Umění číst

Těchto sto kapitol je v podstatě jedna jediná kapitola. Jen otevřeš-li oči tak, že budeš číst tu knihu jako jednu jedinou kapitolu, začneš vnímat její celistvost. (38)

Těch sto kapitol se nenapsalo za den, každá měla svůj čas, a teprve když si člověk představí, jak autor zvládal tu přemíru nejrůznější jednotlivých epizod, pochopí, co to chtělo osnování a plánování, kombinování a střihů. (39)

Budeš-li číst Jin Ping Mei jako zápis skutečných událostí, nechal ses obelstít; musíš ji číst jako literaturu, pak ses věru obelstít nenechal. (40)

Budeš-li číst Jin Ping Mei jako literární dílo nějakého jiného autora, zase ses nechal obelstít; musíš je číst jako své vlastní literární dílo, pak ses věru obelstít nenechal. (41)

Číst je jako své vlastní literární dílo, to je teprv to pravé! Ale ještě lepší je číst je jako své vlastní literární dílo, jež se teprve nachází v tom raném stádiu svého osnování a vznikání. Uvidíš, že budeš-li se k tomu dílu mít, jako kdyby ses je právě chystal tak nějak sám pro sebe a ze sebe řešit a tvořit v každičkém detailu, pak si budeš moci říct, ne, ty mně nemůžeš obelstít, a taky tě neobelstí. (42)

Vytvoření jakéhokoli literárního díla je věc, jež se dá pojmout do dvou slov, citu a rozumu. V těchto dvou slovech, citu a rozumu, je i klíč k současnému stokapitolovému dílu, jako je tento. Vyvolat v mysli jednoho člověka tu pravou směsici citu a rozumu, v tom je základ každé narativní postavy. A i když je v našem vyprávění nekonečný zástup postav, přece stačí, aby kterákoli z těch postav otevřela ústa a je to tu, ten cit a rozum jedné postavy a žádné jiné. Ne že by z té promluvy ten cit a rozum vyvstával, naopak ze směsice citu a rozumu vyvstane přesně ta promluva. V tomto smyslu napsat tisíce charakterů a postav je totéž jako napsat jednu postavu; jen tak je možné, aby existovalo cosi tak nedozírného, jako je tato velká kniha čítající plných sto kapitol! (43)

Jin Ping Mei se nedá číst na přeskáčku, takové čtení zpravidla skončí jen u obscénních pasáží. K jeho čtení si musíte vyhradit dostatečný počet dní a pak jej číst v jednom tahu jedním dechem, protože jen tak se dá vnímat to proudění dechu a tepen, jímž autor jakoby jednou jedinou nití propojil celé své dílo. (52)

Číst Jin Ping Mei? Napřed musíte posedět tři měsíce v tichém zadumání, pak snad! Bez toho zůstane váš zrak zmatený a zastřený a vy se nikdy nedokážete dobrat toho, oč tu běží! (72)

Jin Ping Mei je nepochybně dílem člověka, který dosáhl probuzení, satoriÎňwu. I proto nevynechá jedinou příležitost, aby popsal všechny poklesky, jichž se dopustily ty zástupy buddhistických mnichů a mnišek. Pak to je ten pravý bódhisattva, to pravé probuzení! (79)

A kdyby nebylo toho, že si autor Jin Ping Mei usmyslel a upjal k té myšlence napsat text z ulice, docela určitě by byl schopný vzít do ruky štětec plný rýmů a sepsat nám něco tak svůdného a elegantního na způsob Příběhu západní komnaty a jiných takových. (80)

Jedno je jisté, nemělo by se dovolovat číst Jin Ping Mei lidem, kteří ve své negramotnosti sami nejsou s to cokoli napsat; protože s těmi, co sami psát neumí, a přesto to budou číst, to bude přesně tak, jak se žvanívá: "Jin Ping Mei, jo, to sem čet!" Zatímco těm gramotným, kdo sami něco napsat umějí, je při četbě Jin Ping Mei, jako kdyby četli Historikovy zápisky. (81)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, nesmí jej číst bezmyšlenkovitě, protože bude-li jej číst povrchně, ztratí se v něm. (93)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, měl by mít při čtení u sebe pořádné plivátko, aby je mohl kdykoli použít. (94)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, měl by mít po pravé straně pohotově meč, aby se jej mohl kdykoli chopit a tnout jím třeba do prázdna, aby se zbavil pocitu bezmoci. (95)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, měl by si někam před sebe pověsit zrcadlo, aby se do něj mohl kdykoli zadívat. (96)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, měl by mít stále po levici doušek čisté pálenky, aby měl kdykoli šanci zapít ten hnus toho lidského hemžení. (97)

Ten, kdo už jednou Jin Ping Mei čte, měl by kamsi na desku svého psacího stolu umístit tu nejjemnější voničku coby hold a díkuvzdání autorovi románu za to, že vůbec vytvořil tak geniální text, který nás nepřestane všemožně okouzlovat. (98)

Jin Ping Mei je mistrovské dílo, ale navíc vzešlo z té nanejvýš vnímavé mysli! (104)

Jin Ping Mei je varovná kniha, o které se proto dá mluvit i jako o moralitě. A i když se o ní leckdy říká, že je to kniha, která vás potopí do toho současného světa, a zároveň se dá velmi dobře říct i to, že je to kniha, která svého čtenáře z tohoto světa vymaňuje. (105)

Ono spojení tří slov, tří znaků, Zlatá, Váza a Slivoň, je podobenstvím sebe sama. Ač tato kniha obsahuje tolik jarních krás a barev s takovým množstvím poupat a okvětních plátků, jež každé stojí autora tolik jarní síly a energie, to vše musí být posléze zasazeno do té jedné jediné velké zlaté vázy, již kropí svými voňavými sprškami, aby zdobily elegantní stoly talentů všech dob, a ne aby se staly hříčkou nějakých sprostých balíků, kteří si z toho všeho udělají hračku pod polštář! Uííí! Tato kvetoucí Slivoň ve zlaté váze, toť svědectví lidské síly schopné dovršit dílo nebes a s tím, jak postupuje od místa k místu, se svým literárním uměním zmocňuje génia tvořivosti. (106)

Z čínského originálu Piping diyi qishu Jin Ping Mei dufa; in: Wang Rumei, ed., Zhang Zhupo piping qishu Jin Ping Mei. Vyd. Qi Lu shushe, Jinan 1987; s. 25-50, přeložil Oldřich Král.