Martin Nodl

Glosy historické LI

Rekatolizace na Novém Městě pražském v době pobělohorské

Jsou témata, která přežívají v historickém povědomí v podobě mýtů, jež není třeba problematizovat, natož pak analyticky zkoumat. K takovým patří i pobělohorská rekatolizace. A přitom právě o rekatolizaci mimo šlechtické prostředí, respektive mimo prostředí duchovních i laiků Jednoty bratrské, toho víme až žalostně málo. Již z tohoto důvodu je kniha Olgy Fejtové Rekatolizace na Novém Městě pražském v době pobělohorské nesporným přínosem, přičemž by měla být čtena v kontextu neméně podnětné a přínosné, nedávno rovněž česky vydané monografie Alessandra Catalana o arcibiskupu Harrachovi.

Fejtové se v jejím výzkumu rozkrývá vztah mezi rekatolizačními tendencemi, vycházejícími ze dvou mocenských center (domácích zástupců vídeňské panovnické moci a nejvyšších hodnostářů katolické církve), která již od konce dvacátých let 17. století soupeřila s autonomními městskými radami, jež se po předbělohorském vzoru, tedy v myšlenkové kontinuitě, snažily zasahovat i do ryze náboženských otázek. Základní tendence rekatolizace byly podle autorky zformulovány do poloviny 17. století, přičemž neustálé opakování jen drobně upravených nařízení svědčí o tom, že jejich dopad do privátní sféry byl dosti omezený. Po polovině 17. století je však podle ní možné mluvit již pouze o upevňování rekatolizace v jejím konfesionalizačním významu. O tom, že se od konce dvacátých let 17. století střetával zeměpanský dohled s městskou autonomií v náboženských otázkách, přičemž onen autonomní přístup rok od roku převažoval, až nakonec "stát" na zásahy do náboženského života pražských měšťanů rezignoval, svědčí i nejasné vymezení kompetencí mezi světskými a církevními soudy. (To ale v městském prostředí nebylo žádné novum a pobělohorská doba v tomto ohledu opět pouze pokračovala v pozdně středověkém modu vivendi, posíleném konfesní rozrůzněností 16. století, kdy bylo téměř nemožné určit, která instituce má na koho dohlížet.) Důležité je ale v tomto ohledu autorčino zjištění, že v očích oněch mocenských center postupovala novoměstská městská rada vždy liknavě, ba přímo netečně, což se projevovalo absencí sankcí za odmítání konverze, umožnění uzavírat smíšené sňatky a svobodně provozovat řemeslo. Městská rada tak proti zájmům "státu" hájila své "poddané" v duchu předmoderní korporativní ochrany, patrné v podobném ohledu například již v procesech s heretiky ve

14. a 15. století. Tedy opět nic nového, konfesionalizaci navzdory.

Cesty, jak se dostat od úředních dokumentů, vyhlášek a nařízení, jejichž prostřednictvím se novoměstská rada pokoušela konfesionalizovat novoměstskou společnost, k privátní náboženské sféře jednotlivých měšťanů, jsou velmi omezené. Olga Fejtová je vidí především v souboru více než sedmi set testamentů a pozůstalostních inventářů, jež máme pro pobělohorské Nové Město pražské dochovány, a to jak z prostředí elit, tak ze světa řemeslnických středních vrstev. Nutno říci, že si je autorka vědoma limitu vypovídacích schopností testamentů a testamentární praxe jako takové. Proto své interpretace vnímá jako postihující pouze určitou tendenci. I z tohoto důvodu nezahlcuje svůj text zbytečnými statistickými daty a "přesnými" tabulkami, jimiž jinak bádání o testamentech zbytečně překypuje: přemíra neinterpretovatelných dat mnohdy odráží badatelskou bezradnost. Přinejmenším pozoruhodné je autorčino zjištění, že se typické projevy katolických forem zbožnosti ve větší míře uplatňují v testamentech a pozůstalostních inventářích až od osmdesátých let 17. století, kdy narůstá počet zbožných darů katolickým církevním institucím, včetně darů na chudé (ty jsou ale ve srovnání se středověkými stoletími překvapivě nízké, což ale může být ovlivněno jiným způsobem chudinské péče u jednotlivých měšťanů, mimo testamentární praxi). Druhým aspektem, který Fejtová podrobně sleduje, je vlastnictví knih v měšťanských domácnostech. Rozborem pozůstalostních inventářů doložila, že hluboko v polovině 17. století velká část katolických rodin vlastnila knihy protestantského původu, vytištěné povětšinou před rokem 1620. Na jedné straně toto velmi rozšířené vlastnictví nekatolické literatury starší produkce svědčí o tom, že rekatolizace zůstávala v Novém Městě pražském, a jistě nejen tam, na úrovni úředního, vnějškového dohledu a že neměla nic společného se systematickým vyhledáváním nekatolické literatury, jak si ho představujeme podle románů Aloise Jiráska. Vlastnictví katolické literatury zároveň dokládá, že v laickém prostředí byla hranice mezi nábožensky ortodoxním a nábožensky heterogenním velmi neostrá a že, alespoň co se týká vlastnictví a potažmo i četby nábožensko-vzdělavatelské literatury, panovala hluboko v 17. století konfesní tolerance. Spolu s tím si je ale autorka vědoma i skutečnosti, že nekatolická literatura nebyla z měšťanských knihoven vytěsněna i z toho důvodu, že se masivní produkce a především distribuce nábožensko-vzdělavatelské literatury rozvíjí až od osmdesátých let 17. století, tedy v době, kdy rekatolizační tendence nabývají nových forem a kdy, z ryze demografických důvodů, se stávají potenciálními recipienty a čtenáři takovéto literatury osoby, které již nemají žádnou individuální zkušenost, vlastní či přes rodiče, s obdobím, kdy panovaly zcela jiné, na principu tolerance založené poměry.

Olga Fejtová, "Já pevně věřím a vyznávám... " Rekatolizace na Novém Městě pražském v době pobělohorské. Praha, Scriptorium 2012.

Angažované dějepisectví

Padesátá léta dvacátého století patří ke klíčovým obdobím československého, spíše však českého dějepisectví. Na rozdíl od jiných humanitních oborů, které by ze své podstaty, protože jsou, ať chceme nebo nechceme, historické, měly reflektovat svoji vlastní genezi, činí tak historici v posledním desetiletí ve stále větší míře. Po prvních, nesmělých pokusech se čím dál častěji začínají objevovat analyticky pojaté práce, jež mnohdy provokují již svým názvem. Přesně to platí pro Angažované dějepisectví Vítězslava Sommera. Autor v této knize zkoumá proměny stranické historiografie v horizontu let 1950-1970. Jednoznačně přitom vychází z premisy, že historiografie byla v tomto dvacetiletí součástí politiky: reagovala na ni, podbízela se jí, ale zároveň ji i spoluvytvářela. V onom propojení dějepisectví s politikou přitom vidí základní limity historiografického bádání, které se podle jeho soudu do značné míry odrážejí i v naší dějepisné současnosti, a to především díky tomu, že "straničtí" historici, kteří se v šedesátých letech přiklonili k reformnímu komunismu, a tedy i, jak říká, k reformní historiografii, svými pracemi zformulovali dominantní příběh českého stalinismu, české reformy roku 68 i české normalizace let sedmdesátých a osmdesátých. S nadhledem sobě vlastním - ačkoli poněkud ahistoricky přiznává svůj obdiv a tlukot svého srdce pro socialistickou reformu konce šedesátých let - však soudí, že ona provázanost politiky a historie uvažování historiků dosti výrazně limitovala a nedovolovala jim jít vlastní cestou.

Sommer hodnotí vývoj stranické historiografie ve třech základních fázích. V prvních letech byla její úloha výrazně propagandistická. Její úkol spočíval v sepsání autoritativního a definitivního příběhu českého komunismu, jenž měl být vyprávěn nejrůznějšími formami: nejen deklarativně vědeckými pracemi, ale i prostřednictvím výstav či stálých muzeálních expozicí. Ve druhém období, jež bylo přímou reakcí na odhalení kultu osobnosti, se podle jeho názoru stranická historiografe institucionálně ukotvovala, zároveň se pak snažila odmítat vysloveně falzifikované výklady dějin a nastupovala na cestu reformní kritiky, která dominovala ve třetí fázi, kterou charakterizuje hledání "československé cesty k socialismu". Poněkud paradoxní přitom je, aniž by to Sommer zdůrazňoval, že v oné třetí, reformní fázi se stranická historiografie vracela do počátku padesátých let, i když v opačném gardu, kdy byla s politikou propojena téměř pupeční šňůrou. A právě ona provázanost s krachem reformního komunismu po srpnu 68 vedla i k pádu reformního stranického dějepisectví jako takového.

Pohlédneme-li na Sommerovu knihu jako celek, nemůžeme si nepovšimnout skutečnosti, že v ní dominují instituce. Ne že by jeho kniha byla vylidněná, jak se to často stávalo, když se přece začínalo po roce 89 psát o dějinách dějepisectví či o dějinách univerzit, přece jen je však zřejmé, že mnohem větší důraz klade na struktury než na jednotlivce. Na druhé straně je ale třeba přiznat, že bez důkladné analýzy institucí není možné pokročit k úvahám ad hominem, aby neulpěly na povrchu. Ostatně Sommer může mít před sebou odstrašující příklad jednoznačně nezdařilé "biografie" jedné z vůdčích osobností české historiografie padesátých a šedesátých let, Františka Grause. Tato "nebiografie" pregnantně ukázala, že není možné psát dějiny dějepisectví, aniž by historik rozuměl materii, o níž jeho "hrdina" sám bádal, stejně jako není možné pracovat nekriticky s výpověďmi pamětníků jako s nereflektovanými "fakty". U Sommera nic podobného nehrozí, protože jeho zájem se koncentruje výlučně na stranickou historiografii soudobých dějin. Na druhé straně však jeho výlučné zaměření na Zeitgeschichte přece jen představuje jistý limit. Napříště po mém soudu nebude možné neklást větší důraz na dějepisectví jako celek, a to především z toho důvodu, že v čele českého poválečného dějepisectví stáli medievisté, řídící jak akademický "historický ústav", tak vlajkovou loď, tedy Československý časopis historický. František Graus i Josef Macek se však v knize jen letmo mihnou, a to i přesto, že některé jejich ideologické texty byly formativní povahy jak v padesátých letech, tak i na konci následujícího desetiletí - vzpomeňme kupříkladu Grausovy reflexe krize historického vědomí či jím iniciovanou knihu Naše živá a mrtvá minulost. Neříkám, že by se důrazem na historiografii jako celek změnilo vyznění Sommerovy práce. V některých ohledech by se však možná přinejmenším ukázalo, že ono propojení s politikou šlo v šedesátých letech proti proudu modernizujícího se dějepisectví, jehož ozvuky k nám ze Západu postupem doby pronikaly, a že užívání pojmu reformní historiografie má své výrazné limity, přičemž podstata pojmu reformní netkví v metodologické rovině, nýbrž pouze v rovině pokusu o demokratizaci socialismu.

Vítězslav Sommer, Angažované dějepisectví. Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970). Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2012.