Jiří Zizler

Bagately o esejistice Jiřího Gruši, monumentálním díle Františka Kautmana, knize-rozhovoru Šárky Grauové s Marií Rút Křížkovou, sjezdu Asociace spisovatelů a Jedné větě Petra Hrušky

První svazek esejistického díla Jiřího Gruši (Eseje a studie o literatuře a kultuře I, Barrister a Principal 2015) přináší autorovy texty z let 1960-1989, druhý svazek zahrne projevy polistopadové až do Grušovy smrti. Příspěvky se přirozeně liší podle doby vzniku - šedesátá léta, disidentské a chartistické období, exil. Grušův výraz se v průběhu let zásadně neměnil, charakteristická dikce je článkům společná.

"Když jsem chtěl říci komunismus, mluvil jsem o patogenním sociálním poli. Nebo právě o entropii," (s. 355), cituje Grušu editor v ediční poznámce (mimochodem poznámky čítají více než 150 stran a jsou koncipovány s neobyčejnou důkladností ve "špiritovském" duchu). Tak se psalo v šedesátých letech běžně: vytvářel se jazyk nepřístupný pro cenzory (po několikerém přečtení Grušova článku nezbývalo než obalit si hlavu mokrým hadrem, zapít analgetikum a text povolit), ale také pro méně znalé a zasvěcené čtenáře. Grušovy (neotištěné) Poznámky o Plameni, náčrt vkladu do diskuse o jednom z klíčových dobových periodik, je dnes těžko srozumitelný i pro odborníka na inkriminovanou dekádu. Dílem tedy nutnost, konspirační šifra i ptydepe, dílem perifráze jako dobová figura, ale možná i něco jiného. Gruša v jednom rozhovoru na margo své prozaické tvorby deklaroval, že usiluje programově čtenáři četbu co nejvíce ztížit. Uhadujeme za tím přesvědčení o nutnosti generovat co nejvíce námahy potřebné k četbě a promýšlení textů: jedině ona je může obdařit skutečnou cenou. Nekomplikovaná a snadná recepce ztrácí hodnotu. Nabízí se otázka, zda záměrné a umělé navyšování složitosti písemného projevu nepřináší spíše záporné efekty. Vrchu nabývají nikoli ideje, ale způsob jejich prezentování, až exhibicionistická a manýristická estetizace, namyšleně předvádivá zálibná hra obřadné mnohomluvnosti, jež překrývá sdělení, která nakonec vládne autorovi a ne naopak. Formulace jsou stylisticky přetížené, šroubované, větám chybí rytmus. Gruša si místy téměř píše přes hlavu a stává se obětí vlastní ambicióznosti, přemíra jeho úporné kultivovanosti vyčerpává a odvádí.

Snad je to ale i tím, jak důsledně a vážně akceptuje autor esej v jeho významu "pokus". Proto jeho psaní inklinuje k promísení intelektuálního, uměleckého i osobního, aktuálního i historického, k amalgámu reminiscencí a historek, maxim a odkazů, žoviálních bonmotů i bystrých vhledů, ke složitým příměrům, parabolám a paralelismům s všudypřítomnou příchutí ironie, sarkasmu a skeptického nadhledu. Grušův esejismus je nejen dramatizovaný, ale vždy chce být v předstihu, zabývá se děním hluboko pod povrchem, vždy usiluje o výklad v kontextu dějinného a politického, někdy působí i jako nástin nenapsaného uměleckého díla. Jde mu o stálé propojování sebereflexe a reflexe společnosti, pozoruje, jak se sbíhají a ovlivňují. Gruša hledá niterné poselství historie, popisuje a analyzuje způsoby utváření "smlouvy s ďáblem", principu Reality, tj. přizpůsobivosti, adaptace na mocenské poměry. V dějinách se pokouší rozpoznat hybatele a detekovat propasti, vrcholy i rozcestí. V realitě dějin také konstituuje svůj étos: "Jediná skutečná skutečnost, jediná skutečná lidskost a jediná skutečná svoboda nejsou něčím daným, co by bylo možno vymezit bez hlubšího tázání po cíli a účelu, nýbrž něčím, co se neustále mění, vyvíjí, vzniká a rozšiřuje skrze dějinný zápas a v něm." (s. 189) Vůči pokroku zůstává zásadně skeptický a nedůvěřivý, už koncem šedesátých let přichází v podstatě k "náboženskému" chápání společenského bytí, kde se výrazem tohoto obratu nestává pietismus, nýbrž koncepce "riskantního lidství", tj. autonomního pohybu na tenkém ledě svobody a tvorby. Tvorba je pro něj dokladem přesvědčení o smysluplnosti vesmíru, platí také, že "tvorba je zvláštní druh moci" (s. 73). Moc vždy souvisí s pokušením, proto i jej Gruša tematizuje v řadě aspektů, zejména se zabývá selháními českých tvůrců nejen po roce 1948, ale de facto již dříve. "Lingua olbrachtiana" je Grušovo označení specifické apologetiky revolučního stroje s jeho licencovaným násilím, která typizuje moderního angažovaného umělce a intelektuála. Výsledkem se nakonec stává "licencované" umění, u nás v obdobích po roce 1948 a 1968, kdy tvorbu určují omezení a limity. Gruša celou svou povahou protestuje proti zužování a ochuzování umění i života, od toho se odvíjí i pozornost věnovaná česko-německým vztahům jako téměř ztracené a zasuté hodnotě, již je třeba rehabilitovat a soustavně o ni pečovat.

Grušův styl je jistě originální a nezaměnitelný, jakkoli mu někdy chybí cit pro účel a míru: snad i to je dáno neutuchající zvědavou potřebou pronikat dovnitř a zároveň stále komunikovat, rozmlouvat o kultuře v jejím nejširším rozvrstvení, inspirovat se druhými. Gruša nevykazuje velkou afinitu ke svým předchůdcům; nepochybnou úctu si uchoval k Václavu Černému, jemuž i věnoval dva texty. Možná mu však imponovala spíše jeho aura a aspirace než ideje a tvorba. Možná i jeho úděl: solitér.

Jako motto svého monumentálního, více než šestisetstránkového díla O českou národní identitu (Pulchra 2015) zvolil František Kautman Blochův výrok "Nebudeme-li se zabývat politikou, bude se politika zabývat námi," jenž také někdy bývá připisován Karlu Kosíkovi. Těžko rozhodnout, platí-li to i obráceně (budeme-li se zabývat politikou, nebude se ... ) - doba, v níž Kautmanova práce vznikla, tj. rok 1968 a první dekáda normalizace, to určitě nepotvrdila. Ba naopak: kdo se tehdy jakkoli vložil do politiky, musel počítat s tím, že se politika o něj bude zajímat s velkou intenzitou a více než nepříjemným způsobem. Kautman to sám pocítil na vlastní kůži: prošel si příznačnou dráhou od dogmatického entuziasmu přes komunistický reformismus až po cejch nežádoucí osoby vyřazené ze společnosti a účast v disentu. Rozhodl se tedy v první polovině sedmdesátých let prozkoumat, kde se vlastně nalézají kořeny současné situace. Bylo to období pro takový podnik dosti vhodné. Nejhrůznější posrpnová řezničina čistek a štvanic skončila a antichartistické běsnění ještě nezačalo, takže vládla sice tristní a bezútěšná, ale stabilní konsolidace. V tomto čase se tedy český literární vědec pokusil o velkorysou "útěchu z identity".

Kautman knihu rozdělil do tří částí. "Ve stínu dvacátého století" bilancuje stav a výhledy lidstva na sklonku moderní doby, "Zdroje moderního českého myšlení" se soustřeďují na čtyři signifikantní postavy, reprezentující různé přístupy k realitě - T. G. Masaryka, F. X. Šaldu, Otokara Březinu a Josefa Holečka, a závěrečný akord "Je pro český národ místo v moderním světě?" sumarizuje výsledky české politiky v minulém století.

Zejména v úvodní části dosahuje autor velmi živého, plastického, svěžího a působivého dojmu svým "surfováním" jednotlivými etapami a problémy lidských dějin - daří se mu názorným a sevřeným způsobem poukázat na vývojovou (dis)kontinuitu i celou řadu rozporů a konfliktů, které utvářely náš svět a které - zdá se, že nezadržitelně - směřují ke krizi. Zabývá se kritérii pravdy a předpoklady jejího hledání a rozlišování, stále klade otázku smyslu života a jeho univerzality, jako zorný úhel mu slouží filozofická kompetence. Kautmanův pohled není optimistický: "svět je pestrý - na hranici zkázy" (s. 37); lidstvo degeneruje. Za klíčový hlavolam označuje integraci, tu se pomocí žádného způsobu, ani cestou moci, ani cestou lásky, nedaří uskutečnit a lidstvo je stále vydáváno v plen jejímu opaku, akutní dezintegraci (a to je psáno ještě v předinternetovém období, internet autorovým tezím přisvědčuje v až obludné podobě plné atomizovaného a individualizovaného rozkladu do jednotlivých monád a podle scénáře "všichni proti všem"). Zároveň děje ovládá "kletba moderního člověka - lhostejnost" (s. 74); "člověk je osvobozený, také však od smyslu života" (s. 28).

Další části už trochu postrádají napětí a švih strhujícího prvního dílu s jeho promyšlenou a přesně komponovanou naléhavostí, nicméně předestírají problémy neméně zásadní a vážné - smysl národního společenství, potažmo smysl politiky, kultury a vědy, v poslední instanci smysl práce každého jednotlivého subjektu, a nakonec tedy i autora samotného. Jak uskutečnit pozitivní alternativu, která se zdála počátkem normalizace nadlouho zcela ztracená, "aby společenský řád poskytoval minimální možnost krystalizace zla v člověku" (s. 69)? Pro odpověď se Kautman uchyluje k výše zmíněným osobnostem, do nichž se mu národní identita zhušťuje (programově tedy eliminoval témata národní povahy a nacionalismu). Jistěže vůči jejich výběru mohou být námitky, naskýtá se mnoho dalších voleb (namátkou Machar, Dyk, K. Čapek, Beneš, L. Klíma, Zahradníček ad.), těch, kteří náš vývoj utvářeli v dobrém i zlém; autor také mohl obrátit pozornost k negativním stránkám češství ztělesňovaným velikášstvím, nedůsledností, kompromisnictvím, příliš velkou ochotou ke konsenzu (jinak řečeno kolaborací) i nevýbojnou krotkostí. Vybral si však dva velevlivné intelektuály a potom též mystika a rurálního konzervativce, kteří mu z hlediska jeho utváření (a nejen jemu) nemohli být příliš blízcí, a kterým se přesto pokusil porozumět. Kautman ukazuje, že postoje těchto tvůrců vždy organicky vyrůstají z jejich duchovních základů a typu jejich intelektu i činorodosti v konfrontaci s dobovým milieu. Variabilitu Šaldových postojů tak vykládá z jeho potřeby vyvažovat a vyrovnávat, z vůle rozpoznávat a podporovat naději a progresivitu v jejích nejrůznějších podobách; odtud vede i odkazy na Šaldovu touhu po transcendenci ve formě oběti a splynutí s davem. I Kautmanův profil Masaryka je dynamický, s důrazem na jeho tolik potřebnou a zároveň problematickou praktičnost a pragmatičnost, nevyhýbá se ani jeho slabinám (literární kritika a ideologické pojetí literatury). Masaryka a Šaldu ale nechápe jako protichůdce, nýbrž jako doplňky. (Přínosné jsou také pasáže věnované Masarykovým následníkům). To platí i pro ostatní medailony, hutné a výstižné portréty Březiny ("Mystické zření tu není útěkem do vzduchoprázdného prostoru, ale návratem ke své vlastní podstatě, k zemi, hvězdám, lidem, živočichům a k celku, který ve vesmíru utvářejí.", s. 405) a Holečka.

Podle Kautmana tedy "komplementární tradice se přesahují, korigují, doplňují, ovlivňují. I z jejich střetnutí lze mnoho vytěžit." (s. 445)

V závěru se dostává k tomu nejtíživějšímu, k popisu ztráty naší samostatnosti, kdy v padesátých letech "naše národní identita přestávala být původní, stávala se odvozenou" (s. 502). Tehdy také dochází k její degeneraci. V deskripci a interpretaci událostí, kterých se autor zúčastnil jako svědek či aktér, se nejvíce projevují jeho akcenty reformně komunistické optiky, která si nejspíš polistopadovou trajektorii neuměla představit.

Kautman, znalec filozofie, Dostojevského a Ruska, užívá důsledně interdisciplinární přístup, což ve světě chybějící komplexnosti musí zazářit, navíc jeho postupy střihů a vytváření nových sekvencí a konstelací jsou objevné a působivé. Autorova kniha je tedy desítky let po svém vzniku (dokončeno 1976) jednou z nejpozoruhodnějších prací letošního roku. Jistěže to nebude dílo v žádném ohledu převratné, na mysl se však dere dávný výrok Pascalův: "Říkají, že jsem nepřinesl nic nového. Uspořádání věcí je nové!" V Kautmanově případě tomu lze přisvědčit bezezbytku - nejen výtečné shrnutí problémů a úvod do hned několika oblastí, ale i skvělá a svěží motivační četba, vábící k dalšímu studiu.

Následující kniha by se mohla jmenovat Život s Ortenem, dostala však titul Slyšet a odpovídat (Torst, Praha 2014), protože Marie Rút Křížková, s níž vedla knižní rozhovor Šárka Grauová, je přece jen osobnost mnohovrstevnatější. Jiří Orten zůstává magnetizujícím a nejmagičtějším démantem české poezie, nebylo málo těch, kteří mu nadosmrti propadli a odevzdali se jeho vlivu. I Křížková (1936) za ním šla daleko (chtěla být "tou dívkou, kterou sis na budoucnosti vydobyl a která ti dluží setkání", s. 160, chtěla ho probudit k životu a žít s ním), tak daleko, že nakonec počala dítě s Ortenovým bratrem. Měl to být náhradní život za ten zmařený; málokdo ví, že Ortenova milá Věra Fingerová ("podle všeho banální Věra", jak ji s nezapomenutelnou arogancí otaxoval Antonín Brousek v předmluvě k výboru Čemu se báseň říká z roku 1967) byla s Ortenem těhotná, leč potomek na svět nepřišel. I s Fingerovou se Křížková spřátelila v době, kdy již byla Věra oddanou a niternou katoličkou. Ochutnat Ortena v éře stalinismu muselo být jako zjevení a absolutně zavazující iniciace, žhavá vize, že za tímto světem je ještě nějaký další a úplně jiný... Křížková prožívala doslova hlubinné, nadpřirozené spojení s Ortenem (v časech její konverze ji moudrý kněz varoval, že básník jí bude zastiňovat Boha): na jejím vyprávění ale není nic strojeného, exaltovaného či přepjatého, působí naopak velmi uměřeně a přirozeně. Velký básník přece přišel na svět, aby rušil hranice a podmaňoval, bral s sebou svoje svědky jako mocný a nepřerušitelný proud, stával se ryzím světlem a ukazatelem směru.

Orten byl pro Křížkovou osudový, stala se jeho ctitelkou, vykladačkou i editorkou a strážkyní jeho odkazu (škoda že se nepokusila o román o něm). Ale její život nezaplnil jen Orten. Sledujeme zde životní příběh člověka, který vyznává životní krédo "vždycky budu stát za tím, co je pronásledováno" (s. 238) a jehož samotného překvapuje "lehkost, s níž pluji proti proudu" (s. 246). Její cesta duchovní směřovala od dětské víry k formálnímu protestantismu, přes vlažnost i ateismus k židovství a konečné stanici katolicismu. Životní peripetie ji přivedly k Chartě 77 i k úloze její mluvčí, osudem jí byly nevydařené vztahy i naplnění a velká rodina. Lidé, kteří, politicky řečeno, často mění strany, bývají hojně napadáni a vysmíváni. Rozhovor s Křížkovou ale stvrzuje, že pro toho, kdo naplno žije a hledá, je to často nejpřirozenější a nejnezbytnější věc na světě. Pouze ten, kdo ustrnul ve vývoji a znehybněl, kdo nepoznal duchovní a mravní neklid a přepětí tužeb, si může dovolit vzdát se pohybu a přesunů. Vyžaduje totiž nemalou odvahu stát se "Židovkou ze solidarity" ("sice nevěřím v Boha, ale cítím se být Rút", s. 198) a rovněž tak dospět k nevyhnutelnému závěru, že tohoto projektu je v jistý okamžik nutné se vzdát.

V rozhovoru, který vede Grauová s taktem a důkladně obeznámena se světem zpovídané, nalezneme mnohá svědectví o těžko pochopitelných životních podmínkách (kupříkladu byla Křížková vystavena šikaně proto, že se u ní v noci svítilo - jako dálkově studující se musela připravovat po zaměstnání v pozdních hodinách; už to byl v očích bdělých dohlížitelů důvod ke "ztrátě důvěry"), ale také více než stovku fotografií, podtrhujících, že Křížková byla a je krásná žena, a též mnoho snímků, z nichž dýchá atmosféra dřívějšího života i osobitost portrétovaných. Celé vyprávění je prodchnuto senzitivní, vroucnou, vlastně ale obyčejnou a nepatetickou lidskostí. I v okupačních dnech srpna 1968 dokáže Křížková rozpoznat v sovětském vojákovi lidskou bytost a partnera k dialogu. Tu zvláštní citlivost a neokázalý soucit s druhým, který je namístě v každé situaci, objevíme třeba v pasáži o setkávání s Václavem Černým na konci jeho života, kdy už nebyl schopen komunikace, ale stále vnímal: "Žasla jsem, že ty oči nejsou prázdné (zdálo se mi totiž, že jeho hlava je už prázdná nadobro), byly nesmírně laskavé a živé. Já občas pronesla, jak jsem ráda, že ho vidím, že ho všichni máme rádi a podobně. Nato se úplně rozzářil. Pomyslela jsem si, že všechno, co dělalo Černého Černým, je beze zbytku pryč a nakonec tady zůstal jen člověk, který žije z lásky." (s. 262-264) Tak - povaha a podstata člověka se plně vyjeví až v okamžiku jeho umírání a smrti, kdy už si nelze na nic hrát a není třeba nic skrývat a duše se ukazuje taková, jaká je.

Slyšet a odpovídat je především knihou o duchovním putování. Závěry, ke kterým Křížková dospěla, vyhlížejí prostě. Člověk musí přijmout sám sebe i svoje závazky. Zlo je třeba pojmenovat, radikálně se s ním rozejít, odmítnout jej a postavit se lži. Copak je možné "uniknout tomu, co nás vrhá napospas věčnosti, té věčnosti v nás" (s. 168)? Poznání, které tu parafrázujeme, se však nedá naučit z učebnice. Každý jeho středu musí dosáhnout sám, dlouhodobým, náročným, strázným vývojem. Řekl bych, že Křížkové se to podařilo. Otevřená výpověď, kterou o tom vydává, vůbec není marná - obě autorky připravily knihu velmi celistvou, sympatickou a nadějeplnou.

V červnu proběhl sjezd Asociace spisovatelů. V jeho pozadí se neustále objevovaly aluze na legendární událost české kultury, IV. sjezd československých spisovatelů ze stejného měsíce v roce 1967. Pokud jde o něj, nejsem a nemohu být pamětníkem, neboť jsem již sice byl na světě, ale poměrně krátkou dobu. Přesto moje setkání s ním bylo intenzivní. Protokol sjezdu se stal jednou z mála knih, o níž mohu s jistým zaváháním prohlásit, že jsem ji ukradl (i to je však asi dysfemismus, pouze jsem ji nevrátil člověku, jenž se o knihu s patřičnou vehemencí nehlásil). Nešlo vůbec o nějakou bibliofilkou záležitost, brožura vyšla v obrovském nákladu a téměř bez vnější úpravy, její edice, spolu s knihou Dušana Hamšíka Spisovatelé a moc, vysvětlující zákulisí celé akce, byla primárně politickým aktem (internetový vyhledavač Můj antikvariát, zahrnující přes 180 prodejen, však aktuálně nabízí jen dva tři exempláře). Stálo to ale za to. Důsažnost knihy byla nezměrná. Při její četbě jsem se na počátku osmdesátých let ocital ve zcela jiném světě. Ve světě, v němž o něco šlo, kde bylo nejsmysluplnější prioritou prosazovat změny a za něco bojovat a usilovat s maximální energií, kde otázka zlepšení stávajících poměrů a situace byla kladena se vší myslitelnou naléhavostí. Úšklebky adresované šedesátým létům se ve světě onoho rokování samy zesměšní. Na jedné straně tu stála moc, režim, a na druhé straně opozice a subverze této moci, jež dobře věděla, co chce: nahrazení horších variant zákonů, vztahů a praxe lepšími, prosazení všech lepších alternativ ve sféře politiky a kultury. Velikost a patos této soustředěné vůle působí úchvatně, spisovatelský sjezd se stal epicentrem pokusu o radikální reformu společnosti, výrazem kvintesenciální naděje, že změna a cesta k lepšímu je nutná a možná. A "možné" to bylo zejména proto, že síla a prestiž hlasu spisovatelské organizace otřásala státem, stát ho bral navýsost vážně a zároveň se ho bál. Jedinečná, patrně už v českých dějinách nerevokovatelná situace. Ano, byl tu i speciální a neopakovatelný kontext, to nemá význam dodávat.

Sjezd Asociace nabídl řadu výtečných projevů, které v různých ohledech plně snesou srovnání se IV. sjezdem (myslím, že úroveň těchto promluv určovalo i vědomí takové komparace a otevřená inspirace duchem půlstoletí starým). Už Jan Němec svým úvodním proslovem (i když "jsme zde" a "jsme přítomni" spisovatelé v roce 1967 opravdu vykřikovat nemuseli), ale také Sylvie Richterová (individualismus a egoismus jako antonyma, "individuum je celistvý člověk, svobodný na základě vlastního poznání", "monstrózní, gigantické a zákonem chráněné ego", "egoismus se rozštěpil na miliardy osobních egoismů", "řeč je krásná, když je pravdivá"), Adam Borzič ("Je skutečně poezie mrtvým jazykem, nebo jsou mrtvi ti, kdo ji nejsou s to cítit?"), Jakub Řehák ("Ti, kteří mají špatné svědomí, protože přestali poezii věřit, mohou cítit vinu"), Ondřej Slačálek (do třetice pozoruhodný příspěvek o poezii) přinesli silná a inspirativní poselství. Ale aby se slovo potkalo se svým smyslem, potřebuje také rezonanci. Ta však právě absentuje. Lhostejná společnost nevěří ničemu, tedy ani spisovatelům, bez ohledu na to, jaké vzkazy a svědectví jí přinášejí. Změnili se spisovatelé, změnila se společnost. Básníci jsou vizionáři a pojmenovali věc přesně: zanikla víra. Vyžadovalo by to důkladný průzkum fenomenologie pojmu víra, ale její nedostatek opravdu všechno mění. Směřování k přesahu stagnuje, rozplývá se a mizí. Zůstává vegetování a přežívání v souřadnicích zabydlování a obstarávání, získávání a zisku jako obsahu zaplňujícího prázdnotu. Zápas o obnovení funkcí spisovatelského spolku je především zápasem o obnovení horizontu naděje. V něm nejde o nějaké desetiny státního rozpočtu, ale o znovunalezení rytmu cesty, cesty za bohatším, plnějším a vyšším poznáním, za živoucí krásou, za vším, co tvoří umění a kulturu. To se nepovede dnes ani zítra, ale už nevěřím, že i v příštích desetiletích bude jediný přesný výraz pro roli českých spisovatelů ten posavadní: bezradnost.

Zničení a zánik uměleckého díla v jediném originále znamená vždy nenahraditelnou ztrátu. Něco snad lze u žijícího autora alespoň poněkud rekonstruovat z paměti, poznámek, skic, někdy však (zpravidla v případě poezie či deníků) bývá ztráta absolutní a nenahraditelná. Právě to se podařilo Petru Hruškovi, který svoje záznamy pro dvanáctý svazek přílohy Revolver Revue Jedna věta zanechal ve vlaku a již se s nimi neshledal. Na pobídku redakce se ale rozhodl akt každodenních jednovětých zápisků zopakovat během následujícího roku a pustil se do toho znovu. Jak dokazuje výsledná edice, šlo o správné rozhodnutí.

Hruškova kniha (ve skutečnosti se jedná o tenký sešit, který ale vydá za celé svazky) v sobě nabízí kvintesenci poezie i jejího smyslu. V jeden okamžik nazřít obraz, zhustit ho a koncentrovaně vyjádřit: ale to je jen úvod do dialektiky poezie. Básník vezme svět do svojí hloubky - a svět mu na oplátku zas ukáže hloubku vlastní. Pohybujeme se v prostoru, ale prostorovost je jen zrcadlovým odrazem naší vnitřní rozlehlosti. Hruška disponuje zcela přirozeným citem pro situace a události z hlediska jejich absurdity, bizarnosti a surreálnosti, které zaskočí, překvapí nebo pobaví, ale to je zase jen ten začátek, jev a vnějšek, neboť ony odněkud vystupují a přicházejí a nejsou tady jen tak pro nic za nic, něčemu v nás odpovídají. Obojí se odehrává jako součást něčeho vyššího a tajemného. Musíme ovšem rozlišovat: "tajemství nikoli jako spása, ale jako touha" (s. 17).

Hruška je v nahlížení tohoto tajemství (slova i bytí samotného, napětí mezi nimi) sui generis racionální, respektive předestírá otázku: co je racionalita. I "horečné přemýšlení" vždy nějak podléhá onomu původnímu a spontánnímu, co splývá s naším neznámým určením. V Hruškovi vidíme i velký smysl pro věcnost, která tu nemá nic společného s vyměřováním a kalkulováním, nýbrž s věrností věcem, dějům a artefaktům jako výtvorům přírody, člověka a Boha.

Poezie je tu schopnost vzít sebe a svoje konání a přesunout je do světa jiného světla či do světla jiného světa, báseň uskutečňuje jakousi transpozici, v níž najednou některé věci a vztahy dojdou, projasní se, spočinou v utkvění. My je však s ohromením spatříme poprvé. A Hruška je právě doma v této vteřině, v nepatrné chvíli, v momentu, jenž je jediný v celém vesmíru, poprvé a navždy již - dokáže ho zachytit a zkonejšit po drtivém dopadu nekonečna. Být v kontaktu s nekonečnem (stejně jako se smrtí) koneckonců zmírňuje úzkosti a strachy. V tom je Hruška velký metafyzický básník. Nejde mu jen o průzkumné výpravy pod povrch vnímání - i když to tak pokaždé nevypadá, chce víc: usiluje dohlédnout snad až na počátek i konec času. Na člověka je toho pochopitelně někdy moc. Nicota sice není, ale přesto jsme nuceni jí každodenně vzdorovat. A pak je tu ještě vymahač dluhů - ten je přítomen v každém měsíci Hruškova roku, vždy se odněkud náhle vynoří, jeho někdy netečně a jindy pozorně působící tvář je neslitovnou připomínkou všech našich debetů a deficitů, které asi přes všechnu snahu a dobrou vůli už nikdy nevyrovnáme. Ano, bytí je hledání nejlidštějšího způsobu, jak ztratit všechno - i to je jádro Hruškova osobitého humanismu. Přeju si, ať tyhle každodenní věty nezůstanou jednorázově splněným zadáním. Kdo jiný už by měl pro sebe i pro nás pokračovat v psaní deníku než Petr Hruška?