomu zasadil o knižní vydání Patočkovy studie Die Philosophie der Erziehung des J. A. Comenius (Paderborn 1971) a některá pozvání k přednáškám na německých univerzitách. Jeho vztah k Patočkovi, pravděpodobně díky různým příležitostem k osobnímu setkání na německé půdě v druhé půli šedesátých let, později získal přátelský ráz. Byť tón obou pisatelů není nadále nijak zvlášť osobní či emotivní, mezi řádky cítíme, jak si oba muži vzájemného kontaktu vážili, jakým odborným i lidským závazkem pro ně komeniologie byla, jakým povzbuzením to, že jej mohli sdílet. Patočka sám to formuloval v jednom z dopisů: "[...] Vy víte, čím pro nás oba, a pro mne zvláště, tato naše společná komeniologická záležitost byla. V těchto pochmurných poválečných letech přece jen jiskra světla, jež se zdála naznačovat skutečné uspokojení, setkání, vyhlídky na život zbavený krutosti a směřující ke zmírnění fanatismu. Věřím, že ačkoli časy se měnily, oba jsme této základní intenci svého tehdejšího života zůstali věrní. [...] Vy jste se stále více pohyboval směrem k jistému smíření se současností ,pokroku', já jsem spíš od něj vyšel a dosáhl jsem kritické distance vůči mýtům, které nevědí, že jsou mýty, a vydávají se za vědu, aby mohly bezmezně, jako by byly nevyčerpatelné, manipulovat s lidmi a věcmi a mrhat jimi, přičemž jsou zcela,objektivně' vyřazovány pohnutky svědomí." (5. 12. 1973, sv. II, s. 233) Náklonnost cítíme v Schallerově starosti o Patočkovy síly i v adresátově "Váš starý Patočka". Zvláště v posledních letech bylo toto vše pro Jana Patočku skutečnou posilou a Schaller, který se snažil každý rok alespoň na pár dní do Čech přijet, si toho byl vědom. S o to větším pohnutím pak čteme poslední dva dopisy z celého souboru - Schallerem iniciované stručné vyjádření solidarity od členů katedry filozofie, pedagogiky a psychologie bochumské univerzity (datované 2. 2. 1977) a Patočkovu stručnou odpověď odeslanou o týden později: "Díky všem kolegům za morální podporu." (s. 291 a 292)      

Stanislav Sousedík, který byl v roce 1969, kdy jsou datovány první zde otištěné dopisy, ještě přijat jako aspirant ve Filozofickém ústavu ČSAV, je impulzivnější a v dopisech Janu Patočkovi se projevuje jako lačný, téměř dotěrný žák. Pokládá konkrétní otázky na nejasná místa v Patočkových publikovaných textech, ale vtahuje ho rovněž do diskuse nad vlastními, pro něj poněkud odlehlými tématy (novotomismus). Měl-li Patočka na Schallera vliv formativní, Sousedík jako by se chtěl nechat "proškolit". Postupně proniká i do toho, pro co měl zprvu jen opovržlivý úsměv: "[...] vidím, že Heidegger má stoupence mezi atheisty i mezi theology, mezi fašisty i mezi komunisty, mezi protestanty i katolíky atd. Kladu si se znepokojením otázku, zda myslitel, jenž dosáhl tak všeobecné popularity, vůbec něco určitého a závazného říká?" (sv. I, s. 373 - Sousedík nakonec navštěvoval Patočkův soukromý seminář věnovaný četbě a výkladu Bytí a času). Patočka na hru na jakési korespondenční lekce přistupuje, a těší ho. Pěkně to vyjádřil v závěru dopisu z 19. 4. 1971: "Milý kolego, možná, že co Vám píšu, shledáte mělkým a nedostatečným pro svůj hlad a žízeň. Chci však rychle přispěchat a stisknout Vaši ruku, a tak promiňte mé nedostatečnosti. A buďte jist vždy mým zájmem a přátelskou účastí." (s. 306) "Komeniologem" se Sousedík stal v roce 1973 nástupem do edičního oddělení Pedagogického ústavu. V korespondenci jsou i dopisy, v nichž mu Patočka radí, jak obstát mezi tamními znormalizovanými akademiky. Nabízí se otázka, zda v některých případech nečerpal ještě z vlastní zkušenosti, což by narušovalo představu o komeniologických pracovištích ČSAV jako kdovíjakém útočišti.

Dopisy Milady Blekastadové (rozené Topičové), v Norsku žijící bohemistiky a překladatelky, jsou stejně jako ty Sousedíkovy často rozsáhlejší než dopisy Jana Patočky. Mimo zápalu pro předmět studia a jistou sebevzhlíživost k tomu v jejím případě přispívá i poněkud expanzivní autostylizace. Patočka byl hlavním oponentem Blekastadové disertační práce o Janu Amosi Komenském, v dopisech však působí spíše jako konzultant, svoji kolegyni usměrňuje, ale nijak nemistruje. Ponechání kritického úsudku ho každopádně málem stálo její přízeň. Patočka zápletku bez jakékoli záště shrnuje v jednom dopise Klausi Schallerovi: "S paní Blekastadovou vznikla nepříjemná kontroverze kvůli mé recenzi na její knihu ve Slavii, která ale neobsahovala žádné výtky; paní Blekastadová si především stěžuje, že opakuji to, co jsem říkal už při obhajobě. Domnívá se, že to už dostatečně zodpověděla. Já si to nemyslím." (sv. I, s. 169) Korespondence s Miladou Blekastadovou se živěji obnovila až o čtyři roky později, v roce 1975, a trvala do posledních dnů Patočkova života. V tomto období se Jan Patočka své přítelkyni svěřoval i s tím, jak nahlíží svoji situaci tváří v tvář soudobým společenským poměrům. Právě to možná komenioložku Blekastadovou později přimělo k tomu, že na sebe vzala starost o vydání Kacířských esejů v norštině (o této možnosti si s Patočkou psala už v létě 1976). Poslední dopis jí Patočka zasílá 7. 1. 1977, tedy ve dnech uveřejnění Charty 77, a píše: "Trochu se divím, že někteří přátelé si mohli myslet, že se z toho dá vyjít suchou nohou, já sám si myslím, že nás to všechny semele, ale nelze jinak, se ctí se jinak žít nedalo." (s. 205'2d206)

Blekastadové následné angažmá ve věci Patočkova odkazu dokumentuje Příloha prvního svazku, resp. její čtvrtý a pátý oddíl (Korespondence o Janu Patočkovi a Chartě 77 a Korespondence k norskému vydání Kacířských esejů). Zajímavé je zvláště to, jak pomýlené představy o možnostech vydávat jeho pozůstalost doma (samizdatově) i v zahraničí měla, přestože tuzemské poměry v podstatě znala a byla v kontaktu s disentem: "Je skutečně tragické, že práce na vydávání jeho pozůstalosti (jestli se to tak dá nazvat; ty věci přece 'vycházejí' ve strojopise, a je stále jasnější, že tvoří duchovní základ celého hnutí Charty i literární produkce vedoucích autorů, např. Havlovy) - že to všechno jde tak pomalu, tak dlouho trvá! Nevím proč. Komunikace je, zdá se, velmi špatná nejen přes hranice Východ-Západ, ale i mezi přáteli na Západě. Doufejme, že profesor Biemel nebo někdo jiný to vezme pořádně do ruky, než bude pozdě! A to nejen proto, že ty věci jsou teď tolik aktuální [...], ale také dokud tomu ještě nemohou zabránit síly, které tomu zabránit chtějí." (s. 504) Několik dopisů, jež si vyměnila s Erazimem Kohákem, dle jejího zvláště povolaným Patočkovo dílo "překládat, a hlavně interpretovat a rozšířit po světě" (s. 525), zase ilustruje neporozumění pramenící v rozdílné situaci emigrantů a exulantů: jakým překvapením jsou pro ni Kohákovy pocity bezmoci a izolace, nedostatku živého styku s čtenáři.

Závěr prvního svazku patří její korespondenci s profesorem E. A. Wyllerem a dalšími osobami, které se podílely na přípravě vydání Kjetterske studier. Egil A. Wyller se ostatně s Patočkou poprvé setkal při obhajobě Blekastadové práce v roce 1969, a přestože sám se zabýval Platónem, jejich setkání probudilo jeho zájem o Patočkovo dílo, a později si též dopisovali. To vše mu později umožnilo nahlédnout význam Kacířských esejů a specifik jejich jazyka a stylu. Blekastadová sama obtížnost překladu pravděpodobně podcenila a narážela jak na limity své norštiny a neznalost pojmosloví německé filozofické tradice, tak na nulové zkušenosti s redakční prací. Práce, na kterou neustále pospíchala, aby kniha vyšla dříve, než zájem západní veřejnosti o Patočku a věc Charty opadne, nakonec nese vročení 1979; i tak to byl vůbec první překlad Kacířských esejů. Kniha obsahovala také Texty k Chartě a některá laudatia a nekrology převzaté ze samizdatového sborníku První skica k podobizně; přítomný svazek přetiskuje český překlad Wyllerovy redakční předmluvy (s. 609'2d615).      

Činnost Milady Blekastadové ve prospěch vydávání Patočkova díla je asi tím nejzajímavějším, co Patočkova Korespondence s komeniology zachycuje. Naznačuje, že ani jindy a jinde knihy nevycházely snáze než dnes. Vždy to byla do jisté míry věc osobního zaujetí a nasazení.

Jan Patočka, Korespondence s komeniology I'2dII. Praha, Oikúmené 2011. Ed. Věra Schifferová, Ivan Chvatík a Tomáš Havelka.