Marta Pató

Maďarská kultura má logocentrickou povahu...

(Editorial)

Maďarská kultura má logocentrickou povahu a sklony vztahovat se k jazyku jako k hlubině bezpečnosti, k materiálu, který je subjektem i objektem národní a kmenové existence. Básnické slovo mělo ještě v polovině 20. století svou váhu a sílu řeči proroků a klasici maďarské poezie i jejich dilemata jsou stále pevně přítomni i v současném maďarském literárním kánonu. Jednotlivé literární artefakty jsou v maďarské literární tradici jednak sakralizovány, jednak znovu a znovu kontextualizovány. Takto se jeví průřez moderní maďarskou literaturou i v předkládaném výběru, který určili především samotní zastoupení překladatelé: Robert Svoboda, Jiří Zeman, Simona Kolmanová, Kateřina Šrubařová a Jonáš Hájek. Tento výběr proto začíná i končí básněmi. Nejmladšího ze zde uvedených básníků Gábora Lanczkora (1981) uvádí do češtiny Jonáš Hájek ve spolupráci s Lucií Szymanowskou, jejíž samostatné překlady tohoto básníka vyšly již dříve v polském internetovém časopise Pobocza. Úvodní báseň Frigyese Karinthyho (-) z roku 1930 dělí od těch Lanczkorových osmdesát let a v tomto výběru je kontextualizována hned nadvakrát. Jednak je zasazena vedle ukázky jednoho z vrcholů maďarského moderního básnictví, Knihy Jonášovy Mihálye Babitse (1883-1941), Karinthyho nyugatovského souputníka, jednak je v tomto bloku zařazena spolu s ukázkou z Opraveného vydání Pétera Esterházyho (1950), který právě na tuto, v maďarském povědomí dobře známou Karinthyho báseň ve svém románu odkazuje. Babitsova Kniha Jonášova je tradičně vykládána jako ukázka angažované poezie klasického filologa, pacifisty a básníka samoty a humanistických idejí, který usiloval o poctivou a nezávislou tvorbu v uzavření do své slonovinové věže, stupňující se barbarství jej však vyburcovalo k angažovanému výstupu. Občanská povinnost spisovatele zvednout hlas proti nepravostem je v tomto výběru z maďarské literatury aktualizována nejen již klasickou Jonášovou knihou, ale i prózami postmoderními. Ukázka z Opraveného vydání (2002) Pétera Esterházyho, které v těchto dnech vychází i v českém překladu, apeluje na ne/schopnost středoevropského člověka vyrovnat se s ponižováním, jemuž byl vystavován po několik generací, a zároveň snad je jistým příslibem, že nejde o chronickou záležitost. O angažovaný literární text usiluje také Márton Gerlóczy (1981), jehož zde uvádíme ukázkou z jeho autobiografické prózy Čekárna (2005). Celosvětový zájem o maďarskou literaturu a mezinárodní ocenění, která současná maďarská literatura sklízí (Nobelova cena pro Imreho Kertésze, úspěšné překlady maďarských autorů do světových jazyků a domáckost, s jakou se tito autoři pohybují především v německém prostředí) činí dojem, jako by tato dosud málo známá literatura vstala z popela. Přitom zakotvenost maďarské kultury v kontextu moderní literatury evropské a světové je patrná již z děl znovuobjevovaných autorů starších generací. Škola na hranici (1959, česky 1974, přeložila Míla Zadražilová) Gézy Ottlika (1912-1990) rozvíjí západoevropský typ vývojového románu z prostředí vojenské kadetky. Překlad volného pokračování tohoto románu, který vznikl v rámci semináře pořádaného pro české překladatele z maďarštiny, iniciovala lektorka tohoto kurzu Simona Kolmanová, vedle překladu Jiřího Zemana proto uvádíme i její krátkou úvodní studii. Kolmanová je ovšem sama především překladatelkou László Krasznahorkaiho (1954), jehož román Satanské tango (1985, česky 2003) se stal prostřednictvím filmového zpracování Bély Tarra (1994) kultovním dílem. V tomto výběru se Kolmanová věnuje Krasznahorkaiho rozsáhlému románu Háború és háború (1999, Vojna a vojna). Krisztinu Tóthovou (1967) Souvislosti uvedly již opakovaně, jako básnířku v překladu Lucie Szymanowské i jako autorku krátkých próz v překladu Jiřího Zemana. Jiří Zeman nyní tuto autorku představuje ukázkou z jejího prvního románu Akvárium (2013).

Texty psané pro děti bývají zvláště vzácným prostorem, v němž se jazyk uplatňuje jako aktér dobrodružné hry na poznávání skrytého. V tomto bloku uvádíme hned dva ze špičkových autorů píšících tak objevně a hravě, že jsou vyhledáváni dětskými i dospělými čtenáři. Klasika maďarské autorské pohádky Ervina Lázára (1936-2006) představuje Kateřina Šrubařová v textech z knihy Sedmihlavá víla (1974): "Překládat Lázára je pro mě jako vydávat se do Kulatého hranatého lesa na šifrovanou cestu za pokladem. Pronikat do tajů brilantních slovních hříček, nechat se unášet po stezkách precizně vypointovaných příběhů, moci naplno využít svou kreativitu při vymýšlení novotvarů, mořit se a potit nad propastmi mezi českou a maďarskou slovní zásobou. A pak, když se zadaří a slova do sebe správně zapadnou, bavit se spolu se zkušebními čtenáři. Tomu říkám znamenité překladatelské dobrodružství! Tradiční dilema doslovnosti a původnosti versus funkčnosti a originality za mě autor nesčetněkrát vyřešil sám: pouhé počeštění maďarských vět by v případě Lázárových jazykových taškařic plných lidové slovesnosti a absurdního humoru nedávalo mnoho smyslu, natož aby přinášelo čtenářský požitek. Chtě-nechtě, a po počátečním sebrání odvahy již převážně chtě, se stávám spisovatelkou i scenáristkou, a s pokorou a letmým ruměncem ve tváři se snažím vyrovnat úrovni tohoto velikána maďarské literatury, který mi v překladu Sedmihlavé víly umožňuje propojovat dvě veliké vášně: dětskou literaturu a maďarštinu." Svéráznou, hravě dobrosrdečnou poetiku rozvíjí ve svých textech také současný budapešťský básník a překladatel Dániel Varró (1977), kterého zde uvádí do českého prostředí Robert Svoboda vůbec poprvé básní "Ne, kdepak, ne" ze stejnojmenné básnické sbírky pro děti (2013) a ukázkou z loutkové divadelní hry Lyříček a epička (2009). Autorkou námětu a scénáře této loutkové hry je současná úspěšná budapešťská dramatička Borbála Szabó (1978).

Překladatelský výběr, který přináší na jednom místě ukázky všech tří literárních druhů, si samozřejmě nedělá nárok na úplnost a není jiný než subjektivní. Odkazujeme zde na knižní antologii Němá nauka stromů o spáse a další české překlady maďarských autorů připravované na Svět knihy, jehož je letos Maďarsko čestným hostem.

Marta Pató (1972), hungaristka, působí na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPce.