Mary Beardová

Veřejný hlas žen, aneb Slovo má slečna Triggsová

Chci začít v těsné blízkosti počátku západní literární tradice, u prvního zaznamenaného příkladu, kdy muž říká ženě, aby "držela klapačku"; kdy jí říká, že její hlas nemá být slyšen na veřejnosti. Myslím tím okamžik, který je zvěčněn na začátku Odysseie. Dnes máme sklon chápat Odysseiu jakožto příběh Odyssea a oněch dobrodružství a polízanic, které zažil, když se po skončení trójské války vracel domů - zatímco na něho Pénelopé čekala věrně celá dvě desetiletí a odrážela nápadníky dožadující se její ruky. Jenže Odysseia je právě tak příběhem Odysseova a Pénelopina syna Télemacha, příběhem jeho dospívání a postupného zrání chlapce v muže. Tento děj začíná v prvním zpěvu, když Pénelopé sejde ze soukromých komnat do hodovní síně a zjistí, že tam pěvec baví zástup jejích nápadníků; zpívá o nesnázích, jaké provázejí řecké hrdiny při návratu domů. Pénelopu tím rozladí, a ona pěvci přede všemi nařídí, aby zvolil jiné, šťastnější téma. A v tu chvíli zasáhne mladý Télemachos: "Matko," praví, "vrať se zpátky do svých komnat, vrať se ke své práci, ke stavu a kuželu [...] řeč, ta bude záležitostí nás mužů, všech mužů, a ze všech nejvíc mou vlastní; protože to já vládnu v této domácnosti."1 Načež se Pénelopé vytratí, vrátí se nahoru.

Je to trochu k smíchu, jak tu klučina, kterému ještě teče mlíko po bradě, umlčí zkušenou, zralou Pénelopu. Zároveň je to ale pěkná ukázka toho, jak se přímo tam, kde začínají písemné doklady západní kultury, nedostává ženským hlasům sluchu ve veřejném prostoru; ba co víc, součástí mužského dospívání, jak se to má u Homéra, je naučit se převzít vládu nad veřejnou promluvou a umlčet ženskou část lidského rodu. Významná jsou i sama slova, která přitom Télemachos používá. Když říká, že "řeč" je "mužskou záležitostí", užívá slovo mythos - ale nikoliv ve smyslu, v jakém jsme ho zdědili v mýtu. V homérské řečtině naznačuje to slovo autoritativní veřejnou promluvu, a ne nezávazný rozhovor, tlachání či klepy, kterých je schopen každý včetně žen - nebo spíš kterých jsou zvlášť schopny ženy.2

Mě tu zajímá vztah mezi klasickým, homérským momentem umlčení ženy a způsoby, jakými se ženským hlasům nedostává sluchu v naší současné kultuře a politice, od řečnického pultíku ve sněmovně až po kancelář či dílnu. Je to ta dobře známá hluchota, kterou vtipně paroduje starý kreslený vtip ze satirického týdeníku Punche: "To je opravdu vynikající návrh, slečno Triggsová. Třeba by s ním rád přišel některý z přítomných pánů." Chci se také zaměřit na to, jak se homérská epizoda vztahuje k nadávkám, jimž jsou i dnes vystaveny mnohé ženy, které promlouvají na veřejnosti; mám zde na mysli například otázku, jaká je případná spojitost mezi Télemachovým znevážením Pénelopy a tím, když žena veřejně vyjádří podporu ženskému portrétu na bankovce, a následně je jí na Twitteru vyhrožováno znásilněním a popravou.3

Mým cílem - a tady beru na vědomí ironii, že mně osobně byl dán prostor, abych se tématem veřejně zabývala - je nahlédnout z dlouhodobé, opravdu dlouhodobé perspektivy otázku podivného kulturního vztahu mezi ženským hlasem a veřejnou sférou rozmluvy, diskuse a komentáře: to jest sférou politiky v nejširším slova smyslu, od nejrůznějších pracovních komisí a výborů až po parlamentní půdu. Doufám, že dlouhá perspektiva nám umožní překonat prostou nálepku mizogynie, k níž se někdy z jisté lenosti uchylujeme. Tím neříkám, že "mizogynie" nepředstavuje způsob, jak popsat to, co se děje. (Když se zúčastníte diskusního pořadu v televizi a vzápětí jste zaplaveni tweety, v nichž je vaše přirození přirovnáváno k nejrůznějšími druhům nechutně zahnívající zeleniny, těžko pro to najít příhodnější slovo.)4 Pokud ovšem chceme porozumět skutečnosti, že ženy, i když snad nejsou přímo umlčovány, musí za to, že se jim dostane sluchu, platit velmi vysokou cenu - a pokud s tím chceme něco udělat -, nezbývá než připustit, že věc je poněkud složitější a že má hluboké kořeny.

Télemachův výlev byl jen prvním příkladem z dlouhé řady většinou úspěšných pokusů táhnoucích se řeckým a římským starověkem, pokusů nejen vyloučit ženy z veřejné rozmluvy, ale také dávat jejich vyloučení co možná nejvíc na odiv. Na začátku čtvrtého století před Kristem věnoval Aristofanés celou jednu komedii "k popukání směšné" fantaskní představě, že by ženy mohly převzít vládu nad státem. Jedním z terčů jeho výsměchu bylo to, že ženy neumějí patřičně promlouvat na veřejnosti - anebo spíš že nedokážou přizpůsobit svou soukromou řeč (která se v tomto případě točí převážně kolem sexu) vznešenému výrazivu mužské politiky. V římském světě se zase Ovidiovy Proměny - výjimečná skladba mytologické epiky o lidských proměnách (a zároveň literární dílo, které mělo hned po Bibli asi vůbec největší vliv na západní umění) - opakovaně vracejí k myšlence umlčování žen v průběhu proměny. Ubohá Íó je Jupiterem proměněna v krávu, takže nemůže mluvit, ale jen bučet,5 zatímco výřečná nymfa Échó je potrestána tím, že její hlas přestane být jejím, a stane se pouhým nástrojem opakování slov druhých.6 Jeden seriózní římský kompilátor prvního století po Kristu byl s to shromáždit jen tři příklady "žen, které jejich přirozenost nedonutila, aby na veřejném shromáždění zachovaly mlčení". Popisuje je výmluvným způsobem. První z nich, žena zvaná Maesia, se úspěšně obhajovala na soudu, a "protože sice vypadala jako žena, ale ve skutečnosti měla mužskou povahu, označovali jí za androgyna". Druhá, Afrania, běžně zahajovala soudní pře a byla dost "nestoudná", aby se u soudu sama zastupovala, takže všechny unavovala svým "štěkáním" a "ňafáním" (ani jí není dovoleno mluvit lidskou řečí). Dočítáme se, že zemřela v roce 48 před Kristem, protože "u nepřirozených zrůd jako ona je důležitější zaznamenat, kdy zemřely, než kdy se narodily".

V klasickém světě existují jen dvě hlavní výjimky z ohavné nestoudnosti, jakou představuje ženská řeč na veřejnosti. Zaprvé je ženám dovoleno, aby promlouvaly coby oběti a mučednice - obvykle v předmluvě k vlastní smrti. Rané křesťanky bývaly zobrazovány, jak se hlasitě vyznávají z víry, než je předhodili lvům; a ve známém příběhu z rané římské historie dostala ctnostná Lukrécie, znásilněná brutálním princem vládnoucí dynastie, "mluvící roli" výhradně proto, aby mohla obvinit svého prznitele a ohlásit sebevraždu (tak to aspoň zobrazovali římští autoři: co se odehrálo ve skutečnosti, o tom nemáme potuchy).7 Avšak i tato dost hořká příležitost promluvit mohla být ženě odňata. Jeden příběh v Ovidiových Proměnách vypráví o znásilnění mladé princezny Filomély. Aby jí její prznitel zabránil vznést obvinění po Lukréciině vzoru, prostě jí vyřízne jazyk.8 Je to představa, k níž se vrací Shakespearův Titus Andronicus, v němž je znásilněné Lavinii též vyrván jazyk z úst.

Druhá výjimka je známější. Příležitostně mohly ženy legitimně povstat a promluvit - na obranu svých domovů, dětí, manželů či zájmů ostatních žen. A tak ve třetím z výše zmíněných příkladů ženského řečnictví, probíraných římským kompilátorem, unikne žena jménem Hortensie zavržení, protože vystupuje výslovně coby mluvčí římských žen poté, co byla na ženy uvalena zvláštní majetková daň kvůli financování pochybné války. Jinak řečeno, ženy smějí za výjimečných okolností veřejně bránit své dílčí zájmy, ale už ne mluvit za muže či za obec jako takovou. Obecně platí, jak to vyjádřil jeden guru druhého století po Kristu, že "žena by se měla cudně bránit obnažení svého hlasu před cizími právě tak, jako by se bránila stržení svých šatů".

Je za tím víc, než by se zdálo na první pohled. Zmíněná "němota" není pouhým odrazem všeobecné ženské poroby v klasickém světě: to jest absence ženských hlasovacích práv, omezené právní a hospodářské nezávislosti a tak dál. U žen ve starověku zjevně nebylo pravděpodobné, že budou pozvedat hlas v politické sféře, kde jejich zájmy nebyly formálně ukotveny. Nám tu však jde o mnohem aktivnější a zaujatější vylučování žen z veřejné rozmluvy - které má, což je důležité, mnohem citelnější dopad na naše tradice, konvence a tiché předpoklady týkající se ženského hlasu, než si obvykle připouštíme. Tím chci říct, že veřejná rozmluva a řečnictví nebyly jen něčím, co ženy ve starověku nedělaly: byly to výlučné praktiky a dovednosti, kterými se definovala mužskost jako taková. Jak jsme viděli u Télemacha, stát se mužem - a mluvíme tu o mužském příslušníkovi společenské elity - znamenalo vymoci si právo mluvit. Veřejná řeč byla jedním - ne-li rozhodujícím - rysem definujícím mužskost. Žena promlouvající na veřejnosti byla za většiny okolností z definice neženská. Všude ve starověké literatuře nacházíme opakovaný důraz na autoritu hlubokého mužského hlasu. Jak to výslovně vyjadřuje jedno starověké vědecké pojednání, nízko posazený hlas značí mužnou odvahu, vysoko posazený hlas ženskou zbabělost. Anebo jak zdůrazňovali jiní klasičtí autoři, ženská řeč svým tónem a zabarvením hrozí vždy nejen tím, že podryje hlas mužského řečníka, ale také že rozvrátí společenskou a politickou stabilitu, zdraví, celého státu. A tak jiný řečník a guru druhého století zvaný příznačně Dión Zlatoústý žádal po posluchačích, aby si představili situaci, kdy by "celou obec stihla podivná choroba: všichni muži by zničehonic dostali ženské hlasy, a žádný - jedno zda chlapec, či dospělý - by nic nedokázal říci mužně. Nebylo by to strašlivé, nebyla by to horší rána než i ten nejhorší mor? Určitě by poslali do svatyně pro úradek bohů a pokusili se usmířit božské síly mnoha dary." Nemyslel to žertem.

Chci tu zdůraznit, že toto není podivná ideologie jakési vzdálené kultury. Vzdálené v čase možná. Je to ale tradice rodově zaujaté (gendered) promluvy - a teorie rodově zaujaté řeči -, jejímiž dědici jsme přímo či nepřímo dodnes. Nechci to přehánět. Západní kultura nedluží za všechno Řekům a Římanům, ať už jde o řečnění, či cokoliv jiného (zaplaťpánbůh za to; nikdo z nás by netoužil žít v řecko-římském světě). Existují všemožné druhy odlišných, soupeřících vlivů a náš politický systém už naštěstí překonal mnoho rodových jistot starověku. Faktem ale zůstává, že naše tradice veřejné debaty a rozmluvy a s nimi spojené konvence a pravidla leží i nadále do značné míry ve stínu klasického světa. Moderní techniky řečnění a přemlouvání formulované v renesanci jsou výslovně převzaty ze starověkých proslovů a příruček. Naše kategorie řečnického rozboru odkazují přímo k Aristotelovi a Ciceronovi (běžně se upozorňuje na to, že Barack Obama, či pisatelé jeho proslovů, odkoukali své nejlepší triky právě od Cicerona.) A pokud jde o naši Dolní sněmovnu, ti džentlmeni z devatenáctého století, kteří zavedli, případně posvětili většinu parlamentních pravidel a procedur, které jsou nám dnes tak důvěrně známy, vyrostli právě na klasických teoriích, heslech a předsudcích, které jsem tu citovala. A opět, nejsme pouhými oběťmi či otroky klasického dědictví, je však pravda, že klasické tradice nás vybavily vlivnou šablonou pro to, jak přemýšlet o veřejné rozmluvě, jak posuzovat, co platí za dobrou, či špatnou, přesvědčivou, či nepřesvědčivou řeč a čí řeči má být poskytnuto prostoru a sluchu. A rod (gender) je zjevně důležitou součástí této směsice.

Stačí zběžný pohled na moderní západní řečnickou tradici - přinejmenším do dvacátého století -, abychom si povšimli, že mnoho klasických témat, která jsem tu zvýraznila, se vynořuje stále znovu. Se ženami, které si činí nárok na veřejný hlas, bývá zacházeno jako se zrůdnými androgyny, podobně jako s Maesií, jež se veřejně obhajovala na Fóru. Zjevný je případ bojovného proslovu, jejž měla pronést Alžběta I. ke svým vojskům v Tilbury v roce 1588, čelíc hrozbě španělské Armady. Slovy, která se mnozí z nás učili ve škole, jako by se otevřeně hlásila k androgynii: "Vím, že mám tělo slabé, mdlé ženy; srdcem a žaludkem jsem ale král a navíc král Anglie" - jak podivné, učit takové průpovídce mladé dívky. Ve skutečnosti je celkem pravděpodobné, že Alžběta nic podobného neřekla. Od ní ani od žádného z jejích rádců se nedochoval příslušný rukopis, nedochoval se ani žádný záznam očitého svědectví a kanonická verze proslovu pochází z dopisu, který napsal nespolehlivý a zaujatý komentátor, navíc s bezmála čtyřicetiletým zpožděním.9 Jenže tato nejspíš fiktivní povaha proslovu poslouží mému účelu dokonce ještě lépe: skvostná pointa spočívá v tom, že vychloubání androgynií (či doznání k ní) vkládá Alžbětě do úst mužský pisatel.10

Pohlédneme-li na moderní řečnické tradice obecněji, shledáme, že ženy jsou dodnes oprávněny promlouvat veřejně v téže jednolité sféře, totiž buď na podporu dílčích ženských zájmů, nebo aby vyjevily, že se staly oběťmi. Když si vyhledáte ženské příspěvky zařazené do takových těch prapodivných sborníků zvaných "Sto nejvýznačnějších proslovů v historii" a podobně, shledáte, že většina zlatých hřebů ženských autorek, od Emmeliny Pankhurstové k Hillary Clintonové a jejímu projevu na Pekingské konferenci o ženách pořádané Organizací spojených národů, se týká ženského údělu - tak jako nejspíš vůbec nejšířeji antologizovaný příklad ženského řečnictví, proslov Copak já nejsem žena? bývalé otrokyně, abolicionistky a americké stoupenkyně ženských práv Sojourner Truth z roku 1851.11"Copak já nejsem žena?" prohlásila údajně: "Dyť sem sama porodila třináctero dětí a na vlastní voči viděla, jak mi většinu z nich prodali do votroctví, a dyž jsem naříkala mateřským žalem, nikdo mě nevoslyšel, jenom Ježíš! A copak já nejsem žena [...]." Sluší se poznamenat, že i když tato slova měla obrovský ohlas, jsou jen o něco méně mytická než Alžbětina slova v Tilbury. Autorizovaná verze proslovu byla sepsána zhruba o desetiletí později, než Sojourner Truth prohlásila, co prohlásila - a teprve tehdy byl do její řeči vepsán dnes slavný refrén, který sama dozajista nevyslovila; a v téže době byla její promluva přeložena do jižanské angličtiny, aby ladila s abolicionistickou propadagandou, ačkoliv sama Soujourner Truth pocházela ze Severu a byla vychována v holandštině. Neříkám, že ženské hlasy pozvednuté na podporu ženských kauz nejsou důležité, faktem ale zůstává, že ženské veřejné promluvy byly po staletí "odkázány" do této niky. Tady bych nejspíš měla upozornit - než to učiní někdo jiný -, že totéž platí pro mé dnešní téma. Nikdo mi ho nevnucoval. Stěží však bude náhoda, že jsem si zvolila přednášku o "veřejném hlase žen" namísto řekněme migrace nebo války v Sýrii. Nezbývá mi než přiznat, že jsem i sebe odkázala do téže niky.

Pravdou ovšem je, že ani zmíněná sféra nebyla ženám dostupná vždy a za všech okolností. Existují nespočetné příklady pokusů vymazat ženy z veřejné rozmluvy v Télemachově stylu. Každý, kdo četl Bostoňany Henryho Jamese, vydané v osmdesátých letech devatenáctého století, si jistě bude pamatovat, že jedním z hlavních témat knihy je umlčení Vereny Tarrantové, mladé feministické agitátorky a řečnice. Čím víc se Verena sbližuje se svým nápadníkem Basilem Ransomem (mužem nadaným - jak James zdůrazňuje - hlubokým, sytým hlasem), tím méně je schopna - jak sama zjišťuje - mluvit, jak mluvívala dřív, na veřejnosti. Ransom fakticky zesoukromňuje její hlas, když trvá na tom, aby mluvila jen k němu: "Šetři si svá útěšná slova pro mě,"říká. Z románu je obtížné jednoznačně vyčíst Jamesovo vlastní stanovisko - jisté je, že čtenáři si Ransoma příliš neoblíbili -, ovšem v esejích se James netají tím, jaký názor zastával; vždyť psal o znečišťujícím, nakažlivém a společensky rozvratném účinku ženských hlasů, slovy, která by snadno mohla pocházet z pera nějakého Římana z druhého století po Kristu (a skoro určitě byla zčásti odvozena z klasických zdrojů). Pod vlivem amerických žen, tvrdil James, jazyku hrozí, že se stane "neurčitým tlachem nebo spatlaninou, bezjazyčným slintáním, vrčením nebo kňučením"; bude znít jako "bučení krávy, hýkání osla či štěkot psa". (Povšimněte si té ozvěny zvuků vydávaných Filomélou připravenou o jazyk, jakož i ozvěny Íónina bučení a štěkotu ženské řečnice na římském Fóru).12 James byl jedním z mnoha. Další význační současníci, v tehdejším téměř křížovém tažení za dodržování patřičných standardů v americké mluvě, vychvalovali líbezné prozpěvování ženského hlasu v domácnosti a zároveň se stavěli zcela proti jeho užívání v širším světě. A nechyběly ani spousty hromování o "upištěných nosovkových tónech" v ženských veřejných proslovech, o ženském "huhňání, supění, fňukání, kňourání a řehtání". "Ve jménu našich domovů a dětí, naší budoucnosti a národní cti," prohlašoval James, "nechtějme takové ženy!"13

Dnes už se takto nezastřeně nevyjadřujeme. Anebo ne tak docela? Mně se aspoň zdá, že mnoho aspektů tohoto tradičního komplexu názorů týkajících se obecné ženské nezpůsobilosti k veřejnému řečnění - komplexu, jehož základní prvky sahají dva tisíce let do minulosti - dosud tvoří podklad pro to, jak smýšlíme o ženském hlase na veřejnosti, i pro to, s jakou rozpačitostí se k němu stavíme. Vezměme jazyk, který dodnes užíváme k popisu zvuku ženské řeči a který není na hony vzdálen ani Jamesovi ani kázajícím Římanům. Když ženy obhajují nějakou veřejnou kauzu, když hájí své zájmy, když veřejně vystupují, co se o nich říká? Jsou "uječené", "ukňourané" a "ufňukané". Když jsem po jedné odporné rundě internetových poznámek o mém přirození zatweetovala (dost kurážně, myslela jsem si), že mi to vyrazilo dech, jeden komentátor v populárním britském časopise o tom referoval slovy: "'Ta mizogynie mi vyrazila dech,' fňukala." (Pokud to dokážu posoudit na základě zběžného výzkumu na Googleu, jedinou další skupinou, o níž se v Británii říká, že "fňuká", stejně často jako o ženách, jsou neoblíbení fotbaloví manažeři anglické první ligy, jejichž mužstvo jde od prohry k prohře.)14

Záleží tu na slovech? Ovšemže záleží, protože na nich se zakládá ustálené výrazivo, pomocí něhož se ženským proslovům upírá autorita, působivost, dokonce i humor. Je to výrazivo, které ženy účinně odkazuje zpět do domácí sféry (lidé zpravidla "kňourají" o takových věcech, jako je mytí nádobí); trivializuje jejich slova nebo je "zesoukromňuje". Srovnejte to s "hlubokým hlasem" muže, se všemi konotacemi hloubky, které v sobě nese prostý výraz "hluboký". Stále ještě platí, že když posluchači slyší ženský hlas, neslyší hlas značící autoritu; nebo se spíš nenaučili, jak v něm autoritu slyšet; neslyší v něm mythos. A není to jen hlasem: přidejte si k tomu zbrázděnou či vrásčitou tvář, která u chlapa signalizuje vyzrálou moudrost, u ženy ale naopak to, že je "po datu spotřeby".

Posluchači v ženském hlase neslyší ani odbornost; přinejmenším mimo tradiční sféru dílčích ženských zájmů. Je-li poslankyně ministryní pro ženy15 (nebo ministryní školství či zdravotnictví), je to něco úplně jiného než být ministrem financí (v Británii tuto pozici ještě žádná žena nezastávala). A všude dosud vidíme obrovský odpor k ženskému pronikání na tradičně mužská diskurzivní území, ať už v nadávkách, které se sesypaly na Jacqui Oatleyovou, když měla tu drzost opustit hřiště a stát se první ženskou fotbalovou komentátorkou na Zápasu dne, nebo v podobě toho, co všechno mohou schytat ženy, které se objeví v televizních Otázkách dne, kde se zpravidla debatuje o řadě témat spadajících do hlavního proudu "mužské politiky". Asi nepřekvapí, že tentýž komentátor, který mě obvinil z "fňukání", tvrdí, že organizuje takovou "drobnou, zábavnou" soutěž o "nejstupidnější ženu, která se kdy objevila v Otázkách dne". Zajímavější je jiná kulturní spojitost, která se tím vyjevuje: že když neoblíbené, kontroverzní či prostě odlišné názory vysloví žena, bere se to za projev její hlouposti. Není to tím, že s ní nesouhlasíte, ale tím, že to ona je hloupá. "Promiň, zlato, ty tomu prostě nerozumíš." Nedokázala bych spočítat, kolikrát jsem si vyslechla, že jsem "ignorantní debil".16

Tyto postoje, předpoklady a předsudky jsou v nás hluboce zakořeněny: nejsou vestavěny do našich mozků (neexistuje žádný neurologický důvod, proč bychom nízko posazené hlasy měly slyšet jako autoritativnější než ty vysoko posazené); jsou ale zabudovány do naší kultury a jazyka a do tisíciletí naší historie. A když přemýšlíme o tom, proč ženy nejsou dostatečně zastoupeny v celonárodní politice a proč jsou ve veřejné sféře relativně němé, musíme v myšlení postoupit dál než k tomu, co premiér s kámoši vyváděli v Bullingdonském klubu,17 dál než k mužským vylomeninám a chlapácké kultuře Westminsteru, dál než k pracovní době slučitelné s rodinou a k dostupnosti péče o děti (i když to všechno je jistě důležité). Musíme se soustředit na podstatnější otázky týkající se toho, jak jsme se naučili slyšet ženské příspěvky, neboli - abych se vrátila zpátky k zmíněnému kreslenému vtipu - zaměřit se na takzvaný "problém slečny Triggsové", jak bych tomu ráda říkala. Nejen: jak by se mohla nenápadně vmísit do debaty? Ale také: jak to udělat, abychom si rozšířili povědomí o dějích a předsudcích, které způsobují, že slečnu Triggsovou neposloucháme?

Některé z těchto otázek týkajících se hlasu a rodu souvisejí s internetovými trolly, výhrůžkami smrtí a nadávkami. Musíme si dát pozor, abychom příliš sebejistě nezevšeobecňovali odpornější stránky internetu: nabývají totiž mnoha různých podob (na Twitteru to například není úplně totéž co v poznámkách pod čarou k novinovému článku) a nezákonné vyhrožování smrtí je něco úplně jiného než pouze "nepříjemné" sexistické urážky. Terčem útoků se stává mnoho různých lidí, od truchlících rodičů po "celebrity" všeho druhu. Je ale zjevné, že mezi pachateli podobných útoků je mnohem více mužů než žen a že muži napadají ženy mnohem častěji než ostatní muže (jedna akademická studie odhaduje poměr ženských k mužským obětem na třicet ku jedné). Nejsem si jista, jakou to má výpovědní hodnotu (v porovnání s některými ženami jsem zatím nijak zvlášť netrpěla), ale osobně dostávám ohlasy, které bychom mohli eufemisticky nazvat "nepatřičně nepřátelskými" (to znamená takové, které překračují meze férové kritiky či férového rozhořčení) pokaždé, když promluvím v rozhlase nebo v televizi.

Jsem si jista, že je to zapříčiněno mnoha různými faktory. Něco pochází od děcek, která se bouří; něco od lidí, kteří to přehnali s pitím; a něco od jedinců, kteří na okamžik ztratili vnitřní zábrany (a později se třeba velice omlouvají). Většina ohlasů je spíš smutných než zlovolných. Když to posoudím shovívavě, hádala bych, že velké množství útoků pochází od lidí, kteří se cítí zklamáni falešným příslibem demokratizace vytrubované například Twitterem. Ten nás měl spojit přímo s těmi, kdo nám vládnou, a zahájit nový, demokratický způsob rozmluvy. Nic takového ale nedělá: když pošlete tweet premiérovi nebo papeži, nečtou ho o nic víc, než kdybyste jim poslali dopis - a premiér většinou ani nepíše tweety, které se pod jeho jménem objevují. Jak by mohl? (U papeže si tím nejsem tak jista.) Část nadávek je, hádám, výrazem frustrovaného kvičení nad podobnými falešnými přísliby, které z pohodlnosti cílí na tradiční terč ("hubatou ženskou"). Dost možná to tedy nejsou jen ženy, kdo tu cítí, že byl "zbaven hlasu".

Ale čím víc jsem zkoumala výhrůžky a urážky, které ženy dostávají, tím víc jsem zjišťovala, že zapadají do starých vzorců, o nichž jsem tu mluvila. Nezáleží například na tom, jaký názor jako žena zastáváte; pokud se odvážíte vkročit na tradiční mužské teritorium, schytáte to na každý pád. Vyprovokujete útok nikoliv tím, co říkáte, ale skutečností, že to říkáte právě vy. A to je v souladu s detaily v samotných výhrůžkách. Zahrnují poměrně předvídatelné menu znásilnění, bombového útoku, vraždy a tak dál (možná to vyzní, jako bych si z toho nic nedělala; vůbec to ale neznamená, že se člověk nevyděsí, když něco takového dostane pozdě v noci). Ovšem význačná podskupina výhrůžek se zaměřuje na umlčení dotyčné - poměrně běžným refrénem je "Drž hubu, ty čubko". Nebo se ženě slibuje, že bude zbavena schopnosti mluvit. "Uříznu ti hlavu a znásilním ji," zněl jeden tweet, který jsem dostala. Člověk, který na Twitteru vyhrožoval jedné americké novinářce, si zase zvolil přezdívku "Bezhlavásvině". "Měli by ti vyrvat jazyk," tweetovali jiné novinářce. Svým hrubým, agresivním způsobem jde o to udržet ženy mimo mužský hovor anebo je z něho vyloučit.18 Nelze nevidět jistou spojitost mezi těmito šílenými výlevy na Twitteru - a většina je opravdu šílená - a muži v Dolní sněmovně, kteří při projevu poslankyň pokřikují tak hlasitě, že prostě není slyšet, co ženy říkají (v afghánském parlamentu prý, když nechtějí ženy slyšet, odpojují mikrofony). Ironií je, že dobře míněné řešení, které se často doporučuje ženským obětem zmíněných útoků, vede nakonec k tomu, co útočníci chtějí: totiž ke zmlknutí. "Neodpovídejte útočníkům. Nevěnujte jim pozornost; právě po ní touží. Buďte prostě zticha," říkají vám, jenže to znamená, že těm surovcům bez boje vyklidíte hřiště.

Tolik diagnóza: jaký je na ni v praxi lék? To bych ráda věděla, jako většina žen. V této zemi (a dost možná na celém světě) snad neexistuje skupina přítelkyň či kolegyň, která by pravidelně nedebatovala o každodenních aspektech "problému slečny Triggsové", ať už v kanceláři, v zasedačce, na městské radě, na semináři nebo v Dolní sněmovně. Jak to udělat, aby se mé argumentaci dostalo sluchu? Jak to udělat, aby mě vzali na vědomí? Jak se zapojit do debaty? Vím jistě, že podobně to cítí i řada mužů; jestli však ženy různého původu, politické příslušnosti, povolání a profese něco spojuje, pak je to klasická zkušenost nezdařené intervence: jste na schůzi, vznesete argument, následuje krátká odmlka a po několika rozpačitých vteřinách některý z mužů naváže tam, kde předtím skončil: "Jak už jsem říkal... " To jste ani nemusely otvírat pusu - a nakonec skončíte tím, že obviňujete sebe i muže, v jejichž exkluzivním klubu se zmíněná debata podle všeho odehrává.

Ženy, které úspěšně zvládnou vnést do debaty svůj hlas, velmi často přijmou za svou tu či onu formu "androgynního" přístupu, stejně jako Maesia na Fóru nebo "Alžběta" v Tilbury - vědomě napodobují aspekty mužské rétoriky. Udělala to i Margaret Thatcherová, když podstoupila hlasový trénink zaměřený zvlášť na to, aby snížila výšku svého hlasu, a dodala mu tím autoritativní tón, který její vysoko posazený hlas podle poradců původně postrádal. A to je svým způsobem v pořádku, pokud to funguje, jenže všechny taktiky tohoto druhu vedou zpravidla k tomu, že se ženy dál cítí jako outsideři a impersonátorky řečnických rolí, které jim osobně nesedí. Na rovinu, budou-li ženy napodobovat muže, může to mít krátkodobý efekt, jádro problému to ale neřeší.

Musíme se důkladněji zamyslet nad pravidly, jimiž se řídí naše řečnické operace. Nemyslím tím to staré dobré "muži a ženy nakonec přece jen mluví jinou řečí". (Pokud ano, je to tím, že jsme se učili jiným jazykům.) A už vůbec nechci naznačovat, že bychom se měli vydat cestou "muži jsou z Marsu, ženy z Venuše". Tuším, že máme-li skutečně pokročit v řešení problému slečny Triggsové, budeme se muset vrátit k výchozím předpokladům, které se týkají povahy řečnické autority, k tomu, co ji konstituuje, a jak jsme se naučili slyšet autoritu tam, kde ji slyšíme. A místo abychom ženy tlačili k tomu, aby podstupovaly hlasový trénink a pěstovaly si příjemný, hluboký, chraplavý a naprosto umělý tón, měli bychom přemýšlet o zlomech a zlomeninách, které tvoří podloží dominantní mužské řeči.

Tady je znovu užitečné zaměřit se na Řeky a Římany. Je sice pravda, že klasická kultura nese částečnou odpovědnost za naše radikálně rodově zaujaté předpoklady o veřejné řeči, mužském mythu a ženském mlčení, zároveň ale platí, že někteří starověcí autoři se pokoušeli reflektovat svá východiska mnohem víc než my: onisami si byli podvratně vědomi toho, co v nich dávají v sázku, znepokojovala je jejich prostota a naznačovali, že vůči nim existuje odpor. Ovidius sice proměnami či mrzačením ženy důrazně umlčoval, zároveň ale naznačoval, že komunikace může přesáhnout lidský hlas a že ženy nelze umlčet nijak snadno. Filoméla ztratila jazyk, ale i tak se jí podařilo obvinit svého prznitele, když svůj příběh vetkala do tapisérie (z tohoto důvodu je Shakespearova Lavinie zbavena nejen jazyka, ale i rukou).19 Nejdůmyslnější starověcí teoretici řečnického umění byli připraveni uznat, že nejlepší mužské techniky řečnického přemlouvání se až nepříjemně podobají technikám ženského svádění (jak je sami chápali). Je potom řečnictví opravdu tak spolehlivě mužnou záležitostí? trápilo je.

Neřešené rodové války (gender wars), jaké se skrývaly těsně pod povrchem starověkého veřejného života a řečnění, živě vyjevuje jedna zvlášť krvavá historka. Za římských občanských válek, které následovaly po zavraždění Julia Caesara, byl zlynčován Marcus Tullius Cicero - vůbec nejpůsobivější řečník a debatér římského světa. Úderný oddíl, který ho zabil, vítězně přinesl jeho hlavu a ruce do Říma a připíchl je na veřejné řečniště na Fóru, aby to všichni viděli. Tehdy prý, praví historka, se tam přišla podívat Fulvie, manželka Marka Antonia, která se předtím stala terčem Ciceronových nejdrtivějších filipik. Když spatřila kusy jeho těla, vytáhla si z vlasů jehlice a opakovaně jimi bodala do jazyku mrtvého. Je to zneklidňující představa, jak jsou jehlice do vlasů, jeden z klíčových předmětů ženského zkrášlování, použity jako zbraň proti místu, kde se vyrábí mužská řeč - jakoby Filoméla naruby.20

Odkazuji tu ke kritické sebereflexi ve starověké tradici: ta sice přímo nezpochybňuje základní vzorec, který jsem tu načrtla, vyznačuje se však odhodláním vyjevit v něm obsažené rozpory a paradoxy, a nastolit širší otázky po povaze a účelu řeči, ať už mužské, nebo ženské. Měli bychom se tím inspirovat a pokusit se výslovně pojednat otázky, které obvykle dáváme k ledu: jak promlouváme na veřejnosti a proč a čí hlas se k tomu hodí. Potřebujeme si prostě postaru rozšířit povědomí o tom, co míníme hlasem autority a jak jsme se ho naučili konstruovat. A potřebujeme to udělat dřív, než vymyslíme, co bychom tak my moderní Pénelopy mohly odpovědět svým Télemachům - případně dřív, než se prostě rozhodneme zapůjčit slečně Triggsové pár jehlic do vlasů.

Článek Mary Beardové vyšel původně v London Review of Books 20. března 2014 (sv. 36, č. 6, s. 11-14) pod titulem "A Word from Miss Triggs". Představuje záznam přednášky nazvané "The Public Voice of Women", která se konala v rámci zimního přednáškového cyklu pořádaného britským časopisem. - Text jsem připravila k českému vydání, to jest přeložila z angličtiny, upravila a opoznámkovala, protože se domnívám, že jevem, který Beardová popisuje, je poznamenána i česká veřejná sféra; a i osobně jsem s problémem slečny Triggsové udělala jistou zkušenost, i když ve srovnání s autorkou nijak drastickou.      Alena Dvořáková

Poznámky překladatelky

1]"Jdi ale raději domů a věnuj se vlastní své práci, / stavu a kuželu též, a přikazuj služkám, ať pilně / hledí si práce - však hovor, ten starostí bude nás mužů, / všech, ale nejvíce mou, vždyť já jsem přec pánem zde v domě." (Homér, Odysseia, přel. Rudolf Mertlík, Odeon 1984, s. 17) V této souvislosti stojí za povšimnutí, když se o jedné současné televizní moderátorce na českém internetu píše například to, že pořád jen "mele svůj kolovrátek" - jako by její řeč nebyla než nepřípadnou náhražkou za domáckou činnost (spřádání příze), kterou by měla podobně jako Pénelopé vykonávat ideálně mlčky, případně za líbezného zpěvu (viz Beardová níže, v pasáži týkající se Henryho Jamese a jeho současníků).

2] Tento stereotyp přežívá dodnes i u nás. O ženách, která se prosazují ve veřejné sféře (ať už v politice, nebo v médiích), se s despektem hovoří jako o "pavlačových drbnách"či "hysterkách pavlačových" apod., o jejich řeči jako o pomlouvání a klevetění. (Naproti tomu výrazy žvanění a žvanírna - aspoň pokud to letmým průzkumem internetových zdrojů dokážu posoudit - bývají vztahovány jak na ženy, tak na muže.) 3] Narážka se týká laviny drsných výhrůžek, která se na Twitteru snesla na novinářku Caroline Criadovou-Perezovou poté, co spustila kampaň za umístění portrétu Jane Austenové na novou desetilibrovou bankovku. Za výhrůžky byli v jejím případě odsouzeni dva lidé. 4] Beardová se stala terčem několika vln nevybíravých útoků (anonymních i adresných), například v reakci na vystoupení v televizním pořadu Otázky dne (Question Time) na BBC1 nebo v reakci na seriál Seznamte se s Římany (Meet the Romans), který uváděla na BBC2. Útoky měly podobu silně znevažujících obrazů a komentářů (autorčina tvář s ústy jako ženské přirození, poznámky toho typu, že by jí ústa měla být zacpána penisem apod.), výhrůžek (sexuálním násilím, a dokonce i bombovým útokem) a zdánlivě nevinných poznámek typu, že by kvůli svému vzhledu neměla být na obrazovce vůbec ukazována (Beardová má dlouhé, šedivé vlasy, které si nebarví). I velmi letmý průzkum tuzemských webových stránek naznačuje, že ztotožňování ženských úst s ženským přirozením při podobných útocích má univerzální rozměr: čeští muži například ženám doporučují (v příspěvcích, které nebyly odstraněny moderátorem diskuse coby nepřístojné), aby "nestrkaly své stydké pysky do politiky", nebo o nich mluví jako o "pindajících pindách", veřejně vystupující feministky si zase vysloužily nadávku "gender frndy" apod. 5] "A když k Argovi chtěla své paže prosebně vztáhnout, / neměla, neměla paží, jež k Argovi vztáhnout by mohla; / a když si postýskat chtěla, ach, z úst jí bučení vyšlo, / takže se lekla těch zvuků a zhrozila vlastního hlasu." (Ovidius, Proměny, Kniha první, přel. Ferdinand Stiebitz, Odeon 1969, s. 35) Srovnej též obraz Davida Tenierse (1638) Íó proměněná v krávu, na který Beardová odkazuje. 6] "Kolikrát chtěla, ach, přistoupit blíž buď s lichotnout řečí, / anebo s tklivou prosbou! Než přirozenost jí brání, / nedá jí začít řeč. I chystá se, jakož jí dáno, / zvuků vyčkati, za něž by mohla svá slova vracet." (Ovidius, Proměny, Kniha třetí, s. 91). Beardová v této souvislosti odkazuje na slavný obraz Échó a NarkissosJohna Williama Waterhouse (1903), na němž Échó zírá na vytouženého Narkissa, nedokáže s ním ale navázat řeč, a on se zatím zamiluje do vlastního odrazu v tůni. 7] Zajímavě podává Lukréciinu obžalovnou řeč Shakespeare v básni Znásilnění Lukrécie. V celých pěti slokách líčí Lukréciino rozvažování, jakou formou bude nejlépe zpravit manžela o svém znásilnění (zda písemně dopisem, anebo naopak naživo, řečí provázenou gestikulací v rámci pomyslného "divadla žalu", verše 1296-1331). Pozoruhodný je i způsob, jakým se Shakespearova Lukrécie ztotožňuje s Hekubou (na obraze Trójské války), kterou malíř zanechal v jejím žalu jakoby nespravedlivě němou, a kterou proto Lukrécie hodlá pomstít vlastní výřečností: "Jsi jako nástroj, jemuž schází zvuk, / já budu ale mluvit za tvůj žal [...]" (verše 1474-1487). Lukréciina závěrečná řeč je pak prezentována coby "labutí píseň" zrozená "z jezera pláče" (verše 1625-1626), tedy opět jako něco, co není tak docela lidskou řečí. (Až příliš lidský je však řečnický paradox, jímž je její labutí píseň poznamenána: slovy musí pojmout něco, co nelze pojmout slovy; skutečnost, kterou vyjadřuje, připravuje člověka o řeč, k jejímu vyjádření je však zapotřebí mnoha slov. A tak po konstatování "Stručnost se nejvíc k mému žalu hodí, / neboť mou křivdu slovo těžko smyje - / víc strasti nežli slov teď ve mně žije, / a žádná řeč můj smutek nevypoví - / je příliš velký, nepojmu jej slovy." (verše 1627-1631) následuje dlouhých třináct slok Lukréciiny výmluvné obžaloby. 8] "On [Téreus] však hněvivý jazyk [Filomélin], jenž volal stále a stále / otcovo jméno a mluvit se pokoušel, kleštěmi chopiv, / mečem lítým jej uťal. I kmitá se kořínek v ústech, / jazyk v prachu se chvěje a k zemi cos promlouvá tiše, / jako pak hadí ocas byv utržen v křečích se kmitá, / zmítá se tam a hledá zmíraje nohy své paní." (Ovidius, Proměny, Kniha šestá, s. 185). 9] "I know I have the body of a weak, feeble woman; but I have the heart and stomach of a king, and of a king of England too [...]," pochází z dopisu, který napsal dvořan a anglikánský duchovní Leonel Sharp někdy po roce 1624. Beardová se zde odchyluje od převažujícího, i když ne všeobecného konsenzu britských historiků. Ti sice uznávají, že záznam Alžbětina proslovu je přinejmenším opisem opisu. Zároveň se ale pokoušejí dokázat, že řeč v něm traktovaná je v souladu s Alžbětiným řečnickým stylem, jak jej známe ze zachovaných autentických proslovů. 10] Také u nás ženám, které se účastní veřejné debaty (zejména coby političky či moderátorky politických debat), dodnes hrozí, že budou označeny - vybírám z českého internetu - za "geneticky zmutované mužskými geny", babochlapy, mužatky, mutantky či "kozatá monstra". Aneb jak to vyjádřil sice lidově, ale výstižně jeden anonymní blogista: "Žena ve vysoké politice je stejně napůl chlap [...]." 11] Soujourner Truth (její pseudonym nepřechyluji, protože představuje mluvící jméno, které by se dalo přeložit jako Poutnice Pravda) se narodila v otroctví coby Isabella Baumfreeová někdy kolem roku 1797. Svému poslednímu majiteli utekla v roce 1826, ani ne rok před zákonnou emancipací otroků v New Yorku. První úplná publikovaná verze jejího slavného proslovu obsahovala dvě jiné řečnické otázky, a sice "[...] svede snad nějaký muž víc?" a "Muži, jakou roli jsi v tom sehrál ty?" (Druhá otázka se týká Ježíšova početí a narození, při němž muž, na rozdíl od Boha a ženy, nehrál žádnou roli.) Verze projevu, která se stala kanonickou, pochází až z roku 1863 od feministky a abolicionistky Frances Dany Barkerové-Gageové a pochybný je v ní mimo jiné též uváděný počet (třinácti) dětí. Podle všeho měla Sojourner Truth dětí (nejspíš) pět. 12] Ani u nás není sklon znehodnocovat ženskou veřejnou řeč jejím přirovnáváním ke zvířecím zvukům výhradně věcí minulosti. O ženách účastnících se veřejných debat v parlamentu a v médiích se na českých internetových fórech a blozích běžně píše, že to jsou krávy, které bučí, a slepice (slípky, případně pipiny), které kvokají: zvlášť výmluvný je pokus zesměšnit feministky coby zastánkyně ženských "kvokvokvót" v politice. Moderátorky a političky bývají (na rozdíl od moderátorů a politiků) označovány za "štěkny" a jejich řeč za štěkání, výjimečná není ani nadávka "umečené kozy". Vzácněji, zdá se, naše ženy "kvičí", zřejmě coby pomyslné svině. Na rozdíl od ženského hlasu se mužský hlas přirovnává ke zvířecímu spíš jen v situacích, kdy se příměr zakládá na objektivní zvukové podobnosti, tj. například když muži štěkají rozkazy nebo když kvičí bolestí. Jedinou výjimkou, kterou jsem zaregistrovala, se zdá být přirovnání k žabímu kvákání: řečnící političky a politici jsou si zcela rovnocen...ni v tom, že "kvákají". Tento jev by si jistě zasloužil širší a podrobnější zkoumání. 13] Beardová tu cituje z článku The Speech of American Women, který Henry James napsal v roce 1906 pro časopis Harper`s Bazar. 14] V českém kontextu se typicky hovoří o "uječených babách", též o ukřičených ženských. Moderátorky bývají (na rozdíl od moderátorů) kritizovány za "uječený hlas" nebo označovány za "agresivní osobu s nepříjemným hlasem". Když si ženy stěžují na nějakou nespravedlnost (zvlášť na diskriminaci), uvozuje se jejich stížnost slovy, že "brečí" (např. "teď sama brečí, že jim někdo ubližuje" nebo dokonce "ono to brečí"), případně že "pláčou" - nejsou-li rovnou zesměšněny coby "plačky" (např. "plačka Drtinová"). 15] Oficiální název tohoto postu ve Velké Británii je ministryně pro ženy a rovnoprávnost (Minister for Women and Equalities) a v současné době ho zastává Maria Millerová, která je současně ministryní pro kulturu, média a sport (neboli další mocensky nevýznamné sféry). 16] Na českém internetu se o ženách, které se v konkrétních otázkách odváží veřejně zpochybnit společenský konsenzus (ať už proto, že jsou to feministky, anebo třeba zastánkyně domácích porodů), typicky tvrdívá, že jsou to "blbky", "tupé slepice" apod. Například v čtenářských poznámkách k novinovým článkům se samo slovo "feministky" zdá celkem dobrým prediktorem blízkého výskytu slova "blbky". V tomto případě se mi ale zdá, že Beardová dost možná podceňuje univerzálnost této argumentační strategie (tj. praxe označovat protivníka, s nímž nesouhlasím, za blbce - nezávisle na pohlaví). 17] Bullingdon Club je výlučný pánský klub, který byl založen kolem roku 1780 na Oxfordské univerzitě. Od počátku nechvalně proslul bujarými pitkami, při nichž byl tradičně "vybílen" dům či hostinské zařízení, kde se večírek konal (členy kluby se stávali jen aristokraté a bohatci, kteří si mohli dovolit uhradit vzniklé škody, případně se vyplatit ze soudních tahanic). Za svých studentských let byli členy této společnosti současný britský premiér David Cameron a jeho ministr financí George Osborne. 18] V podobném duchu se údajně nesly i výhrůžky, které obdržela starostka Prahy 2 Jana Černochová (jak o tom referovaly internetové Parlamentní listy), například: "[...] nechť ti hlava odetnutá a děloha z vagíny odřezaná zaživa, politická zrůdo!" 19] "Já už ti zavřu ústa," prohlašuje Chiron, když si odvádí Lavinii svolávající kletby na jeho hlavu (Shakespeare, Titus Andronicus, přel. Martin Hilský, Academia 2011, s. 934 [II. 3. 184]). Znásilněné a zmrzačené Lavinii se Chiron s Demetriem vysmívají takto: "DEMETRIUS: Máš-li čím mluvit, jdi a žaluj, kdo / tě znásilnil a vyřízl ti jazyk. CHIRON: Nebo to napiš, vyjev, co chceš říct, / dokážeš-li psát těmi pahýly. DEMETRIUS: Ať zkusí mluvit posunky a znaky. CHIRON: O vodu řekni si, umyj si ruce. DEMETRIUS: Nemá čím mluvit, nemá se čím mýt, / tak ji tu nechme, ať si v tichu chodí. CHIRON: Na jejím místě bych se oběsil. DEMETRIUS: Bez rukou by sis neuvázal provaz" (II. 4. 1-10). Paralela s Filoméliným příběhem je pak výslovně rozvedena v monologu Laviniina strýce Marka (II. 4. 26-50). 20] Beardová tu odkazuje na obraz Fulvie s Ciceronovou hlavou od ruského malíře Pavla Svědomského (1880).

Mary Beardová (1955) je profesorka klasické filologie na Newnhamské koleji Cambridgeské univerzity a profesorka starověké literatury v britské Královské akademii umění. Je považována za přední britskou odbornici na starověký Řím. Doktorát získala v roce 1982 za disertaci Státní náboženství za pozdní římské republiky. Studie založená na Ciceronových spisech. Debutovala knihou o Římě za pozdní republiky (Rome in the Late Republic, 1985), kterou vydala společně s Michaelem Crawfordem. V roce 2008 získala za svou knihu Pompeje. Život v římském městě Wolfsonovu cenu za historii (v roce 2010 moderovala stejnojmenný dokument na BBC2). Loni byla nominována na cenu kritiků (National Book Critics Circle Award) za knihu Jak čelit klasikům (Confronting the Classics, 2013). Zatím poslední autorčina kniha pojednává o smíchu ve starověkém Římě a měla by vyjít v létě 2014.