Marta Ljubková

Petra Hůlová hledá téma

Knihy Petry Hůlové se vyznačují svébytným, sebevědomým jazykem, téma však jako by autorka víceméně považovala za druhotnou záležitost. Její první prózy střídaly "cestovní" motivy (Paměť mojí babičce, Cirkus Les Mémoires) s rodinnou tematikou (Přes matný sklo). Po stylistickém experimentu (Umělohmotný třípokoj) se Hůlová vrátila zpět k putování (Stanice Tajga), v posledních dvou knihách už však spíš bylo lze vyčíst rozpaky, proč a o čem psát. Strážci občanského dobra i Čechy země zaslíbená měly silný společensky angažovaný podtext, vysmívajíce se - zjednodušeně řečeno - pokryteckému kapitalismu u nás a dnes. V obou případech však autorka zůstala jaksi na očekávatelném povrchu a ani suverénní práce s češtinou na působivost díla nestačila. Při čtení každé další její knihy mám tendenci přehlédnout a znovu vzít v úvahu ty předcházející: tvorba Petry Hůlové je v něčem paradoxně rozbíhavá, přitom ale jako by se neustále pohybovala v soustředných kruzích, byť čtenářům komplikuje cestu k jejich sledování.

Novela Macocha je další z próz zasazených do pražského prostředí a do současnosti, a v mnohém se blíží předcházejícím dvěma knihám, tentokrát se ale autorka realistickému chápání světa kolem sebe zpěčuje snad nejvíc, a to implicitně i explicitně. Hlavní hrdinka, spisovatelka Julie, žije v rozlehlém bytě, ale především na balkóně, odkud zejména se snaží komunikovat s okolním světem. Byť možnost či schopnost komunikovat (potažmo vyprávět, sdělovat) se v knize soustavně zpochybňuje a převrací naruby.

Julie je autorka pokleslých milostných románů - čímž se Hůlová mimo jiné vyrovnává s místním literárním provozem. Nechybí ironický úsměv nad nekonečným čekáním kritické obce na velký český román, nechybí cesta z undergroundu a od psaní jako bytostné potřeby k tvorbě jako sice nutnosti existence, přiživované mnohem víc vidinou dobrého výdělku. Julie je psaním doslova posedlá, stává se jí nutnou drogou, pro niž dokáže (musí) zapomenout na rodinu, děti, dokonce i vlastní důstojnost. Hůlová popisuje esenci tvůrčí zaujatosti, a snad aby se vyhnula obvinění z literárního snobismu, přiřazuje ji právě autorce céčkové literatury. Je to do značné míry podobné, jako když se do středu její pozornosti v Čechách zemi zaslíbené dostává ukrajinská uklízečka, již staví na piedestal opravdové hrdinky dneška - je v tom zvláštní záliba v okraji, která však v čemsi postrádá vnitřní sílu, opodstatnění, a stává se podivnou manýrou. Jinak řečeno: úzkostlivá snaha o nevýlučnost působí v kontrastu s výlučnou literární konstrukcí poněkud - křečovitě.

To, že ale psaní je Hůlové bytostným tématem, se ukazuje na mnoha místech prózy. Hrdinku sice ničí alkohol, nicméně skutečnou zhoubou je potřeba tvořit. Puzení opěvovat plebejskost však deklasuje literaturu, kterou se Julie zabývá, a exkurzy do minulosti ještě navíc zesměšňují její experimentující juvenilní psaní a hlavně společenský okruh.

Červená knihovna tu ovšem funguje na několika rovinách - její jazyk autorka na četných místech směle využívá, postava milence Jardy jako by vypadla ze snu většiny žen (dokonalý, pozorný milenec-kutil, který se zbytečně na nic neptá), je tu i padlá žena s příznačnou přezdívkou Marylin Monroe. A koneckonců je tu i Julie a její balkón... Tenhle balkón se však tyčí nad propastí, pěkně hlubokou "macochou" osamění, izolace a hlavně alkoholu. Macocha je novelou kontrastů na všech úrovních.

Hůlová však nepíše červenou knihovnu (stejně jako ji nepsala, ale s jejím motivem obratně pracovala, Alexandra Berková v Banálním příběhu, jenž mi při četbě několikrát vytanul na mysli), byť ji s ní pojí ještě jeden výrazný postup: vztah k realitě. Macocha je - zejména stylem vyprávění a jazykem - hyperbolizovaná realita, realita přefouknutá jako balón, realita neustále obracená na ruby, v jednotlivostech, které se kupí až k nesnesitelnosti, doslova dusivá. A v tom je vlastně nejvíc přitažlivá, tváří se jako možná, zuby nehty na své skutečnosti trvá (jako na ní trvá Julie), přitom je to skutečnost ve všem všudy malovaná příliš křiklavými barvami a tlustým štětcem. "[...] takzvaná realita má veskrze mokrý a lepkavý charakter jako rozmočený bonbon, který opatlá kdeco, ale při troše toho chtění jej lze omýt a svět se jeví mnohem ostřeji než předtím, ačkoli většina volí neoplachovat, a to za žádných okolností. Ulepenost chrání jako mastný film nemytého těla před mikroby nechtěných pochybností. Hanba jim." (s. 79) Realita Macochy není "opláchnutá", ale záměrně zhrublá, vulgární, provokativní.

V tom se nejvíc přibližuje Umělohmotnému třípokoji - próze s podstatou zakódovanou až k nevyluštitelnosti. V Umělohmotném třípokoji autorka zkoušela meze čtenářských možností zejména lexikálními experimenty, pod nimiž doslova pohřbila hlavní motiv stárnutí ženy. Macocha tohle téma vrací zase do hry, je třeba ho ovšem vykutávat pod nánosy nesmírně upovídaných vět. Co souvětí, to přirovnání, paralela, přísloví, někdy dokonce v celých řetězcích. Kontrast pokleslé literatury s přebujelým jazykem bohužel neznamená žádné mimořádné ozvláštnění, a tak trvá poměrně dlouho (stejně jako v Umělohmotném třípokoji), než se lze dobrat jádra knihy. A tím je, podle mého, především zpráva o nereflektovaném rozpadu. Izolovaná ve svém pokoji (zase: stejně jako hrdinka Umělohmotného třípokoje), v pevném bodě ve vesmíru, metafoře mikrosvěta vnitřního i vnějšího, Julie se obrňuje proti vnějšímu světu natolik, že s ním už nedokáže normálně komunikovat, natož do něj vůbec dobrovolně vejít.

Názvy kapitol slibují epikou nabitý příběh, ve skutečnosti jde však o zakódovaný zánik vedoucí k protialkoholní léčbě; milníky děje se čtenář dozvídá mimochodem (ve druhé části intenzivněji než v první), a zejména v okamžicích, kdy se Julie propadá do stavů deliria, v nichž zaměňuje jednotlivé osoby ve svém okolí. Flexibilita v pojetí postav souvisí s těkavostí a flexibilitou času, který Hůlová elasticky variuje dle momentální potřeby. Nejistota v časovém určení (v ostrém kontrastu se zcela konkrétním místním zakotvením) dělá z Juliina osudu univerzální příběh, v němž je právě stárnutí a rozpad zcela zásadním okamžikem. Jeví-li se Julie zprvu jako mladá matka, v průběhu několika desítek stran se zdá, že už je na konci života, přičemž teprve na straně 125 zjišťujeme její skutečný věk. Nejistota se týká i toho, komu je Juliino vyprávění vlastně určeno; místy oslovuje čtenáře, jindy své děti. I samotné psaní je do značné míry "maskování", rozrušování skutečnosti, a tak je literární realita stejně nepravděpodobná jako ta alkoholová.

Opakované čtení, během něhož se čtenář brodí závějemi vnitřních rýmů, opakování, aliterací, slovních hříček, umožňuje pustit uzdu interpretační fantazii: stejnou cestu - zmáhání náročného literárního lesa - jsem ostatně absolvovala i v případě výše připomínaného Umělohmotného pokoje. Při vší úctě k autorčiným formulačním schopnostem a momentům, v nichž vytváří nečekaná spojení nejen slovní, ale hlavně obrazová, však už poněkolikáté opakuju pochybnost, které se nemohu při čtení většiny jejích knih zbavit: Petra Hůlová téma hledá, ale v posledních letech jaksi nenachází.

Petra Hůlová, Macocha. Praha,

Torst 2014.