ROZHOVOR • Souvislosti 2/2015


Hledání čínského románu (S Oldřichem Králem o klasickém čínském románu, o překladu a nepřeložitelnosti, o humoru, sexu, pokrytectví, přepisování příběhů, a především o umění číst) (připravila Zuzana Li)


Hledání čínského románu

(S profesorem Oldřichem Králem o klasickém čínském románu, o překladu a nepřeložitelnosti, o humoru, sexu, pokrytectví, přepisování příběhů, a především o umění číst)

Pane profesore, jste sinolog, komparatista, překladatel. V jakém pořadí oborů vás ideálně představit?

Jak kdy. Dneska s vámi možná hlavně překladatel, na podzim se studenty možná víc komparatista. Vždycky čtenář. Překladatele si žádá můj dlouhodobý románový projekt, na ostatní tolik času nezbývá, mám-li překlad románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze dotáhnout do konce. Je to arciromán. Pro mne román románů.

Považujete překlad tohoto románu za vyvrcholení své celoživotní práce?

Nevím, jestli vyvrcholení, spíš dokončení. Dokončení jedné podle mne smysluplné čtenářské partie přečtením-přeložením té čínské románové triády, která zakládala a rozvíjela velký kód čínské novověké literárnosti. Vždyť všechno, co jsem kdy dělal, k tomu tak či onak směřovalo a k tomu se vracelo. Včetně těch posledních dvou odboček před samým závěrem, před Slivoní, při hledání té pravé řečové české formule pro tenhle velký čínský narativ. Bylo to buď - anebo, bylo mi jasné, že jak tu závěrečnou Slivoň jednou rozjedu, nebude cesty zpět. Odtud ta moje překladatelská etuda zenové variace Jin Ping Mei, románu Meditační rohožky z masa (Maxima 2011), jejíž originál napsal Li Jü (Li Yu), libertinský čtenář Slivoně, etuda v opačném gardu čtení a překládání. Toho zdržení nelituji.

Na počátku své akademické kariéry jste pod názvem Umění čínského románu publikoval disertaci, ve které jste na případu románu Literáti a mandaríni (SNKLU 1962) pojmenovával stěžejní rysy, postupy románové formy v jejím čínském zenitu. Změnil byste po letech překladatelské praxe a bádání v oboru na své první systematické teoretické práci něco? Doplnil byste něco důležitého?

Byla to samozřejmě práce učednická, ale práce v tom podstatném správně vržená, jiným směrem, než bylo jak u nás, tak jinde ve světě zvykem. Zásadní devíza profesora Průška a s ním i dalších badatelů spočívala v tom, že klasický čínský román berou jako koherentní pokračování a vlastně vyústění jakési velmi pestré populární tradice středověkého vypravěčství, což bylo koneckonců dáno i ideo...logickými kořeny nové sinologie 20. století, kterou výrazně ovlivnila čínská "kulturní revoluce" dvacátých a třicátých let. Vrcholný národní narativ měl tak či onak vycházet z "lidu", to bylo to dialektické paradigma. Mně bylo toto paradigma od začátku trochu podezřelé a Literáti a mandaríni mě v tom utvrzovali. Ti už neměli s nějakým populárním vypravěčstvím vůbec nic společného. A to pro nás nepochopitelné podržení tradiční "vypravěčské" formule byla součást vnějšího poetického gesta žánru, gesta, uvnitř kterého bylo všechno jinak, v tom ironickém uchopení. A mně tenkrát začalo jít o to, tuhle zděděnou genetickou story odhodit, onen text nově popsat a pojmenovat, formální analýzou zevnitř. Vybrané kapitoly disertace jsem publikoval v zahraničí, a nikoli bez ohlasu, v polovině šedesátých let na to navazovali především američtí sinologové, kteří už brali klasický čínský román a všechno, co s ním souviselo, jako součást "vysoké" kultury. A šli dál, když velmi efektivně rozšířili své čtení a překládání oněch románů o intertextuální dimenzi, která byla celé vysoké čínské kultuře vlastní. Velký podíl na tom mělo několik jejich geniálních sino-amerických generací.

V článku Smrt románu, smysl překladu (Slovo a smysl, č. 21, 2014) píšete, že "smysl klasického čínského románu neleží v příběhu, ale v něčem jiném". Tvrdíte, že autorům románů nešlo o příběh. Mohl byste tu myšlenku rozvést?

Přesněji, nešlo o ten velký rámcový, o ten generální příběh. Romány stály na velkých epizodách. Řetězení těch nejstarších narativních romancí, vesměs historických cyklů, bylo dáno historií, to jsou ta Tři království, klíčový zakladatelský román. Do historického rámce vevyprávěli autoři to, co si lidi mezi sebou možná vyprávěli: bylo, nebylo... V tom románu najdeme pár historických postav z oficiálních kronik, ale pak jsou tam ti ostatní. Najdeme tam známý sběh historických událostí, ale ta síla je v detailu, v epizodách, v průzoru do míst a časů za a mezi dějinami. Na to navazují Příběhy od jezerního břehu, historie ustupuje víc a víc do pozadí a do popředí vystupují ti druzí. Zpoza historiků a vypravěčů vystupují do popředí literáti se svými knihovnami plnými anekdot, apokryfů, historek, stále svobodněji rozvíjejí paradigma fikce, jako stále svobodnější únik z pole dějin a tažení do prostorů imaginace a setkávání.

Jak se vám pracuje s dichotomií Východ - Západ? Berete to jako danou věc, nebo je pro vás ona pověrečná jinakost stále otazníkem?

Přijde mi křečovitá snaha po kulturním univerzalismu na ten způsob, že všechno je koneckonců jedna a táž literatura, jedna, jen různě modifikovaná kulturní forma. Neodpovídá to tomu, co čtu a jak to čtu. Diskurs o románu je jenom ten nejaktuálnější a nejcitlivější případ. Sám fakt analogických literárních žánrů a forem je sice univerzální fenomén, ale to ještě neznamená, že paradigma románu je jedno jediné. Ale co s tím? Zůstaneme při tom, že román je to, co pod tím jménem známe v Evropě, a ten klasický čínský narativ nebudeme prostě považovat za "ten" román? Budeme s Kunderou opakovat, že román je evropský vynález a basta? Nebo se sofistikovaně přikloníme k Ortegovi, který na rozdíl od Kundery ty romány četl, a kdesi řekl, že je mu líto, ale že když uzná ten nádherný Sen v červeném domě za román, tak se mu ten pojem prostě rozsype pod rukama? Já tyhle problémy neměl a tak trochu fascinovaný Šklovským (jeho Teorii prózy si Anglosasové přeložili - rozuměj: pořádně přečetli - pomalu o století později než my, v devadesátých letech) a povzbuzovaný Průškem jsem usoudil, že nezbývá než ty texty prostě vzít a číst je tak, jak jsou, nestaraje se moc ani o pojmy a ani o dějiny, prostě jít po tom, jak je to udělané. A jak jsem to tak četl, přišlo mi, že univerzálně daný pud vyprávění nejspíš nic nemění na faktu radikální různosti řečových situací toho našeho vyprávění, z nich vyplývajících různých narativních gest, svázaných s totální růzností řeči a literárního provozu, zabudovaného do té samozřejmé "okolnosti", že nás v jiném vychovali a do jiného postavili. A že je to tato literárnost, která z pohledu čtení nikoli jiné literatury, ale jiné literárnosti činí existenci jiného románu srozumitelnou. Existuje jeden zásadní, klíčový rozdíl mezi literárností Číny a Západu. Západní literárnost je ...postavena na eposu, všichni se přece shodnou na tom, co je nejstarší formou poezie, literárnosti, přece epika! Od toho se všechno odvíjí a vyhraňuje. Kdežto v Číně zcela naopak, všechno se odvíjí a vyhraňuje od Knihy písní, od toho klíče celého čínského a vlastně celého dálněvýchodního lyrismu. Od toho velkého lyrického kódu se odvíjí a vyhraňuje pochopení všeho, všichni se tam analogicky shodnou, co že je nejstarší formou poezie, literárnosti - no přece lyrika! A odtud i ten obecný sklon nikoli k velkému příběhu, nýbrž k epizodě, k epizodickému vidění světa v místě a situaci, v rytmu skladby, ne v čase a příběhu příčiny a následku. Epická není dokonce ani čínská historiografie, jejímž základním žánrem je biografie jedince v řadě tisíců dalších biografií, velké historie jsou encyklopedie, encyklopedie hesel a epizod. A to se vrací v opačném gardu čtení a vnímání. Číňané i v románu a dramatu, v těch v největších epických formách, četli především jedinečné epizody velkých románových cyklů, sledovali jedinečné scény nekonečných dramatických celků. Podstatná je situace, ostatní je jen rámec, pozadí. S tím zvláštním efektem oslabení hranic příběhu měly všechny známé romány, možná bez výjimky, pokračování. Měly adaptace, variace, kterými další a další autoři vlastně potenciálně do nekonečna skládali kostky té potenciálně nekonečné hry!

[...]

Celý rozhovor s Oldřichem Králem v tištěném čísle Souvislostí 2-2015.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1777