Tiziano Terzani

Ještě jedna jízda na kolotoči

Odjezd

Je obecně známo, že se to stává mnoha lidem, ale málokdy si pomyslíme, že by se to mohlo přihodit právě nám. Takový byl vždy i můj postoj. A tak když mě to zastihlo, byl jsem stejně nepřipravený jako všichni ostatní. V prvních chvílích mi dokonce připadalo, že se celá ta věc ve skutečnosti týká někoho jiného.

"Pane Terzani, máte rakovinu," říkal mi doktor, ale já měl pocit, že vůbec nemluví na mě. Abych pravdu řekl, a hned v tu chvíli mě to udivilo, nezoufal jsem si ani si nedělal starosti; jako by se mě celá ta záležitost vlastně ani netýkala.

Je dost dobře možné, že ona počáteční lhostejnost byla jen instinktivní formou obrany, způsobem, jak si udržet zdravý odstup, ale určitě mi pomohla. Schopnost podívat se na sebe zvenku je vždy užitečná. A je možné si ji osvojit.

Strávil jsem v nemocnici ještě jednu noc o samotě. Přemýšlel jsem. Před...stavoval jsem si všechny ty, kteří přede mnou v těchto prostorách obdrželi podobné zprávy, a jejich společnost mi dodala kuráž. Byl jsem v Boloni. Dostal jsem se tam po sérii několika po sobě následujících etap, které se samy o sobě jevily jako bezvýznamné. Jak už to však v životě bývá, poskládaly se dohromady v logický celek: přetrvávající průjem, který začal v Kalkatě, různá vyšetření v Institutu tropických nemocí v Paříži, další vyšetření, která měla tentokrát za úkol zjistit příčiny nevysvětlitelné anemie. Až se konečně jeden pečlivý italský doktor nespokojil jen s tím nejočividnějším vysvětlením a rozhodl se, že se pomocí podivného nástroje, gumové hadičky se svítícím očkem, podívá do nejskrytějších zákoutí mého těla; následně na základě mnohaletých zkušeností ihned rozpoznal to, co bylo jeho každodenním chlebem.

Byl jsem mu vděčný za profesionalitu a upřímnost. Díky tomu jsem mohl v klidu, a teď už i opravdu s rozvahou, vše shrnout, ustálit si priority a učinit definitivní rozhodnutí. Blížily se moje padesáté deváté narozeniny a nastal čas podívat se za sebe tak, jako se to dělá na vrcholu hory, když se spokojeně ohlížíme na cestu, kterou jsme vyšplhali. Jaký byl doposud můj život? Nádherný! Jedno dobrodružství střídalo další, velká láska, nic, čeho by bylo třeba litovat, ani nic důležitého, co by ještě zbývalo vykonat. Kdybych si jako mladík postavil za cíl to, o co tolik lidí usiluje, to znamená "postavit dům, zasadit strom a zplodit syna", dalo by se říct, že jsem v životě více méně uspěl; a to skoro mimochodem, bez námahy a ještě jsem se u toho dobře bavil.

V tichu, které narušovaly pouze zvuky aut projíždějících venku po mokrém asfaltu a ozvěny kroků nemocničních sester ploužících se na chodbě po linoleu, mi před očima vyvstal obraz, který mě od té doby nepřestal provázet. Zdálo se mi, že se celý můj život odehrál na kolotoči; na začátku mi byl přidělen bílý kůň a na něm jsem se otáčel a houpal dle libosti, aniž by se mě někdo někdy - v tu chvíli jsem si to poprvé uvědomil - přišel zeptat, jestli mám vůbec lístek. A ten já opravdu neměl. Celý život jsem jezdil načerno! Teď přicházel revizor a já musel platit pokutu. Přitom jsem však věděl, že pokud vše dobře dopadne, mohlo by se mi podařit usmlouvat... ještě jednu jízdu na kolotoči.

Druhý den začal jako každý jiný. Nic zásadního se kolem mě nezměnilo, nic neneslo stopy po té velké bouři, která se mi prohnala hlavou. V Porretta Terme, odkud jsem přestupoval na vlak do Pracchi, kde jsem přesedal na spoj do Orsigni, jsem si dokonce vzpomněl, že se mám stavit v prádelně a vyzvednout prádlo, které jsem tam před několika dny nechal. Angela na mě čekala doma. Když jsem přijel, navrhl jsem jí, abychom se spolu šli projít do lesa. Po bezmála čtyřiceti letech společného života pro nás bylo jednoduché jak mluvit, tak mlčet. Slíbil jsem jí, že se budu snažit udělat vše pro to, abych se z toho dostal, a myslím si, že to byla jediná chvíle, kdy jsem byl opravdu rozrušený.

Nyní šlo o to, rychle se rozhodnout, co dál. Prvním instinktivním reflexem byla reakce zraněného zvířete: ukrýt se v noře. Najednou se mi zdálo, že mám málo sil a ty že v sobě musím nashromáždit, co jen to jde. Rozhodl jsem se nikomu s výjimkou dětí a těch přátel, pro které by bylo mé náhlé zmizení nepochopitelné, nic neříkat. Chtěl jsem si vyjasnit mysl, aniž by mě u toho kdokoliv rušil nebo cokoliv rozptylovalo.

V první řadě jsem se musel rozhodnout kde, a především jak se léčit. Chemoterapie, radioterapie, chirurgie a spolu s nimi všechny jejich vedlejší účinky už nebyly jedinou variantou. V dnešní době, kdy je vše zpochybňováno, kdy se s podezřením nahlíží na to, co je oficiální, kdy všechny autority ztratily prestiž a kdy se každý cítí oprávněn posuzovat všechno a všechny bez jakýchkoli zábran, se také stává čím dál módnější kritizovat klasickou medicínu a velebit metody "alternativní".

Už jen jejich názvy zní mnohem lákavěji: ájurvéda, energoterapie, akupunktura, jóga, homeopatie, čínské bylinky, reiki, léčitelé, ať už ti filipínští, nebo nějací jiní. O každé z nich koluje nějaká fáma, někde se najde nějaká osoba, o které někdo vypráví nějaký příběh, který si říká o to, abychom v něj uvěřili, a který v nás vzbuzuje naději na účinnost jedné z těch rychle se množících "terapií". Mě ale ani na chvíli nenapadlo vzít nějakou z nich v potaz.

A přitom řada z těch praktik pochází z Asie, kde jsem strávil třicet let života; některé mají kořeny v Indii, kde mám dům! Ani nemohu říct, že bych v minulosti cítil vůči těmto praktikám nějaké předsudky. V Číně jsem svěřil svého, v té době jedenáctiletého, syna Folca do rukou léčitele praktikujícího akupunkturu a ten mu vyléčil astma. Pouze rok před rozhodnutím o své vlastní léčbě jsem zavedl svého francouzského přítele Leopolda k osobnímu lékaři dalajlamy do Tibetského lékařského a astrologického institutu v Dharamsale; naměřil mu sedmnáct tepů a na zánět jater mu předepsal zdánlivě velmi účinné černé pilulky připomínající ovčí bobky. A krom toho jsem sám vždycky říkal a psal, že když člověk Západu vstoupil na dálnici vědy, zapomněl příliš rychle na stezky dávné moudrosti a nyní, když si svým vzorem modernosti podmaňuje Asii, riskuje, že i tam dovede k zániku velkou část poznání, která je spojena s místními tradicemi!

Své názory jsem nezměnil, ale pokud šlo o mé vlastní přežití, ani chvíli jsem neváhal; musel jsem věřit tomu, co mi bylo nejbližší: západní vědě a rozumu. Nebyla to jen otázka času, kterého není v takových situacích nikdy nazbyt, i když jsem musel vzít v potaz i to, že všechny takzvané alternativní metody pokud vůbec účinkují, tak zejména v dlouhodobé perspektivě. Ale šlo hlavně o to, že jsem jim v hloubi duše nedůvěřoval. Mít důvěru v léčbu a v osobu, která ji provádí, je v procesu léčení faktorem nadmíru důležitým, ne-li přímo základním.

Štěstí je v životě výtečným pomocníkem a já ho měl většinou přímo nadbytek. I tentokrát mi štěstěna přála, nebo jsem to tak alespoň cítil, což ve výsledku vyjde nastejno. Mezi mými kolegy novináři, veterány z Asie, byl korespondent New York Times a dvojnásobný laureát Pulitzerovy ceny. Pojilo nás přátelství zrozené na základě mnoha společných zkušeností: oba jsme byli v Číně zatčeni a následně z ní byli vyhoštěni, oba jsme si navzdory veškeré logice budování úspěšné kariéry vybrali po stážích na "důležitějších" místech jako další působiště Indii. Nyní se v našich osudech objevila další paralela: před několika lety onemocněl můj přítel stejnou chorobou, kterou jsem měl nyní já, a přežil. Navštívil jsem ho proto v Dillí a požádal o radu.

Ti, kteří ho dostali zpět na trať, říkal jim "fixers", byli podle jeho názoru nejlepší na trhu. Uvěřil jsem mu. Několik telefonních hovorů, jeden fax a za pár dní jsem byl zase v New Yorku, osmnáctý na čekací listině pro novou terapii, která se ještě nacházela v experimentálním stadiu, na pravděpodobně nejpokročilejší klinice moderní západní medicíny: Memorial Sloan Kettering Cancer Center, nebo raději MSKCC, jak se doporučuje uvádět název na šeky, aby bylo možné zachovat pobyt v této instituci v maximální diskrétnosti dokonce i před vlastní bankou.

Po vydání knihy Un indovino mi disse (Řekl mi jasnovidec) jsem byl tázán, o čem bude ta další. Odpovídal jsem, že knížky jsou jako děti, takže je třeba nejprve alespoň otěhotnět a teprve pak až začít přemýšlet o jejich příchodu na svět. Říkal jsem také, že pokud by se naskytla vhodná příležitost, rád bych po mnoha letech strávených na Dálném východě absolvoval velkou cestu po nejodlehlejších zákoutích Západu a pokusil se znovu objevit Spojené státy. Jelikož jsem všude rozhlašoval, že se jedu do Ameriky "oplodnit", podařilo se mi odvést od sebe pozornost.

V inzertní rubrice New York Times jsem našel nabídku pronájmu garsonky u Central Parku. Šel jsem si byt prohlédnout a bez váhání ho pronajal. Těch několik čtverečních metrů šedé plovoucí podlahy, které jsem provizorně oživil několika indonéskými látkami a malým čínským buddhou z bronzu umístěným na parapet velkého nízkého okna, se na několik měsíců stalo mým úkrytem.

Kromě Angely a lidí z MSKCC nikdo nevěděl, kde jsem. Telefon mlčel, nikdo nezvonil u dveří a jedinou otevřenou cestou komunikace se světem zůstávala elektronická pošta, dopisy v lahvích vyplavované čas od času na kybernetickou pláž mého počítače, která se mohla nacházet kdekoliv na světě. Podle mého názoru je e-mail v dnešní době nejdiskrétnější, nejméně dotěrný a nejlepší způsob komunikování; pod podmínkou, že je používán pouze tehdy, máme-li opravdu co říct, pod podmínkou, že se při něm nepoddáváme jazykovému úpadku způsobenému spěchem, a pod podmínkou, že si tiskneme všechny dobré věci, které k nám přicházejí, abychom se k nim mohli znovu vracet.

Byl jsem v dokonalé situaci. V takové, o jaké jsem dlouho snil: celé dny jsem měl volné, bez zaměstnání, bez povinností, poddával jsem se svobodnému toku myšlenek, který nic nepřerušovalo, byl jsem osvobozen od neustálého pocitu, že musím něco dělat, kterým jsem byl kdysi přímo posedlý. Po tak dlouhé době vřavy jsem si konečně užíval velkého ticha. Mnoho let jsem byl zaneprázdněn válkami, revolucemi, povodněmi, zemětřeseními, velkými změnami v Asii a stal jsem se vášnivým pozorovatelem mnoha ohrožených, zahlazených, nebo ještě častěji promarněných cizích existencí. Teď jsem pozoroval tu, která se mě týkala ze všech nejvíc. Svou vlastní.

A bylo co pozorovat. Po dalších vyšetřeních a následující řadě typických frází: "je tam nějaký stín, který v nás budí pochybnosti", "bude nutné ještě jedno vyšetření", "stavte se, prosím, příští týden", "je nám líto, ale máme pro vás špatnou zprávu... " se zjistilo, že v sobě mám ne jedno, ale hned tři onemocnění různého druhu, přičemž každé z nich vyžadovalo odlišný typ terapie. A tak jsem se poddal zkušenosti chemoterapie, chirurgie a radioterapie, aniž bych na okamžik zapochyboval o jejich účinnosti, a ještě jsem si neustále opakoval své psychologické přesvědčení, že tohle je to nejlepší, co mohu zkusit.

Nikdy předtím jsem do takové míry nevnímal, že jsem utvořen z hmoty; nikdy jsem nemusel vlastní tělo pozorovat z takové blízkosti. Hlavně jsem se nyní musel naučit udržet nad ním kontrolu, zůstat jeho pánem a nenechat se ovládnout jeho požadavky, bolestmi, klepáním nebo záchvaty zvracení.

Uvědomil jsem si, že dokud jsem pracoval v týdeníku, závisely můj biologický rytmus a duševní stav na termínu dopsání dalšího článku a na neklidu, který s tím byl často spojen: velká radost sobot a nedělí, kdy se svět mohl bortit, ale noviny už byly hotové a já s tím nemohl nic dělat; pondělní lhostejnost při plánování dalšího čísla; napětí úterků a střed, kdy jsem musel vymýšlet nové téma a začít si dělat poznámky; půst a koncentrace ve čtvrtky, dny sepisování článků; v pátky značná úleva, ale také pohotovost pro případ, že by bylo nutné provést nějaké úpravy; a potom všechno znova. Týden za týdnem, z válečné fronty, z hlavního města, ve kterém proběhl převrat, z cesty do další země při hledání duše nějakého národa nebo při honbě za ztracenou nití nějakého příběhu. Teď byly všechny dny v týdnu stejné, bez vzletů a pádů, prostě úžasně ploché. A nikdo ode mě nic nechtěl.

Tak jako plodí každé roční období nějaké ovoce, vydala má novinářská etapa své. Čím dál tím častěji se mi stávalo, že jsem se ocital v situaci, ve které už jsem někdy byl, nebo tváří v tvář problému, před který jsem už jednou stál. A co bylo ještě horší, slýchal jsem při psaní ozvěnu dějin a slov zpřed dvaceti let. Navíc už mě fakta, za kterými jsem se kdysi honil s vášní mysliveckého psa, tolik nezajímala. S postupem času jsem začínal chápat, že nikdy nepředstavují celou pravdu, že se za nimi skrývá ještě něco dalšího, nějaká další úroveň skutečnosti, kterou jsem sice nedokázal uchopit, ale o které jsem věděl, že neleží v oblasti zájmu novinářství, obzvláště ne toho současného. Kdybych ve své kariéře pokračoval, mohl jsem se nanejvýš pokusit zůstat takový, jaký už jsem byl. Rakovina mi poskytla dobrou příležitost neopakovat se.

Ale nejen to. Postupně jsem si začal všímat, že se rakovina stala také jistým štítem, za který jsem se mohl skrýt, formou obrany proti všemu, co na mě dřív útočilo, něčím na způsob bastionu, do kterého jsem se mohl schovat před banalitou všednosti, před povinnostmi společenského života, před nutností vedení rozhovorů. Dostal jsem právo necítit se k ničemu zavázán, aniž bych se kvůli tomu musel cítit sebeméně provinile. Konečně jsem byl volný. Úplně. Může se to zdát podivné, a občas to tak přišlo i mně samotnému, ale byl jsem šťastný.

"Je možné, že potřebujeme onemocnět rakovinou, abychom se začali radovat ze života?" napsal mi můj starý anglický přítel. Dozvěděl se, že jsem zmizel, poslal mi e-mail a ptal se, co je u mě nového. Odpověděl jsem, že to "nové" je mojí novinářskou senzací, a že pokud tohle není to nejkrásnější, tak je to přinejmenším to nejzajímavější období mého života.

Cestování pro mě bylo vždy způsobem života a i svou nemoc jsem nyní vnímal jako další cestu: nedobrovolnou, nepředvídanou, bez map, na kterou jsem se nijak nepřipravoval, ale která více než všechny dosavadní vyžadovala moje maximální nasazení a přinášela nejintenzivnější zážitky; všechno, co se na ní odehrávalo, se týkalo bezprostředně mě samotného. Odpověděl jsem mu, aby byl rád, že rakovinu nemá, ale že pokud by chtěl prožít něco zajímavého, ať si zkusí na jeden den představit, že je to jinak, a zamyslet se nad tím, jak se potom nejen život, ale i všechny osoby a věci kolem nás jeví v úplně odlišném světle. Možná v tom pravém.

Ve staré Číně přechovávalo mnoho lidí doma rakev. Měla jim připomínat, že smrt je nevyhnutelná; někteří si do ní lehali, když museli učinit nějaké závažné rozhodnutí, aby tváří v tvář všeobecné pomíjivosti věcí získali lepší perspektivu. Proč na chvíli nepředstírat nemoc, nepředstavit si, že jsou naše dny sečteny, abychom si lépe uvědomili jejich velkou hodnotu?

Indové si totéž připomínají příběhem o člověku, kterého honí tygr a on při útěku padá do propasti. V pádu se nešťastník zachytí jakéhosi keře, ale i ten začíná pomalu sklouzávat dolů. Není mu pomoci: nahoře tlama tygra, dole propast. A v tu chvíli zahlédne muž, právě tam, na dosah ruky, mezi kamením propasti krásnou, červenou, čerstvou lesní jahodu. Utrhne ji a... Žádná jahoda se mu nikdy nezdála tak sladká jako tahle poslední.

Pokud mi měla připadnout role onoho chudáka, byla jahoda dnů, týdnů, měsíců klidné samoty v New Yorku velmi sladká. To ovšem neznamená, že jsem se smířil s pádem do propasti. Naopak. Hledal jsem všemožné způsoby, jak si pomoci. Jenže jak na to? Mohl jsem silou vůle nebo nějak jinak ovlivnit, jestli vydrží keř, kterého jsem se zachytil, všechen ten nápor? A pokud jsem já sám zapříčinil, že se moje tělo ocitlo v tak nepohodlné pozici, co mohu udělat pro to, abych ho odtamtud dostal? Doktoři, kterým jsem mezi jednotlivými vyšetřeními tuto otázku pokládal, na ni nenacházeli odpověď. Někteří z nich věděli, že by se měla hledat, přesto to ale nikdo nedělal.

Stejně jako novináři brali rovněž doktoři v potaz pouze fakta, tak, jak se jim jevila, a ignorovali ono neuchopitelné "něco", které se mohlo skrývat za nimi. Byl jsem pro ně tělem, nemocným tělem, které bylo třeba vyléčit. Ale já jsem k tomu měl také co říct: vždyť jsem také myslí, možná i duší, a už zcela určitě sbírkou nashromážděných příběhů, zkušeností, citů, myšlenek a emocí, které pravděpodobně měly s mojí nemocí nemálo společného! Jenže se nezdálo, že by na to někdo chtěl, nebo snad mohl, brát ohledy. Dokonce ani během terapie. Bojovalo se přece s rakovinou, s nemocí, která je dobře popsána v učebnicích, uchopitelná pomocí statistik výskytů a procent vyléčených případů, s nemocí, která může potkat každého z nás. Jen mě ne!

Vědecký a racionální přístup k nemoci způsobil, že se dal můj zdravotní problém přirovnat spíše ke stavu porouchaného auta, které je naprosto lhostejné k vizi sešrotování nebo opravy a je zcela pasivně svěřeno mechanikovi, než k trápení osoby, která vědomě a silou celé své vůle touží být uvedena zpět do provozu.

Ode mě jako od osoby vyžadovali vynikající lékaři-opraváři jen velmi málo. Většinou nevyžadovali vůbec nic. Stačilo, aby se mé tělo dostavovalo na schůzky, které mu domluvili, a nechávalo se poddávat rozličným "zákrokům".

Je alespoň známo, co vede k tomu, že začne buňka v těle vyšilovat? Co jí nařídí zanevřít na životní funkci a proměnit se v životní hrozbu?

Šel jsem se na to zeptat mlaďoučkého šéfa výzkumného oddělení MSKCC, o kterém jsem se dočetl, že znal nejen odpovědi na mé otázky, ale navíc stál na prahu důležitého objevu: klíče od kódu, který funguje jako přepínač a způsobuje, že se zdravá buňka stává nemocnou a naopak.

"Jsme na dobré cestě, ale zdá se, že dosažení cíle bude operací ještě podstatně složitější, než bylo vyslání člověka na Měsíc," vysvětlil mi.

To, co jsem dokázal pojmout, bylo fascinující. Čistě shodou okolností se onen mladý člověk specializoval na můj druh onemocnění. Čím déle jsem ho však poslouchal, tím jasněji jsem si uvědomoval, že bádání tajemného světa života oddalovalo šéfa výzkumného oddělení nejen ode mě jako integrální osoby, ale také ode mě jako těla.

Prozkoumal a zanalyzoval nejpodrobnější detaily, což mu umožnilo dostat se do nitra jednoho z milionů kódů obsažených v DNA jedné z miliard buněk, ze kterých se skládá lidské tělo. Ale kde jsem v tom všem byl já? Musel jsem mít přece nějaký podíl na tom, že se můj přepínač porouchal.

"Ne. Vy jste se na tom nepodílel vůbec. Vše bylo předem obsaženo ve vašem kódu. Brzy však budeme schopni přeprogramovat tu jeho část, která u vás selhala," odvětil.

Závěr to byl potěšující, i když mě při odchodu napadlo, že si on a jeho kolegové vše jen namlouvali: kdyby skutečně měli klíč k těmto dveřím, nakoukli by dovnitř a ihned zjistili, že se za nimi nachází další dveře a za těmi jsou ještě další a ještě jedny, každé s vlastním klíčem. Protože to, k čemu se vlastně moji drazí vědci snažili proniknout, byla kombinace všech kombinací, byl to klíč všech klíčů: "Božský kód". Jak mohli očekávat, že se jim ho podaří odhalit?

Ani na okamžik jsem neztratil důvěru v doktory, kterým jsem svěřil své zdraví. Ba naopak. Ale čím lépe jsem je poznával, tím víc ve mně vzbuzovali pocit, že jsou jako housle, kterým chybí struny. Sami padli do pasti mechanického vnímání problémů, od čehož se odvíjel i způsob, jakým je řešili. Někteří z nich mou nejistotu vnímali a moje reflexe je bavily. Proč se například nezaměřit na používanou slovní zásobu? Mohlo by to být užitečné, říkal jsem. Jazyk, který nemoc obklopuje, je jazykem války. I já jsem ho zpočátku používal. Rakovina je "nepřítel", kterého je nutné "porazit"; terapie je "zbraň" a každá fáze léčby "bit...va". Nemoc se vždycky vnímá jako něco cizího, co se vtírá do našeho nitra a dělá tam neplechu, a měla by se tudíž zničit, vyeliminovat, odstranit. Už po několika týdnech soužití s rakovinou se mi tahle představa přestala líbit. Neodpovídala mi.

Vzhledem k nutnosti koexistence se mi to spíše jevilo tak, že se ten vnitřní host stal součástí mě samého, stejně jako jsou mojí součástí ruce, nohy nebo hlava, na které už mi kvůli chemoterapii nezbyl jediný vlas. A tak jsem místo agresivního útoku na rakovinu v jejích různých ztělesněních dal přednost rozhovoru, pokusu spřátelit se; hlavně proto, že jsem pochopil, že tam ve mně tak či onak zůstane, a byť bude možná jen dřímat, bude mě už doprovázet po celý zbytek cesty.

"Když ráno vstáváte, usmějte se na vaše srdce, na váš žaludek, na vaše plíce, na vaše játra. Když se nad tím zamyslíte, opravdu hodně na nich záleží," slyšel jsem od Thich Nhat Hanha, slavného vietnamského buddhistického mnicha, když kdy...si přijel do Dillí přednášet o meditaci. Tenkrát jsem ještě netušil, jak moc mi ta rada přijde vhod. Nyní jsem začínal každý den úsměvem na hosta, kterého jsem měl v sobě.

Čím déle jsem setrvával na poli vědy a rozumu, tím silněji se ve mně probouzela zvědavost vůči magii a šílenství "alternativních" metod, které jsem hned na začátku zavrhl. Rozhodně to nebylo proto, že bych zjistil, že jsem si spletl cestu (každému bych poradil, aby si "západní" možnost zvolil jako první), ale cítil jsem, že přestože je tahle cesta pravděpodobně nejlepší, má i svá omezení. Někde jinde, při pouti odlišnou stezkou, bych mohl objevit něco jiného. Určitě ne "alternativního", ale možná doplňujícího.

A tak když mi lékaři-opraváři z New Yorku oznámili, že dokončili své "opravy" a že mě teď nechtějí tři měsíce vidět (Tři měsíce! Přišlo mi to jako věčnost!), vydal jsem se novým směrem.

Ukázku z úvodní kapitoly knihy Ještě jedna jízda na kolotoči italského autora Tizia...na Terzaniho přeložili Jakub a Michał Hankiewiczovi. Kniha vyjde letos na podzim v nakladatelství Malvern.

Tiziano Terzani (1938-2004) byl italský novinář. Proslavil se zejména jako dlouholetý asijský dopisovatel německého časopisu Der Spiegel. Své svědectví a zkušenosti novináře v Asii uzavřel do řady úspěšných knih, z nichž nejznámější je Un indovino mi disse (Řekl mi jasnovidec). Ještě jedna jízda na kolotoči je jeho poslední knihou. Její děj začíná rok před Terzaniho šedesátými narozeninami, kdy se autor na vrcholu své žurnalistické kariéry dozví, že trpí rakovinou. Nepříznivou zprávu nicméně nevnímá jako osobní tragédii, ale jako příležitost změnit úhel pohledu a přizpůsobit své vnímání světa a života situaci, kdy se ocitá v bezprostřední blízkosti smrti. To však neznamená, že by se s blízkou smrtí smířil. A protože cestování bylo pro něj vždy způsobem života, chápe rovněž rakovinu jako pozvánku na další cestu, výpravu, na které se pokusí najít lék na svou nemoc. Cesta začíná v prestižní newyorské nemocnici a přes Indii, Thajsko, Hongkong nebo Filipíny vede až na samotu v malém domku v Himalájích. Všude, kde se ocitne, vyhledá Terzani místní lékaře, doktory či léčitele. Občas vyzkouší léky, které mu doporučují, ale především sbírá lidské příběhy a záhy zjišťuje, že to, co hledá, není lék na rakovinu, ale že mnohem víc potřebuje najít způsob, jak se vyrovnat s "nemocí" nás všech, s lidskou smrtelností.