Jan Linka

Vypletá zahrádka

Když roku 1941 vyšel v ušlechtilé melantrišské edici Poesie výbor

E. A. Saudka z barokních německých básníků nazvaný Růže ran, stal se iniciačním zážitkem několika pokolení čtenářů pro poznání kultury českojazyčnému publiku blízké a zároveň vzdálené. Podobně vzdáleně blízkou je zdejšímu obyvatelstvu kultura polská, ale málokdo z kruhů nepolonistických u nás tuší, jak bohatou a nepřerušenou má polská poezie tradici.

Výbor z polské barokní poezie, pořízený zasloužilou a známou překladatelkou Vlastou Dvořáčkovou, má potenciál oslovit zdejší publikum podobně jako slavné "německé číslo". Je čtivě a kvalitně přeložen, neobtěžuje délkou ani složitostí děl nebo sáhodlouhými vysvětlivkami, soustředí se spíše na vtipnější pointované frašky, případně na obecně hodnotově i dnes přijatelné morálie anebo dobové eroticky laděné básně. Lapidárně řečeno - básně ve výboru působí především jako básně, nikoli jako soubor nudných výkladů o čemsi časově a tematicky dnešnímu čtenáři vzdáleném. Stručnost, svižné tempo a dobrý překlad vtahující do atmosféry básně jsou vděčnou branou k dalšímu zájmu českého čtenáře o to, co bylo před Mickiewiczem, a tedy i před Miłoszem, Herbertem nebo Szymborskou.

Dvořáčková vybrala pro prezentaci polského básnického baroka osm autorů a jeden anonymní text, přičemž poměrně pochopitelně sáhla i po svých už vydaných překladech. Výběr osob - Mikołaj Sęp Szarzyński (ok. 1550-1581), Daniel Naborowski (1673-1640), Jan Andrzej Morsztyn (1621-1693), Wacław Potocki (1621-1696), Wespazjan Kochowski (1633-1700), Zbigniew Morsztyn (ok. 1628-1689), Krzysztof Opaliński (1611-1655) a Anna Stanisławska (ok. 1652-1700/1701) - je reprezentativní, i když samozřejmě lze přemítat, proč nebyl zastoupen ten či onen básník, vždyť jen nejznámější polský výbor Poeci polskiego baroku (edd. Jadwiga Sokołowska a Kazimiera Żukowska, Warszawa 1965) nabízí přesně desetkrát více básníků a řadu autorsky neatribuovaných textů. Bádání o polském literárním baroku nebylo v minulém století nikdy natolik ideologicky zatíženo, jako tomu bylo u nás, a tak neudiví, že dnešnímu polštiny mocnému čtenáři je nyní dostupná ohromující spousta kvalitních novodobých vydání povětšinou úplných sbírek či rozsáhlých útvarů. Jen řada svazků barokní poezie vydávaných od roku 1995 ve varšavském Instytutu Badań Literackich Polské Akademie Nauk čítá k dnešnímu dni 41 skvěle edičně vypravených titulů a obdobné iniciativy se utěšeně rozrůstají v dalších polských univerzitních městech, neboť polské barokní literatuře se věnuje početná skupina odborníků, kteří dokázali vyhledat, zachránit, zpřístupnit a interpretovat impozantní množství materiálu.

Český čtenář naráží při četbě výboru na limity svého předporozumění. Polská poezie doby baroka nejen svou kvantitou, ale především svou kvalitou v ničem neustupuje velkým literaturám své doby - italské, francouzské, anglické, iberským -, ba hraje roli zprostředkovatelky kulturních hodnot ve Slezsku (několik slavných slezských německy píšících básníků umělo dokonce polsky!), Prusech či na dnešní Ukrajině, Bělorusku, Litvě a Lotyšsku, zatímco tehdejší české prostředí se mátožně zmítá v neschopnosti přijmout prvky dobové literární komunikace, mezi nimiž má v 17. století vernakulární (tj. domácí, místní) poezie výsostné postavení. Českému čtenáři, protože postrádá domácí zkušenost, zkrátka bude reprezentantem starší barokní poezie spíš William Shakespeare než jakýsi Polák, a tím je přednastavena i možnost výboru prezentovat rozsáhlejší nebo učenější a poeticky či jazykově náročnější poezii.

Autorka výboru se snaží českého čtenáře navnadit krátkými vypointovanými fraškami, vždyť i titul knihy přebírá od Wacława Potockého, jenž je ve výboru zastoupen právě tímto žánrovým útvarem. Potockého Ogród, ale nie plewiony byl typickým dílem své doby, silva rerum, směsí veršovaných dobových anekdot a zamyšlení, okamžitých básnických reakcí na každodenní události velké politiky i všednodenních starostí. Jeho frašky jsou založeny na zesměšňování identit autorem a většinovou společností nesdílených (Židé, katolický klérus, pravoslavní, muslimové, lékaři, právníci, ženy, plešatí muži apod.) a na glorifikaci identity vlastní (v jeho případě ariánské). Tyto texty kolovaly pouze v rukopise mezi omezeným okruhem čtenářů, neboť autor si byl dobře vědom, že nemohou vyjít tiskem. Ostatně většina dobové polské poezie kolovala v rukopisech, z autorů zastoupených ve výboru se významnějších tisků svých děl za života dočkali jen dva z nich, Opaliński a Kochowski, Szarzyński až dvacet let po smrti, ostatní pak byli objevováni širším čtenářským vrstvám teprve od 19. století, a to nejprve jako součást literární historie sloužící především národnímu mýtu. Od české situace se tento typ literární komunikace liší především prostředím, v němž bylo produkováno a sdíleno - všichni autoři (nejspíš kromě autora anonymního textu, který do výboru příliš nezapadá) jsou šlechtického původu, pocházejí často z významných (Morsztynové, Potocki), někteří dokonce z magnátských (Opaliński, Stanisławska) rodů, zastávají důležité postavení v dobové společnosti a pouze jeden z nich (Naborowski) je zde zástupcem měšťanstva, tedy vrstvy dominující českému kulturnímu prostředí raného novověku. Šlechta, zejména vyšší, se na českém literárním životě podílí až na výjimky takřka pouze v roli mecenášů - i zde tak cítíme výraznou sociální podmíněnost nastavení českého a polského literárního prostředí, a potenciálně tedy i čtenářské recepce.

Vedle frašek najdeme ve výboru meditativní texty Szarzyńského, psané nepochybně pod vlivem duchovních cvičení ignaciánského typu. Sępova lyrika opouští klasické literární vzorce reprezentované Janem Kochanovským vlastně již za arcipoetova života. Opalińského verše zase představují poezii s výrazným etickým poselstvím, navíc zajímavou z versologického hlediska, neboť se jedná o nerýmovaný třináctislabičný verš (jejž bohužel překlad nenapodobuje), který zvýrazňuje důstojnou vznešenost díla a který posléze proslavil Mickiewicz v Panu Tadeáši. Učenost rafinovaně promísená s hravou erotikou, ba až s obscénností, to jsou zase charakteristické vlastnosti veršů libertina francouzského stylu

J. A. Morsztyna, představitele toho typu literatury, k níž směřoval Hynek z Poděbrad, ale později v českém prostředí zcela nepřijatelné pro svou otevřenou erotičnost, a to bez ohledu na konfese. Texty Anny Stanisławské pak zaujmou niternou a dobově nezvyklou otevřeností popisu osobní tragédie první polské básnířky (nikoli spisovatelky - těmi jsou kněžna Gertruda [ok. 1025-1108], dcera polského knížete Měška II., autorka latinské modlitební knihy, a dále mystičky 16. a 17. století na čele s benediktinkou Magdalenou Mortęskou [ok. 1554-1631]).

Tak jako v případě ve výboru absentujících jmen lze spekulovat o tematické nebo žánrové pestrosti barokní poezie našich severních sousedů - chybí zde alespoň úryvek výpravné světské (např. Samuel Twardowski) nebo náboženské (např. Stanisław Herakliusz Lubomirski) epiky, v českém jazyce nedoložené dobově oblíbené emblematiky (např. Aleksander Teodor Lacki), selanek (např. Józef Bartłomiej Zimorowic) atd. atp., to však není výčitka překladatelce, leč výzva pro budoucí generace překladatelů barokní polské poezie, jimž možná právě tento výbor otevírá cestu k českému čtenáři.

Nakonec několik připomínek k překladu. Za nejproblematičtější považuju výskyt pojmu chlop (s. 16, 51, 68, 79, 97 × rolníci [s. 46], sedláci [s. 97]) v českém překladu, i když jsem si samozřejmě vědom složitosti překladu polského chłop (synonymně též kmieć) do češtiny, neboť dávný polský stavovský systém nebyl adekvátní českému. V raném novověku se však v českojazyčné literatuře běžně vyskytují pojmy sedlák, oráč, chlap v depreciativním užití a v básních přeložených ve výboru jde právě o zesměšnění této identity, stejně tak jako byli naopak v selském folklóru zesměšňovány identity vyšších vrstev obyvatelstva atd.

Sępovy básně platí daň simplifikaci originálu tam, kde by metaforický opis - dobovými čtenáři očekávaný a vyhledávaný jako doklad učenosti autora (a schopnosti čtenáře ho dešifrovat), vlastně jistý herní prvek - bylo nutné dnešnímu českému čtenáři podat ve formě vysvětlivky. Tak se místo "srogi [= ukrutný] ciemnoPIci Hetman" objevuje přímo sám "Satan" (Sonet IV.), místo "Twój wnuk, Jesse" se ocitá "Šalomoun" (Píseň VIII.) a místo dobových inspirativních živlů dnešní primitivní hmota ("tělo, jež je z hmoty utvořeno" × "z żywiołów" [Sonet V.]).

Právě proto, že překladatelka zdařile skloubila čtivost překladu s poměrnou věrností originálu, zarazí občasné otupení údernosti vysloveného opuštěním originálu, i když vhodný český ekvivalent by se nabízel: [neštěstí,] "holí bych ti natloukl, však bys ustoupilo" × "ażbyPI się kurzyło" [= až by se z tebe prášilo] (možnosti jsou různé, verš by bylo možné opřít klidně i o slovo "kouřilo"; s. 16); "tvůj portrét mám však ve svém srdci skryt" × "wyrytą" (nabízí se "vryt"; s. 21).

Některé problémy jsou spíše redakčního rázu. Strofické členění sonetů je možné přizpůsobit obvyklému úzu 4 + 4 + 3 + 3 (s. 8 a 9), spíš je vhodné zachovat původní členění 4 + 4 + 4 + 2 (s. 10), ale úprava by měla být jednotná, zvlášť jedná-li se o sonety jednoho autora. Proměna společenského klimatu přinesla mnohé změny, i ortografické, z monoteistického boha se opět stal Bůh, ale pro některé je identický s Kupidem ("se mnou láska hůře zachází [...] mne Bůh spoutal provazy" [ve vydání Dvořáčkové překladů Morsztyna z r. 1984 to učinil bůh]; s. 24), což je zjištění zajímavé v českém prostředí svou pravopisnou explicitou. Ale nakonec vždyť i toto střelhbité pachole může být někomu aspoň chvíli průvodcem na cestě z vypleté zahrádky do bujné Zahrady.

Zahrada, ale nevypletá. Verše básníků polského baroka. Příbram, Pistorius & Olšanská 2013. Vybrala a přeložila Vlasta Dvořáčková.