Martin Nodl

Glosy historické LII

Volný čas v českých zemích

1957-1967

Posledních deset patnáct let opakovaně zaznívají hlasy, že se česká historiografie poválečného období věnuje téměř výhradně politickým dějinám, s důrazem na zkoumání represivního aparátu a jeho praktik. Ačkoli nelze pochybovat o tom, že onen "estébácký" přístup k historii komunistického období českých dějin dodnes převažuje, přesto se tu a tam objevují monografie věnované sociálním aspektům společenského života po roce 1945, resp. po roce 1948. Vedle prací Lenky Kalinové (Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945-1969, Praha 2007) a Jakuba Rákosníka (Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945-1960, Praha 2010) naposledy překročila horizonty politických dějin objemná studie Martina France a Jiřího Knapíka věnovaná problematice volného času v letech 1957-1967. Volba onoho desetiletí před Pražským jarem vycházela z postupného zkracování pracovní doby od roku 1956 k zavedení pětidenního pracovního týdne v roce 1968 (s občasnými pracovními sobotami, jejichž počet neustále klesal, až k jejich definitivnímu zrušení koncem osmdesátých let).

Léta 1957-1967 tak autoři postavili do kontrapozice vůči budovatelskému období po roce 1945, kdy podle jejich názoru dominovaly kolektivistické představy o trávení volného času, představy, v nichž na volný čas nebylo místo a kdy byl čas po práci (u mládeže po škole) zaplňován jak politickými, tak vzdělavatelskými aktivitami. Aktivismus, tak zněl každodenní slogan, jenž měl v představách konstruktérů socialistické společnosti stalinského typu vést ke zrození nového člověka a nové kultury. I když autoři věnují letům před rokem 1957 pouze omezený prostor, jde o období klíčové. S jejich hlavními tezemi můžeme souhlasit, stejně jako s jejich spíše tušenou než artikulovanou představou, že skutečný mezník nepředstavuje v tomto ohledu až únor 1948, ale již květen 1945. Větší důraz však mohli po mém soudu položit na skutečnost, že konstruktérům nové společnosti nešlo pouze o zmocnění se privátního, volného času, ale že se v prvé řadě mnohostranným způsobem pokusili rozrušit prvorepublikovou občanskou společnost s jejími aktivitami. Jednotlivé kapitoly věnované období po roce 1957 jasně ukazují, že se jim to na jedné straně podařilo. Na straně druhé však ono vytěsnění volného času a jeho nahrazení politicko-vzdělavatelskými aktivitami vedlo k pocitům nespokojenosti, jež lidé sice projevovali pouze individuálně a metodami pasivního odporu, avšak ve svém důsledku provokovaly k teoretické reflexi trávení volného času jako svébytné sféry lidského života. Za zřetelnou snahou vrátit volnému času jeho privátní podobu však opět stála především snaha ovládnout člověka, i když navenek zdánlivě liberálnějším způsobem. Ačkoli se Knapíkovi a Francovi jeví úvahy českých sociologů šedesátých let jako moderní, v mnohem reagující na podněty nejen východoevropské, ale i západní sociologie volného času, podpořené domácími empirickými výzkumy, přesto nemohu souhlasit s jejich tvrzením, že měly vést ke zkvalitnění společenského života. Naopak, jejich cílem byla nová, vědomá reglementace a regulace. To, že se život v mnoha ohledech trávení volného času prostřednictvím státem podporovaných aktivit zkvalitnil, byl až sekundární důsledek: vždy však za cenu nového upevnění smlouvy mezi mlčící většinou a vládnoucími komunistickými špičkami. Vcelku překvapivě v knize nenajdeme pokusy o srovnání snah o ovládnutí volného času v nacistickém Německu po roce 1933 se snahami v Československu po roce 1945, resp. po roce 1957, a to i přesto, že v mnoha ohledech se tendence směřující k privatizaci volného času, spojené se zkvalitněním způsobů jeho trávení (dovolené, podnikové výlety, sportovní aktivity, návštěvy výstav a divadelních představení), ze strukturálního hlediska velmi podobají. Ne že by českoslovenští páni nad volným časem vědomě a jednoznačně navazovali na německé inovace, avšak jejich tendence využívat státem podporované mimopracovní odpočinkové aktivity vycházely ze stejné snahy vytvořit nekonfliktní, materiálně uspokojenou konzumerskou společnost, jež se měla transparentně odlišit od přechozího období, tedy od Výmarské republiky, resp. od československé první republiky.

Předností knihy Martina France a Jiřího Knapíka je hutný deskriptivní popis nejrůznějších forem trávení volného času (rekreace, kutilství, modelářství, sběratelství, chatařství), stejně jako vskutku propracovaná analýza státních a společenských ingerencí do trávení volného času, založených na soudobých vědeckých výzkumech. Nosný je i jejich důraz na vliv neustále se rozvíjejícího stupně motorizace československé společnosti, jež trávení volného času poskytla nové prostorově-časové dimenze. Přitakat je možné i sledování linie prolínání se volného času s rozvojem televizního vysílání, respektive sledování televize, jež ale v mnoha ohledech ještě nemělo před rokem 1968 jednoznačně pasivní podobu trávení volného času, především díky kolektivnímu, a tedy socializačnímu způsobu recepce tohoto tehdy u nás nového média. Jistý deficit naopak spatřuji v onom až přílišném zaměření se na léta 1957-1967, bez hlubších pokusů o zamyšlení se nad strukturálními obdobami snah totalitních států o ovládnutí volného času. A stejně tak si na rozdíl od autorů nemyslím, že je tak snadné vést dělicí linii mezi privátním a kolektivním způsobem nazírání státu na volný čas jeho občanů, neboť onen skrytý půvab kolektivismu je přítomen snad ve všech privátních oblastech. Moderní stát je zkrátka mnohem více dohlížitelský než stát předmoderní. I tak je ale kniha o volném čase jedním ze skvělých okének do českých poválečných dějin.

Martin Franc, Jiří Knapík, Volný čas v českých zemích 1957-1967. Praha, Academia 2013.