Alena Dvořáková

K Janišovu překladu Kvítku karmínového a bílého

I.

Rozborem překladu Viktora Janiše navazuji na recenzi Faberova románu v předešlém čísle Souvislostí: v ní jsem zasadila Kvítek karmínový a bílý do žánrové tradice anglické novoviktoriánské fikce a pokusila se jej charakterizovat a zhodnotit z formálního i tematického hlediska. Zde si proberme Faberův román znovu a jinak než v recenzi, z hlediska převážně překladatelského.

Kvítek je téměř tisícistránkový moloch. Při hodnocení překladu je to třeba mít na zřeteli: ani od nejpozornějšího a nejpečlivějšího překladatele a jeho redaktora nelze očekávat, že by si na takové ploše mohli udržet neutuchající vervu a nepolevující pozornost do té míry, že by se nedopustili jediného lapsu či přehlédnutí, jediné vynechávky nebo neobratnosti. Platí, že vliv délky výchozího textu na náročnost a výslednou kvalitu překladu se obecně podceňuje. Na základě vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že přeložit jeden tisícistránkový román je ve skutečnosti obtížnější než převést tři různé třísetstránkové romány, což souvisí s povahou mozku, lidské pozornosti a paměti. Délka sama o sobě tedy představuje u Kvítku výrazný překladatelský nárok.

Překladateli tu naopak ulehčuje práci skutečnost, že románu zpravidla není nijak těžké porozumět: jazyk vyprávění i dialogů je přístupný po lexikální i syntaktické stránce, román je myšlenkově spíš lehká váha, a tak se takzvaně dobře čte. O jeho čitelnosti se lze paradoxně přesvědčit i nahlédnutím do užitečného slovníčku cizích výrazů (s. 940-944), který překladatel sestavil a připojil k textu, aby českému čtenáři četbu co nejvíc usnadnil: vysvětluje se v něm například význam slov "papírmašé", "soaré" a "parapluie" (ani nemluvě o "mademoiselles"), případně co znamenají výrazy jako "Cosě fan tutte", "buona sera" a "Liebes Tagebuch". Skutečně obskurních výrazů a frází se jak ve slovníčku, tak v románu nachází tak na stránku dvě: amfiktyonie, anfleráž, bathybius, ichor...

Hlavní překladatelský oříšek Kvítku po lexikální stránce tak představují reálie. Do románu jsou vepsány poučné exkurzy týkající se například viktoriánské módy a oděvního průmyslu, fotografie, výroby voňavek apod. Dále se v něm vyskytují různé archaické výrazy (např. hokey pokey, spoony-man, slop-trade, týká se to hlavně názvů řemesel, prodavačů a obchodníků, drožek atd.), kterými Faber umně prošpikovává text psaný moderní angličtinou, a tak nám v jazyce zpřítomňuje viktoriánský svět a dosvědčuje vypravěččinu důvěrnou obeznámenost s ním. Kvítek je ale v užívání podobných výrazů a pouličního viktoriánského slangu poměrně střídmý (třeba ve srovnání s novoviktoriánskou Zlodějkou, přesněji řečeno Chmatačkou, takové Sarah Watersové). Faber se spoléhá převážně na nepočetnou skupinu slov, která se v textu opakují, a význam toho či onoho nezvyklého výrazu či cizojazyčné fráze je navíc často nabíledni z kontextu, případně jej autor dovysvětluje opisem.

Jiným, podstatnějším zdrojem překladatelských potíží v Kvítku jsou pasáže, jejichž pochopení závisí na zaznamenání souvislostí táhnoucích se veledlouhým textem; dále způsob, jakým Faber rozvíjí některé metafory nebo si pohrává s některými klíčovými slovy (connections, feeble a další); a v neposlední řadě všudypřítomné idiomy, rýmovačky (tímto pseudotermínem označuji vše, co se v překladu musí rýmovat, tedy jak citované básně, tak odrhovačky), pořekadla, přísloví a slovní hříčky, o nichž zvlášť platí "mnoho hříček, překladatelova smrt". Jistě, každé tvrzení, že to či ono nelze přeložit, je nutno brát s rezervou. Jenomže v Kvítku se skutečně najdou slovní hříčky, o nichž lze s vysokou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že je nijak zvlášť dobře - to jest jak přesně, tak působivě - přeložit nelze. (Nepodařilo se to Viktoru Janišovi a za sebe mohu říct, že bych také nic lepšího nevymyslela.)

Vezmeme-li všechny zmíněné zdroje a stupně obtížnosti v potaz, zůstává otázkou: lze překlad takového textu, jakým je románový Kvítek, vůbec smysluplně hodnotit? Otázku hodnocení odkládám na samý závěr, tady se omezím na upozornění, že i velmi podrobný rozbor textu nemůže být ničím jiným než více či méně reprezentativním fragmentem, průřezem či ochutnávkou. Na každý pád mám za to, že i když celostní hodnocení překladu odmítneme, jeho pitvou se přinejmenším můžeme něčemu přiučit.

Začněme obecnou charakteristikou. Viktor Janiš1 se coby zkušený překladatel dokáže v Kvítku zpravidla vyhnout základním a běžným úskalím překládání z angličtiny do češtiny.2 Text navíc prošel přepečlivou korekturou (soudě podle vzácnosti překlepů). Přesto lze v překladu zachytit leccos sporného, rušivého či vysloveně nesprávného. Jak ale rozhodnout - už vzhledem k délce díla -, které z těchto jevů jsou množstevně i jakostně důležité a které ne, čemu se věnovat a co pominout jako ojedinělý poklesek? V dalším se řídím následujícími pravidly: zaprvé, důležité je na překladu to, co citelně ovlivňuje, případně zkresluje výklad románu - týká se to zejména těch prvků, od nichž se odvíjí žánr díla i soudržnost a věrohodnost románového světa, jako jsou například způsob vyprávění, dějové souvislosti, reálie, základní srozumitelnost scén a dialogů či charakterizace postav. Zadruhé, důležité jsou potíže či problémy, které se v překladu opakují: právě takové opakování svědčí buď o tom, že zde narážíme na jazykový či kulturní jev, který je zvlášť obtížné přeložit (a to nás zajímá obecně, nejen z hlediska konkrétního překladu), anebo nám takové opakování může něco napovědět o stylu autora, případně překladatele. Třetí pravidlo je z jiného soudku: nekritizujeme tu překlad za nedokonalosti, které sami neumíme odstranit. Vždy je tedy na kritikovi překladu, aby předvedl, že problematickou pasáž lze přeložit lépe (a že to sám umí). A teď už se pusťme do rozboru samotného.

II.

Na první, a to žánrový překladatelský zádrhel narazíme v Kvítku hned při četbě úvodní básně Dívky, co nezklamou od viktoriánce Johna Henryho Graye.3 Ta je románovému vyprávění předřazena coby dokonalý výraz viktoriánského mýtu, jenž má být v Kvítku novoviktoriánsky "převrácen" (viz pojem novoviktoriánské "inverze" z předchozí recenze). Gray v básni tvrdí zhruba toto: žádané jsou počestné, panenské dívky připomínající bělostné, neposkvrněné lilie, které žijí srdcem, ne hlavou. Dívky přirovnává k liliím hned v první sloce těmito slovy:

The girls that are wanted are good girls

Good from the heart to the lips

Pure as the lily is white and pure

From its heart to its sweet leaf tips. 

Přeloženo polopaticky:

Žádané jsou dívky počestné,

v srdci i na rtících čisté,

čisté jak bělostné lilie

v osrdí květů i slaďounkých listech.

Porovnejme s překladem v Janišově Kvítku:

Hledáme dívky, co nezklamou,

se srdcem, na něž je spoleh.

Čisté jak lilie - od květu

až po to všechno tam dole.

Lilie v originálu ale nemají, na rozdíl od překladu, žádné "dole" - natož aby tam měly "všechno"! Mají jen květy a lístky: viktoriánský básník jim pro jistotu nepřipsal ani stonky, natož aby se slůvkem zmínil o možné existenci kořenů, sahajících do bůhvíjaké díry a ušpiněných všelijakým (sexuálním) humusem... První sloka originálu neobsahuje, na rozdíl od překladu, žádný nebezpečný dvojsmysl jako ten obsažený ve výrazu "všechno tam dole". Vadí to? Ovšemže vadí. Vtip této citace spočívá právě v propastném rozdílu mezi viktoriánskou básní a novoviktoriánským románem. Ideální dívky po viktoriánsku jsou čisté (dvakrát opakované pure) a mají jen srdce, které je přirovnáno ke květu, a rtíky sladké jako "konečky" liliových listů, které jsou v dalších slokách vyhrazeny dítkám a manžílkům. Kvítek jakožto novoviktoriánský román funguje na základě "inverze" neboli převracení domnělých viktoriánských hodnot. A tak je v něm Grayův viktoriánský, zcela nedvojsmyslný ideál panenského, bezpohlavního a bez-hlavého ženství obratem postaven na hlavu a zpohlavněn: nejžádanější dívkou v románu je nečistá prostitutka Sugar, a to jak díky své inteligenci (deklasované "chytré hlavičce" ze závěru Grayovy básně), tak právě díky "všemu tam dole", viktoriánci cudně zamlčovanému, jež Kvítek odhaluje v plné nahotě (fixací na ženský zadek). Český překlad již na samém prahu zatemňuje nebo přinejmenším oslabuje žánrově klíčovou dialektiku mezi viktoriánci a novoviktoriánstvím.

Dalším z jevů, na které při srovnávání překladu Kvítku s originálem narážíme (v tomto případě opakovaně), jsou lapsy ve vytváření či zachovávání souvislosti či soudržnosti Faberova románového světa. Ta či ona pasáž překladu se ocitá v rozporu s tím, co bylo o dané věci řečeno na jiných místech. O prostitutce Caroline se v překladu tvrdí: "Však její manžel říkával, že je přemoudřelá. Příliš velké vzdělání jí možná víc uškodilo, než pomohlo." (s. 24-25) Originál říká něco jiného: "příliš mnoho vzdělání by jí bylo spíš uškodilo, než prospělo", kdyby jí ho býval manžel umožnil - on jí ho ale neumožnil, protože už tak mu připadala moc přemoudřelá. ("A deep thinker, that`s what her husband used to call her. Too much education might have done her more harm than good.") Tento význam vyplývá nejen z gramatiky (modality) zmíněných vět, ale i z kontextu, tedy z toho, co se nám v románu tvrdí o Caroline hned ve dvou jiných pasážích. Zaprvé, Caroline nenašla v rodném Yorkshiru odpovídající zaměstnání právě proto, že se jí nedostalo skoro žádného formálního vzdělání ("for a woman who`d not had much schooling", s. 19-20). Jinak by se nemusela trmácet až do Londýna a živořit jako šička - mohla by si přece založit školu nebo se stát guvernantkou (případně se živit psaním červené knihovny), jak to tehdy dělávaly vzdělanější ženy ve finanční tísni. Zadruhé, tatáž skutečnost - Carolinin nedostatek vzdělání - se nám zdůrazňuje ještě jednou o pár stránek dál: Caroline nejen špatně vidí, ale vlastně ani neumí číst (s. 30-31).4

Podobný problém s kontinuitou představuje i neobratně přeložená poznámka Rackhama seniora, týkající se dělníků v jeho továrně na voňavky: "Sobota otpoledne, když dělníci nasadí všechny síly." (s. 102-103) Z věty samotné ("Saturday afternoon if workers will stretch to it.") i z románového kontextu originálu ale vyplývá, že v sázce je něco jiného: "Sobota votpoledne, teda jesli se k tomu dělníci napnou/daj napnout." Chceme-li to přeložit lidověji, v souladu s Rackhamovým charakterem a jeho pologramotností, dalo by se říct: "teda jesli se k tomu dělníci dokopou/daj dokopat". Nebo ještě expresivněji: "teda jesli se k tomu dělníci vybičujou/daj vybičovat" (tento překlad by měl i další výhody, nahrával by totiž hříčkám jinde v textu, jak uvidíme níže). Proč právě takto? Vyplývá to opět jak z gramatiky (Rackhamovy pochybnosti tu modálně signalizuje will), tak z kontextu. V sobotu odpoledne mají Rackhamovi zaměstnanci správně dostat volno, jak se zdůrazňuje v románu samotném již na s. 71-72: "Pro Henryho Caldera Rackhama je i nedávno zavedený půlden volna o sobotách hanebným plýtváním pracovní dobou." (Volná sobotní odpoledne pro vybrané mužské dělnické profese byla v Británii skutečně výdobytkem právě sedmdesátých let devatenáctého století, do nichž je děj Kvítku zasazen.)

Uveďme si jiný druh obdobné potíže s návazností či soudržností vyprávěného. Hned zkraje románu (s. 8-9) objasňuje vypravěčka čtenáři princip vyprávění a předjímá jeho seznámení s první postavou: "Osoba, která nic neznamená, vás musí představit člověku, který skoro nic neznamená, a tento člověk dalšímu a tak dále a tak podobně, až nakonec můžete překročit práh a už skoro patříte do rodiny. / Proto jsem vás přivedla sem do Church Lane ve čtvrti St Giles: našla jsem pro vás toho pravého." Potíž je v tom, že namísto "toho pravého" nám vypravěčka našla "tu pravou", to jest ženu (prostitutku Caroline). Text překladu tu na rozdíl od neutrálního originálu - "I`ve found just the right person for you": "a já pro vás našla zrovinka tu pravou osobu" - budí matoucí očekávání.

Nedokonalou návazností překlad trpí místy i tehdy, když jde o přechod vyprávění od odstavce k odstavci. První část románu je vystavěna jakožto doslovná a obrazná pochůzka v jednom. Čtenář je při ní jako/coby kunčaft vtahován vypravěčkou do světa viktoriánského Londýna, v němž má navazovat konexe, a zároveň do světa románu, v němž se dobírá souvislostí (originál si tu pohrává s mnohovýznamností slova connections, která se v překladu ztrácí). V obou rovinách pak čtenář, který v tom neumí chodit, chozením za vypravěčkou poznává, jak to v Kvítku a románovém Londýně chodí, případně kdo s kým tam chodí.5 Oba světy - ten londýnský i ten románový - tu tedy vznikají naráz tím, že se čtenář nechává doslovně i obrazně vést a vodit za nos vypravěčkou.

Dalším důležitým aspektem vyprávění je to, že v obou světech čtenář zprvu tápe v temnotách, v obou se pohybuje za světlem/vysvětlením. Světelná metafora je zároveň užita k vymezení propastného rozdílu mezi moderním světem plným jasu, z něhož čtenář do románu přichází, a temnějším světem viktoriánským, do něhož se nechává zatáhnout pod příslibem ukojení jistých (temnějších) tužeb. Tímto postupem Faber prokazuje (mimo jiné) důvěrnou obeznámenost s viktoriánskou literaturou, v níž světelná metaforika, zřejmě pod vlivem Bible, představuje snad ten nejvýznačnější zdroj motivů a obrazných přirovnání vůbec. A právě v následující pasáži ze začátku Kvítku, v níž autor prokazuje značnou formální bravuru, splývá zmíněný pohyb za světlem s pohybem od odstavce k odstavci. Ve vlastním překladu: "Jistě, vy přicházíte ze světa, kde tmu lze zahnat jediným cvaknutím vypínače, jenomže žít se dá i tehdy, když člověk nemá jasně navrch. Když všechno není černé, nebo bílé. / Pojďte se mnou tam do toho pokoje, kde světlo jenom skomírá." (Nebo třeba: "Pojďte se mnou tam do toho pokoje, kde světlo tone v šeru.") V originále tato pasáž zní: "You come from a world where darkness is swept aside at the snap of a switch, but that is not the only balance of power that life allows. Much shakier bargains are possible. / Come up with me to the room where that feeble light is shining."

Srovnejme si to s Janišovým překladem: "Přicházíte ze světa, kde lze tmu vyhnat jediným zmáčknutím vypínače, ale život dokáže rozdat karty i jinak. Může se stát, že nebudete mít ruku plnou trumfů. / Pojďte za mnou do místnosti, kde se svítí." (s. 10-11) Vtip originálu ale nespočívá v tom, že se v místnosti, kam míříme, svítí. Rozhoduje tu nikoliv přítomnost světla, ale jeho jakost: jde o světlo chabé, skomírající ("that feeble light") - cosi, co není ani světlo, ani tma (černé, ani bílé), ale něco vachrlatého mezi, vratký kompromis vystihující (Carolininu) nejistou existenci. (Nejen) ve viktoriánské literatuře se navíc slova světlo užívá také ve významu ducha (například "leading lights" znamená vůdčí duchové). Skomíravé světlo v místnosti, kam míříme, se asociativně vztahuje k povaze Carolinina duchovního života: Caroline nemá pevného ducha, naznačuje se nám, spíš je to skomírající dušička. Janišův překlad se proti originálu prohřešuje přinejmenším nadvakrát, ne-li natřikrát: narušil důmyslnou strukturu vyprávění (hladký přesun od odstavce k odstavce díky postupnému rozvíjení světelné metafory); nahradil světlo kartami, tedy obrazným přirovnáním, které v originále nemá nejmenší oporu; a přinejmenším v tomto místě vyloučil možnost přeneseného výkladu (světlo = duch).

Uveďme si ještě jeden příklad podobného nedostatku soudržnosti či přetržení souvislostí v překladu, tentokrát v rámci vydařeného komického dialogu mezi Rackhamem mladším, natěšeným na prostitutku Sugar, a neodbytným prodavačem not, který ho od ní zdržuje, a ještě mu nepřípadně připomíná manželku Agnes (s. 110-111, původní důraz):

"Že by vaše paní teda nehrála na piáno, pane?"

"Už řadu let," odpoví Rackham, celý otrávený, že mu někdo zrovna teď připomíná Agnes.

"Tenhle popěvek vám hnedka vrátí dobrou náladu, pane," nedá si říct prodavač not a neočekávaně se znovu pustí do předchozí písničky [...].

Prodavačova replika se ale v překladu míjí s originálem. Ten jednoznačně odkazuje k Rackhamově manželce (`er = her): ",This tune`ll put `er right back in the mood, sir,' persists the music seller, and abruptly resumes his song [...]." Doslovně přeloženo: "Tadleta písnička jí [vaší ženě] rázem vrátí chuť [k muzicírování], pane." Podloudný vtip je tu v tom, že repliku lze chápat (nebo spíš nelze nechápat) také v sexuálním smyslu: Rackhamově manželce se třeba při písničce "vrátí chuť" nejen k brnkání na piano. Komičnost dialogu se touto mnohoznačností jen umocňuje: Agnes je frigidní, taky proto se Rackham žene za Sugar.6

Podobně mylné připsání rodu najdeme i v jiné pasáži týkající se Rackhamova vztahu k Sugar: "Sugar tolik působí jako pravá dáma, že si člověk dokáže jen těžko představit, jak by vůbec mohla toto postavení poskvrnit." (s. 122; původní důraz) Ze znění originálu - "[...] she appears so much the lady that it`s difficult to imagine how he could possibly soil that status." - však jednoznačně (a snad i logicky?) vyplývá, že ten, kdo má být podmětem poslední věty a zdrojem případné poskvrny, je sám Rackham ("he"). Správně bychom tedy měli číst: "Ze Sugar vyzařuje pravá dáma natolik, že si sám [Rackham] jen stěží dokáže představit, jak by její postavení mohl poskvrnit."

Přejděme k další kategorii potíží s překladem Kvítku, které se pro změnu týkají soudržnosti ve způsobu vyprávění. Český text se místy vyznačuje nedostatečnou vnímavostí k jeho slovesné modalitě (rodu, způsobu i času). Když překlad o Caroline tvrdí, že "vypadá jako poměrně zámožná žena, což by se jí nikdy nepodařilo, kdyby pracovala v páře továrny na klobouky", čtenáře mírně mate. V originále totiž stojí: "což by se jí nemohlo nikdy podařit, když se ještě pachtila v páře továrny na klobouky [...]" (s. 25-26; "in a way she never could have managed when she slaved in the steam of the hat factory [...]"). Caroline tu v citované větě nemyslí hypoteticky v kondicionále ("had she slaved"). Připomíná si vlastní faktickou minulost, a to emotivně: ve větě "when she slaved in the steam" je emotivnost vyznačena jak lexikálně (slaved), tak zvukově (aliterací slaved - steam).

Podobně je z hlediska slovesného určení nesprávně přeložena věta: "I na poměry ve West Endu vynikají její šaty pozoruhodnou kvalitou; ve špíně St Giles přímo bijí do očí" (s. 45-46; "Even by the standards of the West End, the quality of Sugar`s dresses is remarkable; in the squalor of St Giles, it was astonishing"). Druhá věta přesněji zní: "[...] ve špíně St Giles [její šaty] budily úžas/pozdvižení." Originál nesrovnává jen dvě různá místa - lepší West End s nuzáckou čtvrtí St Giles -, ale také přítomnost s minulostí: teď Sugar působí ve West Endu, dřív byla v St Giles, kam nezapadala.

Třetí příklad jisté necitlivosti překladu k modalitě originálu je otázkou výkladu. Přesto stojí za zmínku, protože se týká vůbec nejcennějšího aspektu románu (modu vyprávění coby prostředku charakterizace vypravěčky). Vypravěčka nepřímo zasazuje postavu prostitutky Caroline do historického kontextu sedmdesátých let devatenáctého století: "Jacka Rozparovače se bát nemusí, na něj je ještě čtrnáct let čas a do té doby, než přijde na scénu, sejde ze světa více či méně přirozenou cestou" (s. 13-14; "Of Jack the Ripper she need have no fear; it`s almost fourteen years too early, and she`ll have died from more or less natural causes by the time he comes along"). Připadá mi, že překladu se nedaří vystihnout konotace slovesného tvaru "she`ll have died": nejde tu o výraz jistoty (prosté konstatování budoucího faktu), ale o dohad - který se dožaduje slov jako "počítám, nejspíš, určitě". Modalita překladu nevystihuje pohrdavé zabarvení vypravěččina tónu, který má od počátku daleko do neutrality objektivního vypravěče. Zde je spíš výrazem nonšalantního mávnutí rukou či pokrčení rameny nad Carolininým neblahým osudem, které by lépe zachycoval třeba výrok: "[...] a než se Jack Ripper objeví, [Caroline] bude už beztak/určitě/natuty v pánu, z příčin více či méně přirozených."

III.

Další problémy překladu se týkají ne vždy přesně vystižených reálií. Překlad čtenáře mate například v pasáži, která líčí, jak se Caroline v Londýně stala šičkou (s. 20-21): "Práce to byla snesitelně lehká a dobře placená (aspoň jí to tak připadalo); za pár týdnů si vydělala víc než šest šilinků [...]." Jenomže v takovém případě by se Caroline ocitla rázem na chodníku (i kdyby "pár týdnů" byly jen dva); ani náhodou by jí nepřipadalo, že je dobře placená. Originál je přesnější a realističtější než překlad a řeč je v něm o týdenním výdělku, což byl u viktoriánců běžný způsob uvádění dělnické mzdy: "in some weeks she earned six shillings or more" neboli "byly týdny, kdy si Caroline vydělala šest šilinků, ba i víc", případně "některé týdny si Caroline vydělala i přes šest šilinků".7

Další příklad nepřesně převedených reálií. V téže pasáži (s. 20-21) se o Caroline píše: "[...] nechtěla se zařadit mezi poloslepé šičky mžourající nad prací u okna za soumraku; litovala výrobce velebené v ,Písni košile' [...]." Jenomže v Písni košile nebo lépe v Písni nad košilí (The Song of the Shirt, 1843) Thomase Hooda nejsou velebeni žádní bezpohlavní "výrobci". Hoodovy "shirtmakers" jsou přece jednoznačně ženy: nad košilí si žalostně prozpěvuje vyhladovělá chudačka, která si šitím v temném podkrovním pokojíku od časného rána až do noci sotva vydělá na holé živobytí. Má to nejen literární, ale i mimoliterární opodstatnění: obyčejným šičkám byla obvykle výrobci oděvů přidělována podřadnější, rutinnější práce (například jednoduché košile a kalhoty versus pánské kabátce a saka), a tím pádem taky dostávaly zaplaceno méně než muži. Ti navíc zpravidla pracovali v krejčovských dílnách, a nikoliv "doma": to jest v nějakém tom ubohém, studeném a temném podkrovním kamrlíku.

Ukažme si další významové posuny v překladu, které se pojí s reáliemi: "finely wrought doily" je přeloženo jako "jemně cizelovaná podložka" (s. 165-166), pod čímž si čtenář stěží něco představí; přitom to nebude než nějaká ta "načinčaná dečička", ať už krajka, nebo jemně vyšívané pláténko (asi všichni známe od babiček). "Pokey cottage" je na jednom místě přeloženo jako "stísněná chalupa" (s. 179-180), ač o chalupu pochopitelně nejde, výrazem cottage se ve městě běžně označuje nevelký domek. Překlad zápolí také s typicky viktoriánskou distinkcí mezi chudými, kteří na své chudobě nenesou vinu a zasluhují pomoc (the deserving poor), a jejich protikladem (the undeserving poor).8

V románu se opakovaně vyskytují mírně drhnoucí pasáže, v nichž překladateli připadl úkol převést jazykový jev, který v češtině nemá přímý ekvivalent (a který často úzce souvisí s reáliemi): ať už třeba vypravěč čtenáři vysvětluje význam nějakého archaického termínu (který však v češtině archaický není), nebo jedna postava opravuje druhé nespisovný projev (nespisovnost ale v češtině funguje jinak než v angličtině), případně když je vtip pasáže založen na odhalování původního významu vlastního jména (například v názvech londýnských čtvrtí). To vše jsou překladatelské oříšky, které není vždy snadné rozlousknout. Ukažme si to na příkladech.

Vzdělaná Sugar opravuje v překladu nespisovný výrok poskoka Christophera (s. 146) takto: "[Christopher:] Sem jí úplně egál. / [Sugar:] Říká se, že jí je to jedno, Christophere. / [Christopher:] Však sem řek." Přiznám se, že když jsem tento dialog četla česky, netušila jsem, oč běží. Smysl pasáže se mi osvětlil až nahlédnutím do originálu (původní důraz): "[Christopher:] She don`t mind nuffink. / [Sugar:] She doesn`t mind anything, Christopher. / [Christopher:] What I said." V překladu Sugar Christopherův výrok spíš mění, než že by ho opravovala - v originálu však nejde o to, co se snad říká nebo neříká, ale jak se to řekne správně (spisovně). Lze tuto pasáž přeložit tak, aby i česky dávala smysl na první pohled? Zde je můj návrh: "Dyk tý je to buřt. / Vždyť té je to jedno, Christo...phere. / Dyk řikám."

Některé výrazy v originále je třeba zvlášť vysvětlovat, jako například obrat ...reach-me-downs: "Not only are they all reach-me-downs (that is, made for nobody in particular) [...]." Anglický výraz má totiž dva různé významy. Ten první je zastaralý, reach-me-downs byla dřív (i za viktoriánců) konfekce; ten druhý, současný význam (obnošené šaty, šaty z druhé ruky) převážil nad prvním nejspíš až někdy kolem druhé světové války. V překladu (s. 30-31) je totéž vysvětlení kupodivu zachováno, ač pro něj v češtině není dobrý důvod: "Nejenže jde o konfekci (tedy šaty, které nejsou určené pro někoho konkrétního) [...]."Ale i když uznáme, že také konfekci je třeba vysvětlovat, nešlo by to aspoň úsporněji: šaty, které nejsou šité na míru, případně na tělo? (Anglické make zde přece znamená "šít".) Jinde zase překlad kupodivu nevysvětluje, co by vysvětlení potřebovalo (a nebylo by obtížné ani rušivé vepsat je do textu): záhadné "bristolské hračky" (s. 21-22 a jinde; v originále "Bristol toys"), s nimiž si hraje Carolinin chorý synek, nejsou hračky z Bristolu, jak se nejspíš čtenář bude mylně dohadovat (aniž by si pod tím dokázal co představit). Jsou to ty nejlacinější hračky vyřezávané z nekvalitního dřeva, zpravidla na kolečkách: tedy nějaký ten laciný tahací koník nebo mašinka.

Podobného vysvětlení či přepsání se marně dožaduje i jiná pasáž románu. Vypravěčka popisuje čtenáři, jak se tam, kde je dnes Londýn, kdysi rozkládala venkovská krajina, jak o tom dodnes svědčí některé londýnské místní názvy: "Na Wormwood Scrubs se rozkládal křovinatý porost a na Shepherds Bush byste klidně mohli najít ovčáky." (s. 178; "Wormwood Scrubs was scrub, and Shepherds Bush was a place where one might find shepherds.") Čtenáři, který anglicky ne...umí, ale nebude pasáž v překladu dávat dobrý smysl, byť v originále její význam bije do očí, díky opakování klíčových slov: scrubs - scrub, shepherds - shepherds. Opravdu s podobným problémem nejde nic udělat? Když nechceme překládat názvy anglických čtvrtí (a chápu, proč nechceme), můžeme si vypomoci, zcela v intencích originálu, třeba takhle: "V Křovinách [v srdci Hammersmithu] rostlo křoví a tam, kde se [v Shepherds Bush] říká Na Pastvinách, mohl člověk klidně zahlédnout pastýře."9

IV.

V překladu je originál Kvítku zkreslován také jistými tu drobnými, tu většími posuny. Zaprvé ve významu slov - baby jako dítě v kontextu, který si žádá děťátka či nemluvňátka (s. 43-44), comfort (útěcha) jako vzpruha (s. 19-20), shop-keepers jako kupci namísto krámkařů (s. 33-34), dining-room jako obývací pokoj namísto jídelny (s. 61-62). Zadruhé v citovém zabarvení slov i promluv: ať už jde o neutralizaci expresivního či výrazně hovorového výrazu - například převedení londýnské pouliční mluvy neutrální češtinou, whores jako nevěstky (s. 50), destruction a will be swept away jako asanace a budou asanovány (s. 39-40 a 55-56), perish jako skončit (s. 77-78), enormous jako velký (s. 73-74); nebo - vzácněji - při expresivním převodu čehosi neutrálnějšího, například věty "Never touch the stuff myself" ("Od té se zásadně držím co nejdál") slovy: "Nedotkl bych se jí ani tyčí s pogumovaným koncem." (s. 75-76) Čirá nepochopení se sice také vyskytují, ale výjimečně.10 Častější jsou různé vynechávky. Příkladů je příliš mnoho, než abych je mohla uvést všechny, a tak pouze nastíním jejich povahu a uvedu ilustrativní příklad či dva.

Posuny ve významu souvisejí například s drobnými, někdy triviálními výpustkami: namísto "mladšího já" ("a younger self") čteme v překladu "jeho vlastní já" (s. 80); namísto "slunného listopadového poledne" ("sunny November midday") čteme "slunné poledne" (s. 81); indický paňáca Rackhamovy dcerky má v překladu "čokoládově hnědou hlavu" (s. 172), zatímco v originále má "čokoládově hnědou hlavu z porcelánu" ("chocolate-brown bisque head"). V pasáži popisující to, jak si Caroline upravila šaty, aby se dokázala sama rychle obléknout, chybí v překladu věta "Všechno své šatstvo si šikovně poupravila" ("She has made small, cunning alterations to all her clothing", s. 24-25) atp. To všechno jsou maličkosti a lze je připsat na vrub překladatelské únavě (připomeňme si: textu je tisíc stránek!). Proč je tedy zmiňuji? Protože zanedbatelnost podobných vynechávek ilustruje nevyrovnanost Faberova románu: je v něm až příliš mnoho stafáže, která se dá - jak vidno z překladu - jednoduše vypustit, aniž by to dělalo postřehnutelný rozdíl.

Místy je však Faberův text úsporný až formálně dokonalý a i drobná výpustka citelně mění smysl věty či vyznění delší pasáže. Je-li vypravěččino ironické až sarkastické "the good doctor" překládáno neutrálně jako "doktor" (s. 185-187) - přestože lehce ironické "pan doktor", o stupeň ironičtější "milý pan doktor", případně rovnou sarkastické "velevážený pan doktor" se tu přímo nabízí -, opět tím mizí to nejdůležitější a na Kvítku nejcennější: vypravěččin tón, značící jak její ironický až sarkastický odstup od vyprávěného, tak propast, jaká se otevírá mezi námi a viktoriánským světem. My spolu s vypravěčkou přece nepochybujeme, že "velectěný pan doktor Curlew", který má v péči Rackhamovu Agnes a diagnostikuje jí šílenství způsobené takzvanou "putující dělohou", není než šarlatán!

Uveďme si další příklady toho, že ne vždy je to, co v překladu chybí, triviální. Třeba když bordelmamá paní Castawayová účtuje Rackhamovi pět šilinků za pokoj, dodává k tomu - přeložme si to - "ale je už jen na vás a na Sugar, na kolik si oceníte, co se tam bude dít a jak dlouho" ("though what happens there, and for how long, is for you and Sugar to put a value to"). V Janišově překladu chybí ono "for you" ("na vás"). Působí to tedy, jako by si cenu určovala Sugar sama, bez domluvy se zákazníkem: "ovšem je už na Sugar, aby ocenila, co se tam bude dít a jak dlouho" (s. 132-133).

Některé další výpustky sice smysl pasáže nemění, ale román poněkud ochuzují (například o humor). V překladu tak chybí replika, která aspoň mě v originále dost rozesmála, totiž vydařený reklamní slogan dotěrného prodavače tužek, z něhož Rackham mladší nedokáže vymáčknout, kde se nachází hospoda U krbu: "[Tydlecty tužky] vydrží vostrý sedmkrát dýl než ty vobyčejný" (s. 106-107; "Stay sharp seven times longer than the usual kind.").

Příležitostně se pak v překladu vyskytují i pasáže, v nichž zdánlivě zanedbatelným konotačním posunem a zjednodušením originálu dochází ve skutečnosti k citelnému významovému ochuzení. Caroline například sleduje, "jak se spermie dalšího chlapa mísí s močí" (s. 23-24). V originále ale prostitutka dělá něco podstatně podvratnějšího: sleduje, jak se "s chcankami mísí zárodky potomstva dalšího chlapa" ("the germs of another man`s offspring combine with piss"; piss tu rozhodně není neutrální moč). Proč je originál podvratnější než překlad? Názorně předvádí čtenáři, jak Caroline míšením spermatu s bezcennou (sterilní) močí bezostyšně znehodnocuje něco, s čím by mělo být zacházeno s nejvyšší úctou: plodné sémě, z něhož by jinak - kdyby místo do chcanek padlo na úrodnou půdu lůna - vzešlo muži potomstvo. Faber si tu pohrává se standardním (nejen viktoriánským) argumentem proti prostituci a vůbec všemu sexu, při němž dochází ke "zmarnění" spermatu coby života v zárodku.

Další významové posuny překladu ve srovnání s originálem souvisejí hlavně s posunem v konotacích, v citovém zabarvení klíčových slov (jako byla právě zmíněná neutralizace chcanek na moč). To, že namísto "hltu" ("gulp") máme v překladu "doušek" (s. 118-119), je celkem putna; že namísto zadku či zadnice ("rump") máme v překladu na nejméně dvou místech "zadeček" (s. 81-82, s. 228 až 229), mi připadá spíš zábavné (já sama mám rump, a zadeček to není).11 Jinde však podobný, třebaže drobný posun může být matoucí až zavádějící. Například v pasáži, kde si Rackham představuje, jak svými nemravnými požadavkami vyrazí prostitutce Sugar dech (v mém překladu): "[...] a jak až ji o to požádá, [Sugar] dost možná zalapá po dechu. Jen ať si lapá, hlavně když se mu podvolí!" (V originále: "[...] how she`ll gasp, perhaps, at his demand. Well, let her gasp, as long as she submits!"; původní důraz.) Janišův překlad - "[...] jak mu třeba na požádání bude vzdychat. Nu, jen ať si vzdychá, jestliže se mu podvolí!" (s. 102-103, původní důraz) - jako by zde nedoceňoval význam a expresivitu slova "gasp"; navíc Rackham samozřejmě nehodlá Sugar žádat, aby mu vzdychala, překlad však v první větě k takovému výkladu - přinejmenším na okamžik - svádí.

Jinde je takové zkreslení ještě závažnější, to když jím dochází k rozmlžení charakterizace postavy. Slovo concern - ať už jako podstatné jméno, nebo jako sloveso - je v Kvítku opakovaně překládáno jako zájem: Sugar se kamarádky vyptává "se zájmem" (s. 37-38), její oči budou "překypovat zájmem", až se bude snažit okouzlit ostatní prostitutky (s. 46-47). Concern je ale ve zmíněných kontextech zaujatější než zájem: je v něm procítěná účast, starost, tedy účastlivý, starostlivý zájem - chceme-li to vyjádřit jednoslovně, spíš než zájem je to účast, starost nebo zaujetí. Nejde tu o pouhé slovo, ale o klíčový aspekt charakterizace hlavní hrdinky: Sugar slaví u druhých úspěch, protože je (mimo jiné) přebornice v předstírání hluboké účasti na trablech druhých. Podobně v pasáži o Agnesiných náladách je přívlastek "more reproachful" přeložen jako "lítostivější" (s. 65-66), ač i z kontextu vyplývá, že se zde (v souladu s hlavním významem slova) nemíní Agnesina lítostivost, ale vyčítavost plynoucí z pocitu křivdy: dostane-li se Agnes do této nálady, zaútočí na manžela a ukřivděně mu začne vyčítat, že se kvůli němu musí uskrovňovat.

Výše uvedené příklady představují odhadem asi tak dvě třetiny mnou zaznamenaných nesporně problematických míst či pasáží na prvních dvou stech stránkách překladu: záleží na tom, posuzujeme-li počet instancí, nebo jejich textovou délku; navíc je vysoce pravděpodobné, že i já jsem při kolaci leccos přehlédla (zejména na druhých sto stránkách). Do zmíněného výčtu dále vůbec nezahrnuji pasáže, které jsou sice po významové stránce přeloženy správně, ale stylisticky neobratně. Za hlavní zdroj takovýchto neobratností považuji v Kvítku neúspornost, zbytečnou mnohoslovnost (nezřídka leccos přibyde, mění se větná struktura a někdy i struktura odstavce), která nejednou narušuje rytmus a hladký spád textu (funkční větnou perspektivu).

Z nedostatku místa uvedu jen pár co nejkratších příkladů. Vypravěččino lakonické konstatování "A potent brew, all that." - "To je ale truňk, tahleta směska." Nebo třeba: "Pěkný dryák, tahleta směska." - je převedeno dokonce celým souvětím: "Když to všechno smícháte dohromady, vznikne silný lektvar." (s. 80) Podobně Rackhamův nostalgický, básnicky rytmizovaný (a tím také komický) povzdech "Far away and long ago" (přeložme si: "Jak dávno už a jak daleko") je rozmělněn slovy "Ale to už je dávno a navíc pěkná dálka" (s. 103-104). Rackham junior se snaží prokousat nezáživnými obchodními lejstry a přitom se v překladu podivuje: "Jak může tolik sloves vyvolat zájem o tak málo činností, o něž by stálo za to se pokusit?" (s. 101-102). Srovnejme s úspornějším originálem: "How can so many verbs suggest so few actions worth attempting?" Lze se Faberovi aspoň přiblížit? Co třeba: "Jak může z tolika sloves plynout tak málo činností, jež by stály za pokus?" Nebo: "Jak může tolik sloves naznačit tak málo činností, jež by stály za pokus?"

Příležitostně dojde při takovém rozvolnění originálu i k rozostření původního významu, případně významovému posunu. Stalo se to například v pasáži zachycující pocit méněcennosti, jaký ve Williamu Rackhamovi vzbudí žertující kamarádi: "He has lost, through lack of use, his own nerve and agility for this sort of banter, this brand of exhibitionism." Přeložme si: "Na takovéhle žertování, na tenhle druh exhibicionismu se mu z nedostatku cviku nedostává (potřebné) vervy a bystrosti." Nebo třeba: "Vyšel ze cviku, a tak na takovéhle žertování, na tenhle druh exhibicionismu postrádá někdejší vervu a hbitost." Janišův překlad - "Zakrněl, už nemá na takové žertování trpělivost, není v něm dostatečně zběhlý, tenhle exhibicionismus mu není po chuti." (s. 80) - je nejen volný až rozvláčný, ale i nepřesný. Výraz "through lack of use" převádí nadvakrát ("zakrněl" a "není dostatečně zběhlý"), naopak nevystihuje "agility" (které znamená víc než zběhlost: totiž bystrost, živého ducha, ostrovtip). V originálu navíc o trpělivosti není vůbec řeč (Rackhamovi nechybí trpělivost, ale rychlost), a nejde ani o to, že by mu žertování kamarádů nebylo po chuti. Vědomí, že kamarádům nestačí, ho neznechucuje, ale zkrušuje, jak výslovně tvrdí originál ("the burden of despondency descends on his shoulders once more").

V.

V závěrečné části tohoto pojednání se zaměřme na to, jak se překladatel vypořádal se záludnějšími aspekty románu: s mnohoznačnostmi, idiomy a slovními hříčkami. Překlad Kvítku lze i v této souvislosti charakterizovat jako poměrně volný. Překladatel se nebojí originál přepsat, je-li to zapotřebí pro větší srozumitelnost či přehlednost vyprávění, případně nelze-li něco převést vůbec. Týká se to jednak délky vět a jejich řazení v souvětí, konkretizace abstraktních výrazů, náhrady jednoho obrazného přirovnání jiným, případně jedné hříčky jinou atp. Většinou je to ku prospěchu věci, existují však výjimky: Janišovo kouskování a přeskupování vět a souvětí například místy ruší spád a formální propracovanost Faberovy prózy. Dále najdeme v překladu místa, která podle mě román ochuzují o významy nebo zkreslují jeho vyznění. O jednom takovém příkladu - týkajícím se světelné metaforiky - jsme se již zmiňovali výše (potíže s návazností vyprávění), další příklady si uveďme teď.

Vypravěčka popisuje Carolininu postel "připomínající obvázanou končetinu, jíž kdosi nemoudře a nevybíravě začal vytírat špinavou podlahu" (s. 13-14). Porovnáme-li překlad s originálem (postel je "like a bandaged limb that has been unwisely used for a rough, dirty chore"), zjistíme, že cosi původně abstraktního, totiž výraz "rough, dirty chore", bylo nahrazeno konkrétním obrazem (vytíráním špinavé podlahy). Otázkou zůstává, zda tento zisk (větší obraznost) vyváží ztrátu mnohoznačnosti. Výraz "rough, dirty chore" přece v originále působí hlavně díky tomu, že zahrnuje jak nějakou tu blíže neurčenou domácí práci, tak onu "hrubou, špinavou rachotu", kterou na posteli "nemoudře a nevybíravě" provozuje prostitutka Caroline.

Jinde zase překlad obětuje konkrétní obraz čemusi abstraktnímu (v tomto případě je abstraktem paralelní větná struktura blízká chiasmu): "Napadne ji, že by někomu pro ukrácení dlouhé chvíle měla nabídnout své tělo, ví ale, že se nejspíš nebude obtěžovat, pokud se jí příležitost nenabídne sama." (s. 33-34). V originále se Caroline obrazněji usnese, že se nebude obtěžovat, "pokud jí příležitost sama nespadne do klína" ("unless the opportunity leaps into her lap"). Hodnocení překladu tu opět spočívá ve zvažování případných zisků a ztrát. Mně v tomto případě obraz příležitosti, která prostitutce "padá do klína", připadá nejen věrnější originálu, ale i důvtipnější než výše zmiňovaný paralelismus (nabídnout - nenabídne).

Ač překlad Kvítku tíhne k volnosti, najde se v něm kupodivu i nejeden doslovně přeložený idiom, kterému by naopak prospěl volnější převod spočívající v nahrazení původního výrazu českým rčením s podobným vyzněním. Uveďme si příklady. Caroline se vzhledem ke špatným zkušenostem z minula neodvažuje za hranice svého bídného rajónu: "Já sem, takhle hluboko do slušnejch čtvrtí, prostě nepatřim. Měla bych vědět, kde je moje místo." (s. 37-38; "I just don`t belong this far into the good parts. I should know me place.") Srozumitelné to jistě je, ale podstatu Carolinina povzdechu ("I should know me place") by lépe vyjádřilo: "Holt se nemám dělat lepčí než sem." Ještě výstižnější by bylo "Já si holt nemám co vyskakovat", případně "Co já si mám co vyskakovat". Když Sugar kráčí kolem kočích na štaflu, je z toho, jak na ni jeden z nich pokřikuje, "jasné, že jí vidí skrz ty elegantní šaty" (s. 52-53). Ale copak tu jde o to, že by kočí viděl Sugar skrz šaty? Originál nám přece sděluje, jak naznačuje užitý slovesný - předpřítomný - čas ("making clear he`s seen through her fancy clothes"), že kočí v Sugar navzdory elegantním šatům poznal prostitutku: zkrátka že prokoukl její elegantní maškarádu. Podobně doslovně je přeložena také pasáž, v níž Rackham nevrle přemítá o Agnesině drzé komorné Claře: "[...] jestli Clara ví, co je pro ni dobré," vyřídí svou pochůzku v obchodním domě co nejrychleji (s. 61-62). Obrat "if she knows what`s good for her" je ale idiom, který lze česky vyjádřit (třeba) takhle: "jestli si to u něj [Clara] nechce rozházet/zavařit". Uveďme si ještě jeden příklad doslovně přeloženého idiomu. V rozhovoru Rackhama s přáteli se mluví o tom, jak rychle stárnou i ty nejmladší prostitutky. "Vlastně ses už minul s některými dívkami, které vstoupily do legend, Bille - do legend," tvrdí Rackhamovi jeho kámoši (s. 78-79, původní důraz; "you`ve already missed some girls that have passed into legend, Bill - legend."). Obratnější i výstižnější by však bylo: Rackham už zmeškal - chceme-li být doslovní -, "lecjaké dívky, z nichž se mezitím staly legendy - a jaké!". Dá se to ale říct i jinak a lépe: Rackham stihl zmeškat "pěkných pár dívek, o kterých už se tradují legendy - a jaké!".

Je-li hodnocení překladu v případě mnohoznačností a idiomů otázkou nejednoznačného vyvažování případných zisků a ztrát, pak u takových jevů, jako jsou hříčky nebo přísloví, účelem rozboru není ani tak kritika a hodnocení, jako spíš názorné předvedení potíží, s jakými se překladatel z angličtiny do češtiny potýká - a s tím související poučení pro budoucí překladatele o možnostech či nemožnostech překladu. V této souvislosti chci zvlášť upozornit na překlad dvou přísloví, která podobné potíže navýsost dobře ilustrují.

Caroline v rozhovoru se Sugar vysvětluje, proč sama nemá úspěch u lepších zákazníků: "Z písku provaz neupleteš." (s. 38-39) Na rozdíl od originálu - "You can`t make a silk purse out of a sow`s arse." (doslova: ze sviňský prdele hedvábnou portmonku nespíchneš) - překlad nevystihuje podstatu věci: totiž že je marné snažit se z něčeho nízkého/chudého udělat něco vysokého/bohatého. (Navíc nezachycuje ani hrubost Carolinina projevu, který v tomto případě pravdivost jejího tvrzení jenom podtrhává. Caroline si totiž přísloví upravila: prasečí ucho - běžně se říká "You can`t make a silk purse out of a sow`s ear" - nahradila zemitější prdelí.) Českým ekvivalentem originálu by tu nejspíš bylo rčení: "Strč na svini zlatohlav, přece sviní zůstane." Pokud by nám ale do daného dialogu nepasovalo, můžeme ho nahradit třeba (pseudo)rčením "Cpi husu šiškama, pávice z ní nebude", případně lakoničtějším "Z vody (holt) máslo nestlučeš". Všechny tři alternativy vystihují podstatu Carolininých obtíží lépe než Janišův překlad, neboť zdůrazňují právě marnost snahy vydávat nízké za vysoké (husa - pávice), případně dělat z chudého bohaté (voda - máslo).

Jiné přísloví, jehož překlad v Kvítku nevystihuje pointu originálu, se nachází v pasáži z hospody U krbu, kde se Rackham poohlíží po Sugar: "[...] možná je Sugar mezi nimi [ženami, které vypadají zadané] a kloflo ji nějaké ranní ptáče. (A kam s ní asi doskáče? bleskne mu hlavou.)" (s. 113-114, původní důraz). Nahlédneme-li ale do originálu - "perhaps Sugar is one of these, a worm caught by an early bird. (Or should that be the other way round? [...])" -, zjistíme, že přísloví je v něm užito cíleným způsobem: totiž aby vynikla nejistá povaha "lovu" prostitutek kunčafty a kunčaftů prostitutkami. Kdo vlastně na tomto lovu představuje lovce (ptáče) a kdo kořist (nebohého červa)? A právě tato klíčová narážka na mocenský boj a nejisté pozice mužů a žen, kteří se v něm utkávají (hlavní téma románu), se z překladu vytrácí, přesněji řečeno je překladatelem obětována. Existuje alternativa? Když už je řeč o klofání, tak co třeba: "[...] a kloflo ji nějaké ranní ptáče. (Jenomže kdo si to nakonec odskáče? [...])." Anebo co to zkusit úplně jinak: "[...] možná že Sugar je jednou z nich, vždyť kdo dřív přijde, ten dřív mele. (Jenomže kdo koho vlastně semele? [...])." Obě varianty by měly tu výhodu, že nejen přesněji vystihují zmíněný výjev, ale navíc odkazují k celkovému vyznění příběhu: kdo koho ve válce pohlaví nakonec semlel, Rackham Sugar, nebo Sugar Rackhama? Kdo si to odskákal?

Pokud jde o slovní hříčky: na dvou stech porovnaných stránkách jsem našla dvě tři hříčky, které bych myslím uměla přeložit o malinko lépe než Janiš. Ovšem vzhledem k tomu, že se mohu odpíchnout od jeho překladu, mám práci výrazně usnadněnou. Uveďme si příklady. Když vypravěčka popisuje zhýralé prostředí čtvrti St Giles, kde nezabírá žádná dobře míněná charita, tvrdí: "Dobrodějové tu nemohou vykonat žádné dobrodiní [...]." (s. 9-10) Lze výstižnější originál - "Do-gooders can do no good here [...]" - přeložit do češtiny obratněji? Co třeba: "Od dobrodějů se tu dobra nikdo nenaděje [...]"?

Další slovní hříčka se vyskytuje v jedné z rozmluv Williama Rackhama s kumpány Ashwellem a Bodleym (původní důraz):

[Ashwell:] "You`d be such a bore gassing on about... oh, I don`t know... crop yield."

"No fear," says William, fearing.

"Far better to make a trembling young beauty yield to the crop," snarls Bodley theatrically [...].

V Janišově překladu je pasáž přepsána: původní hříčka, jíž Bodley reaguje na Ashwella, mizí a jiná hříčka se objevuje u Bodleyho de novo:

[Ashwell:] "Byl by z tebe pěkný otrava, kdybys žvanil o... no, já nevím... třeba o tom, jak se vybičovat k vyšší produktivitě práce."

"Žádné strachy," opáčí William, ale v duchu se strachy přímo třepe.

"A jak dbát o životosprávu. [bez opory v originálu] Nezapomeň, že lepší než pohyb na zdravém vzduchu je pohyb na zdravém těle," upozorní ho Bodley teatrálně [...]. (s. 75-76)

Janišův postup je vynalézavý, má však tři nevýhody. Zaprvé, vytrácí se tu jasná návaznost replik Ashwella a Bodleyho, která v tomto případě výstižně charakterizuje vztah mezi oběma nerozlučnými kamarády - jeden nahrává, druhý odpaluje, společně si utahují z Rackhama. Zadruhé je vtip, který Janiš připisuje Bodleymu, lepší než ten původní, což je tu paradoxně špatně. Pointou pasáže je mimo jiné to, že Bodleyho hříčky (nejednou založené, tedy aspoň v angličtině, na pouhé přesmyčce slov či hlásek) jsou "otřesné" ("appalling"), případně "příšerně chabé" ("utterly feeble") - a Ashwell s Rackhamem se jim jako takovým pošklebují (motiv se v románu opakuje). Zatřetí se v překladu do jisté míry ztrácí návaznost a důraz na téma, které bude v téže rozmluvě probíráno vzápětí (s. 78-79) - totiž bičování coby způsob sexuálního ukájení (ať už zákazník vládne bičem, anebo se nechává zpráskat) - a v románu se vynoří ještě nejméně jednou poté. Zde je tedy můj pokus o překlad téže pasáže, který by se těmto nevýhodám vyhnul:

[Ashwell:] "Byl by z tebe pěknej otrava, kdybys pořád jenom žvanil o... no, já nevím... třeba o tom, jak se vybičovat k zisku."

"Žádný strachy," opáčí William, strachy bez sebe.

"Mnohem lepší získat k bičování nějakou tu rozechvělou krasotinku," zašklebí se teatrálně Bodley [...].

Následuje jiný příklad potíží se slovní hříčkou v Kvítku, opět v rozmluvě Rackhama s kamarády. V originále zní pasáž takto (původní důraz):

[Rackham:] "He was always frightfully pious, even when we were small. Always lamented that we were a prayers-once-a-day family and not a prayers-twice-a-day family."

"He should`ve counted his blessings," muses Bodley. ("He was counting his blessings," quips Ashwell.) "We had prayers twice a day in our house. I owe my atheism to it."

Totéž v Janišově překladu (s. 168-169; původní důraz):

[Rackham:] "Odjakživa byl děsně zbožný, i když jsme byli malí. Vždycky si stěžoval, že v naší rodině se modlíme jen jednou, ne dvakrát denně."

"Však taky Němci říkají, že einmal ist keinmal," zavtipkuje Ashwell.

"Naopak, měl být rád, že je rád," namítne Bodley. "U nás doma jsme se modlili dvakrát denně. Díky tomu jsem se stal ateistou. [...]"

Jak vidno, obtížně přeložitelná původní hříčka, založená na juxtapozici idiomu ("he should`ve counted his blessings" = měl být rád) a jeho doslovného pochopení (he was counting his blessings = počítal požehnání/modlitby), je v překladu vynalézavě nahrazena jinou, která zapadá do kontextu scény a vyžaduje jen drobnou úpravu (do originálu jsou vepsáni Němci a německé rčení). Nevýhodou překladu zůstává, podobně jako výše, že se z dialogu vytrácí úzký vztah mezi Bodleym a Ashwellem: v originále tentokrát Bodley nahrává a Ashwell odpaluje. Lze vtip přeložit tak, abychom zachovali nejen celkový smysl rozhovoru, ale i souhru Bodley - Ashwell, když už ne hříčku samotnou? Co třeba takhle:

[Rackham:] "On byl odjakživa děsně zbožnej, už když jsme byli malí. Vždycky si stěžoval, že se v naší rodině modlíme jenom jednou, a ne dvakrát denně."

"V mým případě by se teda krutě přepočítal," utrousí Bodley. "U nás doma jsme se modlili každej den dvakrát. A díky tomu je ze mě ateista. ("Pánbůh už ti to spočítá," zavtipkuje Ashwell.) [...]"

VI.

Na závěr se vraťme k nesnadné otázce celkového hodnocení. Jak bylo řečeno, při rozboru jsem se opírala o srovnání zhruba dvě stě stran překladu s originálem: celek je tu posuzován na základě přibližně jedné pětiny textu a pouze příležitostného "lustrování" zbylých čtyř pětin.12 S jistotou lze tvrdit, že obsahuje pasáže působivé, vynalézavé až brilantní. Přesná i působivá mi připadá například meditace nad fotografií při prvním setkání Caroline se Sugar (s. 47-49) a také řada převodů ustálených anglických frází a idiomů, pro něž se v češtině obtížně hledají obdoby. Český text románu však obsahuje také - pomineme-li drobná přehlédnutí a příležitostné, ne vždy zanedbatelné vynechávky - nepřehlédnutelné významové a konotační posuny a nedorozumění. Dále trpí citelnou mnohoslovností, která nejednou přerůstá v neobratnost vyjádření.

Od jednoznačného hodnocení Kvítku v úplnosti mě odrazuje pomyšlení na skutečně extrémní délku a celkovou náročnost textu, jimiž lze vysvětlit a omluvit nejedno překladatelské "zdřímnutí". A proto se zde spokojím s názorem vyjádřeným již dříve a prostým jakékoliv ironie: únikové novoviktoriánské dílo, jakým Faberův nevyrovnaný román zůstává i navzdory (místy značné) jazykové a formální vynalézavosti, si lepšího překladu vlastně nezaslouží.

Literatura

Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý. Praha, Argo 2014. Přeložil Viktor Janiš. [E-kniha zakoupena 20. 1. 2015 na www.kosmas.cz.]'20|'20Michel Faber: The Crimson Petal and the White (2002). Kindle digital edition. Edinburgh, Canongate Books 2008.'20|'20Stránkování u překladu i originálu tak sice odkazuje k "mému" formátování elektronických verzí, ale čtenář má vše, co ke srovnání potřebuje, odcitováno a k dispozici.

Poznámky

1] Každý knižně vydaný překlad je výsledkem překladatelovy spolupráce s mnoha lidmi: přinejmenším redaktorem, korektorem a sazečem. Finální podoba textu (včetně nedostatků a chyb) je společným dílem všech "výrobních článků". Viktoru Janišovi ji tu připisujeme v rámci konvence - téže konvence, díky níž překladatel sbírá nejen kritiku za chyby, které sám nezpůsobil, ale také slávu za hříčky a rýmovačky, které mu pomohl rozlousknout a přeložit někdo jiný, jakož i za úmornou práci těch, kteří z textu vychytali nejeden omyl, hrubku či přehlédnutí. 2] Klasické gramatické a syntaktické lapsy se v Kvítku vyskytují výjimečně. Uveďme si příklad ojedinělého lexikálního škobrtnutí: "lifeless hair" je přeloženo coby "bezživotné vlasy" (s. 144-145). Ke zcela zanedbatelným "problémům" překladu patří podle mě také anachronické užití výrazu "karma" (s. 301-302) pro viktoriánský ohřívač vody. 3] S překladem básnických pasáží, jak se dočítáme v Poděkování překladatele (s. 948-949), pomáhalo Janišovi několik anglistů: který z nich přeložil právě Grayovu báseň, mi není známo. 4] Podobně jako Carolinino vzdělání kolísá v překladu (nikoliv ale v originále) například velikost balíku s papírem, který si z papírnictví nese Sugar: jednou je to "těžký balík" podobný špalku (s. 51-52), podruhé, jen o pár stránek dál, zase "balíček" (s. 56). 5] Srovnejme originál: "What you lack is the right connections, and that is what I`ve brought you here to make: connections" s překladem: "Chybí vám ty správné známosti, a proto jsem vás sem zavedla: abyste je získali" (s. 8-9). Mnohoznačnost originálu lze lépe vystihnout s pomocí slov konexe a navazovat (spíš než známosti a získávat). Odvážněji by pak šlo pasáž přeložit třeba takhle: "Vy tady v tom neumíte chodit, a proto jsem vás sem zavedla: abyste přišli na to, jak to tu šlape/kdo s kým tu chodí." 6] Na okraj: povšimněme si posledně citované věty překladu ("neočekávaně se znovu pustí do předchozí písničky"), oč je rozvláčnější než Faberův originál ("and abruptly resumes his song"). A přitom ji lze přeložit třeba takto: "nedá si říct prodavač a hned zase zanotuje [...]". 7] O průměrných týdenních výdělcích švadlenek či spíše šiček jako Caroline se lze snadno přesvědčit například z této dobové zprávy o takzvaném "slop-trade" (obchodu s lacinou konfekcí) v Londýně z roku 1849: www.victorianlondon.org/professions/sloptrade.htm. 8] Janiš překládá "the deserving poor" jako "potřebné chudé" (s. 9-10) a "the undeserving poor" jako "nehodné chudé" (s. 16-17), čímž se mu z textu vytrácí úzká spojitost mezi oběma termíny. Dokonalá česká alternativa neexistuje, ale kterékoliv z následujících řešení - hodní/nehodní, zasloužilí/nezasloužilí, vděční/nevděční, případně echt české přizpůsobiví/nepřizpůsobiví chudí - by tu splnilo účel lépe. 9] Snad se rozumí samo sebou, že předložený návrh je pracovní a možnosti se jím zdaleka nevyčerpávají. Hranaté závorky v příkladu zde značí, co lze vložit, nebo vypustit, podle toho, jak moc se chceme držet londýnské topologie. Wormwood Scrubs je rozlehlý park ve čtvrti Hammersmith. Nějakou tu ulici pojmenovanou V Křovinách či Na Pastvinách atp. má z historických důvodů prakticky každé větší město. Ale kdyby si snad překladatel nechtěl vymýšlet, tak nedaleko parku Wormwood Scrubs najde ulici Prvosenkovou, takže s čistým svědomím může napsat: "A v Prvosenkové ulici ještě rostly prvosenky." 10] Příkladem takového nepochopení je Janišův překlad frázového slovesa "root out": "Pokud [Rackham] narazí na slovo, jež mu nedává smysl, zlikviduje ho v referenčních příručkách [...]" (s. 162-163; "If he encounters a word that`s nonsense to him, he roots it out in the reference books [...]"). Ale root out zde zjevně znamená odhalit, jít po kořenu/původu, nikoliv vymýtit: narazí-li Rackham na neznámé slovo, "vyhrabe jeho význam v příručkách" nebo "vydoluje jeho význam z příruček". 11] "Rump" prvotně znamená zvířecí zadek (nejčastěji kravský nebo koňský). Asociace rodilého mluvčího na "rump": "big bones, lots of meat, wide, juicy, lots to grab, rumpsteak." Také v Kvítku je tato asociace výslovně podtržena: v příručce o bordelech se kapitola o nejluxusnějších podnicích nazývá "Prime Rump" neboli hovězí "špička". Janiš to celkem povedeně překládá jako "Panenky" (s. 103-104), asociace na krávu se mu ale vytratila. Je-li výraz užit o ženském pozadí, má tedy zemitý nádech a naznačuje i jistou rozprostraněnost. Když Faber slovo rump používá o hubené Sugar, která na pozadí nejspíš mnoho masa nemá, je to ve scéně, kdy hrdinka bezostyšně vystrkuje zadek na Rackhama (s. 228-229). V románu se o zadku rozměru "rump" mluví také v pasáži o viktoriánské módě, která ženské pozadí zdůrazňuje a opticky zvětšuje honzíkem (s. 81-82), o zadečku tedy nemůže být řeč ani v tomto případě. 12] Příklad. "Šílené tempo moderního života nám neumožňuje ani chvíli klidu; jen když uposlechneme třetího přikázání, Bůh si nás přivine v požehnaném objetí poklidu." (s. 222-223, důraz A. D.) Přikázání zní: Pomni, abys den sváteční světil. Za třetí v pořadí je však považováno katolíky a luterány; reformované církve a evangelikálové (a tudíž i Henry Rackham, jehož tu v Kvítku sledujeme) ho mají jako čtvrté, viz originál (důraz A. D.): "only by obeying the fourth Commandment are we enfolded in the blessed embrace of stillness." Nedokážu posoudit, do jaké míry překlad zbavuje českého čtenáře nutnosti nad věcí přemýšlet (a usnadňuje mu tak četbu). Z Henryho Rackhama však chtě nechtě dělá katolíka, což vzhledem k jeho kněžským aspiracím podstatně mění význam zápletky týkající se jeho lásky k paní Foxové: coby katolický duchovní by se s ní oženit nemohl, pouze coby protestantský ano.

Alena Dvořáková (1973), anglistka a překladatelka. Vydala Dva eseje o komedii (Pavel Mervart 2012), přeložila román Suttree Cormaca McCarthyho (Argo 2012) a román Deštník britského romanopisce Willa Selfa (Argo 2014). V nakladatelství Kalich vyjde její překlad povídek irského prozaika Johna McGaherna.