Alena Dvořáková

Odpověď Michalu Sýkorovi

Michal Sýkora mi (mimo jiné) vyčítá, že jsem nevzala v potaz žánr jeho článku, a proto na něj kladu nepřiměřené nároky, a dále že jsem při psaní rozjařená a v kritických soudech nesoudně imperativní. K rozjařenosti se přiznávám (každý jsme nějaký), vskutku někdy při četbě doslova nadskakuji na židli a své mnohostránkové, únavně rešeršované a pedantsky opoznámkované články píšu zásadně metodou vciťování, v prvním záchvatu inspirace a rozrušení. Ono to, jak jsem dávno zjistila, bez přemýšlení a sebereflexe jde vždycky nejlépe a hlavně nejrychleji. Ovšem s tou imperativností nevím nevím... Obávám se, zda k zásadnímu žánrovému nedorozumění nedošlo spíš na Sýkorově straně. Přirovnávám se přece hned ze začátku statě ke komické postavě absolutisty Morrise Zappa z Hostujících profesorů. (Sýkora nečte Lodge?) Copak jsem tím jasně žánrově nepředznamenala, že si z literárně teoretické/kritické imperativnosti - a tudíž i sama ze sebe - ve svatém zápalu pro Austenovou dělám legraci?

Ale teď už vážně, jak se na komickou literaturu musí. Má polemika se, jak je to u mě obvyklé, nese nejen v duchu jisté sebeironizace, ale i v duchu ironie a polemické nadsázky. Jsou to postupy věru nebezpečné, jak jsem se sama nejednou přesvědčila (i na stránkách Souvislostí). Avšak podle mého názoru mě k nim opravňuje právě stěží popiratelná šíře záběru, adresnost, podrobnost a podloženost vlastní argumentace, jakož i to, že podobně obsažný, přehledový článek o Austenové u nás dosud nebyl publikován. V dalším se pokusím co možná nejlakoničtěji, s pozadím pevně přibitým k židli, odpovědět na hlavní Sýkorovy námitky.

Ve své stati o anglické a české recepci Austenové ani zdaleka netvrdím (Sýkorovu kategorickému tvrzení navzdory), že se všichni přede mnou zhostili úkolu číst a vykládat Austenovou špatně. Netvrdím to (například a namátkou) o Virginii Woolfové, Rudyardu Kiplingovi, D. W. Hardingovi, Gilbertu Ryleovi či o Garym Kellym, netvrdím to ani, mám-li zmínit českou recepci, o Radoslavu Nenadálovi (o jehož jinak zanedbatelných chybičkách se výslovně zmiňuji jen z toho důvodu, že jejich rozšířenost v textech jiných dosvědčuje přetrvávající vliv Nenadálových vývodů a hlavně to, jak je druzí nekriticky přejímají). Netvrdím ani, že se úkolu zhostila špatně Anna Batistová, jinak bych její článek stěží výslovně doporučovala k četbě. Tvrdím to ale o konkrétních aspektech Sýkorova článku.

Sýkorův článek nekritizuji ani za to, že se neshoduje s mým náhledem na Austenovou, ani za to, že je zjednodušující či zevšeobecňující, jak odpovídá časopisecké formě (i já ostatně zjednodušuji a zevšeobecňuji). Kritizuji jej za to, že se v konkrétních zjednodušeních a zevšeobecněních mýlí, případně že jsou jeho soudy zavádějící, což vadí stejně u popularizujícího článku jako u odborné studie.

Autor například prokazuje neznalost primární a sekundární literatury: viz jeho zkreslující přetlumočení děje románu Rozum a cit (mým argumentem je zde román - ať si ho čtenář laskavě přečte a sám posoudí) či fakticky mylné tvrzení o roli feministické kritiky v dějinách recepce Austenové. Ve druhém případě je mým argumentem odkaz k základní přehledové studii o dějinách anglicky psané recepce Austenové, která je v prvním vydání dokonce o pár let starší než Sýkorův článek a shrnuje víc než dvacetiletou feministickou tradici výkladu Austenové.

Sýkora mi dále vyčítá, že spekuluji o jeho pramenech. Také bych raději nespekulovala, stačilo by, kdyby je autor vždy zmínil, třeba v nějaké té závorce. Ovšem v konkrétním případě, o kterém se v článku zmiňuji - totiž v otázce, jak složité či jednoduché bylo (pro ženy) vydat si román (zvlášť ten první) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století -, tato spekulativnost nehraje žádnou roli. Sýkora předkládá zobecnění (že vydat si román tehdy nebylo ani pro debutantku nic zvlášť obtížného), které zrovna v případě Austenové neplatí, ať už je převzal odkudkoliv. Pokud ale Sýkora čtenáře zapomíná upozornit, že Austenová v tomto představuje význačnou výjimku z pravidla, pak jej svým (jinak převážně pravdivým) zobecněním nepřípustně mate.

K výrokům, které nejsou přípustně zjednodušující, ale zavádějící, řadím též Sýkorovo (opět kategorické) tvrzení, že Austenová "celý svůj krátký život strávila v rodinném kruhu, bez jakýchkoliv dramatických událostí" (důraz A. D.): že tomu tak ve skutečnosti nebylo a že drama v Austenové životě neplynulo jen z ozvuků napoleonských válek, dokládá nejeden novodobý životopis Austenové. Nedopouštím se žádného spekulativního vciťování, soudím tak na základě četby dostupných pramenů. Čím argumentuji? Já se v článku opírám jak o vysoce ceněný životopis Claire Tomalinové (Jane Austen: A Life, 2000), tak o četbu dopisů Austenové v edici Deirdre Le Fayeové (Jane Austen`s Letters, 1995, 1997). Pokud Sýkora při psaní článku neměl k podobné literatuře přístup, což je jistě možné, neměl se kategoricky vyjadřovat o něčem, co mu fakticky zůstalo neznámo. Ano, klišé může být pravdou, ale (jaksi z definice) jen pravdou vyprázdněnou, která nepatřičným opakováním pozbyla jak smyslu, tak přesvědčivosti. Dalo by se to říci také tak: klišé je někdejší pravdou, jež byla nerozlišujícím papouškováním připravena o pravdivost. Nuže tvrdím, že Sýkorovo klišé cosi podstatného zastírá - co to je?

Na Sýkorově příkladu se v článku pokouším zpochybnit hlavně naše obvykle povrchní chápání toho, co znamená takzvaná dramatičnost v životní zkušenosti a jak se srovnává se zobrazením životní zkušenosti v literárním díle (nejen u Sýkory, ale obecně). Kritizuji tedy autora hlavně za neujasněnost náhledu na složitou otázku vztahu mezi zkušeností žitou a zkušeností takzvaně literární. Taková neujasněnost, pokud je zcela nereflektovaná, vadí stejně v textu populárně-naučném jako v textu odborném, v textu současném stejně jako deset patnáct let starém.

Pokud jde o Francise Austena, podívejme se na Sýkorovu zmínku o něm podrobněji, neboť tím myslím dobře vynikne, kdo z nás dvou zkresluje. Sýkora si protiřečí, když tvrdí, že v článku nepředpokládá příčinnou souvislost mezi životní zkušeností Austenové a životní zkušeností jejího bratra. Jeho zmínku o Francisovi, jakkoliv uzávorkovanou, stěží lze chápat jinak než takto (pokud ji nemáme považovat za pouhou nepřípadnost). Parafrázuji Sýkoru, jak si ho vykládám, oba texty ať si porovná sám čtenář: Austenová prožila krátký život bez jakýchkoliv dramatických událostí (rozuměj: její životní zkušenost je omezená). Jedinou dramatickou událostí, která snad do jejího života mohla dolehnout v jakési vzdálené ozvěně, byly napoleonské války (rozuměj: dramatičnost života se odvíjí od událostí takzvané velké historie). Ale tato ozvěna nemohla být nijak silná ani význačná. Jak to? (ptáme se tu po odůvodnění a příčině). A odpovídáme si: Vždyť její bratr Francis Austen se nezúčastnil ani bitvy u Trafalgaru. A s touto sice spíš implicitní, ale dle mého názoru nepopiratelnou logikou Sýkorova textu polemizuji. Je ovšem možné, že tu "žánrově" chybuji přímo v tom předpokladu, že Sýkorova zmínka o Francisovi má logiku a není jen čímsi, co autorovi bezděčně ukáplo do textu, už to nešlo vymazat, a tak to dal aspoň do závorky...

Michal Sýkora má pravdu v jednom: dostatečně jsem nezdůraznila, v čem se jeho článek vymyká z obecné tendence české recepce Austenové. Sýkora Austenovou až na zmínku o její životní zkušenosti výslovně neumenšuje a také píše nikoli o filmových adaptacích, ale přímo o jejím literárním díle. Bohužel jsou tyto přednosti zatlačeny do pozadí již zmíněnými zásadními nedostatky (spolu s dalšími, které tu již neopakuji). Snad Michalu Sýkorovi připadá, že ho příliš doslovně beru za slovo. Právě v tom ale podle mě spočívá jádro psaní o literatuře - že se lidé berou za slovo - vždyť literatura jsou v první řadě slova, slova, slova; a nikoliv jakési vágní vciťování, které je mi předhazováno.

K otázce plurality literárně teoretických a kritických náhledů zmiňované Sýkorou uvedu jen toto: při psaní se obecně snažím držet metody, pokud to lze nazývat metodou, polemického vyhraňování a zároveň vyvažování nutně dílčích a nezřídka protichůdných hledisek a stanovisek. Ve zkratce: toho, s čím stojí za to se utkávat a polemizovat, si cením spíš výše než toho, s čím mohu jednoduše souhlasit. To platí mimo jiné i o Nenadálových doslovech k Austenové a ve své stati to navíc výslovně zmiňuji.

Dále mohu pana Sýkoru i všechny ostatní, kdo by snad toužili psát o Jane Austenové či čemkoliv jiném, a báli se bůhvíproč chopit pera, směle ujistit, že jsem se nikdy ani v nejmenším necítila oprávněna rozhodovat, kdo o čem smí psát. Nikdy jsem ostatně nebyla v postavení, kdy bych komukoliv mohla v psaní a publikování bránit či snad něco nařizovat. (Nepočítám-li ovšem své nebohé studenty, u nichž takové přikazování, donucování a žadonění, aby co nejvíc psali, patřilo k mému učitelskému břemeni). Ba dokonce bych se nikdy neodvážila, na rozdíl od pana Sýkory, doporučovat nějaké té redakci, že by příspěvky mých oponentů měla "lépe redigovat". (Pravda, mohlo to být horší, mohla po mně být požadována "konstruktivní kritika".) Na každý pád o možnost brát lidem slovo a vkládat jim slova do úst jsem nikdy nestála ani nestojím.

Ale na závěr snad Michala Sýkoru přece jen potěším. Vyzývá mě, abych předvedla, "jak se to má dělat". Pravda, dosud jsem se bláhově domnívala, že se o to pokouším v každém svém článku, stať o recepci Austenové nevyjímajíc, ale nejspíš jsem si lhala do kapsy. Teď tedy konečně dostávám příležitost to napravit: mou studii o jistém, podle mě klíčovém aspektu románového díla Austenové přináší toto číslo Souvislostí. Kupodivu si nemyslím, že se jedná o studii pronikavě inovativní. Já jsem v hloubi duše konzervativec a zdá se mi, že zrovna inovativnost je dnes velmi přeceňovaná ctnost. Doufám ale, že můj článek o Austenové znovu nalézané je stejně obsažný jako ten předchozí o její recepci (i díky odkazům k důležité sekundární literatuře k tématu). Dále doufám, že je poměrně metodický a že v něm nabízím aspoň nějaké postřehy, které dosud - přinejmenším v českém kontextu - nezazněly. Asi nejvíc by mě potěšilo, kdyby to byly postřehy, s nimiž ostatní čtenáři Austenové budou chtít - třeba i nebezpečně rozjařeně - polemizovat.