Mikuláš Bryan                        

1-2-3-et-4-5-6-7-8

(Na okraj bretonského a českého lidového tance)

Bibli bretonské taneční folkloristiky vydal v roce 1963 Jean-Michel Guilcher, rodák z Finistčre, kraje na konci světa. V jeho La Tradition populaire de danse en Basse-Bretagne1 najdete všechno - sebraný repertoár, pojednání o funkci tance ve společnosti, o tanečních příležitostech, o hudebním doprovodu... Takže pokud vás tyhle věci zajímají, skočte do nejbližší obstojně vybavené knihovny a počtěte si. Stojí to za to. Od následujících řádků se totiž žádného hlubokého rozboru bretonského folkloru nedočkáte. Proč taky. Sice krátce zabrousíme do taneční historie, ale jenom proto, abychom si mohli lépe ukázat, v čem jsou bretonské tance jiné než ty české. A proč mají v současné kultuře a společnosti úplně jiné postavení.

V Bretani jsem protancoval celý akademický rok 2009/2010, pod záminkou práce na disertaci s názvem Teatralita renesančního tance. Nevyrazil jsem tam nazdařbůh - Bretaň má totiž bohatou a neuvěřitelně živou lidovou taneční kulturu, takový skanzen či skleník tanečních dějin to je. Kdo má oči k vidění, najde tu na nějakých 35 000 km2 celý novověk společenského tance v kostce.

V izolované střední Bretani - v krajích Pourlet, Poher, Dardoup a ...Kost-ar-C`hoed - odrůstaly tak trochu jako dříví v lese děti renesančních bránlů. Tance, které se tančí v kruhu nebo v řetězu, společně, někdy jen za zpěvu tanečníků. V přístavních městech se naopak přelévala jedná módní vlna za druhou. Odsud se šířily tance, na nichž najdeme napřed vliv anglických barokních country-dances, později čtverylek napoleonských válek a nakonec valčíku, polky a dalších párových forem.

Ta novější taneční vrstva nám, Středoevropanům, připadá docela povědomá. Najdeme tu různé regionální variace na povyražení, která zdomácněla i na našich vesnických tancovačkách. Kromě zmíněné polky a valčíku je to třeba šotyš a bezpočet čtverylek, jež podobně jako česká beseda vycházejí z francouzské čtverylky 19. století. Starší vrstva kruhových a řetězových tanců je pro nás ale docela neznámá, exotická, znepokojivá. Není divu - když jsem v Paříži v Národní knihovně procházel obsáhlý soupis všech lidových kruhových tanců světa, který sestavila jedna obzvlášť umanutá Dánka,2 stránky se hemžily tanci převážně z Bretaně a Balkánu. V sekci Czechoslovakia se skvěla jedna položka: chodské kolo.

Víme, že v kruhu se tančilo odpradávna. Máme bezpočet ikonografických dokladů a textových zmínek, které sahají do dob hluboko před naším letopočtem, avšak nejstarší zápisy, podle nichž je možné některé kruhové a řetězové tance relativně věrně rekonstruovat, pocházejí až z 16. století. Kruhové tance tedy dřív žily všude, ve vesnicích, ve městech, kdekoliv, kde se sešlo dost lidí chtivých společné zábavy - nepochybně tedy i v Čechách. Jsou to tance, při kterých tancuje neustále každý s každým, všichni dohromady. Pro nás, uvyklé těsnému držení valčíků a párového natřásání české polky, cizí představa. Pro středověké a renesanční lidi běžná věc. "Bránly mám rád, protože se jimi může těšit najednou množství lidí," vyznává se v jednom francouzském tanečním spise z konce 16. století imaginární studentík Capriol. A jeho učitel Arbeau k tomu na vysvětlenou dodává: "Když začnete tančit bránl, přidají se k vám hned další - jak mladí muži, tak i dívky - a někdy vás poslední přišedší dáma uchopí za levou ruku a tím se z bránlu stane kruhový tanec."3 A zatímco nám zbyl čistě kruhový tanec do dnešních dnů jeden,4 v Bretani se jich zachovaly bez nadsázky stovky. A tančí se do dnešních dní.

* * *

Největší zásluhu na tom, že se tradici lidových tancovaček podařilo přetavit do moderní podoby, má nejspíš nedávno zesnulý bojovník za obrodu bretonské kultury Loeiz Ropars. Proto se mu dnes přezdívá paotr ar festou-noz, otec fest-nozů. Byl to on, kdo v padesátých letech prvně postavil před zpěváky mikrofon, aby mohli roztancovat větší prostor než jen sednici nebo malou náves. Byl to on, kdo povzbuzoval mladé lidi, aby objevovali polozapomenuté tradice, byl to on, kdo pořádal první soutěže ve zpěvu k tanci. A jelikož byl rodák z Poullaouenu, městečka v srdci Dolní Bretaně, to první, co se na bretonských tancovačkách dupalo a hopsalo, byly právě kruhové a řetězové tance.

Když pak v sedmdesátých letech přišla do celé západní Evropy vlna zájmu o lidovou hudbu, která vynesla na vrchol slávy kapely jako Malicorne, Planxty a SteeleyeSpan, z bretaňského podhoubí povstaly úspěšné pop-rock-folkové formace jako Tri Yann nebo proslulý bard Alan Stivell. A ať už si o jejich často víc než lehce komerční muzice myslíme cokoliv, přitáhly k tradičním melodiím a rytmům desetitisíce nových posluchačů. Zároveň otevřely cestu fúzím nejrůznějšího druhu. Od rockových bicích a elektrických kytar nebo naopak nástrojů klasického orchestru, přes průniky s hudbou africkou, arabskou, balkánskou, kubánskou, berberskou, mexickou a jakoukoliv další až po syntetizátory, beat-box a DJe. A na to všechno se dneska běžně tancují tance starší, než si vůbec dokážeme představit.

Každý víkend se teď v různých koutech Bretaně konají průměrně dvě desítky tancovaček, festoů-noz.5 Když je sobota líná, bývá to něco přes deset akcí, jindy však i přes třicet. Nezní to jako závratné číslo - ovšem celý region je oproti našemu území zhruba poloviční. Když navíc vezmeme v úvahu, že Bretonci jsou stejně jako Francouzi celkem zvyklí za čímkoliv dojíždět, vyjde nám z toho, že když chcete, není problém si každý týden někde zatancovat. V Rennes si člověk mohl i vybírat. Co by za takovou četnost tanečních čajů dali čeští milovníci polky a valčíku...

Tenhle rozmach lidových veselic můžeme Bretoncům prostě jenom závidět. Zároveň to na rozdíl od našich zmíněných čajů nejsou zábavy jen pro starší generaci. Tancovačky tu pořádá třeba i místní zemědělská univerzita, místo studentského plesu. Najdeme tu dramaturgicky i tanečně divoké festoů-noz zaměřené spíš na mladší účastníky, stejně jako poklidnější dýchánky s tradičnější muzikou, kde se scházejí ti starší. A pak samozřejmě velké akce, na kterých se potkávají všichni bez rozdílu věku a tancují napříč generacemi. Jako za starých časů.

* * *

Zřejmě největší fest-noz probíhá na podzim v rámci festivalu Yaouank, což mimochodem znamená mladý. Ty starší to ovšem ani v nejmenším nevylučuje. Celou sobotní noc můžete produpat kousek za Rennes v obří letištní hale, kde se sejde hodně přes deset tisíc fanoušků ze všech koutů Bretaně, aby pili, jedli, zpívali, ale především tancovali. Své staré lidové tance. Představte si několik tisíc tanečníků, jak se pohybují na parketu v dlouhých hadech. V rytmu emblematického dańs tro, jednoho z těch nejpradávnějších tanců. 1-2-3-et-4-5-6-7-8, 1-2-3-et-4-5-6-7-8. Pořád dokola. Jako jeden muž. Tři minuty. Pět minut. Osm minut. Neuvěřitelně silný zážitek. A ponořit se do té obří masy, splynout s ní, je pochopitelně zážitek ještě mnohem silnější.

A představte si muziku. V tom nejpestřejším, nejbarevnějším a zároveň nejpoctivějším smyslu toho slova. Žádný kožený folklor socialistických festivalů, žádná dechovka. Když tu je něco lidového, jde to až ke kořenům. Dva zpěváci kan-ha-diskan, kteří se drží kolem ramen, a v jednom rytmu, jako jedno tělo, si předávají pulzující taneční melodii. Sonneurs, hráči na starou bretonskou šalmaj bombard a malinkaté dudy binioů kozh, jež je slyšet přes půl letiště i bez nazvučení. Treujenn-gaol, svérázný bretonský klarinet, který si to, co mu chybí na klapkách, vynahrazuje zvukovou průrazností. To všechno tu najdete v té nejsyrovější lidové podobě. A o půl hodiny později v doprovodu kapel, které někdy znějí jako čistokrevné ska, funky nebo třeba punk. Jistě, ani u nás folklor tak úplně nezamrzl, máme Hradišťan a jeho citlivé folklorní inspirace napříč národy, folk-rockový nářez Čechomoru, pohana Tomáše Kočka. Jsou tu ovšem dva rozdíly. U nás podobná uskupení spočítáte na prstech obou rukou, v Bretani jich fungují bez nadsázky stovky. A hlavně, Bretonci hrají k tanci a lidi na ně tancují. Ne pogují, tancují.6

Právě tyhle dvě věci dávají bretonským tancovačkám sílu přežít a skutečně fungovat v moderním světě, zatímco český folklor se stává sice hýčkaným a opečovávaným, nicméně zakonzervovaným skanzenem: muzika napájená z hloubky nejstarších tradic, ale přitom přirozeně otevřená novým vlivům; a tance, které tancují všichni spolu, protože k nim prostě patří. Ne proto, že by si chtěli na něco hrát.

Jistota vlastní identity a zároveň otevřenost novým vlivům je pro Bretonce typická. Celý rok jsem v Bretani byl hrdým a spokojeným členem folklorního kroužku Astour, souboru nadšených amatérů s láskou k vlastnímu (v mém případě k cizímu) lidovému odkazu. Lidí, co se snažili, jak velmi volně překládám z jejich (vlastně našich) stránek "přispívat k povědomí o bretonské kultuře uchováváním a obohacováním vlastního kulturního dědictví".7

Připravovali sice nějaká ta vystoupení, ale o to až tak nešlo. Hlavně vymetali plesy a tancovačky, kromě souboru navštěvovali kurzy, a to nejen bretonského tance, ale třeba salsy nebo tanců afrických. Za vrchol všech krásných úletů považuji celosouborovou stáž s choreografkou a tanečnicí z Mali. Ta celé naše společenství vysokoškolských studentů, kníratých strejců, koláčových tetiček i lidí, jejichž věk si ze zdvořilosti netroufám hádat, ale pod šedesát to jistě nebylo, rozvlnila do rytmů kory a cabasy, přičemž se všichni tvářili, že na tom není nic divného, ba že je to dokonce baví.

Viděl jsem pak pár vystoupení, která africké a bretonské tance propojovala. Přirozeně a nenuceně, jako setkání dvou v něčem podobných a v něčem rozdílných světů. Jednou po vystoupení následovala i tancovačka - na střídačku bretonská i africká, navíc s pár tanci, které si braly něco z obou tradic. Hrála k tomu samozřejmě kapela: byly v ní bombardy stejně jako mizmary, kytary stejně jako kory, bicí stejně jako djembé. A tancovali černoši i běloši.

Českou folklorní scénu vídám jenom na přehlídkách nebo obskurních pražských trzích. Těžko říct, jestli je to reprezentativní obrázek, ale i když jsem se snažil, nedokázal jsem si udělat o moc lepší. Třeba najít v Praze pravidelnou tancovačku, kde by se na živou muziku tancovaly lidové tance, byl úkol nad moje síly. A z pohledu člověka, který by měl rád k vlastní tradici takový vztah, jaký mají Bretonci k té svojí, je to vážně bída.

Nechci samozřejmě nijak snižovat práci souborů jako BUFO, Hradišťan, Vycpálkovci a další. Jejich scénické a tanečně-divadelní opusy bývají skvělé. Ale že by se někdo dlouhodobě snažil lidi roztancovat, o tom vážně nevím. Stejně tak jsem viděl jediné české (potažmo moravské) vystoupení nějak inspirované lidovou kulturou jiné země. Byla to scénka souboru Ondrášovci osvětlující vznik irského stepu v duchu Lord of The Dance jako přešlapování frustrovaných chlapíků před obsazenou toi-toikou. Vtipná, svižná a skvěle vypointovaná, nicméně přímočará parodie bez větších ambicí. Prostě pít pivo, zpovzdálí na něco koukat a pak si z toho dělat srandu, v tom jsme vždycky vynikali. Ale dělat něco společně, být si tím jistí a nestydět se za to, s tím máme my Češi zřejmě problém.

Možná že kruhové a řetězové tance prostě formují lidi jinak než párové hopsání, kroucení či vlnění. Závrať ze společného rytmizovaného pohybu většího množství lidí je totiž z podstaty docela jiná než z vířivého otáčení valčíku. Proudící energie připomíná nepoměrně víc sounáležitost společného rituálu, komunitního zážitku než upatlané chlebíčkové dusno pražské Lucerny. Pozoroval jsem to na sobě mockrát. Z českých plesů a tancovaček si nepamatuji jediný obličej. Když přijedu do ...Rennes, i po dvou letech pokaždé poznám na parketu deset dvacet tváří, a to i když nepočítám kamarády ze souboru a známé z kurzů, do kterých jsem chodil tancovat pravidelně. A mám pocit, že i když jsem k těm tvářím nenafasoval jména a vůbec nic o nich nevím, vládne mezi námi tajné, nevyslovené spiklenectví. Že máme něco společného.

* * *

Byl jsem v Bretani mockrát svědkem dokonalého prorůstání tance a muziky. Lidoví muzikanti - ať už staří, nebo mladí - mají k tanci obrovskou úctu. Vědí, že jsou tu pro tanečníky. Že jedině právě tanec dává jejich písním smysl. Jak říká jedna ze zpěvaček staré školy Valentine Colleterová v úvodu alba věnovaného právě zpěvu k tanci: "Než začneš zpívat gavotu, musíš se ji naučit tancovat. Protože když ji nebudeš umět tancovat, nebudeš mít správný rytmus. Takže je potřeba umět nejdřív tancovat. Teprve pak můžeš zpívat."8

Rytmus gavoty (bretonsky dańs tro) se do názvu tohoto zamyšlení nedostal náhodou - je pro Bretaň naprosto specifický, nepodobá se ničemu z muziky severské, balkánské, irské nebo jakékoliv jiné. Je to něco, co jsem slyšel hrát na bombard, nástroj bytostně lidový, co jsem slyšel zpívat v chraptivé bretonštině, co jsem slyšel podtrhnuté africkými perkusemi, obemknuté elektrickou kytarou i generované moderním syntetizátorem. A je to něco, co sdílejí tanečníci i muzikanti, a uvědomují si vzácnost tohoto spojení.

Je to něco, co mi v českém folkloru tak citelně a bolestivě chybí.

Poznámky

1] Guilcher, Jean-Michel: La Tradition populaire de danse en Basse-Bretagne. Paris, Mouton-La Haye 1963. 2] Torp, Lisbet: Chain and Round Dance Patterns. Copenhagen, Museum Tusculanum Press 1979. 3] Arbeau, Thoinot: Orchesographie. Langres, Jehan des Preyz 1589. - Citováno z Bryan, Mikuláš: Teatralita renesančního tance: Francie (Diplomová práce). Praha, Katedra divadelní vědy FF UK 2008. (Dostupné na: blog.rond.cz/preklady/orchesographie/orchesographie-branle-double/. ) 4] V české lidové tradici najdeme řadu tanců, ve kterých se střídají párové pasáže s pasážemi kruhovými. Podobné formy jsou běžné všude po světě, včetně Bretaně. Zdá se, že se jedná o staré řetězové tance, jež tanečníci v průběhu 19. století "modernizovali" vložením párových sekvencí. U nás se bohužel ty původní verze nezachovaly, v Bretani častokrát ano. Ozvuky starých kruhových tanců nicméně najdeme v dětských hrách jako Kolo, kolo mlýnský, Zajíček v své jamce a podobně. 5] Pravidelně aktualizovaná databáze tancovaček se nachází na bretonském webu . Není samozřejmě vyčerpávající (některé menší akce se jejich organizátoři ani nenamáhají zanášet a Francouzi jsou obecně k internetu poněkud nedůvěřiví), nicméně pro přibližnou představu stačí. 6] Pro případné hnidopichy, ano - na punkové kapely, jako jsou Les Ramoneurs de Menhirs, se běžně i poguje. Zažil jsem tancovačku, na které v kotli právě na tuhle kapelu pogovalo několik desítek pravověrných pankáčů. Za nimi ovšem pár stovek tanečníků, od puberťáků po důchodce, tancovalo bretonské lidové tance. Protože v kapele byl bombard i binioů a hrála v tanečních rytmech. Co na tom, že s elektrickou kytarou a sprostými texty namířenými proti Sarközimu. 7] Samostatné stránky souboru na momentálně odkazují na Cercle Celtique de Rennes, který soubor zastřešuje. 8] Kan Ha Diskan. Coop Breizh (CD 445) 1997; v překladu M. B.