Miroslav Olšovský

Psaní mi za rukou běhá jako pes

* * *

Všechno, kam se podívám z okna tramvaje jedoucí z Libně do Holešovic, mě už teď přežívá - větev ořezaného stromu ještě plná listí, červený balon dítěte, chlapi postávající u hospody, naproti žena s kočárkem, hlouček lidí na příští zastávce, reklamní balon na nebi, vyceněné poutače, nalíčené ženské, bláto se sněhem, mokré, jakoby tvrdé ulice pokryté přisprostlými nápisy, psí chcanky. To všechno se tu znovu objeví, až tu jednou poprvé a navždy nebudu. Ale ono mě to svým hýřením barev přežívá už teď, svou vilnou strohostí, svým kyprým bujením, svou přítomností, na jejímž pozadí se cítím tak nepřítomně.

* * *

Jazyk je třaskavá směs.

* * *

Sedím na střeše jakéhosi pražského domu a snažím se psát, abych se nezabil, abych neskočil dolů. Obepíná mě touha po pádu jako křídly rozvířený prostor. To, že píšu, znamená, že jsem ještě neskočil. Dole se procházejí jakési tečky, zatímco tady detailně pozoruji těla ptáků vedle sebe na římse nebo volně zavěšená v prostoru a nehybná jako na obraze. A jen křik jim rozdírá hrdlo.

* * *

Dneska ráno jsem na Invalidovně potkal člověka proměněného ve výrobek Danone, organismus změněný na mechanismus. Duše je nezbadatelná. Motal se tam někde mezi potlučenými domy nejstaršího československého sídliště, západní konzum uprostřed chátrajícího socialistického světa.

* * *

Všichni ti lidé dole v metru jako by byli náhle vrženi ve stáří a zapomnění.

* * *

Tvými ústy pádila slova. Nemohl jsem je zachytit. Všude jsem za nimi běhal jako šílený. Hledal jsem je po různých obchodech, v Mainlu, Tesku, Albertu i Bille, na rozích pražských ulic, ve vylidněném a promočeném Karlíně. Z mokrých zdí na mě civěly jakési oči a tváře beze jmen. Hleděly na mě a já jim rozuměl. Psaní mi teď běhá za rukou jako pes. Troskami slov zachycuji trosky věcí, patřící kdysi lidem a světům, které už nikdo nezná. Co dělat? Nadechnout se a ponořit zpátky do osamělosti.

* * *

Jako bych stál ve středu těch hlasů, mladých, ženoucích se dychtivě časem, i starých, úporně se bránících času a křečovitě se přidržujících svých sedadel, aby nespadly.

* * *

Největší lanýž na světě prodán v aukci v Hongkongu. (Zpráva v metru, 15. 11. 2006.)

* * *

Přesnost zápisu jej činila téměř nedosažitelným. Zapisoval si každý svůj krok, aby jej nezopakoval, aby se vystříhal všeho, k čemu by jej mohl tento krok nakonec přivést. Snažil se pohybovat mezi svými zápisy, mezi stopami svých kroků, které krajině kolem vtiskoval svým pohybem na měkké půdě. Nakonec se ztotožnil s oněmi proseky a prolukami, s jakýmisi mezidobími mezi událostmi a zápisy, až zmizel světu úplně.

* * *

Konečným výsledkem všech věcí je jejich smutek. (23. 12. 2006 v karvinském Tesku.)

* * *

Chůzí se člověk cvičí v myšlení. (Křižíkova ulice, Karlín.)

* * *

Podstatou hloubky je pomalost.

* * *

Byl to letmý pohyb melancholického nebe, co viselo nad námi, průvan či závan hvězdného prostoru, pod jehož příkrovem jsme uháněli nokturnem. Skrze skla oken se na nás tlačily jiné, cizí tváře z vlaku naproti, který jel chvíli spolu s námi stejným směrem. Tváře zaseknuté do rozhovoru, opřené do dlaní, klimbající spánky, náruče plné kuchyňských potřeb, soukající jídlo do rozevřených úst.

* * *

Manželé vracející se z obchodů po chodnících na pražských sídlištích, bitevní jednotky odcházející z válečných polí.

* * *

"Člověk zemře a ani se nedočká nové zimní kolekce."

* * *

Neměl jsem nic na práci, snědl jsem trochu nadouvaných fazolí a chvíli pozoroval přes okno obrys stromu pokrytý v podvečer tmavnoucím sněhem. Bytem zněla jakási melodie starých gramofonových desek. Stýskalo se mi po cigaretě a bolel mě zub - prázdný odštěpek. Hrdlem se mi svírala úzkost. Na ulici jsem potkal jakési známé, kteří se dali se mnou do rozhovoru, co po mně chtějí?

* * *

Jsou chvíle, kdy svět i slova postrádají veškerý smysl.

* * *

Ono je někdy těžké udržet si od lidí odstup a nedat každému v metru přes hubu.

* * *

Přišla na mě úzkost, podivná stařena z horního patra. Dlouho zvonila, jsme oba tak netrpěliví, když nemůžeme k sobě. Nakonec po dlouhém zvonění odešla a do schránky mi hodila jakýsi ušmudlaný dopis. Ještě že jsou pořád na světě psaní, která neumíme číst.

* * *

A jako bych se najednou celý pomačkal a zmenšil.

* * *

"Nechcete toho už nechat, parchanti?" ozvalo se poloprázdnou stanicí metra na Invalidovně, pondělí ve 20.40.

* * *

Psaní je přesně ten čas, který nám zbývá... Psaní je projevem zahálky, činnosti, která souvisí s přebytkem času, s jeho plýtváním. Když jsem byl malý, chodil jsem za školu, a teď, když jsem velký, píšu. Chytám lelky, rád se procházím městem v době, kdy všichni ostatní pracují anebo studují. Psaní je důsledek tohoto zahálčivého života, který pomalu vychutnává čas, jenž zbývá k životu. Čas, který zbývá k životu, je život samotný.

* * *

"Vždyť to říkám, že se už o mně památkáři perou." (Asi osmdesátiletá babička své stejně staré přítelkyni na Invalidovně.)

* * *

Ozdobte si pupík, symbol větší samostatnosti. Volejte 800 777 777. Stačí říct.

* * *

Vyrazil jsem do ulic kombinovat útěchu s upomínáním si zahlédnutých věcí. Možná jsem vyrazil do ulic jen kvůli tomuto jedinému zápisu. V samotném středu, hned na pokraji sousedství domova, dlela melancholie. (10. 5. 2005)

* * *

Dosud jsem nic nevydal, jsem bez knihy jako bez domova - roztříštěný do několika záznamů.

* * *

Procházím obrovským pražským supermarketem a pořád se bojím, že začnu pípat.

* * *

Jako by se mě dotklo jakési hluboké přesvědčení, že člověk koná jen vždy přítomné. Jako by se mě dotklo hluboké přesvědčení jako předtucha existence. Člověk myslí a píše jako sochař, který odhaluje tvar v prostoru hmoty.

* * *

Svět si mě píše.

* * *

Svět se najednou zmenšil, scvrknul, ležel mi u nohou a já nevěděl, co si s ním počít. Objímal jsem jej svými dlaněmi, zvolna se jej dotýkal a zlehka do něj cvrnkal, ne snad surově, jen co bych si s ním hrál.

Celý můj předešlý život byl nepříčetně větší než já, nebeský dosahoval až za oblaka a staletí, a najednou tu stál zpustlý až k pláči a k ničemu, bez krásy i beze jména. Jen takové nic, a ani to ne. Míň než nic, jen taková nicka. Vzdálenosti mezi mnou a jím jako by povadly, svěsily své hlavy. Ani se nezmenšily, ani se nezvětšily a ani já jsem se světem nesrostl. Jen přestaly být důležité, přestaly hrát svou roli, kterou já musím hrát pořád dál až do ztracena.

Tak utichá hlas úměrně tomu, jak ubývá světa, v němž žiji. Zřetelnost se rozmazává a také já sám se tenčím. Jsem tenký jako struna, jako nitka a jen jediné slovo dovede vyjádřit moji nitkovost - jedno slovo, samo tenké jen tak na jednu píď - slovo nevím. Neboť svět je jen ubohou vzdáleností, kterou se sobě vzdaluji, anebo není ničím - je jen čirou nehybností, tklivým a nezčeřeným obrazem.

Nejsem-li součástí toku, nejsem nic. Ale někdy jako by mi stačilo, abych se ohlédl a spatřil kroky po svém boku.

* * *

Po nebi letěl králík.

* * *

V poslední době píšu za chůze nebo když někam jedu. Jako by to byl pohyb, co nejvíce vyhovuje mému psaní. (11. 7. 2005)

* * *

Toto jsou moje data - prázdná místa, kudy prosakuje bolest. Mé dny jsou bílé a holé jako zdi, průhledné jako sklo, jako všechny materiály, o které se nelze zachytit a zanechat na nich stopu. Prázdnota jako bílá přikrývka, jako nepostřehnutelná nepřítomnost našeho trvání, nás samých, našich životů, bědování i lásek, pomalu prosakuje našimi okny. Sedíme jako vyhaslé televizory v místnosti. Občas nás někdo zapne, sem tam někdo z nás promluví. Pomalu chraplavým hlasem. Trochu jako moderátor bez iluzí. Pak nastává noc, jakási přestávka, kdy jen jemně bzučíme.

* * *

Život tak naplněný krátkostí, až se chce plakat!

* * *

Tatínek běhající za svým kloboukem, který se kutálel listím na Leninově třídě v Ostravě za mého dětství.

* * *

Holub, který se ukrýval ve škvíře mezi chodníkem a domem v Lisabonu.

* * *

Některé obrazy vyvěrající z míst jsou nesnesitelné. Nesnesitelně se tlačí na spánky a derou se do mé hlavy. Tento červený vrak auta položený ledabyle v krajině jako by vsál do sebe všechen život a zároveň jej vyzařoval ven. Pálí mě z něj oči a vzrušením tluče srdce.

* * *

Šel jsem a šel, kráčel, za chůze psal.

* * *

Ocitli jsme se v důsledcích myšlení našich rodičů a prarodičů, v nichž se nedá dýchat.

* * *

Jeli jsme dlouho mlhou, kdosi mlčky řídil a díval se před sebe. Kolem nás míjela auta a osamělé sloupy, o něž se opíraly děvky. Pak se silnice stočila vlevo, trochu se zúžila a auto se začalo třást. Na cestě byly díry. A najednou jsme prudce zabrzdili a zastavili - před námi se rozklenula nedohledná propast. Táhla se po celé délce země, všude, kam jsme dohlédli. Uvědomil jsem si, že nikdo z nás nečekal, že se kdy dostane na konec světa, který je tak blízko. Vystoupili jsme z auta a začali si ten konec prohlížet. Nebyl nic moc, tak jsme se zase plni zklamání vrátili zpátky do víru našeho velkoměsta.

* * *

Vítr povíval hlavami.

* * *

Proud lidí v dožhava rozsvícených vagonech metra, proudy lávy stékající tunely a zvolna se řinoucí k nám. Nastupujeme do těchto rozžhavených jícnů a vystupujeme u Teska.

* * *

Žil jsem tak plně, až jsem začal pomalu mizet, ztrácel jsem se nejen sám sobě, ale i svému bohaklidnému a bukolickému okolí. Ze všeho nejdřív mi začala mizet tvář, mé oči i výraz. Potom se začaly ztrácet nohy a zbytek těla. Nakonec ruce, kterými jsem ještě stačil toto všechno zapsat. A teď se pohybuji jen v tazích tohoto písma, dokonale plný, dokonale rozptýlený, vyrovnán do přehledných tvarů, úhlů a oblouků svého krasopisu. Mám jenom strach z kaněk, že mi zabrání pokračovat.

* * *

Psaní vzdouvá moře.

* * *

Dýchám a na pozadí městských ulic, kde jsem dosud vidět, se pomalu vytrácím a mizím jako dech na okenním skle. Stávám se stopou, jakousi průsvitností, až nakonec zprůhledním. Stanu se samotným jasem pohledu na tyto ulice, v nichž právě mizím.

* * *

Nehybnost až do mraků kostí.

* * *

Jednoho dne se ze mě začal na ulici řinout prostor. Byl vláknitý a plný jakési řídké hmoty, z níž bylo vytvarováno i moje tělo. Zrcadlil jsem se v něm a unášel se kamsi za něj. Došlo k tomu patrně ve chvíli, kdy artikulace zaměstnávala ticho. Poté jsem se oblékl a nicotu zamaskoval slovy. Žil jsem jen proto, že jsem byl příliš unavený na to, abych se zabil.

(Praha-Karlín, 2004-2007)

Miroslav Olšovský (1970), básník, překladatel a výtvarník. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Publikoval v Literárních novinách, Pěší zóně, Souvislostech, A2, Psím víně ad. Vydal básnické sbírky Záznamy prázdnot (2006) a Průvodce krajnou (2011) a báseň v próze Líčení (2012). Spolu s J. Šedivým a T. Vůjtkem přeložil a uspořádal antologii literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003).