"Nic v uměleckém díle

nemůže být nepravda"

(Se Zbyňkem Benýškem o Loutkách božích, generačním románu a optickém klamu)

Román Zbyňka Benýška Loutky boží (Galén 2012) je kronikou života generace narozené na začátku padesátých let, výpovědí o individuálních kořenech proměňujícího se společenského zla i příběhem milostným. Epická šíře příběhu umožňuje autorovi v detailech zachytit atmosféru života na moravském městě od počátku padesátých let, inspirující Prahu konce let šedesátých, cestu po Balkáně a světový festival mládeže a studentstva v Sofii, být "na cestě" po Francii, i popsat krutou tvář normalizační Prahy let sedmdesátých. Próza je rytmována úryvky z dobových písňových textů, tvořících pozadí k vyprávění životního příběhu hlavního hrdiny Viléma a jeho lásky Ostružinky. Vilém prochází generačním světem rockové a folkové hudby, je inspirován beatnickou poezií a konfrontován s nonkonformním uměleckým prostředím. Román krok za krokem sleduje, jak jsou ideály Vilémovy generace zvnějšku napadány a ničeny - a to nejen u nás -, až je uprostřed románu konstatováno, že "revolta usíná". Autor si mezi řádky pohrává s tezí, že kreativní náboj generace byl v sedmdesátých letech celoplanetárně přidušen, a s jemnou ironií a nostalgií vidí tuto prohru jako sice nevyhnutelnou, ale dočasnou. S neobyčejnou přesností zachycuje proměny společenského klimatu v naší zemi v průběhu více než čtyřiceti let. Přestože román do jisté míry sleduje životní příběh samotného autora a v postavách můžeme odhalit řadu českých umělců jeho generace, je dílem fabulovaným, autor v něm pracuje s dobovými symboly, návratnými motivy a rytmem vyprávění. Epilog dovádí osudy postav románu až do současnosti.

Loutky boží jsou mimo jiné široce pojatý generační román. Inspiroval ses při jeho psaní nějak českou literární tradicí?

Pro vznik tvaru "generačního románu" je nutné umět vybírat jednotlivé příběhy (ale i ikonografii, rekvizity, typy dialogů atd.) tak, aby složily signifikantní mozaiku - příběh-obraz generace. Od konce Prologu jsem se v těchto mantinelech snažil při psaní pohybovat. Problém může vzniknout, když začneme zkoumat, je-li příběh Viléma a jeho přátel typickým příběhem příslušníků jeho generace. Statisticky patří spíše do menšinové části té generace. Ale je Kerouacův Sal Paradise z románu Na cestě příběhem typického amerického kluka těch let? Anebo osudy postav dvou českých generačních románů - Škvoreckého Zbabělců a Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále - také jde vlastně o netypické postavy (ale typické konflikty), a přesto jsou to generační romány (byť Hrabalův trochu zvláštní). Z toho vyplývá, že menšinovost osudů postav není v kolizi se vznikem generačního románu. V případě Loutek jsem se musel nutně inspirovat vlastní (a tedy literárně nezprostředkovanou) generační zkušeností a především dost ukázněně fabulovat a selektovat tak, aby se v mých možnostech složila zmíněná signifikantní mozaika...

Důležité místo ve tvém románu má hudba, zejména nejrůznější písňové texty. Ty jako by tvořily pocitové pozadí celému vyprávění a dokumentárně doplňovaly jeho chronologii. Z vlastní zkušenosti vím, že takto působení písňových textů pociťuje hodně lidí. Jak jsi ony texty vybíral? Jen ze své paměti?

Písňové texty mají v románu několikerou funkci. Tvoří pocitové pozadí a ilustrují děj. Ale také jsou přímo dějotvorné - hlavní dívčí hrdinka zpívá při prvomájové veselici (je konec padesátých let) budovatelskou píseň a v další scéně ve sklepním bunkru zpívají tehdejší "chuligáni" rokenrolové popěvky. Nebo hrdinové románu nesou v sobě aktuální písničkářskou poezii a zároveň neustále klopýtají o banalitu zprostředkovaných textů americké country, zoufale normalizačně odtržené od reality. A v absurditě se ocitáme ve chvíli, kdy se jemná píseň Beatles (I`ll Follow The Sun) stává jakýmsi komunikačním signálem referentů Státní bezpečnosti.

Hlavní hrdina románu Vilém odchází na začátku osmdesátých let do exilu. To, co v něm prožije - jde o dlouhých devět let -, je v knize zmíněno jen okrajově. V Epilogu se Vilém vrací zpátky domů až po roce 1989. Proč jsi exilové období v románu nepojednal podrobněji?

Při psaní knihy jsem původně chtěl Vilémův exil rozepsat. Díl se jmenoval Svobodná Evropa, ale rychle jsem narazil na řadu problémů. Musel bych přizvat nové postavy (a nutně opustit některé dřívější), vznikly téměř neřešitelné problémy s kompozicí a především bych na dlouhou dobu ztratil kontakt s linií specifického zla, která románem prochází. Rozepsaný díl jsem vyhodil a viděl jsem, že je to dobré...

Návratným motivem knihy je zcela individuální lidské zlo, které se v různých dobách projevuje různě, jak mu ta která životní a dějinná situace umožní. Kde se to zlo v člověku bere už jako v dítěti?

Jak si čtenář všimne, na tuto otázku přímo v románu neodpovídám, pouze ty projevy zla (od prvního probodnutí míče až po jakési zinstitucionalizování) popisuji - ať to vysvětlí psychologové. Ostatně je to jev (a problém) starý jako lidstvo samo. V otázce je správně zmíněna podmíněnost forem zla dějinnou situací. Dobře si dovedu představit ty kluky, co si v románu hrají na chroustí koncentrák, jak, pokud jim to dějinná situace umožní, se realizují jako sadističtí bachaři v nějakých koncentrácích pro lidi.

Kdosi kdesi napsal, že každý velký román musí být současně románem milostným. Loutky boží milostným románem jsou. Měla Vilémova téměř ideální láska Ostružinka svůj předobraz více ve skutečnosti, nebo ve fantazii?

Loutky jsou fabulovaným románem a dívčí postavy mají snivé předobrazy. Nicméně první scéna s Vilémem prvňáčkem, flirtujícím s černovlasou Ostružinkou v okně prvního patra, je opsána z reality. Ovšem to, jak hlavní dívčí postava metamorfuje v pionýrku zpívající budovatelský popěvek, pionýrku v teplácích, v malou Bardotovou, v hippies, beatnickou dívku na cestě atd., je výsledkem promyšlené fabulace, byť inspirací k jednotlivým etapám jejího života byly mnohé jiné konkrétní dívky. Postava Ostružinky má obecnou "vývojovou logiku" a je pro ni jen oblečena do generačních šatů.

Ještě bych se vrátil ke vztahu fikce a pravdy v románu. Mnozí čtenáři budou nepochybně uhadovat, kdo je v románu vlastně kdo, podobně jako u Škvoreckého Miráklu. Co bys jim poradil?

Ať si to laskavě vyzkoumají sami a nechť jim to pak samotný příběh ozvláštní. Myslím, že to není zas tak důležité, a chtěl bych věřit, že i bez identifikací některých postav má příběh dostatek vnitřního pnutí. Ale můžu říct, že se příběhem mihne sezení Křižovnické školy v jedné z jejích "zasedacích síní" a že názvy a konání některých podzemních skupin v městečku (tedy ne v Praze) jsou autentické.

Ale vztah pravdy a fikce v románu a umění vůbec... Jsem přesvědčen, že nic v uměleckém díle nemůže být nepravda. Problém je pouze v tom, že v životech jsou hluchá místa, jakési nutné prostoje, a ty není dobré opisovat. Tedy vyhledávání těch pravých míst, bolestivé selektování a střihové zhušťování, to je v některých fázích hlavní práce spisovatele. A k těm vybraným scénám pak ještě "cosi" přidat, přiostřit a přifouknout několik imprimaturních tónů. A pak je tu něco, co bych nazval "metapravda". Plačící dívka na Picassově kubistickém portrétu samozřejmě v reálu takto nevypadá, nicméně právě Picassovy slzy jsou silnější a tím "zpravděním" způsobí to, že i za padesát sto let budou diváky jeho slzící oči dojímat.

Mne úplně v závěru tvého románu zaujal obraz Ostružinčiny dcery s dredy, která odchází kamsi do světa, na cestu... Myslíš si, že něco z generačního prožitku Viléma a jeho přátel se může opakovat i u dnešních dospívajících, kteří vyrůstají v úplně jiných podmínkách než Vilém před padesáti lety?

Nepochybně! To dělení generací na hloubající, citlivé, na cestě hledající a tvořivé, a na konformní, do svého prospěchu zahleděné - tu vždy bylo a bude. A stává se, že se v té kreativní části generací občas zrodí důležité dílo, zvěst či idea. Dnes už si téměř nepamatujeme ty, kteří vyhnali Ovidia do rumunského vyhnanství, kteří zavírali Villona, kteří v příslušných oblecích kroutili hlavou nad poezií beatniků, a ty, kteří zakazovali a pálili v různých časech knihy, písně a obrazy. Ale ty knihy, písně a obrazy přežily.

Zdá se, že se v dnešní generaci třicátníků až příliš nebezpečně posunuje hiearchie hodnot směrem k prvoplánovému úspěchu a vše se poměřuje penězi. Jako by zmizelo vědomí o jiných měřítkách kvalit. Jako by nebylo něco dobré a lepší a něco zlé a horší, ale vše je pouze levnější či dražší. Myslím si, že je to optický klam. Před padesáti lety také byla všudypřítomná tehdejší oficiální ikonografie, a kde je jí konec... I o tom trochu Loutky boží jsou.

Připravil Jan Šulc.

Zbyněk Benýšek (1949), básník, prozaik, malíř. Dětství prožil v Prostějově, v Brně studoval Střední umělecko-průmyslovou školu (1964-1968), do roku 1970 navštěvoval přednášky na olomoucké univerzitě. Po příchodu do Prahy pracoval jako dělník na metru, v pivovaru, byl hudebníkem ve svobodném povolání a rekvizitářem u filmu. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a pracoval postupně jako topič, domovník a noční hlídač. V roce 1982 vycestoval do Vídně, kde založil a deset let redigoval uměleckou revui Paternoster. V roce 1992 se vrátil do Prahy, spolupracuje s Českým rozhlasem, Českou televizí, maluje a věnuje se knižní grafice. Vydal básnické knihy Diagnóza a jiné básně (1999), Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (2009), písňové texty Světlo, paprsek, třpyt (2009), povídkový soubor My nejsme vrazi (2002), román Loutky boží (2012). Publikované básně jsou vybrány ze souboru Zápisy (1966-1997).