Martin Nodl

Glosy historické XLVIII

Cyril a Metoděj výroční

Výročí příchodu "slovanských věrozvěstů", jak byli kdysi nazváni řečtí bratří Konstantin a Metoděj, nabídlo historikům možnost představit moderní vidění této sice mytologické, ve skutečnosti však spíše legendární než reálně známé "epizody" v dějinách christianizace předmoderní Moravy (a samozřejmě i Čech). Překvapivě ji však historici využili jen napůl. Snad z toho důvodu, že Velká Morava dnes příliš netáhne, snad proto, že raný středověk po jistém přemyslovském boomu posledních let dnes stojí mimo zájem medievistů, kteří upírají svůj zrak k "velkému" husovskému výročí.

O co méně rezonovalo cyrilometodějské výročí mezi historiky, o to více, možná i díky kampani, jež se dostala až na bilboardy, se ho pokusila zmocnit Česká televize. Dokudrama Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů, natočené režisérem Petrem Nikolajevem podle scénáře Miroslava Osčatka a Petra Hrudského, však myšlenku přenést historické příběhy na plátno, myšlenku, jež u nás poslední desetiletí na rozdíl například od Polska živořila, pojalo takovým způsobem, že ve svém důsledku budí jisté zděšení.

Dokudrama totiž nabídlo především černobílé vidění minulosti, v němž na jedné straně stáli humanisticky založení věrozvěstové a na straně druhé intrikující franští misionáři, kterým nikdy nešlo o christianizaci, nýbrž pouze o mocenské podmanění si moravských pohanů. Pomineme-li až trapné scény o hlasování na Rastislavově dvoře o možném pozvání řeckých misionářů, nemluvě o Rastislavově návštěvě ve slovanské škole, jež byla vrcholem nevkusu, jednalo se o umně provedené kostýmové "drama", jež mělo v obecném povědomí upevnit všeslovanský mýtus 19. století o stýkání a potýkání se dvou odlišných a nesmiřitelných kultur a civilizací. Vizuálně se tento rozdíl filmové zpracování pokusilo zachytit i prostřednictvím gest: franští duchovní žehnají rychle, za chůze, máchnutím, prostě ledabyle, přičemž ona ledabylost měla symbolizovat jejich povrchnost. Naopak řečtí duchovní žehnají rozvážně, jejich gesta jsou vždy hluboká, stejně jako jejich víra, nemluvě o jejich katechezi. Franští duchovní v lidech jen upevňují jejich pohanské zvyky, které se pokoušejí výhradně přechristianizovat (zabíjení hadů jako symbolu ďábla), kdežto "slovanští věrozvěsti" bojují proti ďáblovi slovem, mírností, tedy duchovním způsobem. Točit filmy podle legend je jistě možné, sv. František či sv. Klára by o tom "mohli vyprávět", avšak těžko pak můžeme mluvit o dokudramatu, neboť dokumentárnost se z takovéhoto přístupu vytrácí. A to samé platí i vyrábění dokudramatu podle starých nacionálních mýtů o mostu mezi Východem a Západem, protože tím se do dnešní doby pouze přenáší vidění, které patřilo do jiného světa, do světa politického boje mezi Čechy (Moravany) a Němci druhé poloviny 19. věku.

Ve světlo onoho "dramatu" starého střihu, v němž bylo předem jasné, na čí straně je pravda, působí historická literatura, kterou mohli diváci čtyřdílného seriálu s rozhýbanými barvotiskovými obrázky konfrontovat, vcelku osvícensky. Ve třetím vydání zpřístupněná Kronika o Velké Moravě z pera Lubomíra E. Havlíka je především chronologicky uspořádaným, komentovaným výborem nejrůznějších psaných pramenů, jež rozhodně nezprostředkovávají pouze hagiografický obraz. Původně v roce 1985 vydaná kniha reprezentuje příručku, v níž jsou nacionalistické tendence potlačeny na co nejmenší míru a v níž vládne střízlivost sdělení, založená na věcném komentování řeči dokumentů křesťanské i arabské provenience.

O vyváženost historického líčení usiloval i nestor české byzantologie Vladimír Vavřínek, který své první práce o Cyrilovi a Metodějovi a o jejich misii publikoval již v šedesátých letech minulého století. I když by název jeho knihy Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem mohl napovídat, že autor vychází z teze o mostu mezi Východem a Západem, celkové pojetí vyznívá poněkud odlišně. Vavřínek totiž na oba misionáře nazírá jako diplomaty, kteří sice přišli na území Rastislavova knížectví s jasným politickým a náboženským posláním, ale v důsledku proměny mocenských poměrů na císařském dvoře v Konstantinopoli a pod vlivem reálných možností na Moravě, jež před svým příchodem znali jen v mlhavých obrysech, se v žádném případě nepokoušeli stavět žádný most, nýbrž hledali cestu, jak z hlediska církevní správy autonomizovat původně misijní území. Vavřínek zasazuje misii Cyrila a Metoděje do širokých mocenských souvislostí a dává jim živý rozměr. Ani on se sice nevyvarovává jistých stereotypů, jež se odrážejí například v hodnocení činů Ludvíka Němce a franských duchovních jako "intrik" (ačkoli Rastislav a poté Svatopluk nedělali nic diametrálně odlišného, pouze jejich cíle se od cílů říšsko-německých panovníků a knížat "poněkud" lišily) či v hodnocení řecké misie jako "demokratičtější" ve srovnání s misií franskou, v konečném důsledku však můžeme jeho knihu vnímat jako vyváženou a na hony vzdálenou hejslovanství Nikolajevova dokudramatu. Škoda jen, že Vavřínkova kniha postrádá poznámkový aparát, jenž by mnohem lépe ukázal, v čem se jeho pojetí liší od názorů Dušana Třeštíka, v čem je bližší legendám a kde se od nich naopak kriticky odchyluje a pokouší se vyprávět samostatný příběh.

Lubomír E. Havlík, Kronika o Velké Moravě. Brno, Jota 2013.

Vladimír Vavřínek, Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha, Vyšehrad 2013.