Jiří Zizler

Bagately o Kameníkově mystice, romanopiscově literatuře a barvoslepém soudci

Teprve celek vydává svědectví o díle. O málokom to platí tak jako o Janu Kameníkovi. Za života vydal s obtížemi pouze pět knih (Okna s anděly, 1944, Neviditelný let, 1947, Pubertální Henoch, 1969, Učitelka hudby, 1970, Malá suita pro flétnu, 1971), jejichž ohlas vyšuměl na okraji zájmu a autor byl dlouho znám jen zasvěceným - věnoval se mu Bedřich Fučík, zmiňuje se o něm Ivan Diviš, vzniklo několik recenzí.

Teprve po Listopadu se zásluhou nakladatelství Triáda a Torst před námi otevře úhrn autorovy tvorby. Po prózách, překladech a prvním svazku deníků se k nám nyní dostává komplet Kameníkovy poezie. Kromě čtyř sbírek, jež vyšly za autorova života, přináší i nepublikované soubory z počátků literární dráhy (Zrcadla a Dveře s pečetí), které se plně vyrovnají autorovu debutu, politicky laděné Zápisky v noci a oddíl Paralipomena. Edici doprovází rozsáhlý esej Jiřího Opelíka Tajná existence, vlastně Kameníkova malá monografie, a dokonale zpracované poznámky (zde objevíme trochu zapadlé pozoruhodné básníkovy autokomentáře a přípisy "duchovnímu synovi" Marcelu Kabátovi).

Kameníkovu tvorbu označuje Opelík za neosymbolistní, ještě poznamenanou Vrchlickým a parnasismem, ale na druhé straně se rozpíná již někam k Březinovi a čerpá z celé tradice spirituální lyriky od baroka. Ale Kameníka určuje netoliko jeho vztah k poezii, ale především k mystické cestě. Zde mu šlo nejen o studium literatury (pramenem mu bylo rozsáhlé dílo tehdejší autority českých duchaborců Karla Weinfurtera), ale především o skutečné praktikování. Problém plynul z toho, že mystické a básnické se nemusí vyskytovat v nerozborné jednotě; ba právě "v soutěži zážitku a záznamu nemohl záznam zvítězit" (s. 496), jak říká autor doslovu. Setkávají se tu dva autonomní řády - mystika je sama sobě cílem a nemůže být použita pro cokoli jiného, jak to formuluje Evelyn Underhillová ve své fundamentální práci z roku 1914, tedy ani pro básnění, a tvorba zase nesmí nahrazovat drogu či jiný druh extáze. "Jsi-li poután, odřekni se všeho" (s. 40), jistěže i poezie. Mystik hledá střed bytí - Boha. Báseň se jej snaží oslovit, Bůh však sám oslovuje. Z pohledu "běžného" života je cena vysoká. "Člověk je při Tom tak děsně sám - [...] / Z života teď visí cáry jako z těchto vět / Je málo dosaženo / Žebřík se už rozpadá - padá-li se zpět?" (s. 389)

Kameníkův strmý výstup vzhůru byl i nepřestajným zápasem o metodu (jmenuje se tak i jedna báseň ze sbírky Pubertální Henoch), v němž stále naráží na úskalí, pokušení i nástrahy mezi Scyllou askeze a Charybdou transu: svůj pohled na podstatu, smysl a prostor mystiky musí stále zpřesňovat a zjemňovat. Naprostou samozřejmostí se potom stává prostý fakt minima životního úspěchu až po úplnou rezignaci na "život" v obvyklém pojetí. Opelík se domnívá, že významnou částí jeho taktiky úniku byla substituce, vedoucí i k tomu, že se stal "duchovním transvestitou". Závěr života potom představoval tvrdou zkoušku, "tušení blížící se smrti a odtud i vědomí nedosažitelnosti vytčeného cíle přidalo autorově poslední poezii na deziluzivnosti a skeptičnosti pohledu, ale také na bezohlednosti a strohosti výrazu" (s. 448) Kameník měl příliš před očima svoje prázdné ruce a neurčitost nehmatatelných pokroků ("Vyhodil jsem z okna spousty slov, / aniž jsem se ohřál jejich teplem"; s. 395). Zároveň tato lázeň bolesti rodila i autenticitu a krásu. "Z okna vidím: kdosi mne tam dole očekává / s pažemi vzhůru jako prázdný svícen, / jako osiřelý strom, ač s větvemi." (s. 344)

Kameníkova básnická tvorba v sobě nese jistý rozpor: od počátku byla jeho cílem formální vytříbenost, klade na svou poetiku nejvyšší nároky, ale tvarová virtuozita je vlastně cizí jeho ideovým intencím. Básník komunikuje se světem zastřeného, jež nelze plně odhalit, sobě ani čtenáři také nesmí a nechce nic ulehčovat. Celý život hledá odpovídající jazyk a pravé Slovo - není divu, že mnohdy sáhne vedle, často usiluje o víc než výraz obsáhne a unese. Proto jsou některé básně v pravém smyslu slova přetížené, komplikovanost, enigmatičnost a vůle zcela se vymknout konvenci ztrácejí cit pro míru a uzavírají cestu ke sdělení a porozumění. Snad můžeme někdy mluvit o intelektuálních modlitbách ("tahle poezie není hra / snad Modlitba"; s. 302). Kameník se tím stává nikoli snad básníkem slonovinové věže, ale přece jen básníkem pro básníky. Mimořádnost jeho poezie musí být znovu objevována a zpřítomňována. Zařazuje se tak do velké básnické tradice, v souvislosti s ním lze jistě vyslovit i jména jako Březina, Weiner, Holan, Hermor Lilia, J. M. Tomeš, Rotrekl. Jeho poezie zůstane sice vždy "mimoběžná", ale přece jen pevně zakotvená a fascinující. V Kameníkově poezii nalezneme výzvu k věrnosti sobě samému bez ohledu na prostředí, pobídku k velkému utišení a pohroužení, k naplnění života zcela jinými činy a gesty - "utrhni jemný plod, jenž visí uprostřed / ti srdce vlastního, dej život svému snu" (s. 18). Je též pokusem o podřízení vlastnímu životu onomu evangelijnímu Bděte, neboť "Být bdělým - to jediné je býti zase živ" (s. 390).

Jiří Kratochvil patří k těm autorům, kteří vykazují neutuchající potřebu reflektovat literaturu, jistě i proto, že jejich způsob psaní není spontánní, ale právě promyšlený, důkladně koncipovaný, složitý a rafinovaný. Vydal už také dvě knihy esejů Příběhy příběhů (1995) a Vyznání příběhovosti (2000) a některé jeho texty výrazně zasáhly do polistopadových diskusí o roli a funkci nové literatury. V předmluvě ke knize Bleší trh (Druhé město, Brno 2014) Kratochvil přiznává, že se vykroutil z realizace proponovaného knižního rozhovoru, ale přece jen hodlá čtenáře nějak do labyrintu svojí paměti zavést. Svazek tedy obsahuje kromě recenzí, úvah, fejetonů a rozhovoru o architektuře (u příspěvků chybí datace, což je zásadní chyba - Kratochvil často reaguje na velmi aktuální podněty a bez odkazu na rok není snadné se zorientovat v kontextu) i ukázky z korespondence, rekapitulující autorův životaběh, zvláště v obsáhlém dopisu Ludvíku Vaculíkovi a také ve výboru z dopisů příteli Květoslavu Chvatíkovi. Dočkáme se i intimních historek, například o tom, jak jednou autor ukradl Kunderovu knihu a v důsledku toho nepřišel o panictví - ale protože to bylo s prostitutkou, nemusí se to chápat tak úplně jako jeho minus.

Vzhledem k tomu, že autor vyznává krédo "narro, ergo sum", i ve svých esejích se zaměřuje na vyprávění příběhů. (Jeden z nejvýraznějších textů ale pojednává o tvůrčí dráze a díle Vítězslava Nezvala. Pokouší se v něm stanovit Nezvalův básnický typ a ohledává jeho vnitřní ustrojení, aby dospěl k charakteristice "první český postmoderní básník". Rozpoznává u Nezvala převažující rysy solidarity a přátelství, přecházející až v kolektivní chápání poezie. Nezval se po únoru 1948 jistě angažoval pro leckoho a jeho polemická reakce na smutně proslulý Štollův projev o moderní české poezii byl imponující, ale mělo to i druhou stránku. Na II. sjezdu spisovatelů, kde se najednou proti Nezvalovi zvedla řada hlasů, to vyjádřil s pozoruhodnou otevřeností - jsem bezohledný a vždycky jsem byl. Pěkně Kratochvil postihuje Holana, "je básník Prometheus vylamující světelné balvany z hořícího vesmíru"; s. 53).

Kratochvil prozrazuje mnohé o sobě, celé jeho romanopisectví je nekončící stesk "po tom mém dávném, nekonečném klukovském vyprávění" (s. 146), uděluje rady a sype z rukávu bonmoty o tvůrčím psaní (autorovi ublíží buď velký úspěch, nebo žádný úspěch, píše se zadnicí, autor musí být hloupější než jeho román, bohyní románu je nostalgie, a proto se dobré věci píší až po čtyřicítce atd.). Ve sporu mezi příběhem a bezpříběhovím se nepřiklání na jednu stranu, jde jen o dvě stránky jedné mince. Bezpříběhoví ovšem zajišťuje "zlaté cihly ve stavbě světa" (s. 155).

Kratochvil se také pokouší určit pohyb a proměny české literatury po roce 1989, ta prý se nyní "vrací k pořádku", tj. přihlašuje se opět k realismu, a tudíž k většinové čtenářské obci. Přitom však stále platí, že "dobrá literatura vůbec není ta, co běží vstříc čtenářům, ale vždy jen ta, jíž běží vstříc čtenáři" (s. 166), říká jeho povedený aforismus.

Kratochvil je laudant a obhájce Milana Kundery. Hlásá tu starou otřepanou frázi, že příčinou jakékoli jeho kritiky je pouze nepřející závist. Navíc se prý Kundera proviňuje tím, že některé lidi pohoršuje. Pokud mohu mluvit za sebe, k tomu se nehlásím. Kunderovy romány mě nepohoršují, ale nudí. Postavy obludně panákovité, promluvy afektované a papírové, kvintesence strojenosti, zápletky vykonstruované a umělé, a to vše v omáčce pseudofilozofování a estétské apartnosti. Komu se podařilo dočíst Valčík na rozloučenou či Život je jinde, zasloužil by vyznamenání. Příčina Kunderova úspěchu bude spíš sociologická, jeho knihy představují dokonalý produkt pro "lepší lidi", kteří jsou vždy trendy a sledují módu. Není bez zajímavosti, že Kundera se stal nejčtenějším západním autorem v Číně. Bylo by ovšem dobré vědět, jak ho opravdu Číňané čtou, možná jako pohodlně vydestilovaný extrakt Západu, kde všechno zapadá do sebe a ještě to v člověku zanechá vznešený pocit setkání s něčím opravdu velkolepým. Ale ať si každý užívá Kundery do sytosti, proč by ne i Číňané. Mají ho mít.

Romanopiscovy názory na úkoly a chování literáta jsou striktní. Literatura se nesmí míchat do politiky, "žádný dobrý spisovatel nikdy nemoralizuje" (s. 68), ba dokonce "spisovatel ve skutečnosti nemá (ba přímo nesmí!) nikam a k ničemu přináležet" (s. 245). Tedy ani k literatuře. To ovšem píše s neskrývaně sebeironickou hořkostí: trpce konstatuje, že Listopad jej připravil o jediné zařazení do skupiny disidentských autorů, tj. do společenství. Ztratil to, co jej povznášelo - byla to přece jen pouhá léčka. Kratochvilovy přístupy jsou příliš úzké a zobecňující, navíc platí, že literatura se pokyny sebevětších tvůrců nikdy neřídila, protože koneckonců nakonec každý volí svoje řešení sám. Rezignace umění na společenskou složku a angažovanost může být mnohdy oprávněně považována za demisi etiky a sociálního citu. Jakkoliv motivované obavy a strachy na tom nic nemění.

Politické komentáře Bohumila Doležala mi jsou, eufemisticky řečeno, dosti vzdálené. Přesto však jeho internetový deník Události sleduji pravidelně a pozorně. Nikoli však jen kvůli mlsné perverzi z koupele v masochistické rozkoši, ale i z jiných důvodů. Pozorovat dikci a způsob myšlení ideologa domnívajícího se reprezentovat výlučnou pravdu je navýsost užitečné. Rezolutní autoritativnost v sobě nepostrádá cosi fascinujícího, nese s sebou pokušení propadnout její magické moci a přizpůsobit se jejímu pohledu na realitu, dobrovolné redukci. Konfrontace se silnou autoritativností skýtá možnost očistné kúry, jež přináší lepší (sebe)poznání i svobodnější přístup ke světu. Proto je vždy dobré vyhledávat autory, kteří nám jdou výrazně proti srsti. Každý by měl mít svého Doležala. To ale neznamená, že není třeba říci si k jeho psaní své.

Bohumil Doležal vydal ze svých Událostí, jež publikuje od roku 2000, už dva výbory se stejnojmenným titulem (2004 a 2007), ten současný (Události, Revolver Revue, Praha 2014) připravili Terezie Pokorná a Adam Drda. Editoři si Doležala cení nezměrně a v podstatě ho považují za největší osobnost současnosti. Jejich úkolem bylo vybrat to nejdůležitější a nejpříznačnější a zároveň eliminovat opakování myšlenek, formulací i celých pasáží, které se u Doležala vracejí s ubíjející stereotypností (těžko tomu asi při každodenní periodicitě může být jinak); přitom jde nejen o jednotlivé soudy, ale i o odkazy třeba na literární díla (mohli si přitom dělat čárky, kolikrát je Doležalem připomínána například Haškova "povídka o nešťastníkovi, který se na vlasteneckém výletě omylem vydělal pod Žižkovým dubem", s. 75). Události glosují hlavní politické děje u nás a občas i v zahraničí, jejich pramenem je četba trojice hlavních deníků (Právo, Lidové noviny a MFD), zejména jejich zpravodajské a komentářové části, jde tedy o jakýsi "přehled tisku".

Pro Doležalův přístup jsou typické apodiktičnost, ostrý sarkasmus, hyperboličnost, silná nedůvěra a podezíravost, radikální antiintelektualismus (nikdy si neklade žádné otázky), permanentní alarmismus a anticipace horšího (často mluví o tom, že již brzy bude persekvován). Při popisu současnosti hojně používá výrazů "pracující lid", "zrádná pravice", neustále přirovnává dnešní politiky ke Gottwaldovi, Novotnému a Zápotockému. Pokud se taková figura objeví občas, může působit vtipně, osvěživě a přiléhavě, stává-li se notorickou a autor se bez ní chviličku neobejde, o něčem to vypovídá. Neustálé převádění současného na minulé ukazuje, že Doležal potřebuje pevnou půdu pod nohama a tu mu poskytují jen reminiscence na dobu, kdy bylo všechno přehledné, jasné a čitelné. Zřetelnost věcí zbavuje nutnosti hledat i jiné argumenty a diskuse je předem vyloučena. Aktuální problémy a situace jsou ale mnohdy jedinečné a bezprecedentní, často mají větší vztah k analogickým záležitostem jinde v (západním) světě než v historiích padesát let starých. Útěky k spolehlivě fungujícím dějinným příkladům spíš svědčí o jisté bezradnosti z novosti a složitosti dneška.

Obrácenost k minulosti patrně také souvisí s Doležalovou ideovou vazbou na konzervatismus. V jeho světě "se bohatne jedině prací" (s. 275) (ale je otázka, do jaké míry je to pravda; už konzervativci osmnáctého století brojili proti finanční spekulaci, a kam jsme teprve dospěli dnes!), jádrem správné politiky je svoboda, musíme osvědčovat odvahu k mravnímu postoji, což zahrnuje připravenost k válce. Válka je pro konzervativce onou výhní, v níž se formuje charakter národa, proto tolik opovržení k ústupkům, kompromisům a uhýbání. Odtud také jednoznačné přimknutí k cílům i prostředkům americké zahraniční politiky včetně radostného a bezvýhradného přivítání všech invazí. S obdivem k Americe (a zvláště poslednímu Bushovi) jde ruku v ruce naivita až stěží uvěřitelná ("Amerika je v něčem obdivuhodná: američtí voliči si nenechají mluvit do svých věcí zvenčí", s. 115 - když pro ně nějaký "venek" stěží existuje, není to až tak těžké). Staví se sice jako zásadní odpůrce trestu smrti, o jeho praktikování na severoamerickém kontinentě se však slůvkem nevysloví. Oceňuje Romana Jocha, když si jej Nečas vybírá za poradce, píše "premiérova volba mi připadá šťastná" (s. 332). Joch jednou napsal, že správný konzervativec by měl alespoň jednou týdně spráskat nějakého levičáka bičem; v jeho pojetí konzervatismus představuje zejména kult síly, triumfalismus a okázale vychutnávané pokořování člověka. V podivné skupině českých konzervativců, vesměs postav napůl šílených nesnášenlivostí a nenávistí a dnes rozštěpených na přátele a nepřátele Ruska, zastává Doležal zvláštní místo: nepatří jistě k těm úplně nejhorším, což ovšem není v této společnosti zas takové umění.

Ke konzervatismu jistě patří i vztah k náboženství a víře. Doležal se na svoje křesťanství odvolává tak často a tak okázale, až uvádí čtenáře do rozpaků. Jeho praktické názory a postoje jsou však často dosti vágní a konfúzní. Hlásí se k evangelictví. Kořeny českého ateismu spatřuje v násilné rekatolizaci, tj. přebírá problematický ideologický stereotyp. Rozčiluje se nad tím, že "různí intelektuální komunisté a postkomunisté dělají z protestantismu jakýsi mezistupeň mezi náboženstvím a ateismem" (s. 91). Nerad bych zpochybňoval opravdovou spiritualitu evangelíků, ale nemohu si pomoci, jistým způsobem to tak asi je. Protestantismus logickým vývojem dospěl ke stanovisku, podle něhož jsou novozákonní události jen mytologickým jevištěm pro naše existenciální dramata (Bultmann), a odtud jsme už jen krůček od pojetí religiozity jako formy etického imperativu a mravního úběžníku bytí, od něhož se ale posléze "víra" dá klidně odečíst. T. G. Masaryk ztělesňuje tento předstupeň velmi názorně. Dnes demonstrují někteří evangeličtí teologové (O. A. Funda) odvrat od religiozity k agnosticismu zcela veřejně.

Jan Hus je pro Doležala "už moderní člověk", protože "byl připraven obětovat život" (s. 223). Právě že naopak - svou vůlí vsadit život na vlastní pravdu byl člověkem ryze a do morku kostí ještě středověkým. Tehdejší lidé nebyli vůbec stádem bezvědomých a bezideových tupců, Doležal si tu asi plete středověk s pravěkem. Vávrovy husitské filmy (tady mu omylem připisuje i Roháče z Dubé, kterého hned po válce natočil jiný režisér) označuje za "komunistické bláboly"- no ano, ale jsou tak vzdálené pojetí českých dějin rozvíjenému od obrození? Ještě i první republika by nad nimi zaplesala, nedělejme si iluze. Na okraj mezináboženského dialogu vizme Doležalův soud. "Falešná tolerance, jejímž výrazem jsou společné křesťansko-pohanské bohoslužby v křesťanském kostele, je v podstatě ohavnost před Hospodinem" (s. 42). Tady mluví spíš jako evangelikál než jako evangelík. A ještě jeden citát, kde se Doležal pro změnu blíží možná amišům: "Považuji filmování evangelií za ohavnost před Hospodinem. Měla by se přenechat komunistům (Passolini). [...] Je to jenom taková vymyšlená pohádková story, dává se najevo jako Pán prstenů a podobné hovadiny." (s. 92) Z takové sebevědomé omezenosti se až tají dech, zvláště když je nabíledni, že Doležal krásný Passoliniho film nikdy neviděl a z Tolkiena zná sotva jméno.

Doležal se ovšem s nikým nemazlí. Nelson Mandela byl "terorista", Ezra Pound "darebák", Bernard Russell "hlupák a blb", Jan Masaryk "zbabělý", Jan Sokol "bláto", Michael Moore "sviňák", Erazim Kohák "vykutálený křesťan", Pavel Dostál "práskač", Havlovy projevy jsou "banální žvásty", Helena Třeštíková vede "pitomé a drzé řeči", charitativní koncerty jsou "šaškováním hejlů" atd. atd. Největší zloduch byl ale Beneš, jedna z nejtemnějších postav dějin; "jeho sympatie pro Beneše jsou mi z celé duše odporné" (s. 221), říká o komsi.

České historiky zavrhuje Doležal en masse, chce se mu z nich prý zvracet. Historiků je však mnoho a chovali se různě a mnoho z nich už kvůli věku nemůže být s ničím starším spojováno. Trpí snad čeští historici dědičným hříchem? Historie možná bude pro Doležala podezřelá už esenciálně. Proč bádat a spisovat tlusté knihy, když lze všechno vyřídit rychle? Podívejme se, jak to dělá Doležal. "Kolonizace Ameriky, leckdy brutálními prostředky, přinesla tehdejším obyvatelům nesrovnatelně víc dobrého než zlého, protože ti, co přicházeli, byli vázáni svou vírou, podle níž jsou si lidé před Bohem rovni a platí příkaz milovat bližního." (s. 327) To platilo možná pro poutníky z lodi Mayflower, pro jiné už méně; jen v 16. století bylo při conquistě vyhlazeno 50 milionu indiánů, v některých zemích byli původní obyvatelé vyhubeni zcela. V čem to tedy třeba pro ně bylo "dobré"? Doležal by námitku smetl jednou větou, dostatečně pádnou a důraznou.

V politické oblasti patří Doležal k vcelku umírněným antikomunistům. Velmi rozumně odmítá například věznění Brožové-Polednové i jiné extrémy. Vcelku ale jeho interpretaci politiky vůči komunistům nelze přiznat velkou přesnost. O neuskutečněném zákazu komunistů v roce 1990 píše: "Veřejnost by byla chtěla (ODS se na tom profilovala), ale špičky OF byly proti." (s. 308) Tehdy začala probíhat transformace a rozjížděl se státoprávní zápas, komunisté se v čele se Svobodou (marně) pokoušeli o autoreformu; na účtování s nimi nebyla vůle ani kapacita. ODS vytyčila zásadu "o tom, kdo byl komunista, rozhodujeme my" a za pravé komunisty označila levici Charty 77, soustředěnou v OH; proti ní rozpoutala bezuzdnou štvanici. Po volbách v roce 1992 od myšlenek na "zákaz" rychle ustoupili - nebyli hloupí a pochopili, že potřebují dezintegrovanou levici a nepřítele, proti němuž budou mobilizovat.

O žhavé současnosti vypráví Doležal podivuhodný příběh. V roce 2013 se rozpoutala Velká protikorupční revoluce. Pod jejím náporem polistopadový režim padl. Demokracie skončila. Poměry jsou zcela nesvobodné. "Zkáza polistopadového režimu je nenávratná a jeho resuscitace nepředstavitelná." (s. 395) Velikou vinu klade ČSSD, která na počátku politický boj "přenesla do ulic" (!) (Čtenář z Marsu by asi předpokládal, že se u nás odehrálo něco jako před časem v Řecku, Bulharsku či na ukrajinském Majdanu. Ve skutečnosti proběhly dvě akce odborů a difuzní vystoupení tzv. Holešovské výzvy. Nerozbil se přitom ani odpadkový koš, reportáž ČT se věnovala faktu, že venkovští účastníci si přivezli řízek v chlebu. Doležalova představa, že sociální demokracie se měla od protestů distancovat, se zhruba rovná výzvě "Lehněte si prosím, hrob je již připraven!".) Vlažnou reakci veřejnosti na převrat nazývá Doležal "nechumelismus". Lidem nevadí, že například ztratili svobodná média. To však lze snadno vysvětlit. Česká média byla od počátku devadesátých let silně aktivistická: nejen soukromá, ale i veřejnoprávní podporovala okatě jednu politickou stranu a jednoho lídra. K částečné nápravě došlo až po tzv. Sarajevu. Ale i potom se děly věci. Některé případy jsou do nebe volající. Roku 2007, kdy nákup dvou poslanců sociální demokracie zcela změnil poměr sil a udělal z voleb frašku, otiskla MFD velký materiál o jednom z nich - byl to podle ní "starý poctivý socialista" a "nejen levičák, ale dokonce ultralevičák". A když už se i takový člověk rozhodl, jak se rozhodl... Ultralevičák a starý socan se však rychle stal součástí hlasovací mašinerie svého hlavního rivala. Tehdejší šéfredaktor těchto novin se nyní vedle Doležala stává hlavní tváří boje za svobodu médií (!) v době nynější krize. Cynismus nejhrubšího zrna je vydáván za zlatý mediální věk: není divu, že si čtenáři změny příliš nevšimli a nijak je neznepokojuje.

V doslovu editoři vydávají Doležala za velkého prognostika, ale já vidím pravý opak. V roce 2002 pro něj byly volby katastrofou kosmických rozměrů, v roce 2006 viděl KSČM u moci "v řádu dnů a týdnů", naopak o Zemanovi tvrdí, že jeho šance do budoucna jsou "v zásadě nulové". Potíž je asi v tom, že se vždy se svým katastrofismem pohybuje daleko od reality. To potom vede k neschopnosti ji věcně hodnotit a k převaze voluntarismu i dokola opakovaných bludů. Podle Doležala Havel například zabránil tomu, aby u nás vstupovali lidé do politických stran; Klaus zase všechno rozbil svým pojetím politiky jako nesmiřitelného třídního boje. Jak k tomu Doležal dospěl? Klaus byl možná neústupný ideolog, ale v praxi ke všemu ochotný pragmatik - dokázal to v roce 1992, 1996, 1998, i při první prezidentské volbě. Uměl se snadno domluvit i s absolutním ideovým antagonistou. Že si jeho voliči nechali věšet bulíky na nos, je jiná věc.

Pro čtenáře, kteří si toho dosud nevšimli, zdůrazňuji, že moje kritika je zcela jednostranná. Řeknu tedy o Doležalovi též něco hezkého. Vyniká nelíčeně svěžím smyslem pro humor a některá místa v Událostech jsou neodolatelná. ("U Srby byly nalezeny dvě pistole, střílecí tužky a fotografie Slonkové s nápisem 'likvidace' (ten člověk byl zjevně sklerotický a potřeboval si poznamenat, co vlastně chtěl)", s. 43) Zejména si však vážím jeho velké empatie pro pejsky, kočičky a medvídky, kterých se také často zastává. Tím je příkladem i pro další politické publicisty, zatím příliš omezené svým antropocentrismem.

Doležalova východiska i metody jsou pro mě ale nepřijatelné. Deklaruje se jako soudce: kritika je soud. "Povinností historika bylo, je a bude historii soudit." (s. 32) Zároveň platí, že "v zásadních věcech je třeba vidět černobíle. Barevné vidění zásadních věcí je čuňárna." (s. 241) Doležal to jistě myslí dobře, ale přesto se proti tomu ve mně všechno vzpírá. Věřím dokonce, že soudce by měl mít smysl nejen pro všechny barvy, ale i pro jejich nejjemnější odstíny. Jinak ztratí cit pro celek člověka a nebude rozhodovat moudře. Černobílé vidění vždy zavádí na scestí. Povinností intelektuála je proti němu ze všech sil bojovat. Jinak je lepší zůstat u těch kočiček.