Jiří Gruša

Evropská kultura v čase globalizace

(Slavnostní řeč při převzetí Kulturní ceny

zemského okresu Pasov, 8. října 2011)

Když nám Sametová revoluce v roce 1989 darovala démos střední Evropy, všichni jsme věděli, že "demokratický" není podivné adjektivum ke slovu diktatura, ale substance sil, které změní náš svět. Bylo vidět, že nebýt polského hnutí Solidarita, maďarského děravého pohraničního plotu a pražské vylidněné zahrady, mohl by se pád železné opony jen stěží uskutečnit a rozpad sovětské říše by se odsunul na neurčito.

Všichni Středoevropané totiž na okamžik pocítili: Jsme lid, my, démos jedné schůdné polis.

Sice vzápětí přišla oprava: jsme jeden lid, jeden národ či jedna etnická skupina, ale ten prožitek byl na světě a dodnes tvoří bázi té nejdůsažnější změny soudobých dějin.

Dávné pojmy - sdružené v étos etnosu - se sice vracejí, ale my jsme se jim ještě bránili.

My ve středu Evropy jsme doposud dokázali odolat vábení jedinečnosti. Avšak současní aktéři aristokratizace davu jsou znovu při síle. Připomeňme jen maďarské volby a slovenské politické šarvátky. Anebo - abychom příklady nehledali pouze jinde - mé pražácké chvástače.

Přednedávnem jeden z nich veřejně tvrdil, že mu naše nové společenství nahání strach a že v tomto chaosu nechce pokračovat. Doslova že se v něm nechce rozpustit jako kostka cukru v šálku kávy.

Povzdychl jsem si: můj ty Tondo, to by Evropa poznala, že jsme sladcí.

Protože jsme oba ještě před dvaceti lety provolávali: Zpátky do Evropy! - musel jsem přemýšlet, co se s ním stalo, že se dnes vyjadřuje úplně jinak.

A pak se v diskusích vynořilo druhé slovo, globalizace.

Ve dnech Sametové revoluce jsme se cítili velcí, dnes se zmenšujeme. Navzdory vzestupu všichni tak nějak poklesáme. Před dvaceti lety jsme cítili radost, dnes jsme se zabydleli ve strachu.

A když měla nedávno Praha od dob Karla IV. první příležitost jednat na kontinentální úrovni, nepočínala si důstojně, ale svrhla vlastní vládu.

Globálně je tedy nebezpečná a lokálně líbivá. Že by Evropa jako Potěmkinova vesnice se švejkovskými husity, kteří táhnou na Brusel?

Inu, i my jsme součástí re-nacionalizace, která vnímá křehké "má dáti" post-nacionální éry jako minus. Recidiva primátích způsobů vzpřímeně kráčející opice.

Vše vyspělejší nahání strach a svádí k obhroublostem. Všechno to, co všechny obohacuje již dnes, se dostalo pod kola remcavé nespokojenosti, která škodí všem. Proč by měla být unie nesmysl?

Ostatně, máme paměť. Více než století jsme "na vlastní triko" usilovali o jednotnou Evropu v podobě národních projektů. Unilaterálně, imperiálně a heroicky, historicky.

Historia tehdy nemělo znamenat pouze to, co se stalo, ale i to, co přijde, protože odhalíme její smysl. S těmi, co smysl nenalezli, na haldu smetiště, s těmi, co smysl nalezli, na vrchol zítřka.

V Německu napsal před sto lety jistý Treitschke, určitě Trčka či Tříska, čili potomek vyhoštěných protestantů, kteří byli po třicetileté válce přijati v Sasku a Prusku: "Ze změti prohnilých říšských uspořádání a nehotových teritorií povstal mladý pruský stát... a vytvořil rozervanému německému národu opět vlast." Historici už nebyli vypravěči faktů, ale fakultní fabulátoři. Jednou laskaví, jako Palacký, jednou hřmotní, jako tenhle Tříska. Vždy šlo o smysl toho, co dosud smysl nemělo.

Vlast národa totiž může být pastí. Natus est - "narodil se" každý, černý, bílý, žlutý, bohatý i chudý. Nezbývá tedy než udělat z natio také ratio. A ratio neznamená v první řadě rozum, ale kořeny, původ, jde tedy o jakousi aristokratizaci původu.

Přišly časy tak drsné, až třísky lítaly. Nakonec se sám kontinent změnil na hromadu třísek. A teprve potom, pomalu a bojácně, začali Evropané usilovat o unii, která by počítala s nimi se všemi.

Naše historie jsou tedy jenom historky. Měli bychom s nimi nakládat umírněněji a termín samotný relativizovat. Vypustit "dal" a více vidět "má dáti". Protože se nám toho dostalo už dost.

I to druhé slovo v názvu je zatížené. Kultura jako heslo má na svědomí podobné věci. "Kulturním bojem" počínaje a "bojem kultur" konče jsme vždy nalezli nějaký militantní výklad.

A vskutku to není tak dlouho, co jsme povýšeně hlásali rozdíl mezi vysokou kulturou hrdinů a nekulturou obchodníků, jejichž bídná kramářská duše by měla udělat místo kulturnímu člověku.

Když hovoříme o kultuře, máme většinou na mysli kulturu svou. A chápeme ji jako nějakou výlučnost. A kultura je skutečně produktem evropského logu. Rozumu jako takového, který pozoruje a objektivizuje vše - především ty nerozumné a ne-Evropany.

Naším časem bylo futurum.

Dnes bych se chtěl zaměřit na présens. Pod pojmem kultura nechci rozumět žádný z těchto rituálů. A protože se chci vyjadřovat pozitivně, mohu kulturou rozumět pouze pohyb všedního dne, ve kterém společnost žije.

To, co denně činíme, je totiž i to, co přinášíme navenek. To jsou více méně naše hodnoty. A ty dostávají pojmenování teprve po vykonaném, nikoli dříve. Jak je důležitější než odkud, co důležitější než kam.

Abych tento těžko srozumitelný názor učinil schůdnějším, spojím jej s prastarou metaforou mostu. Teprve přes most můžeme dosáhnout na to druhé, protože pak začne žít s naším vlastním. S břehem téže řeky. S údolím v téže krajině.

Přes oceán se mosty nestaví. Je zapotřebí lodi.

I to je staré podobenství. Na lodi uprostřed moře je však člověk opuštěný a někdy i vzdorovitý. Loď má v sobě vždy cosi individualistického.

Most je naopak stabilnější, a tím více kolektivistický. Stavitel mostů je dobrodinec, nikoli dobrodruh, jako bývá kapitán nebo námořník.

Pontifex není Odysseus.

Ale i on musí se zříci všedního dne. Všude tam, kde se uplatňuje jeho umění pro neviditelný břeh bytí.

Každá kultura praktikuje vytváření smyslu, má něco nepřemostitelného a předpokládá něco nepojmenovaného. Někteří staví metafory do futura, jiní do préterita, podle toho, kde jejich pontifex vidí zlatý věk.

Ale i když tvrdí, že vědí vše, neobjevili dosud stavební materiál - o stavební technice ani nemluvě - na onen most, který vede k praktickému vesmíru a který my už kutíme, protože globalizace má právě tuto šíři.

Především pro naši EU a americkou kulturu to může mít následky. Sklouznutí do Bits World, do luhů nano a mikro, do robotiky kořeněné DNS nás činí naivními. Jsme už jen částečně posíleni Shakespearem či Goethem, a tak toto nové drama téměř nejsme s to pochopit.

Otázka, jak je terorista geneticky vybaven, samozřejmě zůstává zajímavá, ale neochrání nás před jeho reálnou monomanií.

Její brutální bivalence již působí a využívá naše gadgets. Tak vzniká obraz světa, v němž je třeba zkrotit absolutní zlo, tedy nás, absolutním dobrem, které se chce k tomu svému provraždit.

Pro takového Bin Ládina je naše kultura zmetek. Neposlouchal by, kdyby mu někdo vyprávěl, že i my jsme kdysi aplikovali naše monomanie. A že jsme měli absolutní bivalence tak dlouho, až jsme na pokraji zničení museli uznat, že ta druhá víra je srovnatelně zbožná.

Řekl by jednoduše: Tím hůř pro vás - neboť už ta první odnož byla satanská! A to, co po ní přišlo, bylo jen ještě více satanské zmatení.

Existují prostě kultury, jejichž globálně-totalitární požadavek nelze přemostit. Lze jej pouze komparativně zmírnit. Ale srovnání diktatury zaměřené na spásu podrývají a stupňují jejich agresivitu. Paradoxně se mohou chránit pomocí naší vojenské technologie. Neboť právě ta umožňuje radikální bivalenci netušeného rozměru.

Jde tedy o zachování diferencí, o jejich kultivaci, smím-li to tak nazvat. Stírání a smývání rozdílů nahání strach. To, na co jsme byli zvyklí, zmizí a to nové působí děsivě, je ho nejprve nutné učinit obyvatelným.

A strach je otcem nenávisti.

Při všech těch heslech o růstu jsme se zmenšovali a zmenšovali. Ještě včera nezměrné dálavy Země jsou dnes koulemi v kasinu jménem Google. Takže svět samotný představuje hranici, která ještě nebyla rozbita.

V honbě za trvalou velikostí jsme se dostali do světové vesnice, jejíž hranice jsou hranicemi našeho bytí. "Global village" už není metafora, ale zaostalá lo...kalita.

Tak se stáváme sousedy neohraničeného. Fosilní energie sice stále umožňují fosilní režimy, ale ty devastují sami sebe tím, že nepodporují jediný zdroj budoucnosti, IQ vlastních hlav. Brzy na to samy doplatí, jak se to děje dnes v arabském prostoru. Inu, labyrintický mini-babylon se nezamlouvá každému. Srostlý, zranitelný, nesrozumitelný. Obří Potěmkinova vesnice.

Jako někdejší velvyslanec českých "Spojených Potěmkinových vesnic", dějinami proškolený v přednostech i záporech obce, pobaveně pozoruji, jak se nám planeta přizpůsobuje. A jak na ní nevzniká žádný héros, který by se dočkal vlastní věčnosti. Žádný proletář, který by povýšil z otroka na pána a nakopal Svatou evoluci do zadnice, protože nekráčí dosti svižně, o nadčlověku čisté krve ani nemluvě.

A jak nyní zřejmě přichází český kutil, inženýr náhradních dílů, "protloukač" bytí. Ne všichni ho mají rádi. A protože pochází z pozdně kakánské industriální vsi, ruší především heimatfilmy ve svém okolí.

Tento homo faber, muž přítomnosti, bydlí v obci, jejíž nervový systém je neustále drážděn. Drobnými zprávičkami a anekdotami. Čím stěsnanější život, tím pošetilejší. Historie mutuje v historky. V události a případy, v "eventy", jak se jim dnes říká. Nehoda a náhoda jsou zde hnací síly. Bad news evangelium. "Kakangelium" ve formě práce médií.

Zaběhnuté a toulavé kočky, rozpočet obce jako šarvátka, smrt stařenky a smrt kanárka - všechno na stejném stupni vypravovatelnosti. Stálý kontakt, orální a vizuální. Každý je stejný nebo stejnější. Dívá se do sousedova okna, a nanejvýš se rozčílí, když také někdo sleduje jeho okno. Dokonce i hodnostáře máme nejradši ve spodkách, abychom si je zneuctili. To vše zprostředkovaně - medializovaně. Doslova: prostředníci a přenašeči. Ale zprostředkovávají sami sebe. Bez hodnot - hodnoceno podle kvót.

Zde jsou i vrazi jen lidé. Vidíme jejich tváře, navštěvujeme místa, kde studovali, děláme rozhovory s jejich učiteli. Čím krutější čin, tím je pachatel bližší. Banálním chlapíkům odvedle.

Není to tak, že můžeme i bohoslužbu vypnout úplně stejně jako předpověď počasí? A to, čemu se dříve říkalo "hvězdné hodiny", se scvrklo v kurzy vaření. Tak žijeme, my světovesničané. Historie jako porucha, jako detektivka na obrazovce, ireálná, irelevantní - dokud nám nedojde, že běží na všech kanálech. Jako teroristické útoky v New Yorku.

Ve světové vesnici jsou sice ještě statky s exotickými prvky, ale ty nejsou mimo dosah. Jsou jen nenavštěvované. A navštěvují ony nás. Protože: v dosahu, to znamená být neovladatelný, nebo nepochopený.

Tato nová orální komunikace nás činí "němými", tato nová viditelnost nezná dohlednost. Blízkost je dálka. A neohraničené, protože leží za rohem, stírá tu nejvýznamnější hranici, která nás činí námi samotnými. Snižuje naši schopnost odlišovat se. Stáváme se koncentrovanou masou. A pokud bylo individuum právě to, co nelze dále dělit, pak mutujeme v ty "vydělené", jako zboží proroků.

Neohraničenost, chaos, zmatek znovu nabývá svou prvotní sílu. Náš Bůh, její krotitel - a všichni bohové v podobné roli - si s tím očividně hlavu nedělají. Není divu, že se najdou fanatici, kteří slibují pořádek, cestou zabíjení.

Vím, že to zní chmurně, ale nic mi není více cizí než zvěstovat konec světa. V Potěmkinově vesnici se ti, kdo napomínají ostatní, stávají vesnickými šašky. Takže si nestěžuju na krizi, ale sousedsky ji vítám.

Pro mne je to crisis, hranice volby. Ono rozhodnutí, které učiníme, třebas i tím, že se něčemu vyhneme. Při kterém nás neohraničenost testuje co do našich hranic. Neboť tam, kde most najednou končí, potřebujeme pilíře.

Ty dnešní však stavíme bez patosu.

Světová vesnice na konci světa se musí kultivovat jinak než doposud. Musí se vyrovnat s vlastními diferencemi. Osamové si však libují v bivalenci. Kultivují čtyři pilíře podvojnosti: nenávist, vlastní výlučnost, prorokování a autismus.

Něčím podobným už většina kultur prošla. Existovaly kultické lidské oběti. Srdečné pozdravy od Huitzilopochtliho a Baala! Brutální bivalence se však dnes vrací. Můžeme se proti ní postavit? Nebo - abychom nepoužívali militantní výrazy - můžeme najít komparativy, které by pomohly?

Kultura laskavosti není kazové zboží, protože nepěstuje antiteze, potřebuje více odvahy. Její kvadriga ctností má jiné substance. Její schéma jednání zní: empatie, ironie, diverzita a diskuze. Místo dialektiky dialog, místo polemiky pragma. Obsah a forma jsou dvojčata, nikoli protiklady.

Nebo ještě jasněji: cizí je dobré jiným způsobem, vlastní potřebuje odstup.

Světová vesnice leží na zakřivené ploše. Nitro je i vnějškem, vršek je i dole a pravá strana i nalevo. Cesta je cíl, protože kdo kráčí příliš tvrdošíjně, ten skončí tam, odkud chtěl odejít. Globální rozměr vytváří srovnání, a každé chvástání je proto rychleji odhaleno. A protože věříme, že na počátku bylo slovo, jedná se o kulturu slov. O časy v naší gramatice. Dosud jsme byli futurističtí. Teď nás dostal présens a ten má vidy. Vím, že zde podléhám pěstění vlastní mateřštiny. Nemusí to však být jen kavárenská manýra. Čeština má jen jeden čas minulý a jeden budoucí, zato nespočet variant, jak líčit proces přeměny. Rozlišuje se započaté od nedokonavého, opakovatelné od jednorázového atd.

Neboť slovo, logos, nelze popřít. Neboť kultura je formou pravdy. Formou vnímání toho, co je nám dosud cizí. A, prosím, neprovozuji tu chválu militantnosti.

Tedy, chcete-li, symbolika Evropy jako triáda.

Tato struktura, triáda, totiž stojí za vším, co nás utváří. Nezačíná negací, ale přitakáním. To, čeho se jinde obáváme jako kontingence, je zde rozměrem stvoření. Nekonečně různorodé bytí existujících věcí a náš respekt k němu.

A přesto tušíme, že to skrývá riziko a vyžaduje inteligenci, jako metody obyvatelnosti našich prostor. Vidíte, že hovořím skoro jako kněz. Ale na této triádě je založeno všechno to, čím jsme dnes ještě relevantní.

Evropa má smysl, protože existovali rozumní lidé, kteří nalezli smysl, kteří si v krizích vzali k srdci tato tři pravidla.

Před dvaceti lety se dokonce díky tomu podařilo rozdrtit bipolární monstrum. Tu snad nejvitálnější formu bivalence, která si za poslání vytyčila vytváření dvojí morálky. Dodnes máme hodně práce s tím, abychom rozluštili záludnosti institucionální dvojkolejnosti, které tím vznikly.

Vidíte, že evropská kultura to nemá v dobách globalizace snazší. Má jednat integračně, ale pře se o integrál.

Stejné pozadí má i česká politika cukru. Dřívější režimy chtěly dobro jako uznaný cíl dějin, protože to se rovnalo "dobročinně" znárodněným statkům, které mohla nomenklatura funkcionářů futura přerozdělit.

Předstírala, že je materialistická, a ze všeho učinila materiál moci. Předstírala, že má plán, ale ten plánoval jen sám sebe a působil jako červotoč ve skladu nábytku. Když bylo vše sežráno, zkolabovala. Ale její hlad si hledá nová sousta.

To, že se dnes znovu vynořují stará hesla, činí myšlenku na Evropu pro všechny Evropany ještě naléhavější. Tento koncept, který konečně není vytvořen kádrově, si zachovává své EU-angelium.

Jeho smysl je nepopiratelný, redukuje starou grandezzu a její guruy. Šíří poselství, které hlásá: každý z nás je malý jiným způsobem. To nás činí schopnými rozbít jak archaické redukce, tak i namyšlenost totální uskutečnitelnosti věcí.

Média, "kakangelisté" pouště, už zase šíří kolaps EU. Hospodářská krize, propadající se úvěry a navěky zadlužené Řecko.

Euro se propadlo, a s ním i euforie. Otázky brannosti by se opět měly projednávat na národní úrovni.

Pletou si Putina s Rasputinem.

V Praze je na pořadu "Res publica Clausura".

Na Dunaji chtějí "Orbánii".

Ale ti větší zjistí, že nejsou dost velcí, a ti menší zjistí, že se zmenšují.

A všichni společně poznají, že dnešní gadgets fungují bez proroků, propojují odesílatele po svém, dostávají individuální odpovědi. A triáda, kterou jsem zmiňoval, působí globálně. Vytváří pravidla obyvatelnosti naší planety.

Přeložila Nikola Mizerová.

Jiří Gruša (1938-2011), básník, prozaik, překladatel, literární kritik; po roce 1989 velvyslancem v Německu, Rakousku, prezidentem Mezinárodního PEN klubu, krátce i ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. V německé (nakl. Wieser) i české (Barrister & Principal) edici vycházejí v posledních letech Grušovy sebrané spisy. Souvislosti autorovi věnovaly obsáhlý blok v čísle 3/2012. Publikovaná slavnostní řeč, přednesená 8. října 2011, je jedním z posledních Grušových textů. Zemřel 28. října 2011.