Vít Janota

Askiburgion čili K jednomu výročí Petra Rákose

Tak tedy Askiburgion čili Kniha lidiček. Neboli po česku Oškobrh.

Ale ze všeho nejdříve Almeraftan. To bylo to slovo, které mě přivedlo na stopu Petra Rákose. Zaslechl jsem je před lety, na jednom čtení. Pro mě nepochopitelné a zneklidňující (nejmenovaný vyhledávač vrací čtyři odkazy, všechny tak či onak odkazují na Rákosův text). Jakési podivné převalení je v něm, jakási smyčka, která mě vrací stále na jeho začátek, aniž bych ho dokázal uchopit. Zapouzdřilo se ve mně a vyčkávalo až do doby, než jsem v knihkupectví narazil na knihy jeho autora. A bylo to jedno z těch osudových literárních setkání.

Ale zpět. Askiburgion je poslední knihou Petra Rákose. Nedokončenou. Koncipovanou jako tři v podstatě samostatné, do sebe zakloubené knihy, autorem nicméně od začátku zamýšlené jako jeden celek (a to nejen formálně, o čemž mimo jiné svědčí i společné motivy a vzájemné odkazy rozeseté v textu), nepřehlédnutelnou hned tím, že každá ze tří vnitřních knih používá papír jiné barvy, takže celek působí jako bloček kancelářských poznámkových papírků. Niobe čili Kniha bolesti - palčivé rozjímání nad bolestí na mnoho způsobů (autor byl lékař a psychiatr), Alchemilla čili Kniha o městě - stylizovaně autobiografické vyprávění o vlastním dětství a rodině a konečně Herkulea čili Kniha pýchy - podivuhodná variace na hrdinské eposy, lehce ironická apoteóza mužství v politicky poněkud nekorektním hávu.

Anebo možná také úplně jinak. Rákosův literární projev se odvíjí v duchu naprosté svobody. Formálně i obsahově. Je jednou velkou hrou. Neuchopitelnou, nevázanou, nicméně přísně logickou, řízenou zcela přesnými, exaktními pravidly, často ovšem, jak se zdá, známými jen autorovi samotnému. Tím trochu klame tělem. Vlastně hodně. Myslí to s námi smrtelně vážně a zároveň si z nás dělá legraci. Ale také si dělá legraci z legrace, i z toho, jak to s námi myslí smrtelně vážně. Ale také to myslí smrtelně vážně s tou legrací. Nenechá nás vydechnout. Jakmile se člověk čehokoliv chytí, je to vzápětí zpochybněno, aby následně přišlo zpochybnění tohoto zpochybnění. Příběhy přicházejí, odcházejí, proplétají se, ztrácejí, transformují se do vyprávění o příbězích, do metapříběhů, do témat jakýchsi fiktivních rozhovorů. Slova, jména, názvy, výslovnost a příbuznost či jen pouhá vizuální podobnost se stávají výhybkami, které nás unášejí na podivné výlety po zarostlých vedlejších kolejích a zase nás nečekaně vracejí do hlavního proudu vyprávění. Ironie přechází v radost, radost ve smutek, legrace ve vážnost a zase zpět. Bez upozornění, bez přípravy, bez varování.

Ale jedna jistota přeci jen zůstává. Stačí se na fotografiích na přebalu podívat na tu zvláštní hubenou postavu, na oči za brýlemi, které by dnes mohly sloužit jako requiem za osmdesátá léta 20. století. V těch očích hoří raráškovské plamínky upřímné tiché radosti, které však každým okamžikem hrozí zažehnout pomyslnou pohřební hranici. Obrovské radosti ze života, která je ale úzce propojena se smutkem. Smutkem z poznání, že přese všechno, co uděláme, nakonec na tomto úžasném světě zůstaneme jako cizinci, opuštění a sami. Smutkem hrdinů. Smutkem, který zaútočí naplno většinou právě v okamžiku, kdy nás radost zbaví ostražitosti.

A to je možná také to, o co v Askiburgionu jde. Možná, že právě to. Marný pokus, jak být "lidičky", jak říká autor. Jak být takový docela obyčejný člověk. Marný pokus, jak uniknout z téhle pasti.

Co dodat? Vlastně už nic. Snad jen v úplnosti odcitovat poslední dvě kapitoly spadající do Niobe čili Knihy bolesti, tak, jak se v rukopise dochovaly:

KAPITOLA XX. - BOLEST Zrada.

KAPITOLA XXI. - BOLEST Pád z piedestalu.

A pak už jen Závěr, s redakční poznámkou [nerealizován]. Obávám se ale, že závěr realizován byl, a to zcela v duchu oné podivné na hraně balancující smutně radostné a radostně smutné rákosovské hry. Petr Rákos zvolil dobrovolný odchod z tohoto světa právě před dvaceti lety, 3. dubna 1994.

P. S. Pokud čekáte, že vám knihu doporučím, nebo se k ní v tomto duchu jakkoliv vyjádřím, pak jste na omylu. Klidně si ji přečtěte, v tom vám nikterak nebráním, ale po předchozích zkušenostech říkám: zcela na vlastní riziko. Je to vaše věc, já od toho dávám ruce pryč.

P. P. S. Samozřejmě, vaše plíživé podezření, že předchozí je také jen rafinovaná rákosovská hra, že vám tím vlastně doporučení dávám, nemohu vyloučit. Ale možná, že tím, že vám doporučení dávám tím, že vám ho nedávám, vám ho vlastně nedávám. Atd. Na tomhle tobogánu se lze otočit mnohokrát dokola, a dokud se nezastavíte, nevíte, jestli k Rákosovi čelem, anebo zády. A tak.

Vít Janota (1970), básník a překladatel, autor mj. básnických skladeb Praha zničená deštěm (2006) a Jen třídit odpad nestačí (2011). Naposledy vydal básnickou sbírku Noc a déšť (2013). Publikovaný text byl napsán v roce 2014.