Josef Hrdlička

Básník na svobodě

Rozsáhlejší výbor z exilové tvorby Ivana Blatného Pomocná škola Bixley (Triáda 2011) navazuje na starší stejnojmenná vydání Blatného básní: pražské samizdatové vydání 1982 (editoři Zbyněk Hejda, Vratislav Färber a Antonín Petruželka), exilové vydání v Sixty-Eight Publishers 1987 (editor Antonín Brousek), v roce 1994 pak editoři samizdatové edice připravili revidované vydání pro nakladatelství Torst. Nejnovější edice vznikla péčí Antonína a Adély Petruželkových a zahrnuje v prvním oddílu nově revidovaný text pražského vydání, ve druhém básně torontského vydání, které neobsahuje první oddíl, a ve třetí části výbor z Blatného rukopisů z tohoto období (zahrnující předchozí časopisecké publikace a básně zařazené do amerického výboru z Blatného The Drug of Art). Vydání doplňuje celkem rozsáhlý poznámkový aparát.

Zatímco předexilové dílo Ivana Blatného je vydáno v relativní úplnosti (edice Verše 1933-1953 v nakladatelství Atlantis), z exilové poezie je stále vydáno poměrně málo, i nová edice představuje menší část toho, co se v rukopisech dochovalo. A ačkoli se o Blatném píše poměrně dost, máme možná jen malé povědomí o povaze exilového díla, jehož poetika se často výrazně liší od předexilového díla, ale zřejmě také bude různorodější, než ukazují dosud vydané texty. Ediční práce Antonína Petruželky si zaslouží velké uznání, a doufejme, že bude pokračovat, pro poznání Blatného ale citelně chybí znalost rámce, například v podobě průřezové antologie nebo důkladné studie probírající celý Blatného exil, nejen proměny a varianty jeho poetiky, ale také básníkovy reakce na vnější události. To, co známe, dokládá formální rozsah od vázaných básní v duchu starší poetiky, míšení jazyků, jakkoli makaronština je u Blatného možná přeceňována, až k prózám, založeným na asociativním proudu řeči.

Něco je ovšem jisté z rozsahu a povahy pozůstalosti i ze zveřejněných textů a komentářů: Blatný v exilu buď postupně, nebo naráz přestal psát poezii jako jednotlivé promyšlené básně a z jeho psaní se stal až fyzicky nutkavý proces, bytostná součást jeho každodenního života. Vydaný soubor Pomocné školy Bixley také svědčí o tom, že Blatný velmi živě reagoval na vydání Starých bydlišť a psaní chápal jako svébytnou komunikaci (viz poznámky na adresu editora Starých bydlišť Antonína Brouska, například: "Brousku, buďte příště opatrnější", s. 293), přesněji řečeno veřejnou nebo zveřejněnou řeč, která se předvádí, spíše než někoho přímo oslovuje: "Budete mě vidět, když nebudu psát?" (s. 132)

Některé prózy, které jsou z Blatného méně známé, ukazují techniku blízkou výtvorům duševně chorých, jak je v oblasti psaní představil například Henri Ey (česky ve studii Psychiatrie a surrealismus v souboru Osoba a existence). Blatný ovšem - ať už se o něm píše a říká cokoli - není duševně chorý v tom smyslu, že by ztrácel zdravý rozum, rozlišovací schopnosti a jasný názor na situaci. Rozhovor, který v roce 1982 poskytl Lubo Mauerovi, svědčí o jasnosti myšlení, a to zvláště tam, kde se tazatel s básníkem názorově naprosto míjejí. Blatného ústup do ústraní je okolnostmi možná vynucený, ale vědomý čin, který sám o sobě něco vypovídá. Jak sám říká, "svoboda neznamená lítat někde po horách". Zmíněné prózy, obsažené ve druhém a třetím oddílu, skutečně připomínají psanou obdobu art brut, byť si uchovávají vědomí své literárnosti.

Jiným klišé spojovaným s Blatným je soubor tvrzení o poezii jako projevu úzkosti, frustrací z ústavního života, o usilovné práci paměti apod. Různé takové prvky u Blatného samozřejmě jsou a lze o nich uvažovat, ale není důvod v nich hledat kompenzační prvky, nebo úsilí o nějakou rekonstrukci. Jistěže si Blatný stěžuje na nedostatek peněz, žen a kdovíčeho ještě, na nepříjemné zacházení v ústavu, ale stěžuje si vesele a humor vykazují i místa zaznamenávající tvrdé životní zkušenosti. Protože jsou látkou básně a ne stížností nebo náhražkou. U tohoto básníka plně ponořeného do každodenní banality i krutosti reality lze zároveň hovořit o velké povznesenosti, a proto je také obtížné hledat nějaký významový záměr básně, jeho poezie spíše zdvojuje nebo synchronně přehrává skutečnost a něco podstatného jí tím přidává.

Otázka, čím se poezie Pomocné školy liší od toho, co psal Blatný před odchodem do exilu, není jednoduchá, protože přes zřetelnou odlišnost básní je tu celá řada prvků, které najdeme již dříve. Platí to zejména pro hravou, kvazipoetistickou dikci, nostalgii po minulém, i pro aluzivnost a v menší míře míšení jazyků. Jedním z významných prvků je snad proměna básnického postoje. Blatný nyní hovoří pouze sám za sebe, nevyjadřuje žádný kolektivní patos, nepatří k žádné skupině a hlavně se neobrací ke čtenáři, který by s ním něco takového mohl předem sdílet. Všechno je nejprve zážitek a zkušenost Ivana Blatného, nikoli sdělení nebo vyznání. Blatný jako by byl hercem na scéně, který zároveň říká to, co dělá. Tento obrat pochopitelně souvisí s exilem, ale Blatný spíše ukazuje exil jako základní zkušenost své doby, platnou nejen pro toho, kdo fyzicky odešel, než jen svůj vlastní osud. Se změnou postoje souvisí to, jak často (lze-li z textu vyvozovat závěry) se Blatný hlásí k surrealismu. Na první pohled jsou jeho asociace poetistické, ale více jde u Blatného o "mluvené myšlení" (Breton), splývající s jednáním.

Jean Starobinski upozorňuje v jiné souvislosti na úzkou spojitost exilové poezie a času. U Blatného je to krásně vidět například v básni Změna programu (s. 280):

Holan se právě vrátil ze zdejších polí a luk

já sedím a čekám na occupational therapy

Tesaři stále něco zatloukají sedím jak tolikrát

dnes budeme číst hry

V naší mysli bude malá opona

pro ptačí divadlo v naší mysli.

V šesti verších Blatný důmyslně soustředil minulost a budoucnost kolem přítomnosti ("já sedím a čekám... ") a celé toto časové rozpětí zahrnul do opakování ("jak tolikrát"). Poslední dva verše také krásně vyjadřují moment synchronie vnějšího světa a básníkovy mysli.

Exil často spojuje minulost s budoucností, Starobinského prototypem je Aeneas, který odchází z navždy ztracené, zničené Tróji a otevírá cestu k založení Říma. Tuto optimistickou představu asi zažil nejeden exulant a mnozí z ní jistě rychle vystřízlivěli. Něco podobného můžeme prožít při každé větší změně, kdy se dosavadní život navždy ztrácí v minulosti a kdy ne snad já, ale můj život na chvíli váhá, zda to podstatné teprve přijde, anebo již navždy minulo. Exil je v tomto ohledu klíčovou situací, v níž je téma životní změny vyhroceno. Baudelaire v básni Labuť předvedl jiný typ exilového času, v němž je exil definitivní a nenabízí žádnou skvělou budoucnost. Ve dvacátém století je tato představa exilu jako konce času, v němž všechno důležité zůstalo v minulosti, možná častější. Blatný v každém případě navazuje spíše na Baudelaira a jeho život v ústavech tomu nasvědčuje. Svět neposkytuje žádné místo k pobytu, ba dokonce za zdmi ústavu je to o něco lepší než takzvaně na svobodě. Velmi ironická a s odstupem času trefná diagnóza. Blatný ale začíná tam, kde Baudelaire skončil a vymyká se onomu nátlaku času, který dnes asi pociťujeme velmi silně, že totiž život má mít nějaký smysl, rámec, úkol, naplnění a podobně. Blázinec je pro básníka velmi dobré, takřka ideální místo, kde se může takových představ zbavit: ne poznat, že jsou zbytečné, to si uvědomuje kdekdo, ale prostě je odložit jako špatně spíchnuté šaty a žít bez nich.

Je tedy Blatného poezie, jak ji představuje Pomocná škola, srovnatelná s deníkem? Ne, pokud by nešlo o zvláštní druh deníku. Společné je soustavné psaní, ale Blatný se příliš nezajímá o datování a chronologický pořádek, nehraje u něj roli dokumentárnost ani snaha zachytit pravdu nebo vydat svědectví. Také to není deník ve smyslu záznamů pro další zpracování. Když Blatný dostane dotaz, proč se nechce odstěhovat, odpověď zní podobně jako řada básní:

Pohodlí být na různejch místech ve velký nemocnici. Například teďka nevím, jestli když odejdete, zůstanu sedět... nebo co budu dělat. Budu se snažit na něco se těšit... večerní drink. They call it supper... that`s a bit exaggerated, it`s two biscuits only and a drink... and I don`t eat the biscuits, so I have the drink.

Blatnému tento prostor dovoluje žít velmi bezprostředně, v těsné blízkosti s věcmi ve velmi konkrétní estetické existenci (což platí o všech jeho pubertálních choutkách, banalitách a naivnostech). Hranice mezi tím a ubožáckým povalečstvím je zdánlivě nepatrná: báseň. Je to myslím dobře vidět například na motivu Boha, který je v této izolaci od smyslu tak blízko - a proč by se tedy nepostaral o řízky? ("Bůh je nade mnou, bude mi pomáhat, dá mi řízky a cukroví", s. 155) Není náhodou, že Bůh figuruje v řadě textů, snad by se dalo i říci, že je důležitým obyvatelem ústavu, protože je nablízku, když se zasekne psací stroj: "Budu klepat úplně naprázdno a nebudu to moci přečíst, ale Bůh přichází, když všechno ztrácíme, stroj začne náhle třeba psát tučněji. Okamžiky štěstí jsou nevyhnutelné i dnes." (s. 269) Takže nikoli deník, ale báseň jako to, co do banality neustále vnáší zázračné chvíle. Ono neustálé vyskakování trochu ven, možná trochu výš, aby se básník mohl podívat sám na sebe. Jen od toho nesmí nic čekat. "Zapálím si ještě jednu cigaretu a udělám nový začátek... "

Josef Hrdlička (1969) vyučuje komparatistiku na FF UK. Vydal knihy Obrazy světa v české literatuře (Malvern 2008) a Uvnitř světa (Opus 2012) a sbírku básní Loďstvo vyplouvá z temnot (2010).