Hans Christian Andersen

Stín

V horkých zemích, tam panečku dovede slunce pořádně připalovat! Lidi jsou tam úplně mahagonově hnědí, a v zemích, kde mají horko úplně největší, tam slunce opálí lidi na černochy. Jeden učenec ze studených krajů se však vypravil jen do těch horkých. Myslel si, že si tam bude moci pobíhat po ulici, jak byl zvyklý z domova, ale kdepak, to si musel hezky rychle odvyknout. Stejně jako všichni rozumní lidé zůstával přes den v domě, okenice i dveře měl od rána do večera zavřené, vypadalo to, jako když celý dům spí nebo nikdo není doma. Úzká ulička s vysokými domy, kde bydlel, byla taky postavená tak, že tam slunce pražilo celý den, opravdu to nebylo k vydržení. - Ten učený člověk ze studených krajů byl mladý a chytrý, a připadalo mu, že vysedává v rozpálené peci. Hrozně ho to sebralo, byl všecek vyhublý, i jeho stín se scvrkl, takže byl mnohem menší než doma, i ten slunce sebralo. - Ožili až večer, teprve když slunce zapadlo.

Byl to opravdu zábavný pohled: jakmile přinesli do pokoje lampu, roztáhl se stín po zdi až nahoru, dokonce i po stropě, tak moc se prodloužil, musel se totiž protáhnout, aby nabral sil. Učenec vyšel na balkon, aby se taky trochu protáhl, a když se v nádherném čirém vzduchu ukázaly hvězdy, bylo mu, jako by opět obživl. Na všechny balkony v ulici - a v teplých krajích je balkon před každým oknem - vycházeli lidé, protože dýchat se musí, i když je člověk zvyklý být jako mahagon. A jak bylo všude hned živo, nahoře i dole. Ševci a krejčíci, všechno se to vystěhovalo na ulici, stolky a židličky vynesli, lampy zářily, ano tisíce lamp se rozzářilo, tamhle povídali, tamhle zase zpívali, lidi se procházeli, kočáry jezdily, osli šlapali cilililink, nosí totiž zvonečky, za zpěvu nábožných písní se pohřbívali zesnulí, uličníci házeli bouchací kuličky, kostelní zvony vyzváněly, jo, panečku, tam bylo na ulici pěkně živo! Jen v jednom jediném domu bylo naprosté ticho, a to přímo naproti učenci z cizích krajů - a přece tam někdo žil, vždyť na balkoně byly květiny, nádherně rostly ve slunečném vedru, a to by bez zalévání přece nemohly, takže někdo je zalévat musel, a musel tam tedy někdo být. Však se tam s večerem taky otevíraly dveře, ale uvnitř bylo tma, aspoň v předním pokoji, jen zevnitř odněkud zněla hudba. Učenci z cizích krajů připadala naprosto jedinečná, ale možná si to jen namlouval, protože mu v teplých krajích vůbec všecko připadalo jedinečné, jen to slunce kdyby tolik nepražilo. Domácí říkal, že neví, kdo má ten dům naproti pronajatý, jak je den dlouhý není tam prý nikoho vidět, a co se té hudby týká, ta mu připadá příšerně nudná. "Jako by tam někdo cvičil jeden kousek a nemohl ho dohrát, pořád jeden a týž kousek. 'Dohraju to,' říká si určitě, jenže to nedohraje nikdy, ať hraje jak dlouho chce."

Jednou v noci se cizí učenec probudil, měl totiž otevřené dveře na balkon, záclona se zvedla ve větru a jemu připadalo, že z balkonu odnaproti vychází podivuhodná záře, všechny květiny svítily jako plameny těmi nejkrásnějšími barvami, a uprostřed květů stála krásná štíhlá panna, i ona jako by svítila. Úplně ho to řezalo do očí, taky je teď strašně doširoka otevřel a vytrhl se ze spaní. Jedním skokem byl z postele, tichounce si stoupl za záclonu, ale panna byla pryč i záře byla pryč, květiny vůbec nesvítily, jen se pěkně pnuly jako vždycky. Dveře byly pootevřené a z hlubin domu měkce a krásně zaznívala hudba, až do těch nejsladších představ jej unášela. Až jako nějaké kouzlo mu to připadalo, a kdopak to tam jen bydlí? Kdepak má ten dům vůbec vchod? Celé přízemí je to krámek vedle krámku, a tam přece nemůžou lidi procházet dovnitř a ven.

Jednou večer seděl cizí učenec na balkoně, v pokoji za ním svítila lampa, a tak bylo jen přirozené, že si jeho stín přešel na zeď přes ulici, klidně seděl přímo naproti mezi květinami na balkoně, a když se cizí pán pohnul, pohnul se i stín, tak to totiž dělává.

"Mám dojem, že můj stín je to jediné živé, co je tam naproti vidět," podivoval se učenec. "Podívejme se, jak způsobně si tam sedí mezi kytičkami, dveře jsou trochu pootevřené, teď by mohl být stín tak laskav a zajít se tam dovnitř poohlédnout a pak mi přijít povědět, co tam viděl. Jistě, taky bys mohl být trochu užitečný," zažertoval, "tak buď tak hodný a jdi dál. Tak co, půjdeš?" a pokývl na stín a stín pokývl také. "No tak jdi, ale ne aby ses mi ztratil!" A cizí pán vstal a jeho stín na balkonu naproti vstal také. Cizí pán se otočil a stín se otočil také. A kdyby byl někdo hodně všímavý, zřetelně by uviděl, že právě ve chvíli, kdy cizí pán vešel do pokoje a spustil za sebou dlouhou záclonu, vešel stín na druhé straně pootevřenými dveřmi z balkonu dovnitř.

Ráno si učenec vyšel ven, že se nasnídá a přečte si noviny. "Ale, copak?" povídá, sotva vyšel na slunce, "vždyť já nemám stín! Tak on opravdu večer odešel a už se nevrátil. To je ale mrzuté!"

Opravdu ho to zlobilo, ani ne proto, že stín byl pryč, ale protože znal příběh o člověku bez stínu, a ten u něho doma ve studených krajích znal kdekdo, a kdyby se náš učenec teď vrátil domů a vyprávěl svůj vlastní příběh, říkali by, že opisuje, a to on přece nemá zapotřebí. Rozhodl se proto, že o tom nebude vůbec mluvit, a to bylo velice rozumné.

Večer si opět vyšel na balkon, světlo si velice správně postavil rovnou za sebe, protože věděl, že stín chce vždycky mít vlastního pána jako stínidlo, ale stín ne a ne přilákat, dělal velikého, dělal malého, ale stín nikde, neobjevil se. Učenec pravil: "Hm, hm," ale nebylo to nic platné.

Mrzutá věc, jenže v teplých krajích všechno ohromně rychle roste, a za týden si s velkým potěšením všiml, že mu z nohou roste nový stín, po tom starém tam asi musel zůstat kořen. Za tři týdny už měl stín docela slušný, a když se vydal na cestu domů do severních krajů, rostl stín cestou víc a víc, až byl nakonec tak dlouhý a tak veliký, že půlka by bývala bohatě stačila.

Pak přijel učenec domů a psal knihy o tom, co je ve světě pravda, co je dobro a co krása, a plynuly dny a plynuly roky, až uplynulo mnoho let.

Jednou večer takhle sedí doma, a vtom někdo tichounce zaťuká na dveře.

"Dále," řekne, ale dveře se neotevírají. Jde tedy otevřít sám a uvidí před sebou človíčka tak kromobyčejně hubeného, že se mu skoro udělalo nevolno. Jinak byl ale velice vybraně oblečený, musel to být někdo vznešený.

"S kým mám tu čest?" zeptal se učenec.

"Jistě, já jsem si to hned myslel," povídá ten uhlazený pán, "tedy že mě nepoznáte. Ztělesnil jsem se tolik, že jsem z masa a kostí a jsem oblečený. To jste si asi nemyslel, že mě uvidíte takhle při síle, co? Vy snad nepoznáváte svůj starý stín? Myslel jste si patrně, že už se neobjevím. Jenže mně se vedlo neobyčejně dobře, co jsem u vás byl naposledy. Jsem teď velice zámožný! Kdybych se měl ze služby vykoupit, tak prosím, můžu," zacinkal celým svazkem vzácných pečetítek, která měl na řetízku u hodinek, a pak si prostrčil ruku tlustým zlatým řetězem, který měl kolem krku. A jak se mu na prstech blýskaly briliantové prsteny, a všechno to bylo opravdické!

"No ne, nemůžu se vůbec vzpamatovat," žasl učenec, "copak tohle jen znamená?"

"To víte, běžné to zrovna není," pravil stín, "ale však vy taky nepatříte zrovna k obyčejným lidem, no a já, jak sám nejlíp víte, jsem od dětství kráčel ve vašich stopách. Jakmile jste usoudil, že jsem natolik zralý, abych vykročil do světa sám, vydal jsem se po svých vlastních cestách. Žiju v nejpřepychovějších poměrech, ale najednou na mě padl jakýsi stesk, zatoužil jsem vás ještě jednou uvidět, než umřete, vy totiž umřete, a taky jsem se chtěl znovu shledat s těmito kraji, to víte, vlast, tu má člověk vždycky rád. - Vím, že už máte jiný stín, dlužím vám něco, nebo snad jemu? Prosím, stačí říct."

"Ne, jsi to opravdu ty!" žasl učenec, "to je tedy opravdu nanejvýš pozoruhodné. To by mě bývalo nikdy nenapadlo, že se můj vlastní stín vrátí v lidské podobě."

"Jen mi povězte, kolik mám zaplatit," pokračoval stín, "já totiž nemám rád dluhy, a to jakékoli."

"Co to povídáš," mávl učenec rukou, "jaképak dluhy, buď si naprosto svobodný, ani nevíš, jak mě tvé štěstí těší. Tak se přece posaď, příteli starý, a pověz mi aspoň, jak se to všechno seběhlo a co jsi uviděl u těch sousedů naproti, tam v teplých krajích."

"Ano, povím vám to," posadil se stín, "ale vy mi zase musíte slíbit, že tady ve městě, ať na mě narazíte kde chcete, nikomu nepovíte, že jsem býval váš stín. Mám totiž v úmyslu se zasnoubit. Snadno uživím víc než jen jednu rodinu." -

"Můžeš být úplně klidný," pravil učenec, "nikomu nepovím, kdo opravdu jsi: ruku na to. Slibuju ti to, a slovo dělá muže."

"A slovo muže dělá stín," řekl stín, co jiného se od něho taky dalo čekat.

Ale jinak bylo opravdu pozoruhodné, jak dokonale lidskou podobu měl: byl celý v černém, nejkvalitnější černé šaty, lakýrky a skládací cylindr, stačilo zmáčknout a zbyla jen střecha a placaté dýnko, nemluvě o tom, co už víme, totiž že měl přívěsky, zlatý řetěz kolem krku a briliantové prsteny. Ano, stín byl vskutku neobyčejně vybraně oblečen, a šaty nakonec, nic naplat, dělají člověka.

"Tak, a teď budu vyprávět," pravil stín a oběma nohama v lakýrkách pěkně dupl a pořádně přišlápl rukáv učencova nového stínu, ležel mu u nohou jako pudlík. Udělal to buď z nadutosti, nebo aby se nehýbal a poslouchal. A ležící stín ležel a ani se nehnul, aby mu nic neuniklo. Jistě chtěl vědět, jak to zařídit, kdyby se chtěl taky udělat pro sebe a být svým vlastním pánem.

"Jestlipak víte, kdo to bydlel v tom domě naproti?" zeptal se stín a pokračoval: "Byl to ten nejkrásnější soused na světě, bydlela tam Poezie! Byl jsem tam tři neděle, a to má, pane, stejný účinek, jako byste byl živ tři tisíce let a přečetl všecko, co kdo kdy napsal a složil.To vám říkám já a mně můžete věřit. Všecko jsem viděl a všecko vím."

"Poezie!" vykřikl učenec, "ano, ano - ta často ve velkých městech žije jako poustevník. Tak Poezie! Ano, zahlédl jsem ji, jen na okamžíček, ale to jsem měl ještě spánek v očích. Stála na balkoně a svítila jako svítí polární záře. Povídej, povídej! Byl jsi na balkoně, vešel jsi do dveří a -  - !"

"A byl jsem v předpokoji," pravil stín. "Vy jste totiž pořád seděl naproti a díval jste se na druhou stranu jen do předpokoje. Nebylo tam vůbec světlo, jen takové přítmí, ale otevíraly se tam pak dál jedny dveře za druhými v dlouhé řadě komnat a síní, a tam se svítilo, kdybych býval vešel až dovnitř k té Panně, bylo by mě to světlo porazilo, jenže já byl rozvážný a dával jsem si načas. Tak se na to musí, pane!"

"A co dál?" zeptal se učenec.

"Všechno jsem viděl, a taky vám to povím, ale - rozumějte, není to snad pýchou, jenom - jsem teď přece jen svobodný, mám rozsáhlé znalosti, už vůbec nemluvě o mém vysokém postavení, mých znamenitých poměrech - zkrátka a dobře, byl bych moc rád, kdybyste byl tak laskav a mohl mi vykat."

"Velice se omlouvám," zvolal učenec, "starý zvyk, nemůžu se ho zbavit. - Máte naprosto pravdu, budu si to pamatovat. A teď už mi povíte všechno, co jste viděl?"

"Všechno," přisvědčil stín, "neboť jsem všechno viděl a všechno vím."

"Jak to vypadalo v těch nejskrytějších komnatách?" ptal se učenec. "Bylo to tam jako ve svěžím lese? Bylo to tam jako v posvátném chrámu? Byly ty komnaty jako hvězdojasná obloha, když na ni hledíme z vysokých hor?"

"Bylo tam všechno," odpověděl stín. "To víte, až úplně dovnitř jsem nevešel, zůstal jsem v předpokoji v přítmí, ale měl jsem tam výborný výhled, všechno jsem viděl a všechno vím. Byl jsem u dvora Poezie a dostal jsem se až do předpokoje."

"Ale co jste tedy viděl? Procházeli těmi velikými komnatami pravěcí bohové? Bojovali tam starodávní hrdinové? Hrály si tam milé děti a vyprávěly, co se jim zdálo?"

"Říkám vám, byl jsem tam, chápete, viděl jsem všechno, co je tam k vidění. Kdybyste tam býval přišel vy, nestal by se z vás člověk, ze mě ale ano, a navíc jsem poznal svou nejniternější povahu, to, co je mi vrozené, totiž spřízněnost s Poezií. Ano, dokud jsem byl u vás, neuvažoval jsem o tom, ale rozumíte, pokaždé když vycházelo a zapadalo slunce, byl jsem tak podivně veliký, a ve svitu měsíce jsem byl málem zřetelnější než vy, tenkrát jsem nechápal svou povahu, až teprve v předpokoji se mi rozsvítilo: stal jsem se člověkem. - Vyšel jsem odtamtud vyzrálý, jenže to vy už jste v teplých krajích nebyl. Jako člověk jsem se styděl, jak to chodím, potřeboval jsem boty, ošacení, veškerý ten nátěr lidství, co dělá člověka poznatelným. - A tak jsem se uchýlil - ano, vám to povím, vy to nedáte do knížky -, uchýlil jsem se tedy k sukni jedné báby perníkářky a schoval jsem se pod ni. Ženskou ani nenapadlo, co všechno ukrývá. Teprve večer jsem se vydal ven, pobíhal jsem po ulicích v měsíčním svitu, roztahoval jsem se po zdech, to vám tak krásně šimrá v zádech! Nahoru a dolů jsem se rozbíhal, nakukoval jsem do těch nejvyšších oken, do salonů i na střechu, nakukoval jsem do míst, kam nikdo nevidí, a viděl jsem, co nikdo jiný nevidí, co nikdo vidět taky nemá! Řeknu vám, ten svět je v podstatě ničemný. Ani bych se býval nestal člověkem, kdyby nepanoval všeobecný názor, že to stojí za to. Já vám viděl věci naprosto nepředstavitelné, u ženských, u mužských, u rodičů, a dokonce i u těch milých, jedinečných dětiček. Viděl jsem," pokračoval stín, "co nikdo nesmí vědět, ale co kdekdo strašně vědět chce, totiž nějakou ohavnost na toho druhého. - Pane, já psát noviny, ty by šly na dračku! Jenže já vždycky napsal tomu člověku, co se ho to týkalo, a to byste koukal to zděšení všude, kam jsem přišel. Jak se mě všichni báli! A jak neobyčejně rádi mě měli! Profesoři ze mě dělali profesora, krejčí mi nutili nové šaty, to byste koukal ten šatník, mincmistr mi razil nové mince a ženské horovaly, jaký jsem krasavec - a tak se ze mě stal takový chlap, jaký jsem. A teď se s vámi loučím, zde prosím má vizitka, bydlím na slunečné straně, a jsem vždycky doma, když prší." A stín odešel.

"To je tedy podivuhodné," říkal si učenec.

Ubíhaly dny, ubíhaly roky, a pak se stín objevil zas.

"Tak jak se vede?" zeptal se.

"Ani se neptejte," vzdychl učenec. "Píšu o pravdě, o dobru a o kráse, ale nikdo o takových věcech nechce ani slyšet, jsem z toho úplně zoufalý, protože mi na tom moc záleží."

"Tak to já ne," na to stín, "já pěkně tloustnu, a tak to má být, to má mít člověk na mysli. Vy se ve světě nevyznáte, a pak je vám z toho nanic. Musíte si někam vyjet. Já se v létě chystám na cestu, co takhle jet se mnou? Společníka bych docela uvítal. Pojeďte se mnou, jako stín. Bude mi velikým potěšením vzít vás s sebou, cestu hradím."

"To už snad přece jen zacházíte trochu moc daleko," kroutil učenec hlavou.

"Jak se to vezme," odpověděl stín. "Cesta by vám ohromně prospěla. Když mi budete dělat stín, budete mít na cestě všecko zdarma."

"No dovolte," zvolal učenec.

"Tak to na světě chodí," nedal se stín vyvést z míry, "a bude chodit." A odešel.

Učenci se nevedlo pranic dobře, žal a trápení ho pronásledovaly, a to, co vykládal o pravdě, dobru a kráse, bylo pro většinu jako růže pro krávu. Nakonec už z toho dočista onemocněl.

"Vy už opravdu vypadáte jako stín," říkal mu kdekdo, a učenci přeběhl mráz po zádech, protože mu to hned něco připomnělo.

"Do lázní byste měl jet," radil mu stín, když přišel na návštěvu, "jiná pomoc není. Vezmu vás s sebou, jen tak, ze staré známosti. Náklady hradím, vy to pak sepíšete a po cestě mě budete trochu bavit a rozptylovat. Musím totiž do lázní, nějak mi vousy nerostou, jak by měly, to je taky nemoc, protože bez plnovousu se dneska člověk neobejde. Mějte rozum, víte, jaká je to nabídka, pojedeme jako přátelé."

A tak se vydali na cestu, stín byl pánem a pán stínem. Jeli spolu kočárem i vlakem, jeli spolu na koni, chodili spolu pěšky, vedle sebe, za sebou, podle slunce, a stín vždycky věděl, jak zaujmout místo pána, ale takhle o tom učenec neuvažoval. Měl dobré srdce, byl laskavý a milý, a tak jednoho dne stínu řekl: "Když už jsme se takhle na cestách spřátelili, navíc jsme přece jenom od dětství vyrůstali spolu, nemohli bychom si připít na tykání, je to přece jenom takové důvěrnější."

"Vidíte, na tom něco je," pokyvoval stín, jenže pánem byl teď ve skutečnosti on. "Říkáte to upřímně a myslíte to dobře, já to budu myslet zrovna tak dobře a upřímný budu taky stejně. Jako učený člověk jistě víte, jak je to v přírodě podivně zařízené. Někteří lidé se třeba nedokážou dotknout šedivého papíru, hned se jim udělá špatně. Jiným zase projede až do morku kostí, když zaskřípáte hřebíkem po skle. A já mám přesně takový pocit, když slyším, jak mi tykáte, mám takový pocit, jako by mě mé bývalé postavení u vás tisklo k zemi. Chápete jistě, že je to jen takový pocit, že to není pýcha. Nemůžu vám dovolit, abyste mi tykal, ale rád budu tykat já vám, tak budeme mít aspoň půl hotovo."

A tak začal stín svému bývalému pánu tykat.

"To je tedy opravdu hrůza," říkal si učenec, "já mu mám vykat, a on mi tyká," ale musel si to dát líbit.

Pak přijeli do lázní. Byla tam spousta cizích hostů a mezi nimi taky jedna krásná princezna. Trpěla vážnou nemocí, a sice že příliš dobře viděla, a to ji moc a moc trápilo.

Okamžitě si taky povšimla, že nově příchozí je úplně jiný člověk než všichni ostatní. "Je prý tady kvůli vousům, aby mu pořádně rostly, jenže já vidím tu pravou příčinu, nevrhá totiž stín."

Vyvolalo to v ní zvědavost, a tak se na promenádě s tím cizím pánem hned dala do řeči. Jako královská dcera nemusela dělat žádné velké okolky, a řekla rovnou: "Vy máte zvláštní nemoc, nevrháte stín."

"Vaše královská Výsost se znamenitě rychle uzdravuje," pravil stín. "Vím, že vás trápí příliš dobrý zrak, ale už se to upravilo, uzdravila jste se, to jen já mám tak naprosto neobvyklý stín. Nevidíte snad toho člověka, co chodí pořád se mnou? Ostatní lidé mají obyčejný stín, ale já obyčejné věci nemám v oblibě. Sluhovi dává pán na livrej lepší látku, než nosí sám, a tak i já jsem svému stínu dovolil, aby se našňořil a polidštil. Vidíte, že jsem mu dokonce povolil i jeho vlastní stín. Je to velice nákladné, ale já si občas taky rád něco dopřeju."

"Cože?" řekla si princezna, "že bych se byla opravdu už uzdravila? Tohle jsou ty nejlepší lázně vůbec! Ta voda má v dnešní době opravdu zcela podivuhodnou moc. Ale ještě odtud neodjedu, protože teď tady teprv bude zábava, ten cizí pán se mi nadmíru zamlouvá. Jen aby mu nenarostly ty vousy, protože to by pak odjel."

Ve velké plesové síni tančila večer královská dcera se stínem. Princezna byla lehounká, ale on byl ještě lehčí, takového tanečníka ještě neměla. Pověděla mu, z které země je, a on tu zemi znal, už tam také jednou byl, jenže to ona zrovna nebyla doma, díval se jí totiž do oken, nahoře i dole, ledacos tam taky uviděl, a tak dovedl královské dcerušce jaksepatří odpovídat a dělat různé narážky, že se nestačila divit. Tohle musí být ten nejmoudřejší člověk na světě! Ohromnou úctu k němu získala, co ten všecko neví, a když spolu tančili zas, zamilovala se do něho. Stín to hned poznal, protože se přestala koukat skrz něj. Pak spolu tančili ještě jednou, a to už to měla málem na jazyku, ale přece jen byla rozvážná, pomyslela na svou zemi a své království a všechny lidi, co jim jednou bude vládnout. "Moudrý člověk to je," říkala si, "a to je v pořádku, krásně tančí, a to je taky v pořádku, ale jestlipak má opravdu důkladné znalosti, to je totiž zrovna tak důležité. Musím ho vyzkoušet." A tak se ho pomaloučku polehoučku začala vyptávat na to snad nejobtížnější ze všeho. Sama by na to bývala nedovedla odpovědět, a stín se zatvářil prapodivně.

"Tak, a na to odpovědět nedovedete," pravila královská dcera.

"To už jsem uměl jako malý kluk," usmál se stín, "dokonce bych řekl, že na to by dokázal odpovědět i můj stín tamhle u dveří."

"Váš stín!" hlesla královská dcera, "to by bylo tedy opravdu nanejvýš zvláštní."

"Netvrdím to sice zrovna s určitostí," připouštěl stín, "ale řekl bych, že dokázal, to víte, chodí za mnou a poslouchá mě už takových let. Ale jistě mi, Vaše královská Výsosti, dovolíte, abych vás upozornil na jednu věc. Je totiž nesmírně pyšný, že se může vydávat za člověka, a jestliže má mít tu správnou náladu - a to musí, když má odpovědět správně - musíte s ním jednat úplně jako s člověkem."

"To se mi líbí," přikývla královská dcera.

A šla k učenému pánovi u dveří a začala s ním hovořit o slunci a měsíci a o lidském zevnějšku i nitru, a on odpovídal nanejvýš chytře a dobře.

"Co to musí být za člověka, když má tak moudrý stín!" říkala si. "Bylo by pravým požehnáním pro můj lid i mé království, kdybych si ho vybrala za chotě - a to taky udělám!"

A brzy se dohodli, královská dcera i stín, ale nesměl se to nikdo dozvědět, dokud se princezna nevrátí do svého království.

"Nikdo, dokonce ani můj stín," pravil stín, protože už měl v hlavě všelijaké záměry.

Pak už byli v zemi, kde vládla královská dcera, když byla doma.

"Tak poslouchej, příteli milý," pravil stín učenci, "já jsem teď šťastný a mocný jako nikdo, a tak bych rád i pro tebe udělal něco obzvláštního. Budeš žít navždy u mě na zámku, budeš se mnou jezdit v mé královské ekvipáži a budeš dostávat ročně sto tisíc tolarů. Ale za to si musíš dát ode všech říkat stín. Nesmíš prozradit, že jsi býval někdy člověkem, a jednou ročně, když budu sedět ve slunečním svitu na balkoně a ukazovat se národu, budeš mi ležet u nohou, jak se na stín sluší. Mohu ti totiž sdělit, že si beru královskou dceru za ženu a svatba bude dnes večer."

"Ne, tak to už je opravdu trochu moc," pravil učenec, "to nehodlám a to neudělám. To by znamenalo podvádět celou zemi i královskou dceru. Řeknu všechno! Že jsem člověk a ty že jsi stín, že jsi jen navlečený do šatů."

"Nikdo ti neuvěří," řekl stín, "měj rozum, nebo zavolám stráž."

"Jdu za královskou dcerou, a to hned," zvolal učenec. "Jenže já jdu první," řekl stín, "a ty půjdeš do vězení!" - A taky že ano, vojáci totiž věděli, koho chce královská dcera, a jen toho poslouchali.

"Ty se celý třeseš," divila se královská dcera, když za ní stín přišel, "stalo se něco? Dneska večer se nemůžeš rozstonat, máme svatbu."

"Zažil jsem to nejhroznější, co člověk vůbec může zažít," pravil stín. "Představ si - takový ubohý stínový mozek asi moc nevydrží - představ si, že se mi zbláznil stín, myslí si, že je člověk, a já - no jen si to představ - že jsem jeho stín!"

"To je strašlivé," zhrozila se princezna. "Ale je snad pod zámkem?"

"To je. Jenom mám strach, že už se nikdy neuzdraví."

"Chudák stín," pravila princezna, "je takový nešťastný, bude to opravdu dobrý skutek, zbavit ho té trochy života, co má. Vlastně když to tak člověk opravdu uváží, řekla bych, že bude třeba s ním ve vší tichosti skoncovat."

"Je to sice trochu tvrdé," řekl stín, "byl to věrný služebník..." a pak si jakoby po...vzdechl.

"Jste ušlechtilá povaha," pravila královská dcera.

Večer bylo ve městě slavnostní osvětlení, kanony střílely: bum! bum! a vojáci vzdávali k poctě zbraň. To byla svatba! Královská dcera a stín vyšli na balkon, aby se ukázali lidu a aby se jim ještě jednou dostalo pokřiku: "Ať žijí, hurá!"

To už ale učenec neslyšel, protože ho mezitím stačili připravit o život.

Přeložil František Fröhlich.