Petr Šrámek

Laudatio na Jana Vladislava

(Cena Toma Stopparda za rok 2012)

Jeden z velkých půvabů jakéhokoliv příběhu spočívá v tom, že musí skončit. "A pak jsme začali ty pohádky vyprávět znovu," vyznali se sběratelé Jan Vladislav (a Vladislav Stanovský), jak z kořenů pohádek celého světa nechali vyrůst Strom pohádek. Jakýkoli vypravěč, a pohádek zvláště, vstupuje do příběhu zas a znovu. Sám je jeho počátkem i koncem, klíčem i zámkem, a sotva se příběh uzavírá, nezbývá vypravěči než začít vyprávět znovu. Vždyť ani dobrý či šťastný konec neznamená nic jiného než naplnění víry v to, že vypravěč přežil, nebo důvěry v to, že se do příběhu bude moci vrátit: Babičko, jaké to bylo, když jsi byla malá...? Ale až já budu, táto, dospělý a ty dítě...! A kolik mi bylo let, když jsem se narodil...? Všichni to známe, ale stále si to musíme připomínat: Pohádky musí i umí skončit právě včas. Jenom konec dává příběhu nekonečný smysl.

Otevřený deník je knihou bez konce. Jan Vladislav si od ledna 1977 do ledna 1981 zaznamenává denní i snové, intimní i veřejné, autorské i čtenářské zážitky; také osudy, které mu svěřují ti, kterým důvěřuje; rovněž podání z druhé či třetí ruky, kterým říká fámy a pověsti; a též dopisy, třeba svým dětem do Kanady, a další svědectví. Na vlastní oči, na vlastní kůži a na vlastní odpovědnost. Vzniká kniha pomník, kniha na paměť, kniha aby se nezapomnělo. Ale na paměť čeho a nezapomnělo na co? "[...] člověk hledá své velké téma bůhví kde, ačkoli je má na dosah ruky už dávno. Je třeba jen najít správný zorný úhel, perspektivu, postřehnout spojitosti, vyhmátnout smysl, který by těm disparátním příběhům dal jednotu jakéhosi mýtu."

Jan Vladislav perspektivu nastavuje a mýtus nachází - ne u vědomí konce, ale u vědomí neukončitelnosti. Otvírá svůj deník do všech časových stran a hned od počátku ho dopisovává a dokomponovává. Však si rámcování, vkládání, cyklení svrchovaně na pohádkách vyzkoušel. Sice si v deníku přikazuje psát každý den aspoň pár řádků, ale mnohokrát je zapisuje nebo z poznámek přepisuje se zpožděním několika dnů a týdnů a především i tyto dodatečné zápisy a vpisky datuje. Počínaje odchodem z Čech snad není roku, kdy by do deníku přiznaně nezasáhl. Ale pozornému čtenáři neujde ani to, že na zápisech vlastně pracuje neustále a nepřiznaně. S jistotou už se nikdy nedozvíme, co smazal, co překryl, co nenávratně přepsal - a přece jako bychom na to, co takto určil pro zapomnění, nedokázali zapomenout. Stejně jako je na každém deníku nejpozoruhodnější prostor mezi jednotlivými zápisy, tedy to, co vysloveno není. A právě do těchto smyšlených až nahodilých míst jako by se snažil Jan Vladislav zpátky vměstnat, znovu vlomit, ještě jednou je vyplnit. Stále a stále se spouští do hlubin své paměti. Ale jsou to hlubiny? Není tomu naopak tak, že paměť nevyvře, jen se otevře, momentálně zpřítomní? Tedy že se časové faktum prolne s předpovědí a náhodou? Je vůbec možné dosáhnout takového stavu?

Jistěže je deník sám od sebe, jako žánr, přetržitý a fragmentární a ze stejné podstaty otevřený v tom smyslu, že nikdy předem nevíte, jak co dopadne. Striktně vzato by se pak ve Vladislavově případě pouze o deník nejednalo: jenže ani pouze o paměti, rovněž ani o kroniku ne, ani pouze o román. Čas historický, čas rodový i čas soukromý se zde městnají do jakéhosi básnického kalendáře, kdy v každé chvíli, v každém dni a v každém roce (ale nejpropracovaněji hned roku 1977) promlouvají naráz i minulost i budoucnost i přítomnost. Ale nechme proteď žánr stranou a zůstaňme u toho, že se jedná o fikci žánrově zastíranou. "Na všecky ty krásy i hrůzy, které žijeme," říká Bedřichu Fučíkovi na jednom z nejsilnějších míst knihy, "deník nestačí. To chce román; ale kdo by ho dokázal napsat?" Nakonec ho sepsal sám, právě jako deník.

Nehledáme zde sice nějakou nově přiléhavou metaforu paměti - jako pokladnice, voliéra, skladiště, les či vosková tabulka, fotografická deska nebo trojrozměrný hologram - a přece se jeden příměr nabízí. Přítomný deník-archiv je sebeprotokolem či protiprotokolem, zkrátka jako by básník sám na sobě prováděl permanentní sebevýslech. Ostatně k pojetí takového paralelního protokolu čtenáře přímo nabádá. Jednak se brání tomu být umlčen, vymazán, zapomenut, neboť totalitní damnatio memoriae se neřídí žádnými platnými zákony; takže si dokonce nemůže být jist ani tím, že bude u policejního výslechu zaznamenáno vše, co vypoví. Jednak si přepisuje policejní zážitky včetně těch zaprotokolovaných i do "své" složky, neboť si chce pamatovat, co řekl minule: "Teď už vím, co jsem dělal 23. ledna 1980," zapisuje si v září 2003, poté, kdy s odstupem téměř čtvrtstoletí nahlédne do záznamu policejního sledování. A jednak připouští analogii k situaci policajta píšícího na stroji přes kopírák: "I oni mají zřejmě svou strojopisnou Edici Petlici!"

Vzniklý příběh paměti může být v lecčems historicky nespolehlivý, o to ale přece nejde. Na paměti je pozoruhodné nejen to, co si pamatuje, ale stejnou měrou to, co si nepamatuje, pamatuje špatně nebo pamatovat nechce. A že člověk není nestranný? Jak víme od Jiřího Koláře: "Stranit může člověk jen vlastnímu svědomí." Přičemž Jan Vladislav, zdá se, se svým svědomím nesmlouval. Přestože tedy každý autor deníků či pamětí je vždy tím jediným spravedlivým, neboť se ujímá slova naposled, zdůrazněme, že Vladislavova paměť takto namyšlená není. Kolikrát jen zapisovatel připomíná, že lidská paměť je nevěrohodná a jeho paměť nedostatečná, kolikrát protisvědectvím dokládá vlastní nespolehlivost! Že příliš rychle zapomíná; že se musí opravit; že si nepamatuje přesně; že si nepamatuje děje, ale jejich smysl; že ho paměť zrazuje; že něco už vůbec neví; že mu snad paměť nebude stačit; anebo že nelze paměť přinutit. A proto tak často přiznává: nemohu si za živý svět vzpomenout, už jsem na to vlastně zapomněl nebo jak už jsem asi dříve uvedl.

Tím spíš Jan Vladislav obdivuje dokonalou paměť Jana Patočky nebo pozoruhodnou paměť svého tchána. Přitom si opakovaně uvědomuje, že "i kdyby všichni zapsali všechno, paměť je nedůsledná a vyjevuje věci vedlejší, ponechává ve stínu ty hlavní". Třeba hned po pár měsících zapisování sebe i čtenáře přesvědčuje: "Za vzpomínky člověk opravdu nemůže. Přicházejí nezvané, kdy se jim zlíbí, podle svých tajných pravidel, jež se marně snažíme prokouknout, abychom je mohli komandovat." Často se také uchyluje - pro inspiraci, korekci či konfrontaci - k četbě jiných deníků, pamětí, autobiografií, korespondencí, vyznání a dalších podobných textů-dokumentů: Michelangela, Petrarky, Stendhala, Baudelaira, Rimbauda, Eliada, Cannetiho, Camuse, Michauxe, Pasternaka, Šostakoviče, Köstlera - nebo Zábrany, Jedličky, Čepa, Světlé, Drtiny, Seiferta, Machonina a dalších a dalších.

Otevřený deník je svědectvím vzdoru a přece zmaru: Jan Vladislav čelí době trpělivou, a přece horečnou tvorbou. Výsledkem je vícestupňové dílo, jakási metapaměť. S odstupem téměř dvaceti let se pozastavuje nad tím, že první rok opusu obsahuje pět set stran rukopisu, že je to zpřeházená a stále nastavovaná autobiografie, hotové monstrum. Opakovaně zjišťuje, že tvrdošíjná touha zachytit sebe a svět je nenaplnitelná. "A přitom jedině to všechno dohromady, významné i nevýznamné, velké i malé, jasné i nejasné, otevřené i skryté, přítomné, minulé i to, co hrozí budoucností, [...] jedině to ve svém úhrnu může podat obraz toho, co zde žijeme." Nadto by čtenář tohoto tisícistránkového deníku potřeboval do druhé ruky Vladislavovo básnické dílo, jeho překlady, pohádky, esejistiku (všimněte si korelace s tehdy koncipovanými pěti svazky Tajného čtenáře) a v neposlední řadě strojopisnou edici Kvart, v které od poloviny sedmdesátých let do jeho odchodu do zahraničí vyšlo na 120 titulů (včetně jeho prací).

Ale nezajímejme se teď o to, zda to všechno může unést čtenář. Zajímejme se o to, jak to všechno - lidsky a literárně - mohl unést Jan Vladislav. Otevřený deník roste v ohromující příběh neporušeného básnického vědomí a ručení za slovo, které odolává spiknutí proti pravdě, udavačství, zradě a smlouvání se svědomím. "Nebude v tom styl ani charakter. Bude v tom hněv, vztek, lítost, smrt. [...] Psaní posledního slova, proti všem, včetně sebe samého, proti tomu, co udělali z člověka v těchto časech, kdy se zdá, že se na všechno co nejdříve zřítí slunce. Ale proč by se nemělo zřítit, když už se řítí to moje?" V této chvíli už není rozhodující skutečnost, že někdo vůbec mluví pravdu, ale jestli ji vyslovuje ve správný čas. Okolnosti zkrátka nesmí být silnější. Až v této rozhodné chvíli je zapotřebí spatřovat autenticitu deníkové literatury.

Vladislavův deník je otevřeným dopisem, otevřenou ranou, otevřeným hrobem. Inspirováno básníkovými slovy, je "knihou vin a vzdorů", účetní knihou, která má stále před uzávěrkou. Nadto Jan Vladislav ten konec neoddaluje, ale přímo ruší. Jeho příběh tisíce a jedné noci má 49 měsíců, tedy jako by byl téměř o půlku delší než arabská sbírka pohádek, a přesto je konec - z hlediska vypravěče - pořád v nedohlednu. Dokonce rovněž i my už si můžeme být jisti, že ani s vydáním Pařížského deníku (potom i teď náleží nakladatelství Torst a Janu Šulcovi zvláštní poděkování) konec nezahlédneme. Mluvme o neukončenosti Otevřeného deníku ve stejném smyslu, jako když Jan Vladislav mluví o tzv. neukončenosti Michelangelových děl nebo o Dantově básnické revoluci, nahrazující dosavadní neutrální kronikářský čas poezie osobním časem básníka. Náš vypravěč se k svému příběhu už vrátit nemůže, a přece příběh nekončí. Vstoupili jsme v příběh jeho paměti a můžeme ba musíme ho vyprávět znovu.

(21. května 2013)

Petr Šrámek (1973) je redaktor revue Souvislosti. Cenu Toma Stopparda za Otevřený deník (Torst 2012) získal Jan Vladislav in memoriam; v rezidenci primátora hlavního města Prahy ji převzala jeho vnučka Madelaine Hron.