Blanka Kostřicová

Z Třebovského zápisníku

Vzkaz

Náš dům postavili v roce 1926 praděd s prababičkou - tak, aby v něm mohly v budoucnu bydlet jejich tři děti s rodinami: pro každou rodinu dvě místnosti, pro bábi s dědečkem jedna velká. A jedna koupelna v patře.

Dopadlo to všechno trochu jinak: prastrýc se oženil do New Yorku, prateta se provdala za války za budoucího odbojáře, jenž zahynul, a zůstala bezdětná vdova, babička se za války naopak rozvedla a zůstala v domě se svou jedinou dcerkou...

Každopádně: když jsem se narodila, žilo nás v domě, tehdy jen v bytě v patře, šest - celkem čtyři generace, prababičkou počínaje... Ta byla ročník 1890; vyprávěla nám jednou u vánočního stromku (rozsvíceného hořícími svíčkami), jak její babička a dědeček zemřeli za války na horkou nemoc, tři týdny po sobě... Za které války? ptali jsme se, a když jsme si představili nějakou hodně dávnou, byla to první světová... No, v šestašedesátým, odvětila bábi.

A každý v domě něco ohromně zajímavého dělal a u všeho jsem chtěla asistovat, pořád se něco natíralo, malovalo, spravovalo, řezalo a štípalo se dříví, uhlí skládalo do sklepa, šilo se a pletlo, vařilo a peklo, pralo v prádelně na mechanické pračce a máchalo ve velikém obezděném škopku, pod nímž se zatápělo, prádlo se věšelo v zimě na půdu, kde často zmrzlo na krustu, a v létě na šňůry natažené na zahradě mezi vysokými hrušněmi, jež sázel praděd; ty hrušně se na podzim ořezávaly a ze "zlodějů" či "vlků" se daly krásně vyrábět luky a šípy, hrušek se každý najedl dosyta a spousty se jich ještě zavařily, stejně tak rybíz, maliny, jahody; na zeleninových záhonech jsem od dětství nadšeně sedlačila; šupna na dvorku měla maličké okénko - pohled z něj byl tak pozoruhodný - a z její střechy se dalo dobře vylézt na pavláčku v mezipatře (stejně jako ze sousedního plotu), uvnitř plno tajuplných věcí... ovšem původně, za války, šupna sloužila jako kozí chlívek, i slepice tu hřadovaly, a ve sklepě, tajně - byl za to trest smrti -, husy na posadě, na zahradě samozřejmě též králíkárna, ale i včelín, protože za zahradou bývala veliká louka... máti vzpomínala, jak se vracívala domů ze školy, z gymnázia - které je z oken obrácených do ulice na dohled: přicházela městem, vešla do domu, odložila tašku, prošla chodbou - a byla na vesnici...

Za mého dětství už zvířata u domu nebyla, jen kanárek po prastrýci, ale všechno ostatní zůstalo, a mnoho hovorů a příběhů a povídání při svíčkách a petrolejce, když z úsporných prý důvodů vypínali soudruzi před Vánoci často proud, ale nám to nevadilo, měli jsme starodávné černé hodinky, v kamnech žhnulo a na nich tiše syčely veliké hrnce s vodou, která se ohřívala na nádobí anebo na koupání, a paměť člověka, který se pravděpodobně dožije jednadvacátého století, se vyprávěním a rodinnou soudržností a láskou protahovala daleko do minulosti...

(A v jednadvacátém století se začne všude mluvit o tom, že soužití už pouhých dvou generací je ostudou dětí a chybou rodičů, protože mladý člověk se má osamostatnit! Najít si své vlastní bydlení! Svou králíkárnu anebo včelín! Nevyužívat rodiče! Nežít v tzv. "mamahotelu"! - Protože to, že by se třeba lidé mohli mít rádi, že by chtěli spolu být, to už snad nikoho ani nenapadne...)

Náš dům se v prvním čtvrtstoletí své existence zcela samozřejmě nezamykal. Ani za války. "Ve válce," říkají pamětníci.

Zamykání začalo v roce 1951. V únoru zemřel praděd, a tím vznikly rodině - tehdy pěti lidem - podle komunistických zákonů tzv. nadměrné metry. Víc životního prostoru, než "velká strana" uznávala za vhodné občanům povolit. Pověřená pracovnice Městského národního výboru to přišla zdokumentovat.

"A co máte tady?" bušila pěstí na dveře vedoucí z mezipatra na pavlač.

"Jestli jste něco zatajili, tak uvidíte!!!"

Do bytu v přízemí byli vnuceni nájemníci. Kovaný soudružský pár se dvěma dcerami; když o sedmnáct let později, koncem srpna 1968, seděli mí rodiče na zahradě, na lehátku právě odložené Literární noviny, přišla k nim soudružka, ukázala bradou na Literárky a pravila zvysoka:

"Takový teď budou zavírat!"

Dopadlo to všechno trochu jinak: dům jsme nakonec rok na to získali šťastnou náhodou zase celý...

Právě soudruzi nájemníci v jedenapadesátém prosadili zamykání, přímo se zděsili, že toto není v domě zvykem... Asi věděli lépe, proč...

Ale když ještě v dobách nesoudružení a nezamykání, právě ve válce, odešli jednou všichni z domu do našeho ovocného sadu za městem, kdosi vstoupil, vyšel nahoru do prvního patra, do obýváku... Když se rodina vrátila, v obýváku na stole ležely dvě fotografie. Byli na nich lidé, které nikdo z rodiny neznal.

A nikdo se nikdy nedozvěděl, kdo tehdy, v roce 1943, položil fotky na stůl v obýváku a pokojně odešel.

Neumím

Dopis přišel asi tři týdny po odeslání mého.

"Rozvaž si uzel dobrého skutku, sestřičko Blanko. Tvá vzpomínka a přání neuvěřitelně potěšily v pozdním nevlídném podzimu života."

Taháme malé klády a větve dolů ze stráně, předtím je ještě na místě trochu zpracováváme sekyrkou; každá pracujeme na kousku lesa na dohled ostatních, ale přece dost sama, aby najednou mě v tom pozdním odpoledni na slunné pasece kdovíproč sevřela nevýslovná úzkost - první intenzivní existenciální prožitek devítileté světlušky na posledním skautském táboře v roce 1970... Stáhnu dolů kládu. Přebírá ji velká světluška, čtyřicátnice Boženka - jedna ze dvou hlavních vedoucích tábora. Zkušeným okem poznává, že cosi se přihodilo; promlouvá ke mně klidným, pevným, spolehlivým hlasem a já se pozvolna vracím z existenciálního tripu... A večer u táboráku slibuju na svou čest; Boženka mi na kapsu khaki košile připne slibový odznak s heslem světlušek: "Pamatuj!"

Procházím neosobními prostorami Domova pro seniory; zapomněla jsem se Boženky zeptat na číslo dveří, když mě v telefonu svým v šestaosmdesáti letech pořád pevným hlasem zvala: že prý mě nechce dlouho zdržovat, ale že by mi ráda dala nějaké snímky z tábora, které tam vyfotil její manžel Jarka - je v Domově s ní, dvaadevadesátiletý, a ty fotky by prý "potom" přišly do šrotu...

Asi před deseti lety jsem Boženku navštívila v chatové osadě, kde s manželem spokojeně žili v nevelké zděné chatce, les na dohled, potůček před stavením... Loňské pětaosmdesátiny ale už strávila tady.

Trefím ty dveře napoprvé.

"Nezvykli jsme si tu, Blanko." Boženka sedí v křesle u stolku, rozkládá fotografie; po mrtvici už se nemůže pohybovat bez chodítka (manžel má potíží ještě víc), myšlenky a řeč se však pohybují bystře; odpoledne plyne v souzvučném hovoru. Vzpomínáme. Nejenom na skautská léta.

Máti mi mnohokrát vyprávěla, jak na podzim 1938, po Mnichovu, byla kousek - tak tři sta metrů - za městem vytyčena státní hranice. (Závora přes silnici stála na rovince, kde silnice z jedné strany sousedila s velikou loukou - a když o něco později naučila moje babička svou šestiletou Haničku protektorátní popěvek "Pode mlejnem nade mlejnem / Hitler se pase / vem Jeníčku, vem flintičku / zastřel to prase", Hanička si právě na této louce představovala pasoucího se Hitlera.) Závora měla původně stát o těch zhruba tři sta metrů blíž, těsně za městem, hned za jeho poslední ulicí kolmou na onu hlavní silnici, ale když četníci přišli závoru instalovat, vyhrnuly se na ně ženy z té ulice vyzbrojené smetáky a zahnaly je o kus dál... Boženčina matka mezi nimi, dozvídám se teď.

Hovor plyne, čas je naplněn.

Boženka mě jde, s chodítkem, vyprovodit až ke vchodu.

"Neumím si, Blanko, představit, že tu budu jednou bez Jarky... Však ty bez maminky asi taky ne, viď?"

"Neumím, Boženko," odpovídám pravdivě, jako ta devítiletá světluška.

Boženka mi po skautsku podává levou ruku.

"Co myslíš, Blanko, bylo to naposled?"

"Boženko, až budeš mít chuť, zavolej a já zase ráda přijdu," pomíjím existenciální rozměr otázky.

Boženčin manžel zemřel půl roku po mé mamince.

Telefonuju Božence přání k Vánocům.

"Blanko, buď statečná, statečnější než já, mně to moc nejde... "

Hlas už, přece jen, na pevnosti trochu pozbyl.

Ani ten můj není dost pevný, klidný, spolehlivý. Na toto nestačí.

Na toto nestačíme, Boženko.

Buď zdráva a vše dobré. A neboj se. Ty se určitě bát nemusíš.

Člověk míní

Babiččin obývák pochází z roku 1939; dodnes je to náš parádní pokoj: sekretář, gauč s tmavožlutým přehozem, knihovna, prádelník, masivní stůl a čtyři židle - tady babička sedávala s Františkem Formánkem, s Františkem Navarou; tady začala psát Kroniku našeho rodu (17. XI. 1963 v 7 h večer - jak stojí v záhlaví první strany), tady se odehrávalo vše důležité: narozeniny všech obyvatel domu (tedy těch k rodině přináležejících, samozřejmě), Vánoce, svatební hostina babiččina, pratetina, prastrýcova i mých rodičů... a mnoho setkání, posezení, návštěv, hovorů...

O Vánocích stával v rohu místnosti, u okna zamrzlého ledovými květy, velký smrk - přinášel ho vždy babiččin bratranec-hajný - a na něm ozdoby povětšinou předválečné či těsně poválečné, částečně i novější; skřipce se svíčkami, prskavky... Dárečky zabalené do stále znovu používaných, vždy pečlivě a opatrně skládaných papírů - nejstarší z roku 1946, další z doby mého nejranějšího dětství, nejnovější tak z konce sedmdesátých let...

V obýváku bývalo též piano; šestiletá Hanička na něm hrála Tichou noc tak, že se skrčila pod ně, ruce zvedla nad hlavu, na klávesy, a po paměti hrála... Ještě docela nedávno hrála Tichou noc, jakož i koledy, po paměti - nevidomá... Nakonec piano prodala. A strojily jsme už jen větev ve váze a koledy jsem pískala na flétnu. Všechno ostatní zůstalo.

Loňské Vánoce... jsem přežila.

Letos jsem rozhodnuta. Uříznout smrček, který roste půl metru od rohu naší chaty a nemá šanci růst dál. Upevnit ho v obýváku do stojanu, ustrojit dávnými ozdobami, zachycenými na fotkách z Vánoc prvo- i druhorepublikových. Přidat i ty novější. I ty nejnovější dřevěné, které jsem koupila předloni. Připnout na větve skřipce se svíčkami. Postavit betlém. Na stůl tradiční vánoční ubrus. Do historických papírů zabalit dárečky pro přátele, kteří přijedou na besídku tříkrálovou a hromniční. Rozsvítit svíčky, zahrát na flétnu koledy.

Na podzim předtím zasadit tři jabloně.

Na jaře potom přerýt skomírající, žalostnou zahradu, kterou mi z poloviny pohltil plevel - houževnatý kerhart, bolševník velkolistý; vytrhat ho důkladně, do nejmenších kořínků, založit znovu zeleninové záhony - dva roky už tu nebyla úroda, poprvé, co dům domem stojí...

Měla jsem za to, že už nebude nikdy.

Zelenina ze zarostlých záhonů. Květiny na povadlých stoncích. Ovoce z pomrzlých stromů. Vánoční stromek. Prodaného piana zvuk.

Jsem rozhodnuta...

Nebude-li změněno.

Finská líska

Když sjíždím autem ze západních kopců do údolní Třebové, zpravidla v určitém místě zpomalím, pohlédnu na protilehlé svahy východní a očima najdu pahýl kdysi mohutné finské lísky, chráněného stromu, který se nesmí pokácet, a proto dosud osaměle ční v oceánu polí za městským hřbitovem.

Finskou lísku zasadil před bezmála sto lety můj praděd - uprostřed ovocného sadu, který stál v poli ještě se třemi či čtyřmi podobnými. K sadu vedla hluboká úvozová cesta - od statku, v němž se narodil pradědův tchán, otec mé prababičky. Dva bratři Honlové založili dvojstatek ve východním svahu, na samém kraji města; za stavením hned pole, úhledně a funkčně rozdělená mezemi, později v polích i zmíněné sady, na obzoru les; a úvozová cesta byla po letech těžkými polními vozy vyhloubena tak, že se zařízla do polí půldruhého metru hluboko a po ní jedoucí žebřiňák naložený fůrou sena nebylo z polí vidět... Travnaté břehy cesty porostlé polním i lučním kvítím a nahoře, po okrajích cesty, pěšinky pro chodce... právě po té pěšince šla za války moje babička do sadu se svou malou Haničkou, když tu přilétlo hejno hloubkových střelců a začalo je ostřelovat; svezly se z pěšinky na cestu a přitiskly se k jejímu břehu, Hanička pozorovala, jak v poli odlétávají vějířky hlíny tam, kam dopadaly kulky, až pak hloubkaři zase odlétli...

Hluboká cesta byla po kolektivizaci zavezena odpadem z městské skládky, aby tak mohla lépe sloužit potřebám družstevního hospodaření; meze rozorány, sady prozatím zůstaly.

Chodila jsem s rodiči do sadu po střepech a mezi rezavými kusy zemědělských strojů, ale nedalo se říct, že by za polozbořenou bránou sadu, kde jsme plnili veliké tašky ořechy a ovocem různých druhů a odrůd výborné chuti a sugestivních názvů (byla tu jablka croncelská i panská, řehtáče soudkové, sudetské renety, James Grieve i srpnové "žňovky", hrušky hardyovky, Klappovy máslovky, šidlenky, bosenské švestky, třešně chrupky...), nedalo se říct, že by tu začínal jiný svět: vše už bylo dost zanedbané, stromy a keře neprořezané, protože krom sklizně ovoce jsme sad už neudržovali - byli jsme my tři jen velmi málo způsobilí sadařské práce a sad byl beznadějně rozlehlý, neboť můj důkladný praděd myslel na své čtyři děti a jejich předpokládané rozvětvené rodiny, které se ovšem nakonec nevětvily, zůstali jsme my tři... a jen vzdálený příbuzný si sem chodil sekat trávu, otrhat trochu ovoce a bytelnou zděnou chaloupku se sklípkem původně na ovoce a půdou původně na seno zaneřádit svým harampádím; a skrz vysoký a hustý živý plot jako by sem prosáklo něco z okolního družstevního hospodářství. Nezačínal tu jiný svět, ale byly tu pořád zbytky vůní a otisky světa a života dávného, protože na "póle", jak se sadu u nás odjakživa říkalo, se chodilo vždy a se vším a po všem, póle bylo pevně spjato s událostmi dějinnými i rodinnými...

Počátkem osmdesátých let JZD usoudilo, že lán potřebuje totálně nepřerušený (o chráněnosti finské lísky nevěděli tehdy družstevníci ani my). Doba znárodňování už pominula, a tak jsme za póle a chaloupku dostali symbolickou částku (kdybyste to neprodali, voni by vám to stejně sebrali bez náhrady, prozradila mé matce důvěrně její spolužačka-pracovnice MNV; na tehdejší "voni" by byla krátká i farmářka Havránková).

Mohutná, košatá finská líska zůstala uprostřed lánu.

Často mi někdo později vyprávěl: víš, tam v polích je takovej strom, už zdálky mě vždycky přitahoval, vzal jsem k němu pár známejch a každýho dostal - chodím tam se psem - chodím k němu čerpat energii - chodím tam s kamarádkou/kamarádem - chodím si pod něj číst - jednou jsem pod ním usnula - ten strom je prej zázračnej a já si myslím, že fakt je... Když jsem občas na takovéto výpovědi reagovala sdělením, že je to naše finská líska, kterou sázel praděd, obvykle jsem vyvolala lehce nevěřícné zklamání. Takový strom přece nemohl nikdo zasadit, a už vůbec ne někdo konkrétní známý, takový strom tam přece prostě - je.

Asi před třemi lety začala finská líska chřadnout. Stárnout. Slábnout. Odcházet. Odlomily se hlavní větve koruny. Pahýl však přece zůstal. Silný kmen a jeho prodloužení, poslední větev deroucí se ještě pořád vzhůru...

A von i teď, jak je polámanej, zase na jaře vobrazil - slyšela jsem nedávno.

Ze západních kopců už bylo leckdy obtížné zbytek stromu objevit, opticky splýval s polem, ale nakonec... přece jen, oddechla jsem si vždy. Tak jsem jaksi... ne věřila, ne doufala, snad si spíš vymyslela, ne úplně vážně... anebo mi nějak samo přišlo na mysl... nevím. Dokud finská líska stojí... jsme tady.

Nakonec líska Haničku přežila.

Která z nás je asi na řadě teď...

Blanka Kostřicová (1961), prozaička, literární kritička a historička. Recenze, kritiky, eseje a studie publikovala mimo jiné v Hostu, A2, Literárních novinách, Listech, Bohemica Olomucensia či Bohemica litteraria. Knižní soubory: Ledovcová turistika (2007), Lyžařské povídky (2009), Dole a nahoře (2010), Kronika (2012).