"Otázka regionálních kultur je univerzální"

(S Jeanem-Markem Courbetem o francouzském centralismu, menšinových jazycích a hnutí Felibrige)

Francouzská politická tradice prosazuje kulturní centralismus. Čím si tento jev vysvětlujete?

Francouzský centralismus, to je stará historie... Až do pozdního středověku byla na území Francie většina úředních a soudních spisů i matrik vedena v latině, ale někdy také v místních jazycích. Roku 1539 vydal francouzský král František I. nařízení z Villers-Cotteręts, podle nějž měly být "všechny tyto záznamy pronášeny, zapisovány a stranám předávány v mateřském jazyce francouzském". Z tohoto důvodu se francouzština stala úředním jazykem nových území, jež Francie v následujících století dobyla.

V 17. století pak Ludvík XIV. prosadil nadřazené postavení Versailles, sídla v těsné blízkosti Paříže, a tím pádem i francouzské kultury - vše, co nepocházelo z dvora ve Versailles, platilo za "provinční", a tím pádem podřadné. Pokud se člověk chtěl prosadit v oblasti kultury a stát se uznávaným malířem, spisovatelem, sochařem nebo architektem, musel - jak se u nás říká - jít za lepším do Paříže.

Když roku 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, ti, kteří stáli v jejím čele - hlavně členové jakobínského klubu -, chtěli mít Republiku "jedinou a nedělitelnou"; kvůli tomu se u nás stoupencům správního a kulturního centralismu přezdívá "jakobíni". Protože v regionech (zejména v oblasti Vendée a v Bretani) se rozhořela roajalistická povstání, republikáni začali v regionalistických tendencích spatřovat hrozbu pro jednotu Francie. Jistý poslanec, abbé Grégoire, sepsal Zprávu o nutnosti vymýtit místní jazyky, o prostředcích k tomu vedoucích a o všeobecném rozšíření francouzského jazyka; Republika pak přijala zákony, které zakazovaly mluvit regionálními jazyky (ve francouzštině hanlivě označované jako "patois", hatmatilky) na veřejnosti, například ve škole. V 19. století, kdy probíhala průmyslová revoluce, působili přední francouzští obchodníci a průmyslníci především v pařížské oblasti. A byli to Pařížané a pařížský kapitál, kdo těžil z nerostného bohatství Alsaska, Lotrinska, severních provincií či regionu Cévennes. Na druhou stranu, rolníci ze všech částí Francie se stěhovali za lepším do Paříže, kde doufali najít lépe placenou práci.

Je centralismus ve Francii stále přítomný?

Bohužel ano, zvyk je železná košile. Média a intelektuálové nadále více či méně pohrdají vším, co není součástí francouzské kultury - regionální jazyky a kultury jsou považovány za zpátečnické, "folklorní". V roce 2003 jsem se účastnil setkání zástupců regionálních jazyků a kultur, které uspořádala francouzská vláda v Paříži. Den nato jsem se v novinách dočetl, že se odehrálo shromáždění "francouzských kmenů", jako bychom byli nějací divoši z pralesa! Nabídnu vám další příklad: v létě se ve Francii koná mnoho kulturních festivalů; ve většině případů se jedná o představení vzniklá v oblasti Paříže, jež předvádějí umělci z Paříže nebo ze zahraničních metropolí. Regionální kultury jsou sotva zastoupeny, navíc se takováto vystoupení často ztotožňují s folklorními představeními.

Najdou se však i regionalistické skupiny, které proti tomuto přehlíživému postoji bojují. Z pohledu cizinců se může zdát, že jejich boj se týká pouze francouzského území. Co si o tom myslíte?

Otázka regionálních kultur je univerzální. V Evropě se regionálním kulturám podařilo zajistit důstojné postavení ve většině států: v Itálii byly přijaty zákony, jež regionálním kulturám a jazykům přiznávají prostředky nutné k další svobodné existenci; ve Španělsku byla kolem roku 1980 přiznána zvláštní práva Baskům, Kataláncům a Galicijcům, zaručující svébytnost jejich jazyků i kultur; Skotsko, dnes součást Velké Británie, možná brzy dosáhne nezávislosti... Jazykové a kulturní menšiny se tedy těší zvláštnímu statutu v celé Evropě - jedinou výjimkou je Francie!

A výsledkem toho, že se menšinovým jazykům a kulturám ve Francii nedostává podpory, je jejich zápas o přežití...

Ano. Uvedu problémy, kterým musí čelit okcitánská literatura: čtenářů je málo a náklady na tisk vysoké. Vzhledem k tomu, že tiskárny působící na území Okcitánie mají okcitánštinu za cizí jazyk, zadat okcitánský text do tisku je v porovnání s textem psaným francouzsky o 30 % dražší. A protože okruh čtenářů této literatury je relativně omezený, okcitánské knihy většinou vycházejí v nákladu 500 až 1 000 výtisků, což je v porovnání s náklady francouzských knih velmi málo. Aby bylo možné vydávat okcitánské knihy za přijatelné ceny, sdružení jako Prouvčnço d`aro nebo Felibrige založila svá vlastní nakladatelství, v nichž texty zadávají i sází dobrovolníci. Profesionálnímu tiskaři se pak svěří pouze samotný tisk. A tak - navzdory všem těžkostem - může okcitánská literatura přežít. Musím také připomenout, že regionální kultury Francie nemají žádné zastoupení ve francouzském televizním ani rádiovém vysílání, ani v celostátních novinách nebo literárních časopisech. Konkrétně okcitánská literatura může počítat s propagací pouze v těch časopisech, které vycházejí okcitánsky.

Odkdy ve Francii funguje regionalistické hnutí?

Od roku 1854, kdy na zámku Font-Ségugne ve vesnici Châteauneuf-de-Gadagne, blízko Avignonu, sedm mladých provensálských básníků založilo sdružení Felibrige. Šlo bezpochyby o vůbec první sdružení, které se kdy snažilo znovu získat uznání a důstojnost pro nějaký regionální jazyk, v tomto případě pro okcitánštinu. Činnost felibrů podnítila vznik mnoha podobných hnutí, o čemž svědčí hojná korespondence Frédérika Mistrala, čelního představitele Felibrige - například v Rumunsku se tak ustavilo literární hnutí Junimea a jeden z jeho předních zástupců, básník Vasile Alecsandri, si s Mistralem dopisoval. Souběžně s Felibrige se ustavila regionalistická hnutí v Katalánsku či v Bretani, jež byla s felibry taktéž v úzkém kontaktu.

Našli bychom tedy i v jiných francouzských regionech skupiny jako Felibrige?

Ve většině ostatních regionů jsou činné svazy takovýchto sdružení, které se věnují různým oblastem kultury - například baskická Seaska, katalánská Federació, Bretaňská kulturní rada, asociace Liederbrunne nebo alsaský Kruh Reného Schikeleho. Přímo v Okcitánii funguje kromě Felibrige vícero velmi důležitých sdružení. Institut okcitánských studií má víceméně stejný cíl jako Felibrige, svým zaměřením je však více centralizační, zastává totiž názor, že okcitánský jazyk má být standardizován. Nadto zde existuje svaz škol Calandreta, který se soustředí zejména na vyučování v okcitánštině. Svaz učitelů okcitánského jazyka a kultury vyvíjí pozoruhodnou činnost - ve státních školách zajišťuje tisíce vyučovacích hodin okcitánštiny, musí se však potýkat s mnoha těžkostmi.

Poslední vlnu boje proti centralismu podle všeho vyvolaly revoluční události roku 1968. Mohl byste popsat atmosféru konce šedesátých let ve Francii? Co se tehdy stalo?

Rok 1968 znamenal zlom: tvář společnosti se oproti poválečnému období změnila. Ve stejné době se odehrály demonstrace na okcitánské náhorní plošině Larzac v jihozápadní části Francouzského středohoří; na tomto místě se nacházel vojenský tábor, který chtěla francouzská vláda rozšířit, aniž by se zajímala o názor místních. Toto pohrdání místním obyvatelstvem a regionálními kulturami vytvořilo po roce 1968 spolu se znovunabytím intelektuální svobody příhodné podmínky pro obnovení regionalistického boje.

Jaké cíle mají regionalistická hnutí dnes? A shodnou se ve svých plánech?

V Okcitánii i v jiných oblastech s vlastním regionálním jazykem panuje obecná shoda: přejeme si, aby francouzská vláda přijala zákon formulující práva regionálních jazyků a způsob jejich ochrany. Rovněž je třeba, aby pro všechny rodiny, jež takové možnosti chtějí pro své děti využít, stát zajistil vyučovací hodiny místního jazyka. Roku 1951 byl schválen tzv. Deixonnův zákon, který oficiálně umožnil vyučování regionálních jazyků ve státních školách. To znamenalo první krok na cestě k zaručení alespoň minimálního uznání pro regionální jazyky. Později byly sepsány desítky dalších návrhů zákonů s cílem přiznat regionálním jazykům příslušná práva a prostředky; žádnému z nich však Národní shromáždění nevěnovalo náležitou pozornost a tyto návrhy odmítlo. Dále chceme, aby regionální jazyky měly své místo v každodenním životě; chceme, aby jim bylo zajištěno výrazné a pravidelné zastoupení v médiích; chceme, aby byly vyčleněny zvláštní prostředky na podporu kvalitní kulturní a umělecké tvorby v těchto jazycích.

Nachází vaše úsilí ohlas u obyvatel regionů?

V letech 2005, 2008 a 2009 se konaly velké demonstrace požadující zákon na ochranu regionálních jazyků, protestů se zúčastnilo až třicet tisíc osob. Roku 2011 demonstrovali ve stejný den Katalánci, Bretonci, Alsasané i Baskové: celkem šedesát tisíc osob. Již nyní připravujeme další demonstraci na říjen 2014.

Přesto se zdá, že Francouzská republika není tomuto obecnému mínění příliš nakloněna...

To není úplně přesné - jazyková politika se naštěstí pomalu mění. V březnu 2013 vláda nechala ustavit Konzultační výbor pro podporu regionálních jazyků, ten 15. července 2013 představil své závěry ministryni kultury Aurélii Filippettiové. Zpráva výboru doporučuje přijetí opatření na ochranu regionálních jazyků, logickým důsledkem by tedy mělo být schválení zákona definujícího příslušná práva a prostředky.

Zabývá se otázkou menšinových jazyků také Evropská unie?

Pokud v současné době nějaký stát požádá o přijetí do Evropské unie, musí nejdříve podepsat a ratifikovat Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, což představuje velký problém pro Turecko, jež nechce přiznat zvláštní status kurdštině... Francie Chartu dosud neratifikovala kvůli tomu, že francouzská ústava definuje jako jazyk Republiky francouzštinu. Výsledkem je paradoxní stav: kdyby dnes Francie chtěla vstoupit do Evropské unie, kvůli jejímu odmítavému postoji k regionálním jazykům by jí to nebylo umožněno.

(červenec 2013)

Připravil Vít Pokorný.

Jean-Marc Courbet (okc. Joan-Marc Courbet; 1947, Camaret-sur-Aigues) studoval chemii, pracoval v jaderné elektrárně a v závodě na výrobu elektrosoučástek. Roku 1978 spolu s přáteli založil sdružení Parlaren ŕ Bouleno na podporu okcitánského jazyka a kultury, o čtyři roky později stál u zrodu Provensálského dokumentačního centra; byl moderátorem na radiové stanici (1981-85). Od r. 1990 je členem Felibrige, v r. 1999 byl zvolen majoralem a v letech 2006-12 zastával funkci generálního tajemníka Felibrige; z tohoto titulu byl pověřen vedením časopisu Revue de Félibrige. Věnuje se literární tvorbě (špionážní román Proujčt Frederi, 1991) a překladu divadelních her z katalánštiny do okcitánštiny. Dlouhodobě přispíval do měsíčníku Prouvčnço, dau !, od jeho zániku spolupracuje s nástupnickým listem Prouvčnço d`aro; v letech 1988-2006 přispíval do revue Li Nouvello de Prouvčnço; od roku 2006 píše články pro časopis Revisto du Félibrige. Je autorem CD pro výuku provensálštiny.