Martin C. Putna

Šedá zóna katolické literatury a Vladimír Justl

Termín "šedá zóna" prorazila socioložka Jiřina Šiklová, sama příslušnice jádra českého disentu.1 Označuje tu část společnosti a kultury, která stojí "mezi" disentem a normalizační mocí. Odtud metafora "šedé". Šedá zóna formálně přistupuje na pravidla a konvence dané režimem, avšak uvnitř nich se snaží vybojovat co nejvíce prostoru pro společenské a tvůrčí aktivity, které jsou duchem nezávislé na režimní ideologii. Ba, šedá zóna často různými způsoby skrytě napomáhá disentu a udržuje jeho spojení s celkem společnosti. Jakožto metafora je pojem "šedá zóna" samozřejmě velmi volný, je spíše obrazem než definicí. Proto pod ním bývá někdy rozuměna spíše aktivní "šedá masa", která pasivně a jen s mlčenlivými sympatiemi přihlíží zápasu opozice s režimem. Odtud i rozličné hodnocení a vnímání tohoto pojmu. Může být chápán téměř jako urážka - i téměř jako pocta.

V kontextu katolické literatury je pojem "šedá zóna" používán ve smyslu zcela neutrálním: Jako stručné a srozumitelné označení pro tu část katolického kulturního milieu, která nebyla po pádu nadějí roku 1968 zcela vytlačena z veřejné kultury, nýbrž ponechána na jejím okraji a v různých "šedých" meziprostorech, kde pak působila až do roku 1989. V týchž meziprostorech se pak během sedmdesátých a osmdesátých let objevovali i noví autoři, soukromě se hlásící ke křesťanství a promítající své přesvědčení různými nepřímými způsoby do literární tvorby.

Jak k tomuto ponechání mohlo vůbec dojít? Proč normalizační režim nezlikvidoval šmahem vše, co mělo v kultuře společného s křesťanstvím? Vysvětlení není až tak složité: Režim po roce 1968 neměl stejné ambice jako režim po roce 1948. Nechtěl už provést radikální společenskou revoluci, nýbrž opravdu to, co říkal - "normalizaci", tedy (znovu)nastolení společenské "normality", rozuměj stability a nehybnosti, v níž celá společnost respektuje vládnoucí moc, ale za to jí vládnoucí moc garantuje relativně široký prostor svobodného života soukromého, včetně kulturního a náboženského "vyžití".

Jistý precedens existoval ostatně již po roce 1948: Již tehdy přece existovala snaha přimět některé představitele křesťanských církví k projevům loajality vůči režimu. Ovšem, v padesátých letech, kdy paralelně běželo brutální zatýkání, věznění a terorizování jiných představitelů církví - kněží, intelektuálů i angažovaných "laiků", nebylo lze tyto projevy brát jinak než jako kolaboraci. Příznačně, účastnili se jich leckteří kněží, ale vlastně téměř žádný katolický intelektuál, snad s výjimkou Ferdinanda Pujmana, zapojeného do krátkodeché "Katolické akce", a literárně činného kanovníka Josefa Beneše.

V sedmdesátých letech je situace do jisté míry odlišná. Sice jsou kněží činní na Díle koncilní obnovy a na celém "pražskojarním" oživení církevního života vesměs odstraněni z pastorace či alespoň z velkých městských center; sice se opět vytváří kolaborantská kněžská organizace Sdružení katolických duchovních - Pacem in terris; sice jsou redaktoři a jiní kulturní činitelé, napojení na katolické milieu, odstraňováni z vedoucích funkcí v kulturních institucích, pokud se na ně během šedesátých let dostali; sice jsou opět z nakladatelských programů vyřazena díla katolických klasiků i jejich žijících pokračovatelů; sice je náboženská tematika ve veřejné kultuře opět nepříliš žádoucí. Přece však je míra perzekucí relativně mnohem menší; loajalita, kterou musejí deklarovat kulturní pracovníci, tišší; a rozsah tolerovaných autorů a témat o něco větší.

Souvisí to s relativně "měkčím" charakterem husákovského režimu. Souvisí to však i s faktem, že katolíci nejsou pro tento režim hlavním nepřítelem, hlavním zdrojem obav a terčem perzekucí (jak tomu bylo do velké míry za režimu gottwaldovského). Hlavním nepřítelem jsou na počátku sedmdesátých let reformní (ex)komunisté, od roku 1977 pak signatáři Charty 77. Mezi nimi jsou sice rovněž četní katolíci a další křesťané, jedno z jader Charty však opět tvoří "osmašedesátničtí" (ex)komunisté - kterýžto fakt vede mnohé katolické intelektuály a aktivisty naopak k tomu, že se k Chartě nepřipojí a naopak, přední představitelé veřejné církve včetně biskupa Tomáška Chartu formálně odsoudí - což zase zpětně činí "nechartistickou" část katolického prostředí pro režim méně nepřijatelným. Ivan Slavík píše o sobě v době kampaně kolem Charty sebekriticky - a současně sebeobhajobně: "Vím o sobě, že nejsem žádný hrdina. A přece: v době, kdy mnozí ze signatářů si žili, pluli s proudem atd., jsem léta mlčel a pracoval: za tohoto - a ne jiného režimu - jsem publikoval své verše, uveřejnil Claudela, Péguyho, Hopkinse atd., nic, co by nahrávalo; má to váhu? [...] Otázka zní: má dílo celého života, trpělivě a důsledně uskutečňované za nejnepříznivějších okolností, aspoň takovou váhu jako podpis na manifestu, vydaném ad hoc?"2

Jinak řečeno - pokud v padesátých letech by mohl být za klíč ke kulturní politice režimu vyhlášen (s hořkou ironií) Ježíšův výrok "kdo není se mnou, je proti mně" (L 11,23), v sedmdesátých letech by mohl být naopak za klíč prohlášen výrok "kdo není proti nám, je s námi" (Mk 9,40). Kdo se tedy podílí na veřejné kultuře husákovské dvoudekády a "soukromě" je katolíkem, nemůže být tedy opravdu chápán jako kolaborant, nýbrž jako podílník "šedé zóny". Šedá zóna je opravdu "šedá" v tom, že je z letmého pohledu málo viditelná. Přece si však postupně vytváří svá nepsaná pravidla fungování, svou síť vztahů uvnitř veřejných institucí i směrem k režimní moci i k disentu. Uvnitř šedé zóny se pak ještě analogicky vytváří specifický "šedý" katolický segment. A ten musí být v zájmu literárněhistorické úplnosti zpětně identifikován, popsán a zhodnocen - stejně jako všechny ostatní podoby katolické přítomnosti v české kultuře komunistické éry.

Instituční rámce: Nakladatelství a kluby

Katolický segment šedé zóny na první pohled nemá žádné centrum, je rozptýlen mezi různými institucemi a okruhy. Především nemá žádný tiskový orgán, v němž by vycházely původní texty i jejich kritická reflexe. Nic, co by se podobalo maďarskému časopisu Vigilia, který vycházel na církevní půdě, ale přitom se otevíral i všemožným dalším nekomunistickým autorům a sloužil tak o mnoho a mnoho let kádárovské éry jako jedna z mála legálních platforem "trpěné" literatury. Natož pak něco, co by se podobalo polským katolickým časopisům Więź a Znak, které se nejen věnovaly tématům kulturním a náboženským, ale současně celkem otevřeně podporovaly opoziční politické hnutí.

Na druhý pohled se však jako přirozené centrum šedé katolické zóny jeví nakladatelství Vyšehrad, "chráněné" napojením na Československou stranu lidovou. I v něm se opakuje podobný scénář jako v jiných nakladatelstvích: V letech 1969-1971 jsou odstraněni spiritus moventes nakladatelství, v případě Vyšehradu především Bedřich Fučík (který odešel sám v pocitu beznaděje ke sklonku roku 1970). Zastaveny jsou všechny výraznější projekty, které přinášely podněty ze soudobého křesťanského myšlení, reflexe koncilu i edice moderní duchovní poezie. Místo toho začínají opět vycházet programové brožurky, produkované normalizovaným vedením ČSL a obhajující stávající režim.

Přece však i v takto zglajchšaltovaném nakladatelství setrvávají někteří redaktoři, kteří se snaží najít důstojné východisko i v této situaci. Klíčovými postavami mezi nimi byli Břetislav Daněk (1934-2011) a Jaroslav Vrbenský (nar. 1932). Daněk představoval spojnici ke strukturám ČSL - a bývalý dlouholetý vězeň Vrbenský zase ke strukturám neoficiální kultury, zvláště k některým větvím skryté církve.3 Vyšehradskou strategii pro normalizační éru lze shrnout do několika - dobově jistě nahlas nevyslovených - hesel:

Za prvé, není-li možno mluvit o křesťanství v současnosti, mluvme o křesťanství v minulosti! Vyšehrad se tudíž zaměřuje na publikace o starší české i evropské kulturní historii a umění, v nichž jsou křesťanské motivy všudypřítomné. Z nejvýznamnějších počinů je třeba zmínit jednak "černou řadu" portrétů vybraných křesťanských myslitelů od antiky po barok - Boëthia, Erasma Rotterdamského, Mikuláše Kusánského, Bohuslava Balbína a dalších, jednak řadu překladů středověkých legend - staroslověnských, byzantských, latinských české provenience, latinských uherské provenience a dalších.

Za druhé, žádá-li doba publikování autorů ze SSSR a "spřátelených zemí", vyberme z nich opět pokud možno takové, kteří mají alespoň něco společného s křesťanstvím! Ve Vyšehradu tudíž vyšla řada próz soudobých polských katolických autorů, především pokud se pohybují v žánru historické prózy (Hanna Malewska, Zofja Kossakova či Jan Dobraczyński), či například román Pétera Szabó Szentmihályiho o maďarském národním patronu, svatém Gellértovi. Pouze název Gellért byl změněn na neutrální Boj o moc a slávu (1986). Z ruských autorů pak byli publikováni zvláště ti, kteří tradiční tematizují venkovský život, pokud možno i s křesťanskými "reziduy" (ze starších například Nikolaj Leskov či Pavel Meunikov-Pečerskij, z nových "sovětských" například Vasilij Šukšin). A dokonce i ze "západních" autorů se podařilo vydat jednotlivé svazky autorů, patřící ke starší katolické klasice - G. K. Chestertona, Evelyna Waugha, Grahama Greena či Françoise Mauriaca.

Za třetí, žádá-li doba návrat k národní klasice, vyberme i z ní takové klasiky, jejichž život a/nebo dílo bylo spojeno s katolicismem! Ve Vyšehradu tudíž vycházejí Baar, Třebízský, Kosmák, Kamarýt a jiní "kněžští" autoři národního obrození a "venkovské prózy". Naopak česká katolická klasika 20. století je prakticky zapovězena; jen roku 1986 vyjdou Tři dukáty Jaroslava Durycha pod záminkou stoletého výročí jeho narození - a s odůvodněním, že jde vlastně o prózu sociálně kritickou.

Za čtvrté, žádá-li doba mluvit o náboženství s "vědeckým" odstupem, mluvme tedy o něm co nejvíce - a to "objektivně" o všech náboženstvích, a tedy i o křesťanství. Ve Vyšehradu tudíž vychází nemalé množství publikací religionistických - o kulturních dějinách islámu, o mytologii hinduismu, o antické religiozitě, a tudíž i o zrození křesťanství uprostřed antické kultury (dílo Ladislava Vidmana Od Olympu k Panteonu, 1986), o gnózi a jejím vztahu s křesťanstvím (dílo Petra Pokorného Píseň o perle, 1986). Tyto publikace se drží "objektivistického" popisu materiálu, marxistického vyvracení religiozity se v nich čtenář nedočká.

Dějiny Vyšehradu za normalizační éry jsou dějinami mnoha nenápadných malých edičních vítězství, jež ve svém bibliografickém souhrnu, jak je publikován jubilejním sborníku Vyšehradu,4 představují úctyhodný výkon v udržování a rozvíjení křesťansky orientované vzdělanosti.

Nejslabší stránku Vyšehradu představuje původní česká tvorba. V ní byla totiž největší restrikce a pozornost cenzury. Když se pominou různé detektivky, beletrizující cestopisy a jiné konvenční čtivo - pak vyšehradskou sestavu "vlastních" nových autorů s nárokem patřit do vysoké umělecké literatury představují vlastně jen dvě jména - Věroslav Mertl a Stanislav Vodička. Jako třetí se k nim pozdním prozaickým návratem Pokušitel roku 1984 přidá Josef Heyduk. V rámci dominantní historizující strategie vyjdou ve Vyšehradu i romány jiných autorů s tématy ze starších českých dějin, námětově hraničící s hagiografií - Františka Neužila Řezenské ortely (1988) o cyrilometodějské Velké Moravě a Aleny Vrbové V erbu lvice (1989) o Zdislavě z Lemberka. V obou případech však jde o tituly převzaté, vydané o několik let dříve v Československém spisovateli.

V souvislosti s Vyšehradem je pak třeba zmínit i deník Lidová demokracie, který rovněž patří do tolerované oázy Československé strany lidové. Jeho politická část udržovala stejný normalizační obraz světa, tak jako ostatní noviny, snad jen poněkud mírnějšími termíny. Jeho kulturní rubrika však představovala jediný legální a veřejně dostupný prostor, kde mohla být reflektována produkce Vyšehradu i další duchovně spřízněná literární díla a umělecké počiny a kam také mohli psát drobné útvary autoři s Vyšehradem spjatí jako Mertl či Heyduk. Otevřenější diskuse byla ovšem vyloučena i zde.

Za druhé nejvýznačnější centrum křesťanské orientace, kudy do veřejné kultury "prosakovalo", lze pokládat nakladatelství Odeon. U Vyšehradu to bylo přirozené vzhledem k jeho minulosti i k vazbě na ČSL. U Odeonu však bylo spíše shodou okolností, že se v podniku, zaměřeném prvotně na překlady světové literatury a na umělecké publikace, sešlo několik redaktorů, spojených s katolickým milieu. Hlavní roli hrály opět dvě osobnosti: Josef Čermák (nar. 1928), germanista, profesně se zabývající především dílem Franze Kafky a v osobním životě od roku 1961 zeť Bedřicha Fučíka, a Vladimír Justl. Čermák se stal za Pražského jara šéfredaktorem Odeonu, v kteréžto funkci vydržel až do roku 1977 - a i pak si uchoval funkci "hlavního lektora" a dominantní vliv.5 Kolem Čermáka a Justla se pak shromažďovaly další osobnosti - redaktoři, překladatelé a další externí spolupracovníci, z nichž leckteří se snažili nejen prosazovat kvalitní literaturu jako takovou, ale v jejím rámci i literaturu s duchovním rozměrem.

Klíčová strategie Odeonu přitom byla podobná jako první z nepsaných hesel Vyšehradu: Historický text ospravedlňuje i přítomnost náboženského tématu. V Odeonu se k uplatňování této strategie přímo nabízely dvě jeho edice, vycházející a těšící se veliké oblibě již od půle padesátých let: Živá díla minulosti (ŽDM) a Světová četba. Již od sklonku padesátých let se v rámci těchto edic - vedle mnoha a mnoha dalších titulů, a tedy vlastně jakoby nepozorovaně - objevovala díla s duchovní tematikou. Konkrétně v edici ŽDM vyšla roku 1958 pod názvem Pět svátečních svitků starozákonní poezie, na jejímž překladu spolupracovali Jaroslav Seifert a Vilém Závada, ve Světové četbě roku 1959 pak antologie německé barokní poezie Růže ran.

Jak se uvolňovala atmosféra šedesátých let, přibývalo v rámci těchto edic i mimo ně svazků tak či onak souvisejícím s křesťanskými tradicemi. Jak atmosféra v sedmdesátých letech houstla, svazků zase ubývalo. I za normalizace však vyšly ve Světové četbě překlady knih autorů jako Evelyn Waugh, Marcel Schwob, Pedro Calderón de la Barca, Jiří Karásek ze Lvovic, Petr Čaadajev či Julien Green, nebo též staročeská Legenda o svaté Kateřině (1983) v novočeském překladu, v edici ŽDM pak kupříkladu klíčové dílo španělského baroku Kritikon (1984) Baltasara Graciána či kompletní Básnické dílo Adama Michny z Otradovic (1985).

V edici ŽDM vyšlo i několik posvátných knih mimokřesťanských náboženství - Korán (1972), hinduistická Bhagavadgíta (1976) či zoroastrovská Avesta pod názvem Oběti ohňům (1985). I v Odeonu jako by platilo nepsané heslo Vyšehradu, že je žádoucí (a implicitně protirežimní) mluvit o jakékoliv religiozitě - a jestliže Vyšehrad vydával odborné knihy o různých náboženstvích, Odeon vzhledem ke svému zaměření vydával přímo pramenné posvátné texty, tváře se, že jde vlastně "jen" o starou literaturu.

Konečně, ač si Odeon v rámci režimní knižní politiky vlastně neměl příliš všímat české literatury, Vladimír Justl zde prosadil vydávání Sebraných spisů Vladimíra Holana. Nové "vlastní" české autory ovšem Odeon pěstovat nemohl, a nějakou širší reflexi náboženství v kultuře samozřejmě také ne. Na poli udržování povědomí o náboženské a speciálně křesťanské notě české a evropské kultury je ovšem zásluha Odeonu srovnatelná s Vyšehradem.

Třetím centrem katolické šedé zóny byl brněnský Blok. Ten měl naopak přidělenu roli prioritního vydavatele původních českých autorů, vztažených k jihomoravskému regionu. A tohoto přidělení Blok využíval, seč mohl, ve prospěch spisovatelů duchovní orientace. Garantem této tendence byl Jaroslav Novák - v šedesátých letech vedoucí redaktor, poté již jen redaktor řadový. Spolu s ním v Bloku redaktorsky působil i básník slavíkovské generace Josef Suchý. Logicky tedy mezi domovské autory Bloku patřili po celou normalizační éru Novákova manželka Zuzana Renčová-Nováková a sám Suchý. Kromě nich pak Blok vydával i další katolické autory, které mohl obhájit tím, že biograficky souvisejí s jihomoravským regionem - Antonína Bartuška, Ludmilu Klukanovou, Františka Schildbergera.

Leč, i v jiných nakladatelstvích se jednotlivě objevovaly svazky autorů katolické orientace. V královéhradeckém Kruhu zažil šéfredaktor Jan Dvořák (nar. 1937) podobnou "antikariéru" jako Čermák v Odeonu a Novák v Bloku, tedy stal se s normalizací jen řadovým redaktorem. I z této pozice však dokázal k vydání prosadit díla Jana Žáčka či dalších autorů, alespoň částečně souvisejících s katolicismem, jako Miloše Vodičky a Bořivoje Kopice. Další knihy Žáčkovy a Kopicovy, ale třeba i sbírka Stanislava Zedníčka, vycházely v pražském Melantrichu, patřícím další "národněfrontovní", ale přece jen o poznání svobodnější instituci, Československé straně socialistické.

Pokud pak jde o centrální, ryze oficiální nakladatelství Československý spisovatel a Mladá fronta, pověřené "správou" hlavního proudu soudobé české literatury: Ty sice zpravidla netiskly knihy "šedozónních" katolíků (byť i jedna sbírka Stanislava Zedníčka se v Československém spisovateli roku 1984 objevila, ovšem zaštítěná mírně "pokrokovým" doslovem), zato se však postupně otevíraly novým jménům české literatury, která nebyla spojena s žádnou kádrovou zátěží z minulosti. Vedle desítek dalších nových jmen - z nichž velkou část je možno prohlásit v širokém slova smyslu za "šedou zónu", neboť jen málokdo z autorů debutujících v pozdních sedmdesátých či v osmdesátých letech cítil potřebu psát režimně angažovanou poezii - se tak "Spisovatel" a "Fronta" staly publikační platformou i pro dílo několika autorů, kteří se soukromě hlásili ke křesťanství - Aloise Volkmana, Markéty Procházkové, Rudolfa Matyse či Přemysla Ruta. Podobně pro texty v žánru divadelních her byl určen specializovaný podnik Dilia, kde vyšlo i několik divadelních her Přemysla Ruta či Ivana Vyskočila. Z technického hlediska nebyly tyto hry vydány tiskem, nýbrž jen "rozmnoženy". Přesto však - byly veřejnosti legálně k dispozici.

Kromě oficiálních, veřejných nakladatelství existovaly v normalizačním světě ještě jiné ostrovy, kde mohla přežívat nerežimní a v jejím rámci i náboženská kultura. Byly to tolerované, mimo vědomí širší veřejnosti přežívající uzavřené literární kluby, zvoucí k přednáškám i marginalizované bohemisty a na marginalizovaná témata, mimo jiné i ta v nějakém smyslu duchovní. Takto fungovala Společnost bratří Čapků či Kruh přátel českého jazyka; přednášky o barokním písemnictví se však konaly například i v rámci letních škol interpretace staré hudby, které pořádala Společnost pro starou hudbu v Kroměříži a poté ve Valticích.6 Zvláštní místo měl Spolek českých bibliofilů, vydávající své spolkové tisky a od roku 1973 i časopis Zprávy Spolku českých bibliofilů (ZSČB). Mezi spolkovými tisky lze nalézt kupříkladu svazek překladů básní Suzanne Renaudové, sborník k poctě O. F. Bablera či výbor z díla Ivana Slavíka Dvacet pozdních básní aneb zaříkávání naděje (1988), mezi přispěvateli ZSČB pak jména téhož Ivana Slavíka, březinologa Petra Holmana (nar. 1951), spolupracovníka Fučíkových samizdatových edic Mojmíra Trávníčka, ba i samotného Bedřicha Fučíka.

Jako další ostrovy, sice veřejně přístupné, ale přitom v podstatě klubového charakteru, fungovaly rovněž instituce na pomezí života literárního a divadelního - jinak řečeno prostory, kde byla poezie recitována: "poetická vinárna" Viola pod vedením Vladimíra Justla, Lyra pragensis či pořad Zelené peří, který od roku 1976 v pražském divadle Rubín vedl recitátor Miroslav Kovářík (nar. 1934), sám se osobně hlásící ke katolické víře. Tyto recitační kluby rovněž vydávaly své příležitostné tisky, do nichž rovněž proniklo leccos z toho, co do oficiálních nakladatelství proniknout nemohlo.

Detailní výzkum této šedé zóny a role křesťanského segmentu v jejím rámci zůstává zatím desideratem, úkolem pro příští badatele. I z dosavadního stavu poznání však vyplývají některá základní zjištění: Za prvé, že čím blíže se pohlíží na zdánlivě jednotný povrch normalizační kultury, tím více se v něm objevuje podobných ostrovů. Za druhé, že náboženská a speciálně katolická kultura v nich netvoří ani žádný speciální ostrov, ani ostrov uvnitř ostrovů. Je "rozpuštěna" dvojmo: Ve veřejné normalizační kultuře - a ještě i v "šedé zóně". Je víceméně solidární s jinonázorovými autory a okruhy, přežívajícími na oněch ostrovech, stejně jako jsou ony solidární s ní. Snad jen Vyšehrad lze označit za místo, kde jde o křesťanství prvotně, kultura pak je povoleným polem jeho vyjadřování - kdežto redaktorům Odeonu či Melantrichu, podobně jako dramaturgům Violy či Zeleného peří, jde o kulturu prvotně, křesťanství pak je případnou hodnotou navíc. Za třetí, organizátoři těchto ostrovů - a to ani ti, kdo jsou sami katolíci - nehledí na stanoviska římskokatolické, katechismové ortodoxie: Výraz jakékoliv religiozity je brán jako pozitivní jev, hodný zájmu a podpory. Za čtvrté, že v kultuře křesťanské šedé zóny hraje větší roli překlad, případně nová edice starších textů s duchovním obsahem, než nová původní tvorba; což je dáno jednak tím, že staré a/nebo evropské texty jsou v rámci historizující strategie prosaditelné snáze než nová původní tvorba - ale jednak i mírou literární úrovně a přitažlivosti té nové původní tvorby, která je povolena.

Konečně, za páté a za poslední: Rozsah šedé zóny není po celou dobu normalizace konstantní. Jestliže v první půli sedmdesátých let je poměrně velmi striktně omezován a kontrolován - v průběhu osmdesátých se postupně rozšiřuje o nové a nové "povolené" autory a témata až natolik, že pro léta 1987-1988 je možné mluvit o šedé zóně už jen velmi opatrně a v průběhu roku 1989 samo toto označení přestává dávat smysl, neboť oficiální a neoficiální kultura se začaly prolínat. Jaké důsledky to mělo pro katolický segment původní šedé zóny, to je už otázka další.

Křesťanský editor a překladatel, který nesmí říci, že je křesťanský

K tolerovaným křesťanským autorům patřila řada beletristů (Věroslav Mertl, Jo...sef Heyduk, Zuzana Renčová-Nováková, Josef Suchý, Jan Žáček, Alois Volkman, Stanislav Vodička, Ludmila Klukanová a další). Pro (re)konstituování křesťanského kulturního milieu je však vlastně ještě důležitější práce literárních historiků, editorů a překladatelů. Literární historici, stejně jako jejich kolegové beletristé, odvozovali svá literární kritéria, svou metodu (a případně i svůj nárok na autoritu) od oborových klasiků zlatého věku: Jaroslav Med od Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka (ale taktéž od blízké osobní vazby na Bohuslava Reynka), Vladimír Binar od Bedřicha Fučíka samojediného, Vladimír Justl od Oldřicha Králíka, svého učitele na olomoucké univerzitě.

Pokud Vyšehrad, Odeon a další nakladatelství produkují množství titulů překladové literatury s náboženskou dimenzí - nebylo by to možné bez týmu překladatelů, kteří mají pro takovouto práci jak odbornost, tak "nadprofesní" zaujetí. Toto zaujetí je pak často dáno tím, že mnohé z překladatelských osobností jsou nejen "soukromými" katolíky, ale mají i osobní vazby na katolické milieu, někdy dokonce i přímo na disent či na skrytou církev.

Mezi osobnosti tohoto typu patří Josef Forbelský (nar. 1930), překladatel autorů španělských a latinskoamerických, který byl sešvagřen s Jiřím a Danou Němcovými; překladatel z němčiny, francouzštiny a latiny Jindřich Pokorný (1927-2014), manžel druhé dcery Bedřicha Fučíka; překladatel z italštiny, francouzštiny, španělštiny a němčiny Vladimír Mikeš (nar. 1927); dvorní překladatel díla Grahama Greena Jan Čulík (1925-1995); syn Františka Halase František X. Halas (nar. 1937), který byl se svou manželkou Dagmar Halasovou (nar. 1938) zase dvorním překladatelem Juliena Greena a který se stal později českým velvyslancem ve Vatikánu; paleoslovenistická trojice Zoe Hauptová (1929-2012), Emilie Bláhová (nar. 1931) a Václav Konzal (nar. 1931), která společně vytvořila většinu legendistických titulů Vyšehradu - mezitímco se Václav Konzal podílel na překladech textů pokoncilní liturgie do češtiny a skrze svého bratra, tajného biskupa Jana Konzala, se podílel na činnosti skryté církve; rusistky Jiřina Miklušáková (nar. 1935) a Františka Sokolová (nar. 1937), dcera Jana Patočky a manželka Jana Sokola; a další a další. A ovšem, mezi překladateli jsou samozřejmě i ti, kteří se v normalizační éře věnovali překladu spíš z nouze, v nemožnosti publikovat vlastní básnické dílo - což je zejména příklad Ivana Slavíka.

Vhled do života této specifické komunity "katolických překladatelů" poskytují paměti Josefa Forbelského Svět se mnou, svět beze mě (2013). Forbelský líčí zápasy o vydání jednotlivých duchovně laděných titulů i svoje osobní zápasy o udržení rovnováhy mezi svou ctí a požadavky režimu, ale také svůj podiv nad spirituálními i životními experimenty, které prováděl jeho švagr Jiří Němec. Když pak zmiňuje svoji účast v samizdatové revui Střední Evropa, píše: "Za pseudonym jsem si zvolil antické jméno Janus. Ne jako pejorativum, symbol dvojakosti, byť oproti disidentům společnost - a já s ní - v dvojakosti žila, ale chtěl jsem mytologickou tváří hledící vzad i vpřed dát najevo, že nahlížím situaci jak ve zpětném historickém pohledu, tak zároveň v budoucím výhledu."7 Jako stručný, téměř aforistický popis mentality tohoto prostředí je to výstižné. Neboť, paradoxně, pozice editora či překladatele, otevřeného širší perspektivě evropské a světové kultury, je v restringované situaci šedé zóny snazší než perspektiva spisovatele, který by měl ex definitione být originálním.

Vladimír Justl

Život a práce Vladimíra Justla, ředitele "poetické vinárny" Viola, editora Sebra...ných spisů Vladimíra Holana, organizátora poetických a recitačních soutěží atd. atd. ukazuje, že katolík mohl být nejen trpěn, ale i být vlivným činitelem veřejné kultury od šedesátých let až do revoluce (a samozřejmě i po ní) - pokud tomu okolnosti přály a pokud on sám byl ochoten ke komunikaci s normalizačními mocipány a k nějaké míře kompromisů.

Když Vladimír Justl (1928-2010) vyprávěl svůj život,8 zdůrazňoval své katolické vychování v rodině i na pražském Arcibiskupském gymnáziu i své dvojí krátké politické angažmá pro Československou stranu lidovou. První podnikl před bolševickým převratem, kdy se cítil inspirován mladší a modernější generací lidoveckých novinářů v čele s Pavlem Tigridem, působící v Obzorech a Vývoji. Druhé, ještě kratší, zakusil na jaře 1968, kdy spoluinicioval obnovu nakladatelství Vyšehrad a návrat Bedřicha Fučíka do jeho čela a kdy dokonce spoluformuloval politický program, který by měla obrozená ČSL prosazovat. V obou případech, když spadla klec a ČSL se začala zase konformizovat, z této strany zase promptně vystoupil.

Na počátku padesátých let byl Justl vyloučen z filozofické fakulty, po dělnickém intermezzu se mu však podařilo dostudovat v Olomouci, kde mu byl hlavním patronem další "tajný" katolík, bývalý přední autor Řádu Oldřich Králík. Ještě před absolutoriem, roku 1954, pak nastoupil jako redaktor do Odeonu. Odeon se pak stal Justlovou trvalou základnou, v níž se snažil prosazovat co nejvíce "nerežimní" literatury a z níž podle měnících se dobových možností expandoval se svými neutuchajícími nápady i do dalších míst a institucí. Nejdůležitější z nich se stala Viola - "poetická vinárna". Původně byla roku 1963 založena jako místo jazzu a "českého beatnictví", inspirovaného tím americkým. Vladimír Justl, který v ní uspořádal první básnické čtení už v roce jejího vzniku a roku 1965 se stal jejím uměleckým vedoucím, jí však vtiskl ráz dosti odlišný.

Justlova vlastní literárněhistorická práce se zprvu týkala ověřených a "neproblémových" klasiků, jak se i tomu naučil u Oldřicha Králíka. V šedesátých letech vydal monografie o V. K. Klicperovi a o bratřích Mrštících. Mezitím však již od druhé půle padesátých let připravil, zejména pro Odeon, také řadu výborů z autorů, které kulturní politika první půle padesátých let odmítala, zejména z Halase a Dyka. Roku 1966 došlo i na výbor z próz katolického klasika Karla Schulze Blázen před zrcadlem a jiné prózy. Justl do něj obmyslně - a literárněhistoricky přitom správně, mělo-li jít o výbor průřezový! - zařadil jak rané prózy ze Schulzova komunistického období, tak pozdější prózy s duchovním nábojem. Tehdy, v půli šedesátých let, však byli Schulz a další pro Justla již "vedlejším" editorským polem. Tehdy totiž už započal nejvýznamnější ediční projekt svého života, totiž Sebrané spisy Vladimíra Holana.

S Holanem se Justl seznámil na doporučení svého učitele Oldřicha Králíka a postupně se stal jeho dvorním editorem a vykladačem, propagátorem i praktickým pomocníkem, řečeno goethovskou metaforou - "Eckermannem".9 V padesátých letech Holan téměř nepublikoval, jen občas se znovu otiskovaly jeho těsně poválečné básně o Rudé armádě. V šedesátých letech Justl prosadil Holanův velkolepý comeback a umožnil, že se z Holana stal kultovní básník tehdejší mladé generace a několika následujících mladých generací. Roku 1965 vydal Justl v Odeonu první svazek Sebraných spisů - díla vysoce ceněného coby artefakt nejen literární, ale i výtvarný.10

Úhelným kamenem Holanova návratu ovšem byla metafyzická poéma Noc s Hamletem, kterou Justl přepsal podle Holanova diktování. Poprvé vyšla roku 1964 časopisecky v Plameni, téhož roku knižně. Ještě předtím ji však Justl zveřejnil v podobě "orální" - jako pořad ve Viole na podzim 1963. Ke ztvárnění Noci s Hamletem Justl přizval též Radovana Lukavského (1919-2008) - jednoho z nemnoha členů české herecké populace, který jednak měl klasické literární vzdělání a zájmy (a dokonce sám příležitostně překládal poezii), jednak se soukromě, ale důsledně hlásil ke katolicismu svých předků. Lukavského katolicismus byl veřejným tajemstvím, a Lukavský tudíž fungoval jako jedna z mála veřejně viditelných, ba celonárodně známých identifikačních figur katolického milieu.11Noc s Hamletem pak byla hrána ve Viole po čtyřicet sezón a stala se modelem Justlovy představy o veřejné prezentaci literatury i o smyslu Violy: V kultivovaném podání profesionálních herců, často i za součinnosti soudobých skladatelů a dalších umělců, zde měla být veřejnosti prezentována díla, která mají nadčasovou hodnotu; která často nesou metafyzický, někdy i přímo duchovní obsah; a která v tištěné podobě ještě nevyšla, případně se tiskové podoby obtížně domáhají. Viola měla být jakýmsi "mluveným" nakladatelstvím.

Od půle šedesátých let se mezi pořady Violy množily i takové, jež ještě bezprostředněji než Holanova poezie souvisely s náboženstvím, a dokonce s katolickou kulturou. Uskutečnil se tu literární večer Ladislava Dvořáka, Bohuslava Reynka či Jana Kameníka; představení barokní poezie s Lukavského recitací Bridelovy poémy Co Bůh? Člověk? a se zpěvem Michnovy Loutny české; předčítání vybraných pasáží ze Starého zákona i z Nového zákona, formálně samozřejmě s akcentem na poetickou hodnotu textů; představení Hrubínových Lešanských jesliček, sepsaných autorem právě pro Violu; pořad Vita Caroli podle Vlastního životopisu Karla IV; a leccos jiného.

Vzhledem k tomu, jak výraznou roli Viola sehrávala na sklonku šedesátých let, bylo lze očekávat, že normalizace její činnost zastaví či podle svého ducha zcela promění, tak jako v případě jiných institucí. Viola, byť ne pod vlastním jménem, se dokonce roku 1978 objevila v tom díle normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, který pod názvem Štvanice zkresleně zobrazoval kulturní dění roku 1968, jako hnízdo protisocialistických živlů. Justlovi se přesto podařilo uhájit Violu i sebe v jejím čele.

V husákovské dvoudekádě Viola nabízela především oddechové, únikové pořady s milostnou, přírodní či sentimentálně-vzpomínkovou tematikou a poetikou (Hrubínovu Romanci pro křídlovku, večery Oty Pavla či Karla Tomana, Cocteauovo monodrama Lidský hlas a podobně).12 Přesto i v této době se několikrát stala prostorem pro jinak nehratelné látky náboženského charakteru. Roku 1979 se hrálo představení z textů českého středověku, jehož součástí byla i Legenda o svaté Kateřině. Roku 1980 pak měly premiéru Staročeské vánoční hry, které pro Violu upravili hudebník Pavel Jurkovič, odchovanec Miroslava Venhody a choreografka Eva Kröschlová. Kröschlová po létech vzpomíná, že "Vladimír byl hned pro, ačkoliv věděl, že doba se od šedesátých let změnila k horšímu, křesťanská tematika byla nežádoucí, ale on slíbil, že se o to zasadí. [...] Viola a Chorea Bohemica byly za normalizace jediné, komu se směl narodit Ježíšek a ne 'Letopočtíček', jak se kdysi smál ve svém Tingltanglu Jiří Suchý. Ovšem koleda Narodil se Kristus Pán byla i tam nepřípustná."'3f13

V týchž méně příznivých podmínkách se Justlovi postupně podařilo dokončit i projekt Holanových Sebraných spisů. Po rychlém rozjezdu sklonku šedesátých let se jejich vydávání zadrhlo a až roku 1976 mohl být vydán další svazek - a to jen proto, že do něho Justl shrnul ony pro režim nejpřijatelnější básně, totiž ony o Rudé armádě. Malou editorovou drzostí vůči režimu bylo, že tomuto svazku dal název Dokumenty - jako by naznačoval, že v rámci Sebraných spisů i tyto texty být musí, ale že jsou to inu jen takové "dokumenty" básníkova dočasného výkyvu. Po Dokumentech pak mohly následovat další svazky. Při evidování jejich výbavy je vidno, jak se opět krok za krokem rozšiřuje prostor možného: Ve svazku Propast propasti (1982) je bohatý ilustrační doprovod vytvořen z grafik Bohuslava Reynka. K závěrečnému dvojsvazku Bagately (1988) pak Justl připojil podrobný Holanův životopis, soupis jeho knihovny, seznam jeho korespondenčních přátel a svoje vlastní vzpomínky na dlouholeté obcování s básníkem - z čehož všeho vysvítá mohutný podíl náboženských témat, knih, myšlenek, výroků a osobností v Holanově životě, včetně mnoha osobností katolické kultury, jejichž jména byla v době vydání svazku stále ještě proskribovaná.

Ovšem, v doslovech a studiích, psaných během komunistické éry, Justl užívá v souvislosti s Holanem jen obmyslných a dvojsmyslných formulací, jako "sblížení pozemského a transcendentního" či "svár reality abstrakce, světa noumenálního se světem fenomenálním, ducha a hmoty".14 Teprve po pádu režimu sepsal a časopisecky otiskl studii Credo quia absurdum (1990), v níž soustavně pojednává náboženskou stránku Holanova života a díla. Při pohledu na soubor všech Justlových holanovských textů, vydaný pod názvem Holaniana (2010), se ale ukazuje paradox: Zatímco v textech, psaných s vědomím cenzury, se Justl pokouší o hlubší interpretaci a o filozofující analýzu - v prvním "svobodném" porevolučním textu víceméně jen sumarizuje biografická a bibliografická fakta. I dílo Vladimíra Justla tak potvrzuje skutečnost, na niž literární historie naráží u mnoha osobností šedé zóny: Že tyto osobnosti dokázaly z omezení vytěžit maximum možností; že byly omezením často nuceny k větší myšlenkové a výrazové intenzitě; a že svoboda vyjadřování jejich následnému dílu ne vždy prospěla.

Justlova studie Credo quia absurdum vrcholí církevně triumfalistickou pointou, že Holanův známý výrok z Prvního testamentu o transcendentále, bez níž nelze dostavět žádnou stavbu, parafrázoval ve svém projevu při návštěvě Československa papež Jan Pavel II.15 Jinak se ovšem Vladimír Justl po revoluci držel spíše stranou obnoveného katolického milieu a příležitostně kritizoval jeho kulturní a mentální uzavřenost a omezenost.16 Na návratu katolické literatury do veřejného povědomí se raději podílel "sám za sebe", na svých tradičních polích uprostřed "mainstreamové" kultury - ve Viole (kde uspořádal řadu "návratových" večerů proskribovaných autorů, mimo jiné večer poezie Rio Preisnera) a v ediční činnosti (v níž mimo jiné připravil jeden básnický a jeden prozaický výbor z díla Jaroslava Durycha).

V úhrnném pohledu se životní dílo Vladimíra Justla jeví být ani ne tolik dílem hlubokých kritických analýz (byť i o ně v případě Holanových textů do jisté míry usiloval), natož literárněhistorických syntéz, jako spíše dílem neúnavného prostředkování, organizování a komunikování - mezi texty a čtenáři, mezi poezií a dalšími uměleckými disciplínami, mezi kulturními osobnostmi a publikem. O to nesmlčitelnější je otázka po Justlově komunikování ještě jiného druhu, totiž po komunikování v odlišných až protikladných okruzích kulturních a politických. Neboť, na jedné straně nikdy nepřerušil kontakt s kruhy neoficiální katolické kultury. Roku 1956 sestavil z příspěvků umlčených osobností těchto kruhů rukopisný sborník k sedmdesátinám Jaroslava Durycha a roku 1970 sborník k sedmdesátinám pro Bedřicha Fučíka, na dalších podobných rukopisných sbornících (kupříkladu pro Ladislava Jehličku) se autorsky podílel. Na druhé straně však, jak vzpomíná i v biografickém rozhovoru Ozvuky času, se musel naučit komunikovat i s různými komunistickými mocidržci na spodních i středních stupních hierarchie. Pořady dobově nepreferovaných autorů či duchovních námětů ve Viole vykupoval řadou úliteb. V jeho bibliografii se naleznou i novinové recenze na vydání děl Zdeňka Nejedlého či na všelijaké antologie dělnických básníků. Leckteří "ortodoxní" disidenti jím proto pohrdali jakožto kolaborantem. 17 I to vše ale patří k nelogické logice "šedé zóny".

Studie je výstupem z grantu GAČR GA15-23787S "Česká katolická literatura v kontextech 1945-1989".

Poznámky

1] Cf. Jiřina Šiklová: Šedá zóna a budoucnost disidentů v Československu, www.novinky.cz/kultura/43752-seda-zona-jiriny-siklove.html (22. 1. 2014). V článku se Šiklová korektně odvolává na to, že pojem "šedá zóna" byl již předtím v samizdatu použit jinými autory. 2] Ivan Slavík: Hory roků, Praha 1999, s. 301. 3] Cf. www.ustrcr.cz/cs/jaroslav-vrbensky. 4] Cf. sborník 70 let nakladatelství Vyšehrad, Praha 2004. 5] Cf. www.odeon-knihy.cz/odeon-byl-monopol-vedeni-vzpomina-josef-cermak-24-1-2000-mf-dnes/ 6] Ve Společnosti bratří Čapků jsem sám zažil přednášet Tomáše Halíka, ve Společnosti pro starou hudbu Květoslavu Neradovou. 7] Josef Forbelský: Svět se mnou, svět beze mě. Praha 2013, s. 429. 8] Cf. Jiří Holý - Vladimír Justl: Ozvuky času..., Praha 2007. 9] Cf. Viktor Dobrev: Holanův Eckermann Vladimír Justl, in: Vladimír Justl: Holaniana, Praha 2010, s. 212-217. 10]  Cf. Jiří Flaišman: Stručně k reedici Holanových Spisů. Česká literatura, 48, 2000, č. 3, s. 333-334; cf. Vladimír Justl - Pavel Chalupa: Názory Jiřího Flaišmana nejsou v souladu s naším postojem a edičním řešením Spisů Vladimíra Holana. Česká literatura, 48, 2000, č. 3, s. 334. 11] Cf. Klára Lukavská: Rozhovory s dědečkem, Kostelní Vydří 2004. Příznačně, Lukavský byl zařazen i do Jiřím Hanušem sestaveného Malého slovníku osobností českého katolicismu 20. století (Brno 2005, s. 88) - kdežto Justl nikoliv. 12] Soupis pořadů viz in Jan Dvořák (ed.): Divadlo Viola - 40 sezón. Pražská scéna - Viola, Praha 2002. 13] Eva Kröschlová: "Jak vznikaly staročeské vánoční hry", in Jiří Tušl (ed.): Magické místo Viola. Padesát sezón, Praha 2013, s. 100. 14] Vladimír Justl: Holaniana, Praha 2010, s. 56 a 86. 15] Ibidem, s. 164. 16] Na počátku roku 1990 Justl odmítl podepsat skupinové prohlášení křesťanských umělců, sestavené mimo jiné jeho dávným přítelem Radovanem Lukavským. V osobním rozhovoru mi vysvětloval, že si nepřeje žádné vyčleňování katolické kultury z národního celku. 17] Na jaře 1990 jsem začal natáčet s Vladimírem Justlem životopisný rozhovor pro revui Souvislosti. V osobním archivu jsem uchoval strojopisný přepis rozhovoru, dovedeného do padesátých let. Zapsaný text je expresivněji formulován než knižní rozhovor Ozvuky času, ale faktograficky se celkem shoduje s příslušnými pasážemi této knihy. Rozhovor však tehdy nebyl dokončen ani publikován, protože jeden ze členů tehdejší redakce Souvislostí, Josef Mlejnek, se proti tomu ostře postavil s poukazem, že Vladimír Justl se příliš zapletl s komunistickou mocí, než aby mohl být po revoluci publikován v katolickém časopise. Tento čtvrt století starý přepis rozhovoru publikujeme v přítomném čísle Souvislostí.

Martin C. Putna (1968), literární historik.

Vladimír Justl

Vždy lze najít cesty, jak hájit své názory (Vzpomínání)

Jistě vás překvapí, že mou touhou v roce 1945, tj. v šestnácti letech, bylo být aktivní. Po válce jsem si myslel, že mladý člověk je tu proto, aby něco udělal pro novou republiku. Měl jsem dost neradostné dětství. Nechci tu mluvit ošklivě o svém otci, ale byli jsme každý jiné krevní skupiny, on měl v sobě prvky sadistické, byl za první republiky národní demokrat a po válce se dal k lidovcům. Já se rozhodl, že se dám do strany taky, a nejlépe ke komunistům, protože jsem chtěl udělat něco natruc otci. On se s matkou a mým bratrem odstěhoval do Chomutova, ale já zůstal díky lehkému podvůdku v Praze. Maminka tehdy chtěla, aby ze mě byl kněz, já studoval arcibiskupské gymnázium, kde byla řečtina, a ač jsem už v sextě věděl, že do semináře nechci, řekl jsem mamince, že musím zůstat Praze, protože co kdybych si to za ty dva roky rozmyslel a pak by mi tak řečtina v semináři chyběla. Byla to jediná věc, kterou maminka na otci za celý život prosadila.

Bydlel jsem v Praze na podnájmu a obešel jsem všechny politické sekretariáty. Nechci se chlubit ani dělat kázání těm, kdo se do komunistické strany dali a říkali, že věřili. Já jsem naprosto průměrný člověk, nehýřím zvláštní vzdělaností a nejsem schopen žádné velké filozofické abstrakce. Ale přesto, když jsem si vypůjčil materiály KSČ, mezi nimiž byl taky komunistický manifest, věděl jsem už v šestnácti letech, že mé křesťanské smýšlení je s tímto v absolutním rozporu. Samozřejmě jsem měl věroučné pochybnosti, jaké má člověk v pubertě, když prochází obdobím víry-nevíry (Vladimír Holan tomu říkal, že jsme v průvanu), ale jak jsem si přečetl komunistický manifest, pochopil jsem, že je to pamflet a podvod na lidech a že s touto teorií a tím méně praxí nemohu mít nic společného. Rychle jsem byl hotov i s programem národních socialistů. Bylo to směšné - hrálo si to jednak na nacionalismus, jednak na socialismus, a nemělo to nic za sebou, žádnou historickou kontinuitu. Zbyli mi sociální demokrati a lidovci. Lidovcům jsem se zoufale bránil kvůli otci, tak jsem začal chodit na přednášky profesora Bělohlávka, poslance za sociální demokracii. Po třetí přednášce jsem pochopil, že je to jen jinak nalakovaný marxismus. A tak zbylo dilema, jestli nevstoupit nikam, nebo do lidové strany.

Mým životním krédem byl FATALISMUS - to slovo vás snad překvapí, ale nevykládejte si to špatně. Ve fatalismu vidím Boží předurčení. Já v životě o nic neusiloval - neusiloval jsem o to stát se nakladatelských redaktorem, ani poznat se s Vladimírem Holanem a být editorem jeho spisů, ani vést Violu, vždycky jsem byl před tento úkol postaven. Žádného úkolu jsem se nezřekl a umínil jsem si, že budu dělat to, nač mám schopnosti. Pokud jsem byl vnitřně o něčem přesvědčen, tak jsem kritické hlasy zvenčí neposlechl. Ani ve Viole, ani v Odeonu jsem nešel ode zdi ke zdi, protože rady byly velmi rozdílné. Každému jsem naslouchal a snažil se denně zpytovat svědomí - co jsem udělat nemusel, který můj kompromis překročil hranice normy apod.

Snažil jsem se nikdy nejít do předem prohraných bojů. Věděl jsem, že nemůžu jít a dát přes držku Müllerovi. Musel jsem volit své cesty, aby mohly vycházet Holanovy spisy celou normalizační éru, aby od roku 1963 mohla existovat Viola. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby můj lustrační případ dopadl špatně. Poprvé pro mne StB přijela v roce 1949 a poslední výslech byl v srpnu 1989. Za tu dobu mi bylo na jedné straně vyhrožováno zavřením, na straně druhé jsem dostával různé fantastické nabídky, ale nikdy jsem neudělal něco, za co bych se musel stínem hanbit. Musím se přiznat, že vždy, když jsem odcházel a nastupoval na Letné do tramvaje, jsem měl pocit, že se celá ta budova na mne ještě dívá. Měli vůči mně takový vztek, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby byli něco už ze vzteku proti mně napsali, že jsem třeba přijal nějaké peníze.

Své činy jsem se snažil vždycky měřit tím, jak jsem byl vychován. Ta výchova byla jezuitská a já jsem za ni Bohu vděčen. Chodil jsem do mariánské družiny na Karlovo náměstí, kde byl fantastický ředitel Zdeněk Homolka, výtečný sportovec a matematik. Za války se mnou četl Nietzscheho v originále a v překladech do čtyř jazyků, srovnávali jsme, co kdo přeložil, a tím se dobírali smyslu textu.

Jiná škola, ke které jsem se nedávno přiznal v novinách, byla lidová strana po roce 1945. Ta se nacházela do jisté míry ve schizofrenní situaci. Měla se z ní stát moderní CDU, a byli tam proto i lidé jako Bohdan Chudoba, Ivo Ducháček, Pavel Tigrid, Helena Koželuhová (trochu anarchistka, nebylo snadné s ní vyjít a její křesťanské zázemí bylo velmi labilní). Mužem Heleny Koželuhové byl Adolf Procházka, ministr zdravotnictví, právník. Jednou jsem k němu přišel, byl obložený anatomií, tak se ho ptám: Co blázníte? A on na to: Jsem ministrem zdravotnictví, tak soukromě studuju medicínu, abych mohl těm lidem být partnerem. Jedním z nejlepších lidí byl generální tajemník Adolf Klimek. Byli to lidé čestní a vzdělaní. Měli v sobě kus šrámkovské tradice, ale asi tak, jako máme rádi dědečka nebo pradědečka, pochopili, že žijeme v jiné době. Jenže poválečná lidová strana byla strana farářská a nemohla se této nálepky zbavit. Monsignore Šrámek byl podle mne zcela mimořádný politik. Edvard Beneš na něm prokázal svou naprostou bezcharakternost.

Mezi tyto lidi jsem zapadl jakožto funkcionář krajského výboru a byl jsem považován za "levého katolíka". Další mimořádnou osobností byl šéfredaktor Lidové demokracie Doležal. Šrámkovým tajemníkem byl Jan Pecháček, otec Pavla Pecháčka, nynějšího ředitele Svobodné Evropy, dokázal vytvořit bariéru mezi tím staromilsky šrámkovským prostředím. Dědici Šrámkovi byli papežštější než papež, on ten Šrámek po válce byl daleko modernější než ti, kteří se vydávali za jeho dědice a chtěli to po válce dělat tak, jak on to dělal v křesťansko-sociální straně před 1. světovou válkou nebo v lidové straně před 2. světovou válkou. Šrámek tím, že byl předsedou exilové vlády, mnoho pochopil, byl v kontaktu s úplně jinými lidmi a vrátil se proměněný. Tragickým omylem bylo, že si vzal k sobě Františka Hálu (jako Masaryk Beneše). Tito lidé neodhadnou možnosti těch, kteří jim oddaně slouží - myslím, že dnes podobné nebezpečí hrozí Václavu Havlovi. Pokud něco neudělá s lidmi okolo sebe (a nemyslím přímé poradce - mezi nimi mám mnoho přátel), chybí mu tam protihlas. Už v kanceláři by se měl odbývat soukromý miniaturní parlament, parlament názorů.

Z lidové strany jsem vystoupil hned asi 2. března 1948, protože s pány, kteří nastoupili po těchto, jsem nechtěl mít nic společného. Stál jsem před dilematem, zda odejít do ciziny. Neodešel jsem, kvůli mamince, protože otec řekl, že odejdu-li, on se s ní rozvede. Udělal to až o tři roky později, kdy už jsem odejít nemohl a nechtěl. Měl jsem nabídku na odchod v první várce ve skupině s Procházkou. Ani zpětně toho nelituji, protože být u toho a prožít, co se těch čtyřicet let dělo, bylo vlastně úžasné dobrodružství. Neuznávám lidi, kteří se vymlouvají na situaci. Jsem přesvědčen, že vždy lze najít cesty, jak hájit své názory a nějakým způsobem pracovat. Příklad - nikdy jsem nepodepsal žádný dokument, Chartu ani jiný, a to až do zavření redaktorů Lidových novin Rumla a Zemana. S těmi pány nemám žádné ideové spříznění a petici jsem podepsal z principu, protože to jsou redaktoři, profesní kolegové. Nepodepisoval jsem nic, protože moje jméno bylo synonymické se jménem Viola. I s Holanem. A já si musel vybrat. Proto jsem odmítl dát Holana do samizdatu - dokud jsem věděl, že mohu vydávat spisy. Pátý svazek vyšel, a kdybych nechal v samizdatu publikovat padesát vybraných básní, byl by nevyšel. Důležitější bylo, že kniha může vyjít v nákladu pět tisíc výtisků kompletní, a že ji tedy dostane více lidí. Každý jsme v té společnosti hráli jiného pěšáka. Někdo mohl být i dámou, někdo věží - jednak měl víc osobní statečnosti, jednak mu to způsob života umožňoval, protože měl třeba zodpovědnost za rodinu a ne už za společenství, které dirigoval. A já se rozhodl hrát tuto hru, dokud budu moci dělat ve Viole takové tituly, jako byl ten, kterým jsme Violu ideově začínali, tedy Holanovu Noc s Hamletem, kterou jsme nikdy nestáhli z repertoáru, stejně jako Seiferta, ačkoli Ivan Skála na nás hřměl a psal dopisy na ÚV, aby nás zrušili. A roku 1972 skutečně byly připraveny milice, které měly tento sál srovnat se zemí. Na to jsou doklady. Dozvěděl jsem se to od jednoho taxikáře, jenž vezl domů dva pracovníky ÚV, kteří si o tom povídali. Nevěděl jsem, jestli to není provokace, ale zřejmě se skutečně něco chystalo. A po pěti letech mi to potvrdil jeden pracovník z ÚV, se kterým jsem se náhodně sešel. Říkal: "Teď už tu máte v tej Viole klid, ne? Před těma pěti lety, když vás chtěli milicionáři srovnat se zemí, to byla blbá situace." Rozhodl jsem se tedy pro tuto hru a byl za ni ochoten jak před soudem lidí, tak před soudem Božím nést veškerou zodpovědnost. I se všemi kompromisy, které jsem musel dělat. Jednou jsem musel uvést i Ivana Skálu, kterým hluboce opovrhuji. Ale zase jsem si řekl, že jestliže tady existují jen dvě scény poezie, z toho jedna, která hraje každý den, tak lidé píšící verše, pokud neurážejí zrovna mravnost, mají do jisté míry právo na to, aby tam také byli. A jestliže z 330 večerů dám těmto lidem, kterým bych jindy z důvodů uměleckých a z důvodů obecně charakterových prostor nedal, deset večerů, tak daň není tak vysoká. A to bylo to mé denní zpytování svědomí.

Olomoucká univerzita byla v padesátých letech azylem. Jsem přesvědčen, že to byla jedna z tehdejších nejlepších univerzit ve střední Evropě. Působili tam zajímaví profesoři, někteří vyhozeni z Prahy. Z historiků tam vyučovali české dějiny František Kutnar, světové dějiny Josef Polišenský, pomocné vědy historické Zdeněk Kristen, který vystudoval paleografii a archivnictví ve Vatikánu, a tak bychom mohli pokračovat. Anglistiku vedl Ivan Poldauf, na literatuře působili Ladislav Cejp nebo Jiří Levý. Literární historik Oldřich Králík byl na bohemistice, stylistiku vyučoval František Kopečný.

Mě vyhodili v dubnu 1948, měl jsem jít do dolů, to se nakonec shodou okolností nestalo, udělal jsem velkou kariéru - skončil jsem v národním podniku Fera jako vedoucí skladové účtárny. Nebyl jsem jistě jediným člověkem, který by mohl Violu vést, našlo by se víc lidí, ale spojil jsem v sobě dvě vlastnosti, které jsou u lidí ne vždycky v takovém poměru, aby byly využitelné: Musíte se stejnou měrou věnovat otázkám ekonomicko-provozním jako uměleckým. Jestli jsem se naučil ekonomicky myslet, tak mě to naučila ta Fera.

Když se podíváte do holanovské bibliografie, zjistíte, že poslední knižní vydání Holana, a to byl i svazek spisů, bylo v roce 1970 a další, a to nejen spisů, ale jakéhokoliv Holana, až 1976. Pět let žádné nakladatelství nemělo možnost Holana vydat. Pokusy ale byly - Mladá fronta chtěla vydat sbírku Předposlední, ale doktor Kristek, který tenkrát byl odpovědný za fungování III. odboru ministerstva kultury, sehrál tuto hru: Mladé frontě řekl, že to nemůže vyjít, protože Odeon vydává Spisy, a Odeonu řekl, že ten svazek nemůže vyjít, protože tam vycházejí sbírky, které už byly publikovány - a tak svazek pět let oddaloval. Já jsem před rokem 1969 nedal do svého osobního plánu - i po dohodě s Holanem - svazek Dokumenty, kde je Dík Sovětskému svazu, Panychida. Holan nikdy neuvažoval o tom, že tyto věci vyškrtne z díla, neboť nesnášel jakýkoli typ lži. Proto se také s myšlenkou komunismu - přestože napsal před volbami v roce 1946 článek Proč jsem komunistou - rozešel už v dubnu 1948, poslední jeho báseň, která má ještě toto ladění, je Pozdrav, který vyšel 1. května 1948, ale už z počátku května pocházejí básně, které se našly v rukopisech a už byly časopisecky publikovány, které svědčí o velmi rychlém přerodu. V jeho životopise můžete najít, kdy vystoupil z církve a kdy do ní zase vstoupil, a celý příklon k tomu, čemu se říká komunismus (ale on sám pro sebe tomu tak nikdy neříkal), pramenil úplně z něčeho jiného. Proč s touto myšlenkou vůbec koketoval? Protože měl velmi vypjaté sociální cítění. Jednak to bylo dáno rodinou - nechci opakovat obecně známá fakta, které jsou v jeho životopise, ale jedna věc tam není, protože jsem na ni zapomněl. On se jmenoval Vladimír, protože se narodil v dubnu 1905, kdy byla rusko-japonská válka. Rusové dostali na prdel od Japonců, a maminka mu dala jméno Vladimír. A to bylo stigma. On to cítil - a protože Dostojevskij byl pro něj největší autor, tak on byl rusofil. Ale literární rusofil. Přestože dokázal napsat báseň proti Piu XII., nikdy nedokázal napsat báseň na Lenina nebo na Stalina. Jedině v jedné básni má "kámen jménem stalinit".

V Holanovi byla obrovská averze vůči buržoazii. Když si vezmete Lemurii, kde je, jak má ten buržoa tu poezii ve střevíčku, a iks invektiv vůči buržoazii. Taky ten článek Proč jsem komunistou je motivován averzí vůči buržoazii, která zabíjela umění. Ale nikdy se Holan za první republiky nedostal na pozice Seiferta a těch lidí, kteří se hlásili k proletářskému umění. Protože on byl vždycky metafyzik, a to ho zachránilo. Na mezinárodní holanovské sympozium ve Švýcarsku chci napsat něco na téma Holan a víra, ale budou tomu chybět dvě věci. Jednak tam nemůžu udělat excerpci všeho, kde se v jeho díle vyskytuje, jednak jsou ty doklady někdy těžko naleznutelné, je to úžasně skryté. A jednak tomu nejsem práv, protože neznám ani třetinu teologické literatury, kterou bych měl přečíst. Tohle je úkol jednou pro týmy, já už tady nebudu, snad ani vy, a protože Holan je pro mne básník nejen nejbližší budoucnosti, ale básník toho druhu, kteří přežívají dějiny. A kdyby nepsal v češtině, mohl být daleko známější, než je teď - přestože už je přeložen ve dvanácti jazycích. Ve Francii během dvou let vychází pět výborů. Tam se toho ujali, protože Grandmontovy překlady považují za špatné. A právem.

Zajímavé je, koho Holan považoval za své "bohy". Z české literatury jsou prý tři géniové: Mácha, Březina, Deml. O sobě říkal: Já jsem talent. Za světové literatury byl pro něj největším básníkem Shakespeare - ne dramatik, on to považoval hlavně za reflexi básníkovu. Prozaikem Dostojevskij a skladatelem pak Mozart - i kdyby prý nenapsal nic jiného než tragickou předehru k Donu Juanovi. Zato měl velmi odtažitý vztah k Beethovenovi. Ten mu byl studeně klasicistní a vykonstruovaný. Z malířů nejvíce cenil Rembrandta. V Noci s Hamletem čteme "srdeční tep tak pravdivý jako jehla Rembrandtova". Jemu šlo o to být pravdivý.

Všimněme si, že když si vezmete kteroukoli Holanovu báseň, velmi těžko - postavíte-li se do role toho nejpřísnějšího redaktora - vyškrtnete slovo, které by v té básni nemuselo být. Básně jsou tak koherentní, tak naprosto drží pohromadě, a většinou ani nemůžete najít synonymum. Slovo, které on zvolil, je to jediné možné a přesné. Za největšího sochaře považoval Donatella a říkal, že jednoho malého Donatella dá za jednoho velkého Michelangela. Já vám k tomu povím historku. Od jisté doby jsem byl přítelem Karla Svolinského, a to od chvíle, kdy jsem mu, tuším k sedmdesátým narozeninám, udělal večer ve Viole a on si mne jaksi oblíbil, a jak jsem k němu měsíc nepřišel, volal, že bych se měl zastavit. Byl to nesmírně pracovitý člověk, který vydržel málo spát. Měl ateliér ve své vile a vždy pracoval přes den od sedmi od čtyř, a to až do svých devadesáti let, a až pak přijímal návštěvy. V ateliéru měl mnoho knih a vždycky po hodině kreslení si sedl a četl, tak hodinu. Dal jsem mu ilustrovat třeba Karla Tomana a on přesto, že Tomana znal, si na to vyžádal čas a Tomana přečetl snad pětkrát. Jednou mi řekl, že jeho snem by bylo, kdyby mohl ilustrovat aspoň jeden Holanův příběh, ale že se na to nikdy necítil. Že měl prostě pocit, že Holan je tak veliký, že on prostě nemůže. Když Holan umřel, ministerstvo poslalo oznámení schválně pozdě, a on byl jeden z mála národních umělců, kteří se dostali na pohřeb. Tenkrát mu bylo přes osmdesát a namaloval překrásný obraz, který je nyní v Národní galerii, inspirovaný Holanovou smrtí. Podobně je i jedna Seifertova báseň v Býti básníkem vlastně panychidou za Holana. Svolinský mi řekl: Víte, já jsem uvažoval, kdo by se k Holanovým příběhům hodil jako výtvarný doprovod. A napadlo mě, že Donatello. A já na to: Proč jste mi to neřekl, když ještě Holan žil?

To jsou ty zvláštní spoje. Já věřím tomu, že lidé nejsou spojeni jen tím, že existují dvojníci nebo že jsou si podobní. I když vizáž bych nepodceňoval - v Noci s Hamletem čteme "[...] už tvarem některých lidí uvědomil jsem si / úměrný obsah chobotnice". A to je ono. Nebudu nikoho urážet, ani Miroslava Štěpána, ale když jste se podíval na jeho tvář nebo na Müllerovu, bylo vám jasné, že za touto tváří nemůže být nic zvlášť lidsky cenné.

Vy v Souvislostech máte vždycky na první straně křesťanskou báseň, ale nezneužívejte toho slova - říkejte jí báseň na duchovní téma. Připravujete se tím o spoustu krásných básní. Šlo mi třeba o Indii - proč by tam nemohla být indická báseň? Vytváříte časopis, o kterém si myslím jen to nejlepší, a řekl bych, že to má být časopis - kdybych to řekl velmi naivně - pro duchovní problematiku. Žijeme ve světě, jenž má za sebou strašnou zkušenost materialismu, který se vydával za filozofickou disciplínu, za takzvaný světonázor, a utilitarismu každého dne, který v Čechách paradoxně vyvrcholil chatařením, kdy lidé sice zachránili spoustu domů, ale celý týden žili jen představou, jak utečou z Prahy. Co je to za život, který je determinován jakýmkoli typem útěku? Můj život musí být naopak determinován tím, že jdu tam, kde se něco děje, a od ničeho neutíkám.

Proč myslíte, že komunisté dostali ve volbách třináct procent? Řada lidí ještě v roce 1990 vnímá komunistickou stranu jako záruku materiálního blahobytu. Víte, já nejsem pro kolektivní vinu, ale na jednu stranu pro ni jsem. Všichni členové strany by museli platit členské příspěvky - ale státu. Aby splatili to, co zdevastovali. Proč má mít stranický ředitel nějakého podniku půl milionu na knížce? Když mohli oni brát neprávem, vyhlašovat milionářské dávky, proč by neměli mít morální povinnost, aby zaplatili to, co zničili? Jsem hluboce přesvědčen, že každý člen strany, i ten, který se choval slušně a pomáhal lidem, je do jisté míry viníkem.

Přepis strojopisného záznamu rozhovoru s Vladimírem Justlem, který pro Souvis...losti natočil na jaře roku 1990 Martin C. Putna. Rozhovor se v Putnově archivu do...choval v podobě, již publikujeme - tj. jako prakticky kontinuální záznam, bez vepsaných otázek. K okolnostem vzniku rozhovoru srov. poznámku č. 17 předešlé studie.