Martin C. Putna

Zápisník XII

O E. F. Burianovi, marxismu a strukturalismu

V Divadle Archa hrajeme VĚDECKÉ DIVADLO přetržitě, ba vlastně příležitostně - když se významně výročuje nebo výstavuje a je třeba toho, čemu se nepříliš důstojně říká "doprovodný program". Začalo to večerem o Zahradníčkovi; plánovaného Reynka spláchla předloňská povodeň; v "exilu" Archy v divadle Ponec se konal slavný večer socialistického realismu s Pavlem Kohoutem a brusičem Karhanem; už zase "doma" se rozprávělo pod heslem "Asterix Ivanovič Vocásek" o Keltech a keltománii. Aranžmá je pokaždé jiné, jen princip "rozprava vědců vsazená do divadelní akce" zůstává.

Od následujícího "dílu" vědeckého divadla, stanoveného na 11. června 2004, stoletý den od narození E. F. Bu... riana, kdysi vládce prostorů dnešní Archy, bylo možno očekávat večer až dosud daleko nejkontroverznější. Kdepak socialistický realismus, který už je dávno předmětem výsměchu, parodie či retrozábavy, a který je tudíž smíchem detoxikován! U EFB možný smích jaksi zamrzá:

Na jedné straně nepopiratelná genialita tohoto Blížence, umělce poletujícího mezi žánry a sypajícího z rukávu nápady, ze kterých bude české divadlo žít dodnes a vést občas spory, kdo že vlastně na EFB oprávněněji navazuje. Na téže straně neodolatelná přitažlivost jeho osobnosti, působící i skrze stránky psané pamětníky, i skrze ty nečetné filmové záběry, ve kterých EFB vystupuje; kdo nepodlehne kouzlu EFB, an zpívá třeba vlastní píseň Má panna je v Panama sama, je pařez - však také Jana Svobodová tento "klip" zařadila do "divadelní akce", která měla tentokrát rozpravu rámovat.

Na druhé straně bolševismus, naprostý, zatvrzelý, od počátku (stranickou buňku v D 34 vedl Julius Fučík) až do konce, bolševismus se světlým okamžikem na konci 30. let, kdy se EFB připojil k akcím na záchranu Mejercholda - a pak tma a tma. Pařeniště - tato neslavná hra o zničení hnízda buržoazních zrádců, napsaná v létě 1950 těsně poté, co bolševici pověsili Záviše Kalandru, včas prohlédnuvšího marxistu, jednoho z pramála skutečně originálních českých myslitelů (České pohanství!) a Burianova osobního přítele! - nebylo žádnou výjimkou: Bylo jen vrcholem ledovce. D 34 bylo od počátku divadlem politickým. Pracovalo s brutálními aktualizacemi klasiky ("Píseň písní je odbojným zpěvem libanonských pastýřů proti tyranství Šalomounovu. Církve si posloužily její poezií a přepracovávaly si ji pro své účely. [... ] Jak krásná a jak živelná je Píseň písní, aby nepodlehla ani zpitvoření bigotních estétů!", psalo se v programu D 34) a provádělo bezostyšnou propagandu sovětského režimu i v jeho nejobludnějších stránkách. D 36 inscenovalo Pogodinovy Aristokraty, tedy hru o tom, jak se v Gulagu hezky převychovávají zločinci, a Josef Rybák si v Tvorbě pochvaloval "přirozenou výchovnou záměrnost, která se v srovnání s měšťáckou divadelní produkcí snadno zdá prostá a naivní". Při pohledu na Burianův příští osud, to jest na jeho vlastní pozdější zkušenost s podobným zařízením v Dachau, se člověk jen obtížně brání myšlenkám o rouhání a jeho následcích.

* * *

Když se pak roku 1945 EFB vrací po dramatických událostech z koncentračního tábora, začíná svou činnost v "osvobozené" republice rozhlasovými projevy, v nichž přímo vyzývá k pomstě a k násilí: "Každý, kdo kolaboroval [... ] ať se sám přihlásí k trestu dříve, než budeme muset zakročit! [... ] A žádný sentiment a žádné omluvy nás nemohou zadržet, abychom toto jednou pro vždy nevyřídili. To je toho, je-li někomu 80 let nebo 20. Léta nikoho neomlouvají. Viděl jsem hodiny viset na stromech staré ženy a staré muže. A nikoho z těchto pánů tak zvaných kulturních pracovníků nenapadlo být sentimentální. [... ] A vám znovu říkám, zatočte ve svém nejbližším okolí s lidmi, kteří ještě čekají, až jak to dopadne, aby vám nakonec nepřerostli přes hlavu a nevznikla tak mezi vámi a nad vámi nová reakce, která by mohla míti katastrofální následky." (E. F. Burian: Voláno rozhlasem I- II, Praha 1945- 1946, sv. I, s. 22 a sv. II, s. 10) Sám EFB v těchto projevech konstatuje, že ho někteří posluchači přirovnávají k protektorátnímu propagandistovi Emanuelu Moravcovi - a srovnání vlastně tak docela neodmítá: "Teď mi takoví lidé píší dopisy. Že prý k vám hovořím jako pan Moravec. Že prý se toho plácání naposlouchali za protektorátu dost. A že prý oni jsou také vlastenci a že já je vlastně takovými řečmi urážím. To mě těší. Já si nepřeji nic jiného, než podupat svými řečmi právě tyto lidi." (op. cit., sv. II, s. 18)

A potom a vedle toho režíruje svá křehká lyrická představení, a poskytuje první autorskou příležitost Josefu Topolovi...

Jaký to prostor pro kladení otázek, týkajících se nejen EFB a jeho divadla, ale na jeho příkladu celých tragických dějin české kultury, omylů českých umělců a jejich návratů, pokání, hledání cest ven... A také otázek, týkajících se možností politicky angažovaného umění dnes, ať již jsou hájené, či napadané prapory jakékoli barvy...

Problém byl jen v tom, kdo si takové otázky klást chce a kdo nechce. Vědecké divadlo o EFB jsme připravili pro ty, kteří si takové otázky klást chtějí. A přišli ti, kdo nechtěli. Místo očekávaných studentů (kteří zaplnili Ponec při sorele i Archu při Keltech) přišli do hlediště pamětníci-divadelníci, kteří si přišli zavzpomínat na mládí, strávené s EFB, a ne rozjímat o jeho omylech, pochybeních a proviněních. Už proto ne - především proto ne! - že jejich rozhořčené reakce v diskusní části večera příliš neskrývaly, že ve svém mládí se tohovečerní diváci plavili s EFB na jedné lodi nejen divadelní, ale i politické. "Já jsem byla vždycky levicová a nestydím se za to," děla jedna paní, které se na to nikdo neptal; "Putna vidí E. F. Buriana skrze svoje bělogvardějské okuláry," děl jiný pán, který zjevně dodnes viděl svět skrze své okuláry rudogvardějské.

Nu, trochu jsme na sebe s publikem křičeli. Opravdu nerad se hádám o to, zda jedna a jedna jsou dvě, v tomto případě, zda komunismus je zločin. Ještě štěstí, že se v hledišti pozvedla paní Vlasta Chramostová, která rozuměla obojímu, majíc za sebou jak burianovské politické mládí, tak tvrdou sebereflexi - a svým emotivním, ale vlastně moudrým proslovem přelomila konflikt v debatu sice vzrušenou, ale už ne agresivní, v níž pak účastníci v baru Archy pokračovali až do půlnoci. S výjimkou pána s rudogvardějskými okuláry ovšem. Ten se kleje odbelhal, zřejmě aby stihl ještě odvolit: Ten den konaly se totiž kromě vědeckého divadla také eurovolby - v nichž, připomeňme si, se komunisté vyšvihli až na druhé místo (u nás v Zalužanech na první... ).

Ale z baru zpět na jeviště a na začátek: Copak pamětníci! Je koneckonců lidské a odpustitelné, odmítá-li někdo proklít a odvrhnout své vlastní mládí. Avšak co horšího: Na jeviště byl totiž pozván Bořivoj Srba, bezpochyby největší teatrologický odborník na EFB. Ten však již v šatně pronesl výhrůžně větu JÁ BUDU MLUVIT JENOM O FORMÁLNÍ STRÁNCE BURIANOVA DIVADLA. Na jevišti se o to skutečně snažil. Scénář večera, v němž jsme střídali hlavní burianovská témata, tedy poetiku a politiku, mu to však nedovolil. Byv konfrontován s otázkami politickými, upadal krok za krokem - vědom si toho nebo nevědom - do stejně bolševické argumentace, jakou později prezentovali pamětníci z hlediště. Že EFB pracoval pro KSČ - to je přece jasné, ve třicátých letech byla krize a nezaměstnanost. Že v rámci barokní vlny konce třicátých let inscenoval Lidové suity - to nebyla žádná dobová konformita, ale naopak jeho odvaha, že ukázal na to, kterak prostý lid zachránil v pobělohorském temnu český jazyk. A tak dále.

Proto tedy "jenom ta formální stránka" (Srbovy studie o ní jsou hodny všeho respektu!): Mluvit jen o STRUKTUŘE, nemluvit o ideových obsazích, které ji naplňují. Ale strukturalismus nežije v ideovém vzduchoprázdnu. Strukturalismus od počátku souvisel s avantgardou, s levicí, a tudíž i s marxismem - a čiň čertu dobře, peklem se ti odmění: Od třicátých let v bolševickém Rusku a od padesátých let u nás musel strukturalismus sám sebe rituálně popírat. Ruští (Šklovskij) a poté i čeští strukturalisté (Mukařovský) pod tlakem politiky odvolali své učení a přísahali na socialistický realismus a dialektický materialismus. V Čechách v šedesátých letech došlo pak k opačnému procesu: Bývalí hlasatelé sorely a dialmatu, pozbyvše své mladistvé víry politické, se obrátili ke strukturalismu jako k východisku - k metodě, která jim umožňovala mluvit o umění a přitom dát do závorky všechno, o čem umění je. Rozřízni však strukturalistu, jako jsme to (neúmyslně, neplánovaně) udělali na burianovském večeru, donuť ho mluvit o obsazích - a objevíš zase marxistu.

Čeští katoličtí kritikové ve třicátých letech (J. Strakoš, M. Dvořák, T. Vodička) obdivovali Mukařovského pokus vnést do analýzy literárního díla exaktní kritéria. Zdůrazňovali však, že strukturalistický rozbor díla ještě není celou pravdou o díle. Totéž platí dnes: Strukturalismus je dobrý služebník, ale zlý pán. Běda, je-li ponechán sám sobě. Běda, je-li mu ponechána vláda. Vzápětí se promění v Entartete Wissenschaft. V případě díla tak ideového, tak politického, jako je dílo EFB, je pouze strukturalistická analýza lží.

A tudíž by se nelíbila ani samotnému EFB.

Nerecenze

Prohlášení: Obě knihy, o kterých budu psát, jsem dostal od jejich autorů. Oba autory znám osobně a jsem vůči oběma pozitivně zaujat. S Jiřím Kuběnou jsem měl před několika lety publicistickou kontroverzi ve věci moravské kultury. Ke dvěma z předchozích svazků Díla Jiřího Kuběny jsem na přání autorovo napsal doslov. Proto v obou případech nejde o nepředpojaté recenze.

Jiří Kuběna jako by usiloval o to, aby se s knihou Doryforos I Ganymedes (Brno, Vetus Via 2004), čtvrtým to svazkem jeho souborného díla, co nejvíce spojoval termín "střední věk". "Střední věk" je název jedné z básní, stojících "mimo knihy", ale přece vřazených do díla - dle našeho soudu šťastně, neboť je jednou z nejlepších Kuběnových básní vůbec: "Nejstrašnější ze všech / je střední věk / probásníka: / Muž vědy ví, i člověk činu / ... jak / ... a proč [... ] Jenom básník / ví, že... / ... k ničemu není / je být na světě... [... ] / Šílený básník, ale nesmí / sáhnout... / ... kde dosud Smrt / vlažného Nechce" (s. 187). "Střední věk" je motiv, zaznívající na počátku autorova třicetistránkového líčení jeho životních peripetií v období 1966- 1979. "Střední věk" je připomenut i v reklamním letáku, přiloženém ke knize, a básník jej zmiňuje téměř pokaždé, když o této knize mluví. Proč? "Střední věk" značí v jeho sebeinterpretaci krizi básnickou i životní. "Střední věk" jako by byl šifrou přiznání čehosi nepatřičného, snad dokonce omluvy...

A tak Jiří Kuběna, jako by měl pocit, že je knihu třeba čímsi "upevnit", rozšiřuje doprovodné materiály, obvyklé už v předchozích svazcích díla - fotografie, výklady biografické a poetologické, rejstříky, zde navíc i reprodukce obrazů, které tehdy maloval a dnes to rovněž vykládá jako projev básnické krize. Tentokrát natolik, až rozsah svazku téměř přesně zdvojnásobí. Knize to určitě není na škodu, její atraktivitu pro čtenáře to (v naší době vizuální... ) zvýší. Nabude-li pak čtenář dojmu, že verše v knize obsažené jsou vlastně komentářem k básníkovu životu, nebude to v jistém smyslu nepravda. Ale v žádném smyslu to není hanba. Nic, za co by se bylo třeba omlouvat.

Omlouvat se není třeba ani za "střední věk", ani za krizi, ani za několikaleté básnické mlčení. Jiří Kuběna se omlouvá, neboť toto všechno narušuje jeho základní sebeprezentaci coby básníka jednak permanentně durového a pozitivního, jednak permanentně básnícího. Omlouvá se, ale nezamlouvá, nevyřazuje z díla ani knihy, ani etapu. A to je dobře, neboť kniha Doryforos I Ganymedes a etapa s ní spojená dodává kuběnovskému vesmíru rozměry cenné, a to z hlediska jak poetického, tak biograficko-mytologického.

Z poetického hlediska je třeba vyzvednout sbírku Ganymed (autor užívá promiscue obou tvarů jména), v níž básník na čas opustil svoje v Doryforovi již nesnesitelně dlouhé a aluzemi přetížené verše "orální" a objevil pro sebe verš, jemuž říká (zjednodušme nyní básníkovy výklady) "sylabický hexametr". Později půjde v experimentech i se sylabikou na kraj světa a na kraj sdílnosti, ale v Ganymedovi je jeho sylabický verš "čerstvý" a "jitřní", krátký a soustředěný, nerozptylovaný neustálým odbíháním a pohráváním si s narážkami a asociacemi: Je osvobodivě PROSTÝ. Orální verše Doryfora (a pak opět Domu Vína, třetí sbírky zařazené do tohoto svazku) je vhodné nahlas recitovat, vykřikovat a naříkat (a lze-li, mít v mysli básníkův vlastní přednes) - zatímco verše Ganymeda je možné číst pomalu, potichu a soustředěně, a dokázat tak (sit venia verbo!) UVNÍMAT básně neslýchané krásy, jako je milostná miniatura Východ měsíce ("Rychle, Příliš Rychle Se Svlékáš... " - s. 152). Z biograficko-mytologického hlediska je hoden pozoru motiv dvojího odchodu - z Bítova a od Zdeňka, a pokus o nalezení nového domova, hmotného i citového - na Vranově, v komunitě mladších, citově navzájem spřízněných mužů. Sen o komunitě, spojené nábožensky i citově, se na katolickoliterární Moravě sní odedávna. Odedávna však také končil krutým probuzením: Deml svůj plán na společné přebývání s Březinou a Bílkem (naštěstí) nechal jen v rovině textů. Ve Staré Říši komunita kolem Floriana skutečně existovala - ale kdokoli mimo jeho vlastní rodinu se jí příliš přiblížil, dříve či později z ní ve zlém odcházel (Deml, Stříž, Tichý, Čep... ). O generaci mladší rodáci z Třebíčska - Fučík, Dvořák, Černý a další - si své vzájemné přátelství uchovali až do smrti: Ale ti žili každý svůj vlastní život, každý ve své vlastní rodině. Jak by tedy mohla přetrvat komunita lidí, kteří byli mezi sebou propojeni příliš mnoha nejen citovými, ale i milostnými vazbami... Básník mluví o této epizodě v komentářích s největší kajícností, přímo jako o "Přečinu a Trestu" (s. 298). Avšak, přistoupíme-li na básníkovu terminologii: Nebyla to také "šťastná vina", felix culpa? A to ani ne tak z hlediska morálního a teologického - jako z hlediska LITERÁRNÍ GEOGRAFIE?

Neboť, díky tomuto přesídlení pod pohádkový zámek na skále, do "Domu po červeným bukem", dostal také Vranov nad Dyjí svého básníka, dvě a půl staletí poté, co tam nahoru na zámek jezdíval s hraběnkou Althannovou z Vídně italský libretista, nejvlivnější básník svého století, Pietro Metastasio. Ten zde ovšem jen příjemně trávil letní čas, Vranov (pochopitelně!) nevstoupil do jeho libret s antickými náměty. Většímu zasazení Metastasia do kraje by příliš nepomohlo, ani kdybychom přistoupili na občas zmiňovanou teorii, že v některých textech se básník inspiroval svým poměrem s paní Althannovou... Teprve Kuběna činí z Vranova mýtus, pěje ve sbírce Dům Vína chválu tohoto místa. Ačkoli tento sen o novém domově a o komunitě brzy ztroskotá, ačkoliv básník vlastně opěvá jen dům a řeku a pouze v podtitulu jedné básně použije zmytologizované jméno Vranov jako "Úranov", vyvolené místo "úranské lásky" - přece: Vranov nad Dyjí byl vtažen do literatury.

A o to jde. Knih poezie je v literatuře už dost. Zato knih, které posvěcují, povyšují, mytologizují reálná MÍSTA, které dávají místům tvář a příběh (jakkoli tragický!) - těch není nikdy dost.

Když jsem před léty přečetl Babí hodinu Violy Fischerové, užasl jsem nad nikde a nikdy nevídaným - nad sebeobrazem ženského stáří, sebeobrazem melancholickým i ironickým, něžným i důstojným. Při každé další sbírce říkal jsem si: Už, už musíš napsat! Nikdy jsem nenapsal, protože vždycky "bylo něco" - něco, co spěchalo víc... Ani toto není "už", TEN portrét, který bych Viole Fischerové věnovat chtěl. Toto je jen vzdor tomu proklatému "něco", co vždycky spěchá víc. Toto je jen poslušná odpověď na název nové sbírky: Nyní (Brno, Petrov 2004).

Při každé další sbírce říkal jsem si však také: Je možno udržet laťku tak vysokou, jaká byla nasazena v Babí hodině (1994) a Zádušních básních za Pavla Buksu (1993)? Je možno dál psát tím jednoduchým, minimalistickým, od všeho zbytečného očesaným veršem o týchž věcech - o stáří a o smrti, o útržcích vzpomínek na mrtvé muže a na jejich lásku, o plynulém prostupování staré ženy s mladou dívkou a s malou holčičkou ve vědomí ženy jediné, o zvířatech, která jsou oné ženě lidmi snad více než lidé - a neopakovat se?

Nyní je dalším důkazem, že je to možné. Viola nevymýšlí ani nové poetiky, ani nová témata. Kniha za knihou však znamená vždy krok dál: K temnotě. K rozžehnání. Ke smrti. Od Babí hodiny až k Nyní toho všeho vždy o krok přibývalo. Ještě předcházející kniha Matečná samota (2002) byla "matečná", útěšná, životodárná, ve všem smutku vyrovnaná. V Nyní zdá se, že už víc tato poezie nesnese, že se musí zhroutit - buď začít hystericky křičet, nebo umlknout. Titulní báseň Nyní končí veršem "Žádné příští". Ale sama skutečnost, že Nyní už je tu, ba že jsouc vydáno, čteno a nedejbože recenzováno, je vlastně už také součástí paměti, činí z našeho čtoucího "nyní" ono "příští" knihy Nyní. Temnota knihy Nyní nenechává žádnou naději pro "příští". Proto nechce žádné "příští". A přece Nyní končí modlitbou, která se vztahuje k "příští": "Nedopusť zkoušení / jež působíme / Neuval na nás / co bychom museli snést" (s. 67).

Jak se ví, Viola Fischerová patří k dávné skupině "šestatřicátníků", stejně jako Jiří Kuběna. Jak volky nevolky neporovnat jejich dvě knihy? Na první pohled absolutní různost: Kuběna, čím starší, tím více trvá na svém "dur" - Fischerová na svém "moll". Kuběna lká nad středním věkem - Fischerová prožívá, ano zkoumá, propátrává stáří. Kuběna dodává čtenáři ke svým veršům všechny možné informace, obrázky, data - Fischerová podává "holé" verše. Jen čtyři věty na záložce nabízejí čtenáři pomoc, a z nich jen dvě jsou opravdu důležité: "Klíčem k nyní je v této sbírce válečné, ohrožené dětství. A verše jsou i svědectvím o prvotní dětské magii - prvním kroku k poezii." Čtenář vděčně přijme klíč, díky němuž porozumí, že některé hrůzné obrazy (u Fischerové vždy jen pár letmými tahy načrtnuté!), jako třeba "Venku číhala / v pláštěnce s kápí / postava s uťatýma rukama / okrouhlé průřezy bílou a rudou tkání" (s. 59), jsou vlastně vidinami malé holčičky, které se staré básnířce vracejí. Klíč ale neotevírá vše. Co třeba "Matku jako mouku / rozsypali do trávy / a zalili / Sama jsi chtěla / to těsto / ze sebe a z hlíny" (s. 36) - je to dětská noční můra, nebo reálný obraz dění na loučce rozptylu? Ať si čtenář poradí.

Ať si čtenář poradí i s tím, kdo je Pavel a kdo je Josef, kdo Paška a kdo Ukšuk, kdy a kde a kým a proč byly vyřčeny ty věty, které se z básnířčiny paměti nyní vydraly ven, promíchány s větami a vzpomínkami odjinud a odjinde. Musí mu stačit, že mu básnířka dává najevo, že jí ty věty vyvstaly jako orákula, jako věštby z někdy pro jindy - pro nyní - pro příští: "'Mladé lidi přitahuje smrt / protože o ní nic nevědí' / Smrt není umírání / bráním se mrtvému otci / v pětašedesáti / to ještě neumím" (s. 15).

Měl by čtenář vědět, kdo je Pavel a Josef, Paška a Ukšuk? Musel by být úplně pitomý, aby nepochopil, že to jsou postavy jednoho jediného příběhu, který básnířka na přeskáčku, báseň za básní, knihu za knihou, vypráví. Musel by být úplně dřevěný nebo zblblý literární vědou, tou Entartete Wissenschaft, aby nepocítil touhu se dovědět, jak "to" vlastně celé bylo. Není-li tedy úplně pitomý, dřevěný ani zblblý, porozumí snadno i tomu, že dílo Jiřího Kuběny a Violy Fischerové se přes tolik antagonismů v hloubi sobě podobají: Jedno i druhé je dílem, komentujícím život. Život, který se v obou případech stal v české kultuře mýtem. Život, který je v obou případech zcela jedinečný a nenapodobitelný - ale který je současně životem "k napodobování", jak dosvědčují praménky lidí, které ke Kuběnovi i k Fischerové nepřestajně přitékají, přitahovány k nim jako k řekám stejného živlu, barvy, chuti...

Kuběna si přeje svůj život co nejvíce odkrývat a vysvětlovat - Viola Fischerová trochu odkrývat, ale vždycky víc zakrývat. Jistě by mohla napsat knihu vzpomínek, která by byla strhujícím svědectvím o radikálně nekonformní skupině adolescentů, "šestatřicátníků", uprostřed padesátých let, o Havlovi a Topolovi, o exilu a návratu. Jistě by s ní někdo mohl (a měl!) připravit knihu rozhovorů. Ale třeba se to nemá stát, třeba mají zůstat právě jen fragmenty. Jeden velký rozhlasový dokument o Viole a s Violou už vznikl, natočila ho pro rozhlas Dora Kaprálová a natočila jej kongeniálně k básnířčiným veršům: I tento dokument je "na přeskáčku", složen z útržků, nápovědí a vět bludných, vět orákul.

Čtu-li Violiny verše, čtu-li z obálky nahlas jméno VIOLA, vyvstávají mi pokaždé dva bludné verše. První říká Goethův Faust, když je otráven ze svého života stráveného nad knihami, chce se otrávit definitivně a oslovuje lahvičku s jedem: "Má fiólo... " Druhý je z Mendelssohnovy písně Das erste Veilchen na slova Karla Egona Eberta: "Der Lenz ist vorüber, das Veilchen ist tot."

Jistě, že by bylo možno i tyto asociace rozvíjet a interpretovat. Faust fiólu odloží, protože zaslechne velikonoční zvony atd. atd. "Vesna je pryč, fialka umřela." Ale zůstává živá skrze paměť a skrze ten verš o ní napsaný atd. atd. Místo výkladů však raději ještě jedno mnohovýznamové orákulum Violino: "Taky ti občas / unikají slova?" (s. 26)

Chvála Jiřího Hanuše

Jiří Hanuš v časopise Teologie a společnost (3/2004) v úvodu recenze na mou knihu Jaroslav Durych provedl "odhalení karet", tj. vyplnil onen "dotazník recenzenta", který jsem navrhl v desátém Zápisníku, tj. upozornil na všechny možné souvislosti recenzenta s autorem recenzovaného díla. A navíc to udělal velmi vtipně.