Martin Nodl

Glosy historické LVI

Husovská dilemata

Kniha Husovská dilemata je zcela nepochybně největším zklamáním husovské literatury roku 2015. Její autor Ctirad Václav Pospíšil staví na odiv své ambice a opakovaně podtrhává své rádoby učenecké soudy, přitom však napsal text, jenž postrádá jakýkoli metodologický základ. Husovská dilemata jsou bezcennou kompilací, opírající se o mnohdy zcela neporozumivé čtení monografií Jana Sedláka, Vlastimila Kybala, Václava Novotného, Františka Michálka Bartoše, Amedeo Molnára, Paula de Vooghta, Jiřího Spěváčka a Františka Šmahela. Moderní analytickou literaturu, skrytou v desítkách či stovkách studií, autor nezná, a jak vidno, vůbec necítí potřebu se s ní seznámit, natož pak ji kriticky reflektovat. Pospíšilova kniha nejenže nepřináší nic faktograficky nového (vše, co je v knize, si můžeme v nejrůznějších variacích přečíst jinde), ale nepřináší nic nového ani myšlenkově či interpretačně. Teze, že "hluboce věřícímu Mistru Janu Husovi může opravdu porozumět zase jenom hluboce věřící křesťan", svědčí o tom, že Pospíšilova "metodologie" je ryze vyznavačská. Opak je však pravdou: porozumět Husovi totiž může pouze ten, kde vskutku detailně zná Husovo dílo, dobu, v níž Hus působil, a nikoli ten, kdo si bez přípravy přečetl pár titulů, z nichž nereflektovaně přebírá celé pasáže a na jejich základě předkládá zcela bezcennou kompilaci. Pokud Pospíšil tvrdí, že se chtěl "hlouběji zabývat husovskou tematikou", pak se mu to vskutku nepovedlo, neboť jeho "hloubka" je pouhou povrchností. Pospíšilovo nazírání doby Jana Husa je schematické a rétoricky obludné, neboť v jeho textu vystupují "prolhaní poradci", "církevní mocipáni", "naivní mesianismus" či "kvalitativní emancipace". Jeho Václav IV. je "rozmazlený", "periodicky líný", "nedbalý", "hrabivý", "nešťastný člověk v děsivé době plné rozporů". Myšlenkově nereflektované opisování literatury vede u Pospíšila k tomu, že vidí v předhusitských Čechách řádit všemocný mor, Češi podle něho mají "jasnou převahu na artistické fakultě", mezi Čechy a Němci panuje permanentní napětí až do roku 1409 a celé Čechy jsou prosycené velkými ekonomickými problémy a neúměrnou zadlužeností, jež neodvratně vedou k revoluci. To, že onen ekonomický determinismus je marxistickým schematismem, autor snad ani netuší.

      Pospíšil ve své knize neřeší žádná dilemata a rozhodně nerozplétá žádné gordické uzly, jak se nám snaží vnutit. Na základě neznalosti si však dovoluje nastolovat teze, podle nichž Hus jako betlémský kazatel nebyl původcem reformního hnutí, nýbrž naopak ono reformní hnutí zformovalo Husa a Hus pouze sehrál nabídnutou roli. Pokud by si čtenář myslel, že Pospíšilova kniha přinese alespoň něco nového z teologického hlediska, bude opět zklamán. Sedmá kapitola, jež se má podle názvu věnovat Husovu eucharistickému učení (a potažmo i Husově eklesiologii), opět na seminární úrovni podává dosti povrchní přehled dosavadních názorů, opřených o mrtvá klišé o Husových předchůdcích. Na více než osmdesáti stranách totiž Pospíšil neřekne nic jiného, než že odmítá názory Stanislava Sousedíka a přiklání se k soudům Paula de Vooghta. Sám však nepřináší ani analyticky, ani interpretačně nic nového a svůj mnohomluvný text pouze "obohacuje" tvrzeními o tom, že Hus byl "nadprůměrně vznětlivě emotivní", že jeho učení mohlo vést k násilnému vyústění, což prý dokládá upalování kněží v Žatci za Husova pobytu (studie Jaroslava Havrlanta, jež je v Pospíšilově knize jedinou analytickou studií z posledních let, na niž se odkazuje, je interpretačně zcela mylná), a že Hus nepodrobil stejné kritice jako soudobou církev i soudobou světskou moc, čímž se zpronevěřoval autentickému duchu evangelia, či že Hus aplikoval nepřípustný princip kolektivní viny vůči všem, kdo nepřilnuli k reformních ideám.

     Husovská dilemata tedy nejsou ničím jiným než nezdařeným pokusem o "nový" katolický pohled na Jana Husa. Odborně bezcenná kompilace se liší od brožurkového pojímání Husa jen svým rozsahem. Pro husovské bádání zůstane knihou, již nebude třeba brát do rukou, vyjma demonstrování cest, jež nikam nevedou. Smutné.      

Ctirad Václav Pospíšil, Husovská dilemata. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2015.

Jan Hus. Život a smrt kazatele

Pravý opak Pospíšilovy kompilace představuje populárně pojatý Husův životopis od medievisty Pavla Soukupa. Již jeho podtitul Život a smrt kazatele napovídá, že hlavní důraz je zde položen na Husovo kazatelství. Ostatně sám autor se v posledních letech systematicky zaobíral českým reformním kazatelstvím přelomu 14. a 15. století a na základě svých výzkumů mohl v knize o Husovi dospět k názoru, že Husovo kazatelství od přijetí kazatelského místa v Betlémě po kázání na českém venkově v roce 1413 prošlo cestou názorové radikalizace, jež z reformisty učinila církevního rebela.

Přestože se Soukupova kniha vyznačuje jednotnou chronologickou linií, autor se na mnoha místech pokouší onu časovou souslednost porušit a obohatit ji tematickými švy. Někdy se mu to daří dokonale, jindy se musí uchylovat k jistým zjednodušením (například ohledně výkladu nacionálních sporů na univerzitě, ohledně Husova vztahu ke světské moci, ohledně hodnocení situace léta roku 1412 jako pokraje revoluce či ohledně vymezení Husovy eklesiologie jako systematické apod.). To ale k podobným populárně-naučným knihám jistě patří a zvídavý čtenář může ony zkratky na základě sekundární literatury snadno rozptýlit. Ačkoli je poznámkový aparát Soukupovy knihy na první pohled úsporný a ačkoli nesleduje genetický vývoj jednotlivých interpretačních názorů, jsou tu evidovány všechny důležité práce posledních desetiletí.

Husův kazatelský reformismus jako jednotící myšlenka celé knihy nestojí v dobovém vzduchoprázdnu. Na rozdíl od zpozdilých líčení linie Husových reformních předchůdců, již stvořil František Palacký, se Soukup úspěšně pokusil o srovnání Husova reformismu s reformismem Pierra d`Ailly, jenž byl jedním z nejvlivnějších kardinálů na kostnickém koncilu. D`Ailly vystupoval stejně jako Hus jako přísný rigorista, jemuž vadily mravní prohřešky kléru. Oproti Husovi se však domníval, že neučení laici nemají být uváděni ve zmatek problematizováním věroučných subtilit a že hlásání chudé církve je přivede na scestí. Samotná reforma církve měla dle d`Aillyho ležet na bedrech církevních úřadů. Naopak Hus víru v církevní úřady ztratil a ve viklefském duchu se domníval, že reformu církve mohou provést pouze světské autority. Ačkoli tedy oba ve svých úvahách směřovali k radikální reformě církve, jejich cesty se rozcházely. To ve svém důsledku nakonec vedlo k Husovu kostnickému odsouzení. Hus totiž odmítl jakoukoli církevní autoritu, vyjma obtížně uchopitelného božího zákona a Krista jako nejvyššího soudce, čímž donutil církevní autority mocensky jednat. V jisté opozici vůči Soukupovi se však nedomnívám, že by se Husovi soudci obávali toho, že bude jeho učení "rozpracováno do podoby uceleného reformního konceptu" a že původně akademické otázky mohou získat dynamiku, "jež může lidi dovést až k povstání", a že právě proto byl Hus upálen. Středověk totiž takto neuvažoval a především nekonstruoval ucelené koncepty (čtyři artikuly pražské či táborský radikalismus jsou jistě programem, nikoli však uceleným reformním konceptem, stejně jako není uceleným reformním konceptem Husova eklesiologie). A už vůbec si středověk počátku 15. století nepřipouštěl, že by myšlenkové debaty mohly vést k povstání. Hus byl pro kostnické soudce nepoučitelným narušitelem řádu a popíračem autority církve, ať už v podobě papežů, koncilů či církevních otců. A právě proto byl odsouzen, bez zřetele na možný příští vývoj a bez zřetele na domácí, především šlechtické protesty. A pro svůj odpor vůči autoritě nemohl být Hus pro kostnické otce reformistou, stejně jako pro Husovy stoupence doma nemohli být konciliaristé žádnými reformisty, o reformních papežích nemluvě.

I přes jistou stručnost a i přes skutečnost, že byla Soukupova kniha primárně psána pro jazykově německé publikum, přestavuje návodný přehled o Husově životě a myšlení. Zároveň ji je možno číst jako pendant k hutnější husovské monografii z pera Františka Šmahela, jež loni předběhla husovské oslavy. Na rozdíl od Pospíšilovy bezcenné kompilace představuje Soukupův Jan Hus interpretačně samostatné dílo, založené za kritickém poznání Husových textů a Husovy doby, oproštěné od starých schémat, klišé a planého ideologizování.

Pavel Soukup, Jan Hus. Život a smrt kazatele. Praha, Lidové noviny 2015.