Adéla Petruželková

O národu z různých stran

Filozofická fakulty Univerzity Karlovy v Praze loni vydala v modré řadě edice Varia sborník Kultura a totalita: Národ (Ivan Klimeš, Jan Wiendl eds.). Zájem recenzenta vzbudil už sám název: jak rozumět spojení těchto tří pojmů? "Kultura" se vztahuje k interdisciplinárnímu záběru sborníku: polovina příspěvků se věnuje literatuře (písemnictví), ostatní filmu, divadlu či různým společensko-kulturním fenoménům (sokolství, anarchistické hnutí, kulturní politice). K ústřední "totalitě" a k "národu" v podnázvu záložka uvádí, že se zde zkoumají "nejrozmanitější projevy,totálních' forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium této monografické řady slouží iniciační tematická těžiště - po prvním svazku s tématem Národ budou následovat Válka, Revoluce, Budoucnost a Každodennost. Všechny tyto projevy představují normativní rámce. Národ je společenství [...] normativní, exponující kupříkladu opozici my - oni."

Citovaná tautologie prozrazuje, že pojmenovat východisko nebylo snadné ani pro pořadatele. Výchozím zadáním snad mohlo být právě hledání vztahu mezi těmito pojmy. Jenže po pročtení celého dosti obsáhlého svazku zjistíme, že většina přispěvatelů neznámý terén nijak zvlášť nemapuje a s titulní triádou si hlavu neláme. Zůstává záhadou, jaký druh metodologických či teoretických ambicí měl sborník vlastně naplnit. (A jak se takový záměr - vznikající v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. PO9 /podprogram Kultura a totalita/ '2d vůbec zrodí.)

Na záložce je citována první část z úvodu editorů, v němž se dále obšírně referuje o jednotlivých příspěvcích; jiný text uvádějící čtenáře do záměru pořadatelů v knize není. Stať Josefa Vojvodíka "Kultura a totalita: mezi utopií, terorem a fantaziemi sebezničení", která následuje, předsazena dvěma oddílům knihy (I. Perspektivy, II. Sondy), roli úvodu rozhodně neplní, a patrně ani neměla. Vojvodíkova stať je sice nad rámec ostatních příspěvků široce teoreticky rozkročená, orientovaná na mezinárodní a mezioborové vazby, ale se zbytkem sborníku v zásadě bez souvislosti.

Je evidentní, že poněkud bezradní byli i přispěvatelé (tedy ti, kteří tematizaci ústředních pojmů považovali za nutnou). Zmínky o "totalitě" figurují téměř výhradně na začátku a konci příspěvků a v jejich názvech, pojem je často transponován do přívlastků totální, totalitní, totalizující. Jen výjimečně se objevuje jakési předporozumění: totalita má dva základní projevy, píše Kateřina Svatoňová v úvodu svého příspěvku o českém meziválečném filmu, "jako moc i celek, tedy jako mocenský princip pokoušející se o sjednocení, normalizaci, vymezení se vůči fragmentárnosti, mnohosti a rozptýlení" (s. 139).

S usouvztažněním triády z názvu - a s jejím "naroubováním" na jádro vlastního zájmu - se patrně nejlépe vypořádala Hana Šmahelová ve stati "Aspekty totality v literatuře národního obrození" (s. 51'2d72). Na období formování novodobé české literatury nechce pohlížet prostřednictvím metafor "vzkříšení" či "obrody" a namísto toho nabízí výraz emancipace, který jako dvojpólový pojem umožňuje uvědomit si povahu celku, od něhož je třeba se odpoutat. Tím byl na konci 18. století osvícenský racionalismus, prosazovaný mj. mocensky, formou konkrétních reformních opatření '2d "při realizaci osvícenských idejí v praxi nebylo od univerzalismu k totalitě daleko" (s. 54). Postoje k otázce vlastenectví vznikaly v prostředí univerzálně chápaných idejí humanity, zápas o češtinu začal podle "pravidel" osvícenského diskurzu. Emancipační proces se vymezoval nikoli proti němčině, ale proti "způsobu myšlení, které mělo své kořeny v některých totalitních rysech osvícenského pragmatismu". (s. 59) O Jungmannových Rozmlouváních o jazyku českém (1803, resp. 1806) tak Šmahelová říká: "Idea propojující jazyk a národ [...] vyrostla sice v půdě osvícenského myšlení, ale přesáhla jeho horizont a postupně se proměnila ve zdroj odstředivých tendencí, které přispěly k rozpadu celého osvícenského projektu." (s. 61) Dalším emancipačním krokem pak ale bylo to, že vlastenecky cítící veřejnost, která přijala "kolektivní iluzi národa, jež je svým kulturním významem, jedinečností a historickým posláním součástí ,vyššího řádu'", se vrhla do jiného všeobjímajícího náručí, a sice "do totality nacionálního mýtu". (s. 69) To však Šmahelová už jen naznačuje v závěru své stati.

Značná část ostatních příspěvků - přičemž není zásadního rozdílu mezi statěmi v prvním oddíle, které mají mapovat obecnější problémy, a případovými studiemi v druhé půlce svazku - se orientuje převážně na zobrazovací stereotypy či mechanismy reprezentace spjaté svým obsahem či funkcí s (vlastním, příp. cizím) národem, národní identitou. Tak je tomu např. ve stati Kamila Činátla "Malé velké dějiny: k totalitě obrazů národní minulosti" o učebnicích národního dějepisu z 19. století, nebo v příspěvcích Petra Mareše (o poválečné české filmové komedii), Petry Hanákové (o filmech Zdeňka Svěráka z 90. let) či Jiřího Holého (o antisemitismu u Kosmáka, Dyka a Mrštíka).

Zobrazovací stereotypy hledá také Petr A. Bílek v příspěvku "Ohraničené společenství: Konstruování hranice mezi,naším' a ,cizím' v české popkulturní a masové produkci období normalizace" (s. 220'2d242), který navzdory názvu doklady pro svého druhu pojmovou analýzu čerpá i z tzv. Poučení z krizového vývoje či sjezdových projevů soudruhů Kozáka a Taufera. Na nich Bílek dokládá, "jak je v nastupující normalizační rétorice kategorie národa hodnotově rozkolísána a může být buď využívána pozitivně (za předpokladu synonymického ztotožnění výrazu,národní' s výrazy,lidový' a ,socialistický'), anebo negativně, jako kategorie elitářského zneužití a revize jakéhosi vágního minulostního dědictví." To ovšem "skrývá i podstatný mocenský aspekt, tedy to, že o negativním či pozitivním užití může rozhodovat ten, kdo má autoritu mluvit". (s. 229) Na jeho stati je sympatické, že si je vědom limitů jakýchkoli soudů o stereotypech. Citujeme z úvodu jeho rozboru normalizační filmové a televizní tvorby, jímž svůj text uzavírá: "Kromě problematičnosti metodologické (kolik výskytů z celkového množství vede k oprávnění označovat něco jako příznačné či typické?) je navíc třeba vzít v úvahu i fakt, že některé typy reprezentací nemusejí mít primárně performativní rozměr, kterým se vytváří stereotypizace, tedy dojem, že daný rys je dobově takto chápán či že takové vnímání v aktuálním světě existuje, ale že tyto reprezentace mohou vycházet z vnitřních potřeb a pravidel daného žánru." (s. 235)

Materiálově přitažlivá je např. studie Magdy Španihelové "Tam svět se hne, kam síla se napře! Sokolské tělo v kontextu utváření obrazu národního těla" - ovšem zoufale autokomunikativní a vágní tam, kde dojde na ono národní tělo. Výborná je víceméně historiografická stať jednoho z editorů sborníku, Ivana Klimeše, "Kinematografie a jazyková politika meziválečného Československa". Klimeš popisuje dobovou dvojjazyčnou praxi a její divácké přijetí u filmů s titulky a po nástupu zvukového filmu; zvláště zajímavá je kapitola o uměle vyvolané demonstraci proti německy mluvícím filmům ze září 1930 (s. 167'2d174).

Optikou a přesvědčivostí podání vyčnívá text Libuše Heczkové "Národní spisovatelka a její pohádka v čase normalizace. Poznámky k Pavlíčkově scénáři k filmu Tři oříšky pro Popelku", jakkoli tušíme, že autorka příliš fandí jak scénáristovi, tak svému interpretačnímu klíči (oživení původního zdroje Němcové inspirace, vyprávění o Finettě osvícenské autorky Mme d`Aulnay, potažmo pocta Němcové samé). Vlastní divácká zkušenost nám napovídá, že Pavlíčkovy pohnutky asi byly méně světoborné. (Heczková mj. ve své interpretaci zcela pomíjí postavu Popelčina filmového otce v podání "miláčka lidu" Vladimíra Menšíka.)

Statě o divadle bohužel nenabízejí víc než popis materiálu (konkrétních inscenací, okolností jejich vzniku a jejich recepce), k němuž jsou asi teatrologické studie tohoto typu většinou odsouzeny. Platí to i pro tu nejlepší z nich, Martina Pšeničky "Sabinovské jevištní variace na národní téma", věnovanou dvěma brněnským inscenacím z 80. let: Prodaný a prodaná aneb příběh fízla Romana Divadla na provázku a Záhadné povahy: variace na sabinovské téma/nehistorická groteska HaDivadla.

Víc než za zmínku stojí vedle Šmahelové ještě příspěvek Petra Málka ",Kde moje místo?' Richard Weiner a otázka židovské identity: moderní umělec jako "cizinec'" (s. 323'2d353). Vedle Weinera v něm Málek cituje také Kafku, Broda, Otokara Fishera či Waltera Benjamina, u nichž mj. hledá úvahy o "rodovém" traumatu židovské identity. Weiner podle něj téma cizinectví a osamocení pozoruhodným způsobem posouvá, když "zevšeobecňuje/generalizuje kategorii cizího. V jeho díle nalézá svůj literární výraz univerzální cizota moderny, a to nejen v rovině ,obsahové' [...], nýbrž i v rovině vyprávěcích postupů a prostředků." Weinerovy texty jsou psány tak, aby vzbuzovaly u čtenáře distanci, jeho psaní je "cizinecké" programově, neboť "psát znamená stvrzovat svou osamělost a své cizinectví: psaní jako forma exilu". (s. 331) Naposledy je Weiner cizincem i ve vlastním, většinovém jazyce (podsouvání jazykové neuatentičnosti, obviňování z tzv. "maušlování", bylo jedním ze znaků dobového kulturního antisemitského diskurzu). Jakkoli ústřední témata Weinerova díla souvisejí s krizí židovské identity - důsledkem ztroskotání iluze bezvýhradné asimilace -, recepce jeho díla zbytečně často probíhala jako pokusy vyčíst z něj "typicky židovské" rysy, tedy v mezích kulturních stereotypů (s. 348). Málkova studie by ráda přispěla k navrácení díla "z příliš dobře známé redukující a banalizující (zdomácnělé) důvěrnosti k jeho původní cizotě". (s. 350) Petru Málkovi se minimálně podařilo Weinera připomenout nikoli jako jakéhosi zneklidňujícího solitéra, ale jako klíčového moderního autora, jehož dílo úzce souvisí s díly těch českých židovských autorů, které dávno takto vnímáme.

Kniha je vytištěna na nezvykle solidním, téměř ušlechtilém papíře a svázána jako paperback v nelaminovaných kartonových deskách, které vypadají tím líp, čím jsou opotřebenější. Fyzická podoba knihy včetně grafické úpravy Františka Štorma je jednoduše přívětivá, ač netriviální.

Kultura a totalita: Národ. Ivan Klimeš, Jan Wiendl (eds.), Praha, FF UK 2013.