Adéla Petruželková

Věci zajímavé i naprostý balast

Po knize Anny Blažíčkové Teď něco ze života (Triáda 2012) patrně sáhne ten, kdo se zajímá o osobu a dílo jejího muže, literárního vědce Přemysla Blažíčka (1932'2d2002). Způsob, jakým Anna Blažíčková své "svědectví" o manželovi podává, její mimovolně výstřední psaní, ale naši pozornost přitahuje tak silně, že o textu přestáváme uvažovat v hranicích daných žánrem.

Vycházíme-li totiž z předpokladu, že se jedná o memoáry, zarazí nás už následující: kniha o rozsahu víc než čtyři sta stran není členěna na kapitoly ani oddíly, členění vynechanou řádkou je příliš četné na to, aby při četbě poskytovalo nějaká vodítka. Teď něco ze života navíc není opatřeno jmenným rejstříkem, nemluvě o evidenci názvů Blažíčkových děl (jak je tomu u Špiritových edic Blažíčkových prací vydávaných v Triádě; Michael Špirit je v tiráži recenzovaného titulu uveden jako redaktor). Nelze tomu rozumět jinak než jako ukazateli žánrovému '2d jde skutečně spíše o v užším slova smyslu uměleckou prózu. Autorka v žádném případě neusiluje o vytvoření portrétů, ale jednoduše si vybavuje, v jakém světle se jí kdo kdy jevil, případně jakou sehrál roli v jejím či manželově životě.

Pro knihu Anny Blažíčkové je totiž příznačné především nepolevující osobní zaujetí. Táž nestrojenost až živelnost, díky níž se to, co čteme, zdánlivě dotýká toho podstatného na osobnosti Přemysla Blažíčka, ale činí autorčinu výpověď krajně nedůvěryhodnou. Jeden se skoro cítí oklamán - místo aby uvažoval nad Blažíčkem, je zcela zaměstnán fenoménem paní Blažíčková.

Text, který vznikal z terapeutických pohnutek v prvních pěti letech po Blažíčkově smrti (víc než polovina byla patrně napsána už v prvním roce), líčí se stejným zápalem rodinné stravovací zvyklosti nebo oblíbené pořady v televizi a v rozhlase, režim Přemkova pracovního dne i normalizační poměry v Ústavu pro českou literaturu. Vzpomínky se zpočátku jen velmi zhruba drží chronologické linky, posloupnost jednotlivých pasáží je intuitivní, slovosled příznakový. To pochopitelně není nic proti ničemu, zároveň to ale patrně učinilo text neredigovatelným. Krátit nebo mýtit opakování jako by bylo z principu nepřijatelné, neboť by se tím porušily specifické logické spoje uvnitř textu, které na první pohled nejsou vůbec znát. Kniha jako by neměla žádný první a druhý plán. (Zhruba pro poslední třetinu knihy to ovšem neplatí, tam Blažíčková, zdá se, jako osnovu využívala vlastní deníkové zápisy, zcela evidentně pak u posledních měsíců manželova života a zvláště jeho posledního pobytu v nemocnici.)

Kdyby alespoň mluvčí zároveň nevystupovala tak sebejistě, až bohorovně, a nejrůznější komentáře a glosy nevydávala za jádro věci. Kolik "pravdy" je například v takovýchto bezelstně siláckých výrocích, jichž je text plný: "Když jsem se potkala s Přemkem, měla jsem za sebou dvě známosti, ne vážné. Vážnou jsem měla v životě jen jednu. Že je vážná, jsem zpočátku nevěděla, zato jsem věděla jistě, že se nestane, abych se špatně vdala." (s. 41) Nebo: "Pro intelektuályje výchova dětí dost těžká věc. Obdivuji matky, které nečetly nic o dětské psychice, o možných újmách nevědí, a přesto instinktivně vychovají ze svých fracků slušné lidi." (s. 315)

Do jisté míry se Anně Blažíčkové nicméně daří zachytit pel jednotlivých dekád, zvláště proměny dobového mocenského paradigmatu (srov. metody, jimiž sama v padesátých letech usilovala o přijetí na fakultu s lovem diplomů z mimoškolních aktivit, který předepsala vlastním dětem už na základní škole). Nejzajímavější je to, jak v jejím podání vypadají devadesátá léta. Vzhledem k tomu, že Blažíčková podrobně referuje také o osudech své dcery Jany a syna Petra, a to výrazněji počínaje jejich středoškolským věkem, jsou zachycena prostřednictvím jejich kariér, respektive pracovních úspěchů (pro Přemka to byla zkrátka "éra publikování"). To je vůbec v deníkové a memoárové literatuře s těžištěm v 50.'2d80. letech unikum - dozvědět se, co posléze podnikaly všechny ty děti, které se do disentu (u Blažíčkových s výhradami) jen tak narodily. A tak sledujeme curriculum introvertního programátora Petra, byvšího člena kroužku malých techniků a bedňáka Jasné páky, a slečny Jany, která přes sociálnědemokratickou stranickou agendu vyskočila až na modrý magistrát za primátora Kasla... Ten nekontrolovatelný vzmach, produkující hodnoty, které devalvují právě v bodě, kdy dosáhly největšího efektu; to matčino srdce přetékající chloubou. Osobně je pro mě nejmrazivější odstaveček, v němž Blažíčková líčí, jak sestry v nemocnici prohlížejí dárkové taštičky, které jim Jana rozdává v posledních týdnech života svého otce.

Rozdíl v tom, jak autorka referuje o sobě, potažmo o Blažíčkovi, své nejbližší rodině a pár oblíbencích, a jak o ostatních, je do očí bijící. Často jako by přímo měla chuť někoho dílčí vzpomínkou tak trochu dehonestovat (Mukařovského, Patočku, Havla), nemluvě o tendenci především nesdílet většinový názor. Tady by rejstřík byl medvědí službou.

Nebo to, jak vzpomíná na přátelství svého muže s Pavlem Koubou: podrobně sice sleduje jeho historii a referuje o bezpočtu různých setkání, znovu ale jako by se jí nedařilo dotknout se jádra věci. Na jednu stranu je to přirozené - Koubovým přítelem a učitelem byl přece Přemek. Zaráží ovšem, jak vnější a neempatický, nicneříkající je její pohled. Text je plný zmínek o Koubovi (jak mu říká), ale nejvýrazněji utkví následující: Věru Kobovou na první pohled podcenila (s. 141), Pavlovi se, přestože jej "měla v nejvyšší oblibě [...] pod kůži nikdy nedostala", neboť je "příliš inteligentnía nikdy se neprojevoval jako spontánní typ." (s. 142)

Blažíčkovi žili spíše izolovaně, a tak momentů s "dějinotvornou" hodnotou, jako to, jak se seběhlo, že Blažíček v roce 1977 psal posudek pro proces s PPU, je tu minimum. Blažíčkové kniha má v tomto neúprosné vyznění: lidský život, to jsou převážně stále dokola tytéž starosti, nešvary a libůstky, někdo chce něco tak a jiný jinak, takže nakonec je z toho kompromis, pak jsou tu ještě ambice a plány, ale dějiny se dějí bokem a dobře tomu tak: "Nechtěla jsem, aby Přemek rozbor psal. Pravda, Plastici mohli jít do kriminálu. Ale to byla jejich volba, mladých silných kluků. [...] Mně bylo třiačtyřicet, rozhodla jsem se [...] odsunout kvůli dětské knížce zdaleka ještě nedokončené Psí víno. Nehodily se mi do plánu tahanice kvůli Plastikům, jimž by se podle mé představy Přemek nevyhnul. Navíc se mi jejich texty moc nelíbily, zdály se mi jen nahozené, nepropracované, amatérské." (s. 156)

Pak už nás ani nepřekvapí, že kniha Anny Blažíčkové mnoho neříká například o metodě Blažíčkovy literárněvědné práce nebo o kritériích, s jejichž pomocí si vybíral, čemu se bude věnovat. Většina zde řečeného je zřejmá z četby jeho díla. Jak nám Blažíčka jako osobnost české literární vědy přiblíží výrok, že "trnul, že mu zas někdo dá posoudit svou práci [...], předem cítil utrpení ze ztráty času, z marných rad pro talentem neobdařené nebo pro liknavce, a radši urazil řadu lidí, když se mu snažili své práce nabídnout" (s. 377)? To už lze knihu číst spíše pro mírně uštěpačný popis nejrůznějších detailů, jako je tento: "Přemek měl po celý život strach, aby rukopisy, které měl právě rozepsané nebo které dokončil a ještě nestačil opsat, se neztratily či nezničily. [...] Hitem bylo, že by lehly popelem, malý Petr od prvních tříd základní školy měl instrukce, co má zachránit z bytu, kdyby vypukl požár, pochopitelně černý sešit, který ležel na otcově stole. [...] Že sám by rukopis ztratil, se neobával, v autobuse, když sešit převážel z místa na místo, taška ležela tak, aby na ni celou dobu viděl. Když se jich nahromadilo víc, třeba u prostředních dveří, trnul, aby někdo omylem neodnesl tu jeho místo své. Jakmile autobus zastavil a někdo vystupoval, neunikl Přemkově kontrole." (s. 295)

Text je mimo to plný zkreslujících psychologických soudů, jakých je každý manžel po třiceti letech společného života jen schopen. Patří mezi ně přeceňování vlastního podílu na důležitých rozhodnutích i jistota, že mám vhled do motivací toho druhého. Pro čtenáře, který se stále ještě pídí po detailech ze života Přemysla Blažíčka, je například jistě úsměvná představa Anny Blažíčkové čtoucí s tužkou v ruce HaškovaŠvejka a jejího muže, který to s hrůzou po ní prochází a děsí se toho, co všechno přehlédl...

Některá ohlédnutí ale doufejme přece jen něco z Blažíčkovy nátury zachycují: "Mě se třeba někdo zeptal: Jak se má Přemek? Užasla jsem nad tou otázkou. (Co ho znali líp, se takhle nikdy neptali.) Jak by se měl mít? Měl se pořád stejně. Ptáte se někdy, jak se má kámen, který leží v poli pod oblohou? Samozřejmě že na něj prší nebo svítí slunce, ale má se nějak?" (s. 19'2d20)

Kniha Anny Blažíčkové stojí mezi žánry, ale podnětného na tom mnoho není. Poněkud matoucí může být rovněž kontext, do kterého kniha vstupuje, tím, že ji vydalo nakladatelství Triáda. To totiž usiluje o kritické vydání kompletního Blažíčkova díla - dosud vyšel soubor studií a recenzí Kritika a interpretace (2002) a první z monografické řady, Knihy o poezii. Holan / Toman (2011). Teď něco ze života by pak bylo jakousi doplňkovou četbou pro blažíčkology nebo blažíčkofily - jak naznačuje Petr Šimák ve své recenzi v Bubínku Revolver Revue (11. 4. 2013). Zároveň ale Triáda relativně nedávno vydala klíčovou autorčinu novelu Psí víno (1. vyd. 1992; 2., přehlédnuté vydání Triáda 2010). Blažíčková mezi autory Triády jistě patří onou "okrajovou" kombinací morálních kvalit, nesmlouvavých postojů a vněstředoproudového výrazu. Dodejme ještě, že Teď něco ze života vzniklo na popud redaktora knihy Michaela Špirita (srov. Poděkování na s. 443).

To, jakým způsobem Anna Blažíčková semele a předžvýká věci zajímavé i naprostý balast, je úmorné. Teď něco ze života nás usvědčuje v tom, že touha poznávat četbou memoárů každodennost výjimečných lidí a seznamovat se s jejich jinde nevyslovenými názory na běh světa je lichá.

Anna Blažíčková, Teď něco ze života. Praha, Triáda 2012.