Jiří Zizler

Bagately o Demlově svědectví o Josefu Florianovi, pamětech Roberta Saka a Vypalování stařiny Igora Fice

Daniela Iwashita a Petra Klimešová připravily s příznačnou editorskou perfekcí pátý svazek Korespondence Jakuba Demla Sedm let jsem u vás sloužil (Dauphin 2015) s podtitulem Vzpomínky na Josefa Floriana. Dílo, o jehož existenci málokdo věděl, se zachovalo jen ve dvou exemplářích; jednak rukopis v archivu básníkova přítele Jiřího Blažka, který mu v šedesátých letech předala básníkova vzdálená příbuzná; jednak opis pořízený Marií Rosou Junovou, která z něj vynechala několik politicky ošemetných a potenciálně nebezpečných pasáží.

Deml text napsal v letech 1950-1951, tedy v období, kdy se už naplno rozjela satanská mašinerie stalinských represí, perzekuce skutečných i domnělých odpůrců byla v plném proudu, na katolickou církev dopadala série těžkých úderů. Obavy z vývoje se naplnily do písmene. Deml tuto situaci vnímal naprosto přesně a píše jako za starých časů. Vrací se ale o půlstoletí nazpět, aby vyrovnal jeden celoživotně otevřený účet. Rozhodl se vydat svědectví tentokrát o Josefu Florianovi. Je to výpověď o velkém zklamání a nespravedlivosti, o velkém poranění, které se nikdy nezahojilo. Deml vždy potřeboval někoho, k němuž by se mohl upínat: na oplátku vyžadoval chválu a ocenění. U Floriana se mu dostalo realizace jen první části jeho potřeb. Deml mu mnoho obětoval, dočkal se však jen odmrštění a zavržení, sehrál úlohu nástroje k plnění "vyšších cílů" a nepříslušelo mu protestovat proti tomu, jak se s tímto instrumentem zacházelo. Na rovných vztazích a "fair play" zde vůbec nesešlo. Popliváno bylo nakonec i to zásadní - Demlovo dílo a jeho tvůrčí schopnosti i mravní kvality. A zneuznání pro Demla znamenalo mnoho.

Přirozeně se tedy jedním z fundamentů textu stává v pozdní polemice s Florianem i obhajoba vlastního psaní, stylu a jazyka. (Deml si byl také vědom, že v tomto ohledu mu Florian nikdy nebyl roven - jako jadrný glosátor občas trefil jádro či ráz věci, jinak byl však zcela závislý na druhých.) Básník zde formuluje s nebývalou přímostí a nezastřeností. "Neboť já se opakuji jen naoko, tak jako strom se každým rokem opakuje jen naoko - je to jakoby pořád stejné, to je vidět, ale každým rokem stromu v celém těle přibývá, a to není vidět. Ostatně, abych byl pravdivý a usvědčitelný, to, co jsem napsal, už znova nečtu. Co jsem psal, to jsem psal, a abych byl usvědčitelnější, hned všechno tisknu, a nemohu-li tisknout, pouštím svůj rukopis do větru, jenž vane, kam chce." (s. 102-103) "Ty titěrnosti a všednosti v mých Denících, které panu Florianovi tak píchají do očí, mají také význam kompoziční. Maskuji tím své spisovatelství, nechci slyšet slovo básník, mistr, mystik, stručně řečeno. Nechci stát v oblacích nad kouřícím turibulem davu zbožňovatelů." (s. 114) Deml se tu přiznává ke snaze mást nezasvěcené, mystifikovat, zavádět na scestí, hrát si, vzpírat se zařazení a věčně unikat, uchovat si svou nepolapitelnost a naprostou tvůrčí svobodu. Na dalších místech výslovně dokladuje svoje zakotvení v konkrétním životě se všemi jeho hmotnými a tělesnými projevy. Jedním z motivů, k nimž se stále navrací, je také lidská nedokonalost. Deml, opak vší měšťácké uměřenosti, o ní už něco ví a dokáže ji uchopit,vystihnout a karikovat s mimořádnou a nemilosrdnou pronikavostí; obkružuje svou oběť zrakem, jemuž nic neunikne, vniká dovnitř pomocí virtuózní asociativní imaginace a ironie a předvádí nahotu lidské malosti, tuposti a zlovolnosti. Někdy jeho bezprostřední nenechavost vstupuje až na práh nechutnosti: naivita a nevinnost zdánlivě až dětská se prolíná s jasnozřivým intelektuálním, až analytickým úsudkem; holá upřímnost občas připomíná škodolibost potvrzující, že jeho nastavení vůbec není bezbranné. V osobním kontaktu Deml podle všeho nebyl nadmíru bystrý a pohotový, přiléhavé repliky a reakce jej patrně napadaly až s odstupem. O to více si je pak dokázal vychutnat.

Demlova cenná kniha, monolog vibrující mezi apelováním na čtenářstvo, objekt vzpomínek a latentně i samotného Pánaboha, nás ovšem zase vrací také k Florianovi. Může autorovo sarkastické a místy velmi roztrpčené (zdá se, že roztrpčení místy přemáhá, ale nepřemůže) vzpomínání nějak závažně proměnit náš pohled na něj? Podle Demla staroříšský nakladatel lidi (a svoje spolupracovníky speciálně) bezohledně zneužíval a vykořisťoval, "terorizoval", po rozchodu se nevyhýbal lžím, pomluvám a intrikám, manipulacím, natvrdo řečeno podrazům (nesmíme také zapomínat, že s Demlem, ohledně vydavatelské činnosti a potřebě čtenářů a sponzorů, Florian vstupoval do konkurenčního poměru). Pocítila to jistě řada osobností, které s Florianem kooperovaly, ale málokoho to od něj odradilo s naprostou definitivností. "Některé duše neobyčejně přitahoval, jiné neobyčejně odpuzoval." (s. 91) Magnetismu Florianovy silné autoritativnosti ve spojení s nespornou hodnotou jeho práce bylo těžké se bránit. Kdo cítí onu přitažlivost, bývá ochoten mnohé přehlédnout, pominout, vytěsnit, omluvit a odpustit. Florian vyžadoval od druhých ne méně než "všecko", ale Deml právem namítá, že z jeho perspektivy takový nárok může vznášet jen Bůh. V lidském případě někdy zůstává pošlapaná důvěra a neodčinitelná pachuť hořkosti. To však je spor, který nemáme oprávnění rozsuzovat.

Historik Robert Sak (1933-2014), autor knihy o československých legiích v Rusku a monografií F. L. Riegera, Sidonie Nádherné, Bedřicha Fučíka, Josefa Jungmanna či Miroslava Tyrše, napsal knihu pamětí - Čekej na mne (Ćäč ěĺí˙) (Jihočeská univerzita 2015). Sestávají ze dvou prostupujících se částí: jednak z popisu vlastního životaběhu, a jednak ze zpracování vpravdě románového (či spíše filmového) příběhu svých rodičů. Sakův tatínek odešel počátkem třicátých let jako vysoce kvalifikovaný dělník za prací do Sovětského svazu, kde se uplatnil v charkovské traktorové továrně. Po letech napsal na tuto dobu vzpomínky, z nichž autor vychází. Jeho zážitky obsahovaly kromě jistých pocitů optimismu a spokojenosti také tvrdé zkušenosti s bezmezným šlendriánem, ubohým zdravotnictvím, špatným zásobováním, kriminalitou, bídou, zaostalostí a hladem. (Sak otcovo vyprávění konfrontuje s dobovými texty Julia Fučíka, Jiřího Weila a André Gida, které významně zasáhly do utváření obrazu SSSR v třicátých letech.) Po krátké známosti se oženil s Židovkou z Oděsy a z tohoto vztahu se rodí autor knihy. Roku 1933 se otec vrací do ČSR a po krátké době se rodiče rozvádějí. Sakova maminka prožila okupaci ve stavu smrtelného ohrožení (ke svému židovství se prozíravě nepřihlásila) a po osvobození se vrátila se sovětskou armádou do vlasti, kde žila na doklady zemřelé příbuzné. Rodina se koncem osmdesátých let vystěhovala do Izraele. Na základě ruského televizního pořadu vyhledávajícího ztracené nalezl v roce 2007 Saka jeho nevlastní bratr, o jehož existenci neměl tušení.

Původ maminky poskytl autorovi příležitost důkladně obeznámit čtenáře s geniem loci a kulturní aurou Oděsy, kosmopolitního města, jež se významně zapsalo do ruské literatury (Puškin, Babel, Bunin, Oleša, Bagrickij ad.), Ejzenštejn zde natočil jednu z nejslavnějších scén světové kinematografie, v níž po schodech poskakuje opuštěný kočárek s dítětem. V průběhu desetiletí ale vlivem nacistické okupace, války a ruského antisemitismu město svou inspirativnost do značné míry ztratilo.

Na Sakových pamětech dále zaujme jeho líčení vývoje v jihočeském krajském nakladatelství Růže, kde strávil šedesátá léta. Růže se v letech 1968-1970 stala jedním z nejambicióznějších a nejprogresivnějších nakladatelských domů - pokusila se rehabilitovat zvláště českou literaturu katolické a ruralistické provenience i nezávislou historiografii (Durych, Knap, Křelina, Slavík, Mertl, Kalista ad.), vynikající úroveň měl i kulturní měsíčník Arch, zastavený bohužel po čtyřech číslech. Sám si pamatuji na výbornou edici sešitových chlapeckých románů Statečná srdce, která rovněž počátek sedmdesátých let dlouho nepřežila. Růže obdržela cejch kontrarevolučního hnízda se všemi následky - její redakci i ediční plán počínající normalizace rozmetala. V porevoluční euforii se přirozeně myslelo na obnovení tehdejších intencí, ale tak jako jinde se na přetrženou nit po dvaceti letech navázat nepodařilo.

Nezaměstnatelného Saka čekaly po roce 1970 dvě dekády manuální práce ve fabrice. Završil už dříve započatý přerod, o němž píše bez vytáček. Byl členem strany od roku 1958, o politických vězních neměl tušení, protože "co jsem nechtěl vidět, to jsem neviděl" (s. 250) (dnes přece jenom o bezdomovcích lidé jakési povědomí mají, i když také asi ne všichni). Podal ruku i ďáblu - "pomáhal jsem totiž, pod záminkou kontroly farního archivu, krýt zavedení odposlouchávacího zařízení na faře v Deštné" (s. 272). Kombinace lehkovážnosti a nezájmu vedla k přitakání moci - jenže Sak splatil dluhy dlouhými lety "montérkové svobody" a na rozdíl od jiných se uměl přiznat a reflektoval minulost se studem. Lze to považovat za projev odvahy a práce na sobě, ostatně nejvíce jej dle vlastního doznání poznamenaly a ovlivnily osobnosti jako Kalista, Fučík a Mertl, tj. autentičtí křesťané.

Vladimír Papoušek v doslovu označuje knihu za "literárně mimořádně zdařilou". Sak se ale popravdě Durychovi či Jedličkovi ani zdaleka přiblížit nemůže, přesto svou neokázalou vůlí k poctivosti si dílo pozornost a respekt určitě zaslouží. Je to další kamínek do mozaiky paměti jedné generace zdaleka ne ztracené.

"Nikdy nedosáhneme cíle na tomto světě, ale je těžké přijmout svět, pokud neputujeme. Žádná pouť nemůže být dokončena, je poučením o sobě," (s. 110), říká Igor Fic o nezbytnosti putování ve své nové knize Vypalování stařiny (Trigon 2015). Čteme v ní o fenoménu pouti - popisuje cestu, kterou autor podnikl před několika lety z Hostýna na příbramskou Svatou Horu. Zachycení jejího průběhu s obrazy krajin, sídel, drobných příhod a setkání tvoří jednu vrstvu knihy. Ty další se skládají z meditací a reflexí nad smyslem aktu pouti, uměním, časem a otázkami lidské existence. Přirozeně vstupuje do směru promýšlení i vztah k předkům, revokace jejich osudů a povah, v nichž se ukrývá i tajemná a ne zcela čitelná spojnice k našemu životu a jeho volbám. Nesnadno zjišťujeme a někdy jen uhadujeme, jaké bylo jejich založení a určení, nesnadno luštíme, co nám předali či měli předat, v čem spočívá naše dědictví.

Putovat znamená jít k pramenu všech věcí; některé se vybavují, jiné se stvrzují, další se ukazují odlišně. Pouť vede místy, která jsou plná stop a znamení, jen se dívat a chtít porozumět; putovat rovná se zřít, zažít, prozřít. Nutná je "úcta k místu, čas k nadechnutí, vnímavost a cit pro ztišení" (s. 73). Příběhy poskytují souvislosti, které navozují usebrání a smíření. Nelze se vyhnout bloudění, odměnou se stává proměna a projasnění. Subjekt pouti se obrací k základnímu: lidskosti, kráse, pravdě, zlu, smrti. "V podstatě putujeme za tím, co v sobě neseme." (s. 118)

Putování vybavuje verše, verše vracejí k pouti a prohlubují jejího ducha. Ficovými průvodci jsou básníci - Jirous, Holan, Blatný, Deml, Kuběna, Mácha, Nezval, Hejda... Básně korespondují s jeho kroky, přicházejí v pravou chvíli, aby zazářily a osvětlily stezku. Význam má jen taková poezie, která nás vskutku provází - ne náhodou se tu proto mluví o pouhé desítce jmen. Slovo jen takové, jež je výživné, obrodné, životodárné. Metafyzický a spirituální akt pouti se děje v těsném sepětí s úvahami o podstatě a smyslu umění, jež jsou pro Fice duchovní a náboženské. Umění představuje cestu duchovního poznání, v němž se jedinec učí rozpoznávat a rozlišovat srdcem, cílem je dosažení lásky jako činu obětování, v němž se vzdáváme personální autonomie a vstupujeme do věčnosti. Umění se pak stává výrazem vznešenosti, protipólem všeho zla. V umění "mohu prostě spočinout a tímto spočinutím, odevzdáním se, vyvážit alespoň některé hříchy ztraceného času" (s. 118).

Autor tak kontempluje čas, který ale není nikdy ztracený, protože k mnohému musíme nevyhnutelně dozrát a prožít se, nechat v sobě čas pracovat a neklást mu odpor. Jde vlastně o klíčový problém a princip každého plodného duchovního vývoje i dobré psychoterapie. Jakkoli je to těžké, člověk v sobě musí otevřít prostor pro volné plynutí času, vzdát se netrpělivosti, nikam se nedrat předčasně, přijmout omezení, která před nás čas klade. Jsme součástí proudu času, jejž nesmíme urychlit, otočit zpět, zastavit. Doba, která ztrácí míru a cit pro čas, propadá šílenství svou pošetilou, umanutou a v neurvalost přecházející zběsilou vůlí mít všechno hned a najednou, zrušit všechny vzdálenosti, násobit rychlost, výkon a účel. Od toho je Fic daleko: podle něj není kam chvátat. "Věčnost, jak jsem se vždy domníval a domnívám, dělit nelze. Čas a to, co je mezi ním a věčností, ano." (s. 43)

Fic se hlásí ke konzervativnímu pohledu na svět. V pojetí estetiky navazuje na Jana Čepa, svého přítele Karla Křepelku a katolické umělce vůbec. Sevřeností a celistvostí svojí knihy jim dělá čest.