Martin Nodl

Glosy historické LV

Mor 1480-1730

Morová epidemie zasáhla západní Evropu poprvé v roce 1347. Až do počátku 18. století zůstal mor nejvýraznější nemocí, jež decimovala městské i venkovské populace a jež ovlivňovala demografický, hospodářský, sociální a zároveň i kulturní vývoj starého kontinentu. Historická literatura věnovaná první morové vlně let 1347-1351, jež zůstala omezena především na jižní a západní Evropu, dnes dosahuje díky stovkám analytických výzkumů téměř nepřeberného množství. Naopak morové vlny 15. až 18. století zůstávají poněkud na okraji badatelského zájmu, což platí jak pro západní historiografii, tak pro historiografii českou. Většího zájmu se u nás prozatím dostalo pouze morové epidemii roku 1680, a to především v souvislosti se selskými povstání. Přitom právě pro vzhled měst a pro ozvuky barokní zbožnosti, jež se nás dodnes dotýkají, byla epidemie roku 1680 zásadní (morové sloupy, kazatelská literatura apod.).

Kniha Karla Černého Mor 1480-1730 přináší do bádání o epidemiích raného novověku celou řadu především faktografických impulzů. Autor ve své analýze vyšel z širokého spektra lékařských spisů české, německé, italské i francouzské provenience, čímž svému bádání nadal výrazně srovnávací aspekt. Jeho přehled o dobovém diskurzu o moru, včetně mnoha učeneckých sporů, je ohromný, i když jeho jistým deficitem je úzké zaměření na akademické traktáty. Proto z jeho hledáčku například vypadávají u nás oblíbené protimorové texty bratrského lékaře Jana Černého. Vskutku velké množství srovnávacího materiálu do značné míry ovlivnilo autorův celkový přístup, který není možné nazvat jinak než jako deskriptivní. Onu deskripci autor rozdělil do dvou oddílů. První je věnován ryze medicínským aspektům, z nichž je pro nás nejdůležitější zjištění, že již od 16. století celá řada lékařů pochybovala o tom, zda se ve všech případech epidemických onemocnění vskutku jednalo o mor. Ve druhém oddílu se Černý zaměřuje na psychosociální dopady morových epidemií na raně novověkou společnosti s důrazem na dobové úvahy o příčinách propukání morů a na způsoby boje s již vypuknuvším morem, respektive na zavádění preventivních opatření, jež měla šíření moru zabránit. Autor velmi detailně zpracovává problematiku moru jako božího hněvu seslaného na bezbožnou společnost, jež se nachází ve stavu krize či rozvratu, zkoumá ambivalenci mezi léčením moru ryze lékařskými a ryze náboženskými postupy, přičemž tato ambivalence, onen střet mezi medikem a mezi knězem, se přenášela i do podob preventivního boje s nákazou. Tvrzení, že v aktivní boj proti epidemické nákaze mnohem více věřila katolická společnost, kdežto že nekatolíci měli daleko větší tendenci k fatalistickému odmítání protiepidemických opatření, mi ale připadá poněkud nepodložené, neboť daný problém by bylo třeba zkoumat nikoli pouze prostřednictvím lékařských traktátů. Ačkoli se v autorově výkladu občas zablesknou i ohlasy boje proti moru, s nimiž vystupovaly jednotlivé magistráty či zemské správy, přece jen je jeho přístup téměř výhradně koncentrován na učenecký diskurz, bez většího důrazu na reálný dopad. Mimo to se Černý podrobně věnuje lékařským předpisům a lékařským praktikám ve vztahu k morovému onemocnění, aniž bychom bohužel věděli, jaké postupy bývaly nejčastěji uplatňovány v praxi a co si na základě četby brali za vlastní lékařsky nevzdělaní laici. Ono omezení na lékařský diskurz však není možné autorovi nijak vyčítat, protože přesně takový byl jeho záměr. Jistý nedostatek v jeho přístup naopak spatřuji v tom, že až na výjimky nebere v potaz skutečnost, že lékařské přístupy vtělené do jím analyzovaných traktátů nemají svůj původ na konci 15. století, ale že téměř ve všech jím analyzovaných aspektech, především v oněch psychosociálních, jež zkoumají příčiny moru, mají své hluboké kořeny v lékařských textech vzniklých po objevení se moru v západní Evropě v roce 1347. Černý v tom samozřejmě není nijak ojedinělý, neboť ono přehlížení pozdně středověkých kořenů určitých sociálních a v daném případě psychosociálních jevů je pro bádání o raném novověku v posledních letech příznačné. A přitom právě tyto medicínské texty vzniklé ve Francii, v Německu a rovněž na území Českého království, jež ale nemělo v pozdním středověku zkušenost s ničivou morovou epidemií poloviny 14. století, všechny problémy, jež Černý tak detailně sleduje na textech 16. až 17. věku, přinejmenším otvírají. Lékaři, kteří psali rané protimorové traktáty, jimž se dostalo velkého rozšíření a které byly záhy překládány do národních jazyků, přitom měli přímou zkušenost s oním velkým morem, jenž ve své intenzitě Evropu již nikdy nezasáhl jako v letech 1347-1351. Při porovnání oněch raných lékařských traktátů s traktáty novověkým by pak možná mnohem více vynikla modernita některých nařízení, jež středověk ještě neznal - například pokusy o přísnou karanténu apod. Onen nezájem o pozdní středověk pak vedl u autora i k tomu, že zcela opomněl jednu z mála medievistických diskusí u nás v posledních dvou desetiletích, jež se týkala právě morových epidemií, a především moru v roce 1380, respektive možných (či nemožných) důsledků morových epidemií na vypuknutí husitské revoluce.

Karel Černý, Mor 1480-1730. Epidemie v lékařských traktátech raného novověku. Praha, Karolinum 2014.

Svoboda a pravda

Soubor studií a esejů francouzského filozofa a historika Alaina Besançona je pro mne trochu záhadou. I když jsem se snažil najít mezi nimi nějaký jednotící prvek, který by mohl vyplývat z dvou pojmů v názvu (svoboda a pravda), objevit se mi ho nepodařilo. Pokud jsem to dobře pochopil, tak autor sám takovýto výbor ve Francii nikdy nevydal a ani ho pro českého čtenáře nesestavil (pouze ho podle ediční poznámky schválil). Proto zde vedle sebe nacházíme texty, jež spolu vnitřně nekomunikují. Jediné, co odrážejí, je mnohost Besançonových zájmů od politické historie, politické filozofie, přes dějiny idejí koncentrovaných do dvou totalitarismů (nacismu a komunismu), kdysi neuvěřitelně a dnes nepochopitelně módní psychoanalýzy lacanovského typu až po politicko-náboženské reflexe soudobého katolicismu. Musím říci, že na rozdíl od Besançonovy skvělé knihy Nemoc století. Komunismus, nacismus a holocaust (Themis 2000), v nímž sevřeně představil koncept totalitarismu ve všech jeho vnitřně provázaných podobách, působí Svoboda a pravda neustrojeně. Vedle recenzí a nekrologů či příležitostných zamyšlení jsou zde publikovány například pronikavé úvahy o limitech a úskalích katolicismu (někdy jen francouzského katolicismu) před papežem Františkem. I pro ně je ale charakteristické, že v nich autor mnohdy přechází od objektivistického pohledu k pohledu ryze subjektivnímu, nejvýrazněji v úvaze o celibátu světských kněží.

Při oné neustrojenosti výboru proto možná nepřekvapí, že v knize najdeme i úvahy o husitech, a dokonce i středověkém moru. Ona česká stopa je v knize spojena s Besançonovou nekritickou recenzí monografie Martina Malii Lokomotivy dějin: revoluce a utváření moderního světa (anglicky 2007, česky 2009). Zarážející je, jak Besançon povrchně četl Maliu a jak vůbec nebral zřetel na skutečnost, z jakých textů Malia své názory konstruoval a jak se svými předlohami pracoval. Krátké dvě stránky v Besançonově Svobodě a pravdě o husitech čiší ryzím nepochopením, resp. zjednodušením. Malia se sice nechal inspirovat intepretacemi Františka Šmahela ohledně husitství jako dějinné anomálie, avšak ve svém subjektivním výkladu husitské revoluce se opírá především o eklektické práce australského husitologa Thomase Fudge a dospívá k téměř kalivodovskému (pozoruhodné je, že německé knihy Roberta Kalivody o husitské revoluci a o teorii revolucí od husitské až po francouzskou nezná) výkladu o husitské revoluci jako protorevoluci, v níž jsou obsaženy všechny fáze revolučního vývoje, tedy až po její rozpad, porážku, s přetrváním některých prvků jejího původního umírněného programu. To, že Besançon z Maliovy protorevoluce udělal první "velkou revoluci", bychom mu mohli odpustit. To, že Hus prý kázal Viklefovy myšlenky promísené s apokalyptickými vizemi Jáchyma z Fiore (Viklef byl možná všechno, ale rozhodně ne apokalyptik), že prý kvůli obavám z moru v Čechách vznikalo množství sekt (obavy z moru, stejně jako zkušenosti s ním byly v Čechách minimální), to, že byl prý Jan Žižka Robespierrem husitské revoluce, že se prý husitská rétorika přesunula ke Starému zákonu (v obhajobě spravedlivé války jistě, obecně však rozhodně nikoli), že prý v Čechách vládly stavy, že prý utrakvistické náboženství bylo v Čechách tolerováno (utrakvismus a katolicismus si byly rovny a utrakvismus byl většinovým náboženstvím) a že českou společnost je prý možné nazývat "občanskou společností" (tak i Malia), byť v uvozovkách, ale Besançonovi odpustit nemůžeme. Jeho neznalost, způsobená zjednodušeným a zkresleným tlumočením Malii, stejně jako čiré uvažování ŕ la thése, dávají tušit, jak může v dnešní době docházet k cirkulaci idejí v intelektuálním prostředí. Ona cirkulace má velmi blízko k tomu typu subjektivního vnímání, na němž není nic špatného, pokud se nepřeklápí v objektivistické líčení něčeho, o čemž autor bohužel nic netuší. Nechci tím zpochybňovat vše, co Besançon napsal, ale přece jen mě ona víra v kdesi přečtené poněkud zaráží. A popravdě řečeno ve vztahu k pojmům svoboda a pravda, užitých v názvu knihy, mě to zaráží dvojnásob. Při všech liberálním svobodách by občas bylo dobré si vzpomenout nikoli na pravdu, nýbrž na zodpovědnost. A protože se o husitství mluví jako o "velké revoluci", tedy jako o prazákladu všech revolucí, jež modelově prý probíhaly stejně, bylo by dobré brát kořeny vážně a nezaměňovat je s hliněnýma nohama.

Alain Besançon, Svoboda a pravda. Výbor esejů. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2013. Přeložil Josef Mlejnek.