Alena Dvořáková

John McGahern (1934-2006)

Z tvorby irského klasika Johna McGaherna máme prozatím přeložen román Mezi ženami (AmongstWomen, 1990, č. 2003) a časopisecky dvě povídky (Zlaté hodinky a Korea), k nimž nedávno přibyl rozsáhlejší a ucelenější výbor Zlaté hodinky a jiné povídky (Kalich 2015). Překlad by si ovšem zasloužily nejen všechny zbývající kratší prózy včetně řady esejů, ale také tři další díla: románová prvotina Strážnice (The Barracks, 1963), poslední a nejlepší román Aby mohli čelit vycházejícímu slunci(That They May Face the Rising Sun, 2001) a kritikou vysoce ceněné Paměti (Memoir, 2005).

Nehodlám tu přeříkávát autorův životopis. Spíš se pokusím načrtnout jeho klíčové momenty, aby lépe vynikl charakter a smysl předložených textů. John McGahern se narodil v Dublinu, vyrůstal ale na západoirském venkově, na rozhraní Leitrimu a Roscommonu, v krajině jezer, bažin, pastvin a neúrodných polí ohraničených bujnými živými ploty: nejdřív s matkou učitelkou a po matčině předčasné smrti na rakovinu s otcem strážmistrem, ve vísce Cootehallu nedaleko městečka Boyle, přímo na strážnici, která dodnes stojí (prázdná). Život na venkově, jak jej autor poznal za svého dětství a dospívání, se příliš nelišil od devatenáctého století: řídil se zejména přírodními a zemědělskými cykly a spolu s tím tradičními venkovskými mravy a zvyklostmi. Na jejich utváření a udržování měla rozhodující vliv katolická církev, která si své výsadní kulturní, morální a mocenské postavení v novém irském státě (a nadřazenost ostatním státním institucím, jako bylo školství a do značné míry i strážnictvo) uchovala až do McGahernovy dospělosti, tedy nejméně do začátku sedmdesátých let.

V symbolické zkratce by se dal McGahernův život vystihnout dvěma pomyslnými pohyby. Tím prvním je potřeba odchodu nebo dokonce úniku z prostředí nesnesitelné, násilím prodchnuté poroby, osvobození od malosti a uzavřenosti venkovské pospolitosti a jejích svazujících a umrtvujících společenských a náboženských konvencí. Po smrti mírné a milující, hluboce věřící matky, která doufala, že se její bystrý a vnímavý prvorozený syn stane katolickým knězem, přebral chlapcovu výchovu násilnický otec strážmistr. Zpod jeho despotické nadvlády se McGahern vymanil teprve získáním stipendia a odchodem na dublinskou univerzitu. Přitom si však nezvolil kněžské povolání, ale raději to svobodnější učitelské - další únik! -, jen aby se po dostudování a pár letech učení v Dublinu osvobodil i od učitelského jha. Katolickou hierarchií byl vyhozen ze školy bez udání důvodu, ač pravý důvod či lépe důvody byly nasnadě: zaprvé se jeho druhý román Temnota (The Dark, 1965), v němž prorocky vylíčil sexuální zneužívání dětí otci a kněžími jako cosi vlastního irské patriarchální teokracii, ocitl pro údajnou obscenitu na indexu zakázaných knih; zadruhé uzavřel civilní sňatek s rozvedenou ženou, čímž se zpronevěřil katolické morálce. McGahern se tedy stal spisovatelem v důsledku mnoha šťastných souher nezřídka tajených tužeb, náhod a okolností, které tvoří pozadí všech jeho úniků. Není divu, že jak téma uvíznutí v neautentickém způsobu života, tak otázka přehodnocování katolických a patriarchálních hodnot patří ke klíčovým aspektům jeho díla.

Druhý pohyb charakteristický pro McGahernův život a tvorbu je kruhový. Má podobu vytrvalého kroužení kolem všeho již minulého, které se projevuje zejména v různých návratech na počátek. Autor se z Dublinu, z Londýna i ze světa vrací domů a pokaždé znovu uniká, až nakonec v sedmdesátých letech nadobro přesidluje z Dublinu do Leitrimu, na hospodářství nedaleko končin, odkud pocházela a kde byla pochována jeho matka. Těžištěm jeho románů a povídek pak nezřídka bývají opakované návraty protagonistů do rodného kraje i pomyslné "návraty" do formativního období čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století, případně až k otcovským traumatům z irského boje za nezávislost. Toto kroužení se zároveň citelně projevuje ve formě McGahernových próz. Bez přehánění platí, že rituální opakování a obměňování týchž slov, výjevů či obrazů, které vypravěči tanou na mysli ve vzpomínce, představuje zejména v McGahernových povídkách základní vypravěčský postup.

Ze současného pohledu se převážná většina McGahernovy fikce týká jakoby dávné irské minulosti, tedy světa, který už buď neexistuje, anebo je navzdory tomu, co z něj dosud přežívá, neodvratně odsouzen k brzkému vymření. Ve spojení s mcgahernovským stylem, který přinejmenším na první pohled dělá dojem lehce naturalistického realismu, asi nepřekvapí, že se McGahernovi dostalo nálepky historicky přesného, realistického kronikáře "venkovského Irska stojícího na pokraji zániku" (jak to vyjádřil známý irský historik Diarmaid Ferriter) - navíc takového, jímž se literární tradice irského venkovského realismu nadobro vyčerpala. Podobně jako někteří další mcgahernovští kritici (například Denis Sampson či James Whyte) se ale domnívám, že tato nálepka je zavádějící: nejenže byla McGahernova tvorba značně ovlivněna irskými a francouzskými modernisty a při opakované četbě se jasně vyjevuje její hluboká literárnost (ve smyslu jazykového a formálního experimentu a značné intertextuality). Navíc je nejen svými postupy, ale i tématy a mnohoznačností vyznění podstatně nečasovější, to jest básničtější i filozofičtější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zde předloženými texty se proto pokouším nastínit obraz "jiného" McGaherna než toho tradičního. Takového, který sice až posedle krouží kolem vlastní (a potažmo irské) odžité a pohřbené minulosti, a přece nepřipisuje plnost bytí ani životu samotnému, ani jeho historicky realistickému zobrazení, nýbrž teprve tajemné, slovy naznačené vidině. A tato vidina není než živý, neustále se měnící symbolický obraz, v nějž je stále tatáž skutečnost přetvářena opakovaným přepisováním, opravováním a zpřesňováním, ať už v povídce, nebo v eseji - zpravidla až v okamžiku, kdy pominula a kdy si ji člověk (marně toužící po věčnosti) musí ve vzpomínce přivolat z mcgahernovského "hrobu paměti", jako tu přátelského či nepřátelského, tu nevinného či provinilého, tu hrůzného či směšného ducha.

Alena Dvořáková (1973), anglistka a překladatelka. Vydala Dva eseje o komedii (Pavel Mervart 2012), přeložila romány Suttree Cormaca McCarthyho (Argo 2012) a Deštník Willa Selfa (Argo 2014). Z povídkářského díla Johna McGaherna sestavila a přeložila výbor povídek Zlaté hodinky a jiné povídky (Kalich 2015) a doprovodila ho doslovem. V současnosti učí externě na University College v Dublinu a překládá román City of Bohane irského prozaika Kevina Barryho.