Vladimír Just

O jedné "fešácké" recenzi

(Ad Marta Ljubková, Jarmark otázek a debatění, Souvislosti 4/2012)

Recenzovat lze podle nejrůznějších kritérií, ale za nejtruchlivější způsob považuji ten, kdy kritikovým mustrem je jeho vlastní nedovzdělanost. Z výšin své nevědomosti potom takový kritik "mustruje" kritizované dílo, spoléhaje zřejmě na to, že čtenář si jeho soudy v reálu neověří. Přesně takovouto metodu, jíž kdysi Havlíček nazval kritikou "fešáckou", zvolila Marta Ljubková k odstřelu drobné publikace České drama dnes. Rozhovory s českými dramatiky (ed. Petr Christov), Karolinum, 2012. Jelikož jsem se na výsledné podobě knihy ani na výběru a redakci textů nikterak nepodílel, publikaci jsem nesestavoval ani needitoval (ač jejím výchozím hrubým materiálem byl zvukový záznam vícehodinových rozhovorů, jež jsem na Katedře divadelní vědy FFUK spolu se studenty vedl s desítkou českých dramatiků) a pouze jsem, požádán editorem, napsal jednu z předmluv, nebudu doufám považován za pouhou potrefenou husu, připojím-li k recenzi kolegyně Ljubkové několik faktických poznámek.

Ljubková má svatou pravdu v jediné věci - publikace rozhovorů s žijícími dramatiky do značné části neodpovídá názvu (České drama dnes). Šlo skutečně, jak se v závěru recenze poněkud šroubovaně píše, o "setkávání se s lidmi, kteří měli v posledních dvaceti letech co do činění s českým divadlem" (zde bych si ji, protože se mluvilo pravidelně i o rozhlasu, dovolil poopravit: "...s českým dramatem") - a podle Ljubkové šlo "také o to, že se setkávají studenti". Opravdu bylo cílem umožnit posluchačům divadelní vědy (a studentům dalších oborů, kteří kurs navštěvovali) setkání s žijícími českými dramatiky - divadelními i rozhlasovými - a to bez jakýchkoli generačních či žánrových přehrad (stručně řečeno - od Davida Drábka a Romana Sikory po Milana Uhdeho a Václava Havla). Nikoli tedy nějaké komplexní "mapování" (fuj!) současného dramatu. Stávající název (jenž měl být uveden, uznávám, maximálně někde v tiráži) je názvem grantového projektu, pod nímž byl příslušnou komisí zaregistrován, do čehož, opět uznávám, čtenáři knihy nic není. Kladu si však otázku, o čem by recenzenta psala, kdyby se kniha jmenovala, dejme tomu, "Setkání s dramatiky L.P.2011"? A kdyby v ní byl jasněji pojmenován žánr (dialog) i jednotlivé role - nejen zpovídaných, ale i tázajících se (tj. kdyby se oddělily dotazy pedagoga od dotazů z auditoria, za jejichž údajnou "disparátnost", "nekonzistentnost", "neuspořádanost", "rozbíhavost", "servilitu" ba "lenost" nenesou editoři, pokud nechtěli být cenzory, přímou zodpovědnost)? Obávám se, že v takovém případě by se racionální jádro recenze smrsklo na dvě tři věty. Zbytek vyplývá převážně z neinformovanosti. Nebo z nepochopení ironické nadsázky, jako když se v předmluvě o Arnoštu Goldflamovi praví, že jej co do "bezkonkurenční" autorské plodnosti předčí snad jen "legendární Lope de Vega" (tuto jasnou hyperbolu uvádí recenzentka jako odstrašující doklad "rychlé redakční jehly, nepečlivé redakce a množství klišé"; zrovna tak by se tu u autorky věru neotřelé metafory "rychlá jehla" dalo hovořit o fatálním nedostatku smyslu pro humor; s tím už bohužel recenzentka nic nepořídí, zato se svou nedostatečnou přípravou, dříve než se příště pustí do mustrování jiných, ano).

Ljubková má především opakované výhrady k výběru osobností. Jakoby přehlédla, že tu nejde o nějakou vyčerpávající reprezentativní sestavu, nýbrž o umění možného, dělá z editorů sebevědomé náfuky, kteří se podle ní domnívají, že "stávající výběr je prakticky dokonalý", což podle ní "působí přinejmenším licoměrně". O "dokonalosti výběru" přitom není v knize ani slovo. A pak už prší výhrady k vybraným osobnostem: Davida Jařaba, který má za sebou úctyhodnou řadu opusů, Ljubková za dramatika považuje "až v poslední řadě", protože "své hry uvádí jen on sám" (to by jí musel podle této logiky vypadnout z naší sestavy i David Drábek, a z minulosti třeba V+W). Horší je, že neuznala za dramatika ani prokazatelně veleplodného Jana Vedrala (prý "patří spíš mezi autory adaptací a dramatizací", a "původních her má pomálu"). Nemohu za to, že si recenzentka nepovšimla dlouhé řady Vedralových původních dramatických prací jak pro divadlo (Bolest a kámen, Režiséři, Obrazy z francouzské revoluce, Jackson aneb Showbusiness...) tak pro rozhlas (Orfeus 33 - 45, Delfy, Ve skladišti mé hlavy, Dabér, rozhlasová verze Jakcsona, rozsáhlý původní dramatický seriál Xaver aj.). Ljubková dále usoudila, že "Václav Havel po roce 1989 napsal jenom Odcházení". Jednak tuto výhradu meritorně nechápu (to tam snad jeden z našich nejpřekládanějších a nejhranějších dramatiků ve světě neměl být?), jednak prozrazuje opět autorčinu zarážející faktografickou neznalost: Ljubková asi nikdy neslyšela o vydaném a jevištně uvedeném dramatickém pokračování Vernisáže - hře Pět tet. Není také pravda, že se s Havlem "debatilo" jen o tom, "jaké je to být exprezidentem a jaké je to natočit film" (otázka srovnání média divadla nebo rozhlasu s filmem či televizí přitom patřila ke standardně položeným dotazům všem dramatikům - byla položena i Jařabovi, Drábkovi, Volánkové, Fischerové aj.). Rozhovory na FFUK jistě měly desítky kazů, stejně jako jich má jejich knižní podoba. Ale tak pitomoučké "debatění", jaké Ljubková představuje čtenářům, probíhalo opravdu jen v její hlavě. V daném případě pak jde o hrubě zjednodušující zprávu o jednom z posledních Havlových veřejných vystoupení vůbec, na nějž studenti vzpomínají dodnes (na Havla se v posluchárně sešlo, pochopitelně, asi desetinásobně velké auditorium než obvykle - těžko takovému spontánně vzniklému auditoriu předepisovat, na co se má a nemá "konzistentně", rozuměj tak, aby se to líbilo Ljubkové, ptát). Ale pro pořádek: "debatilo" se i s Havlem - a v knize to vesměs zaznamenané je - o takových banalitách, jako je Alfréd Radok a jeho režijní práce, o Vladimíru Holanovi, Jiřím Kolářovi a poezii vůbec, o Morávkově a Kohoutově připravovaném Cyranovi a především o Havlově bytostně kritickém vztahu k současnému slovnímu smogu, zamořujícímu veřejný prostor. Nevím, zda to jsou opravdu témata tak nicotná, aby je recenzentka - stejně tak jako témata dalších rozhovorů - musela čtenářům Souvislostí zatajovat...