"Kromě práce uměl Vladimír i 'žít'"

(S Martou Hrachovinovou o Vladimíru Justlovi)

Letos si připomínáme 85. výročí narození vašeho muže, literárního historika, editora a kulturního organizátora Vladimíra Justla. Vždy když na něj myslím, obdivuji jeho obrovskou pracovitost. Jak to dělal, že při tak velkém rozsahu práce dokázal ještě žít naplno tak, jak jsme ho všichni znali?

Nevím, zda mohu odpovědět zcela přesně. Já jsem poznala Vladimíra někdy v sedmdesátých letech jako amatérská recitátorka, později jako studentka DAMU, která účinkovala ve Viole, a také jsem s ním posléze zasedala v porotách amatérských recitačních soutěží. Po roce 1989 jsme spolupracovali na udržení poděbradského festivalu a zakládali jsme Společnost přátel kultury slova, která se podílela na organizaci festivalů Poděbradské dny poezie, Divadlo jednoho herce v Chebu, Ortenova Kutná Hora a Seifertovy Kralupy. Vladimír byl vždy posedlý prací, ať dělal cokoli. Byl náročný ke svým spolupracovníkům, ale nejvíc sám k sobě. Ale nesmíte zapomínat, že vše, co můj muž dělal, byl vlastně jeho koníček. A byl to jeho bytostný zájem o celou kulturní scénu naší republiky. Jak vidíte, uspokojivou odpověď dám těžko dohromady.

Za Vladimíra Justla jsem se provdala v srpnu roku 2003. Ani pak nepolevoval v pracovním nasazení, ale tehdy už nebyl ani v Odeonu ani ve Viole. Měl mnohem víc času na rodinný i společenský život a taky na organizační práci při přípravě poděbradského festivalu. Ale máte pravdu, stále byl velmi činný. Připravoval edici Skvosty poezie a inicioval či sám editoval vydávání odborných publikací sdružení Slovo a hlas, které převzalo štafetu při organizování Poděbradských dnů poezie. Byl předsedou Nadačního fondu Františka Langera, postaral se o vydání jeho kompletních sebraných spisů, "hlídal" vydávání děl Josefa Škvoreckého a postupně zaučoval Pavla Chalupu ve vydávání reedice Sebraných spisů Vladimíra Holana. Stále byl členem různých uměleckých spolků i kolegia pro udělování Cen Thálie. Objížděl divadelní představení po celé republice. A postupně předával své posty jiným.

Můj muž měl, kromě jiných, jednu skvělou vlastnost - uměl odcházet.

Vzpomínám si, jak jsme se jednou setkali před knihkupectvím pana Fišera v Kaprově ulici a on mi říkal: "Hlavně to s tou prací moc nepřeháněj, musíš umět taky odpočívat, vím, o čem mluvím." Jak odpočíval Vladimír Justl? Poslouchal hudbu, cestoval, měl rád procházky?

Myslím, že se mnou Vladimír odpočíval mnohem víc než předtím. Říkal, že dřív stále jen pracoval. Však si taky "vypěstoval" různé zdravotní komplikace, o kterých ale nechci hovořit. Na procházky jsme chodili moc rádi, v mládí Vladimír prochodil pořádný kus naší republiky. Říkal, že do ciziny nesměl, tak jezdil a chodil po "vlastech českých". A všechno si pamatoval, měl fenomenální paměť. O každém místě dokázal i dlouze vyprávět. Dělali jsme si společné výlety autem, vláčkem nebo autobusem a milovali jsme svoje "pražské procházky". Mám z nich mnoho krásných fotografií.

Jinak byl Vladimír především velký čtenář. Každý den si přečetl Lidové noviny a stále měl u postele nějakou knihu, většinou odbornou literaturu nebo literaturu faktu. Když ho nějaký spřízněný autor požádal, přečetl si jeho verše, povídky i román. Ale beletrii už vlastně číst nechtěl. Říkal, že dopadl stejně jako Holan. Ten se mu prý svěřil, že čím je starší, tím míň potřebuje číst beletrii. Hudbu taky poslouchal rád. Věčně měl naladěno Rádio klasik. Svátkem pro nás bylo jít do Rudolfina na koncert. Taky jsme spolu rádi cestovali do ciziny. Ne často, jen tak dvakrát do roka. Na podzim k moři a na jaře na nějaký poznávací zájezd za kulturou - do galerií, na výstavy nebo za zajímavou architekturou. Vidíte, kromě práce uměl Vladimír i "žít".

Vedle práce redakční a ediční se celá desetiletí zabýval uměleckým přednesem, usiloval o to, aby poezie nebyla jen tiše čtena v soukromí, ale aby i zněla z jeviště. Z čeho vycházel tento jeho soustavný zájem?

Zájem o interpretaci poezie u něj začal (podle toho, co mi vyprávěl) někdy v jeho studentských letech a počátcích jeho spolupráce s Odeonem, kdy psal recenze na divadelní představení i na recitály tehdejších umělců. Vyprávěl mi, že vlastně za vše trochu mohla Ludmila Pelikánová, na jejíž vystoupení napsal nepříznivou kritiku, která kupodivu vyšla. A ona ho pozvala k sobě, aby mu jeho názory vyvrátila, a údajně ho kousla do ucha se slovy: "Vy jste mě chtěl zničit!" Proto se Vladimír obklopil odbornou literaturou o recitaci a začal se tomuto uměleckému druhu věnovat jako kritik i teoretik. Na postu uměleckého šéfa Violy se z něj posléze stal uznávaný praktik - dramaturg, režisér.

Mohla byste detailněji přiblížit jeho režijní práci? Čím se při ní odlišoval od jiných režisérů? Měli ho herci rádi? Dokázal je obohatit svou mimořádnou znalostí české literární historie?

Opět těžká otázka. Mně režíroval Vladimír asi jen třikrát. S některými herci pracoval mnohem častěji. Všichni o něm říkají, že on byl člověk, který nejlépe dokázal vysvětlit podstatu, obsahovou i formální stránku veršů. Měl jasnou představu, jak by měl herec postupovat, ale nechával umělcům dost prostoru pro vlastní osobitost a řešení. A rád od nich přijímal podněty. Vždy měl přesnou představu o celku. To mohu potvrdit. Když jsme zkoušeli představení do Violy nebo i pro jinou scénu, vždy věnoval mnoho času vyprávění o autorech, které jsme studovali, o podstatě jejich tvorby. Ale neváhal změnit koncepci, pokud jste přišel s lepší variantou.

Vím, že herci Vladimíra nesmírně ctili a měli ho rádi, vážili si ho. Zeptejte se třeba Otakara Brouska, určitě vám to potvrdí. I jeho studenti, které učil na DAMU nebo v Duncan Centru, vám neřeknou nic jiného, než že je skutečně obohatil. Však na něho stále vzpomínají. Taky měl do konce života neutuchající zájem o nové trendy a vývoj uměleckého přednesu u nás.

Vladimír Justl pracoval s mnoha herci a recitátory. Mohla byste říci, které měl nejraději? Kterých si opravdu hluboce vážil?

Asi by se na mě zlobil, kdybych tvrdila, že měl nejraději toho či tu. On si herců, především těch, kteří uměli a chtěli recitovat, velmi vážil. A byla to celá plejáda nejzvučnějších jmen, s kterými spolupracoval ve Viole, v rozhlase, při režii nahrávek mluveného slova v Supraphonu. Ale Vladimír si vážil i amatérských recitátorů, kteří se opakovaně úspěšně účastnili recitačních soutěží. On byl hluboce přesvědčen, že poezie chce a potřebuje být sdělována lidským hlasem. A skutečně až do konce života o to usiloval.

Vladimír mi několikrát vyprávěl o Radovanu Lukavském, myslím si, že k němu měl opravdu hluboký vztah. Poznala jste pana Lukavského také? Jaký byl jeho vztah k Vladimíru Justlovi a jeho práci?

Bylo to přátelství. Přátelství, které prošlo různými fázemi. Vím, že spolu jezdili i na dovolenou, jednou spolu byli v Řecku. Zajímavé bylo, že si do konce života vykali. Mně Vladimír vyprávěl, jak Lukavského oslovil, aby účinkoval v Noci s Hamletem. Líbil se mu ten nápad, že Hamlet Lukavský přejde z Národního divadla přes ulici, aby byl Hamletem ve Viole. Lukavský na tu výzvu slyšel a stal se posléze nejuznávanějším českým recitátorem. A Noc s Hamletem se ve Viole hrála ve stejném hereckém obsazení plných čtyřicet let.

On měl Radovan Lukavský nejen praktický herecký a recitátorský talent, ale uměl o tom všem přemýšlet a uměl to i napsat. To mu taky "vnuknul" Vladimír. Lukavský psal stati o přednesu poezie a prózy do publikací, které Vladimír ve Viole vydával (Slyšet se navzájem, Úderem tepny ad.). Taky byl skvělý pedagog, učil herectví a rétoriku, mluvní techniky. To Vladimír obdivoval a v tom si také rozuměli. Já se s Radovanem Lukavským setkávala občas na pódiu, v porotách recitačních soutěží, a také jsme byli kolegy pedagogy na FAMU v rámci Kabinetu společenských věd, kultury a umění, kde jsem učila moderní rétoriku. Jsem moc ráda, že se nám loni podařilo při příležitosti 50. Poděbradských dnů poezie vydat knihu nejvýznamnějších statí Radovana Lukavského o přednesu Sláva slova. Tu knihu jsme s Vladimírem začali připravovat už v roce 2009.

Jistě jste s Vladimírem Justlem mnohokrát hovořila o české poezii. Byli básníci a básně, na kterých jste se spolu svým vkusem shodli, které jste měli rádi oba dva?

Ano, to bylo naše oblíbené téma. Mými nejmilejšími básníky jsou Jan Neruda a František Hrubín. Často jsme si o nich povídali. Nerudu Vladimír ctil, ale Hrubín byl pro něj přítel a jeho poezii měl moc rád. Možná málokdo ví, že Hrubín napsal pro Violu Lešanské jesličky vlastně na "objednávku". Vladimír po něm chtěl vánoční pořad. Našimi společnými "oblíbenci" byli i Jan Skácel a Oldřich Mikulášek.

Mně Vladimír otevřel dílo Vladimíra Holana, které jsem se ostýchala "uchopit". Bála jsem se, že mu nikdy neporozumím. Ale on mi často o Holanovi vyprávěl a já si to dávala do souvislostí s jeho dílem. Nejraději jsme si povídali o sbírce Bolest, ale také o Noci s Hamletem, kterou básník Vladimírovi dedikoval, a možná ještě více o Noci s Ofélií.

Když Vladimír připravoval výbory pro edici Skvosty poezie, psala jsem mu doslovy na počítači a pomáhala jsem mu s korekturami. Byla jsem svědkem toho, s jakou láskou to vše připravoval a jak ho to bavilo. Vybíral si i ilustrátory nebo vybíral výtvarný doprovod z děl samotných básníků; to bylo jeho "potěšení". Taky rád vyprávěl o svých setkáních s malíři a grafiky. Výtvarníky obdivoval snad více než literáty.

Byl jsem svědkem toho, jak Vladimír Justl edičně připravoval básnickou sbírku Rio Preisnera Praha za času plujících ker. Měl jsem možnost vidět první verzi textu a to, jak Vladimír verš po verši edičně postupoval celou sbírkou. Mohu dosvědčit, že byl téměř spoluautorem výsledné podoby sbírky. Mohla byste říci něco o vztahu Vladimíra Justla s Rio Preisnerem, ale i s Janem Vladislavem, Ivanem Divišem a Josefem Škvoreckým? Vím, že všichni čtyři tito spisovatelé si ho velmi vážili, vztahovali se k němu, byli to jeho přátelé.

To jste tedy na vlastní oči viděl tu jeho systematičnost při práci. Já si pořád představuji, jak on, Vladimír, i když byl tehdy ještě velmi mladý a patřičně pokorný, pracoval s Vladimírem Holanem, když mu nedovoloval, aby všechny ty zápisky, to leporelo, ze kterého potom vznikla Noc s Hamletem, aby to všechno spálil. On to ale nakonec Holan skutečně spálil...

Ale pojďme k dalším básníkům. S Rio Preisnerem měl Vladimír velmi přátelský vztah. Ale bylo to na dálku. Často si telefonovali. Já jsem ho osobně neznala. O Ivanu Divišovi mi taky jen vyprávěl. Nejslavnější byla historka, jak ho přivedl po delších prosbách a urgencích k Holanovi, to poté, co napsal Chrlení krve, a Holan ho prý vzal za límec pod krkem a křičel na něj, že to není chrlení krve, ale chrlení vody. Taky mi Vladimír vyprávěl úsměvnou historku o tom, jak vezl Diviše domů z flámu... Přátelství s Janem Vladislavem, to bylo něco jiného. Vladislava si Vladimír hluboce vážil nejen za tvorbu, ale i za jeho postoje. V Paříži ho navštívil, a když potřeboval Vladislav přijet inkognito do Prahy, tak u Vladimíra přespával. Však taky jen co se Vladislav přestěhoval do Prahy, už jsme u něho byli a taky on k nám několikrát přišel i s Růženkou.

S Josefem Škvoreckým pojila Vladimíra léta společného angažmá v Odeonu. Kvůli Škvoreckému Vladimír vzal na milost i internet. Oni si totiž stále psali. Ale než přišel dopis z USA a než Vladimír odepsal...  - korespondence strašně vázla. Tak jsem jednou Vladimírovi navrhla, že Škvorda, jak mu říkal, má na obálce e-mailovou adresu, takže korespondence by mohla být téměř okamžitá. Zasedla jsem k počítači, Vladimír diktoval, a odpověď byla hned druhý den. Když začal mít Škvorecký zdravotní potíže, Vladimír se o něho tolik strachoval. A vidíte, nakonec odešel dřív než on...

Byl jsem jednou spolu s vámi a Vladimírem Justlem účastníkem Poděbradských dnů poezie. Měl tam tehdy krásnou přednášku o Konstantinu Bieblovi. Zaujal mne velký zájem posluchačů a jejich soustředěná pozornost. Mohla byste o Poděbradských dnech poezie říci něco více?

To byly 45. Poděbradské dny poezie v roce 2007. Zmiňujete se o pořadu z cyklu Živí a mrtví, kdy jsme uváděli vždy jednoho žijícího autora a jednoho již nežijícího básníka. Poděbradské dny poezie se "zrodily" jako pokračování Neumannových Poděbrad, tradičního festivalu přednesu poezie a prózy. Byl to Vladimír, kdo po roce 1989 nedopustil, aby se tradice uměleckého přednesu v Čechách vytratila. Vyvinul veliké úsilí, aby festival zůstal zachován, zbavil ho nánosů daných kulturní politikou předchozího režimu a došlo i k dramaturgickým úpravám, které trvají prakticky dodnes.

Páteří festivalu je Fórum přednesu poezie a prózy, soutěž, která je jediným setkáním recitátorů z řad studentů hereckých škol a mladých profesionálů do třiceti let z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Od prvních PDP v roce 1990 jsou do soutěže zváni i laureáti prestižních amatérských recitačních soutěží. Každoročně připravujeme bohatý doprovodný program určený všem věkovým kategoriím. Myslíme na děti, mládež i dospělé. Na festival zařazujeme pořady profesionálních umělců, například z Violy. Přibližně od roku 2000 uvádíme cyklus Vizitky, kde vystupují studenti hereckých škol se svými představeními inscenované poezie či prózy. Pokračujeme v tradici slavnostního předávání Křišťálových růží, nejvyššího ocenění v oboru uměleckého přednesu, určeného umělcům, kteří velkou část svého profesního života věnují právě přednesu poezie a prózy ať v rozhlase, či na pódiu. Tato cena se udílí už od roku 1966. V posledních letech se udílí tři ocenění - umělcům z Čech, Moravy a Slovenska. Od roku 2008 si vyznamenaní umělci rovněž sázejí živou růži do rozária na prvním nádvoří poděbradského zámku. Loni si přijelo zasadit svou růži třiadvacet držitelů Křišťálové růže z let minulých při příležitosti slavnostního ukončení jubilejního festivalu. Letos toto ocenění obdrželi Libuše Šafránková, Jan Přeučil a Štefan Bučko. Stále se nám daří udržovat festival jako česko-slovenský. Od letošního roku máme i webové stránky www.slovoahlas.cz.

Připravil Jan Šulc.

Marta Hrachovinová (1955), herečka, recitátorka, divadelní pedagožka, manželka Vladimíra Justla (1928-2010). Dlouhodobě se věnuje uměleckému přednesu, je předsedkyní sdružení příznivců mluveného slova Slovo a hlas, jež mimo jiné spolupořádá Poděbradské dny poezie.