Martin Nodl

Glosy historické LVIII

Filozofové dělají revoluci

Dějiny pražské filozofické fakulty jsou jednou z nejtrýznivějších kapitol dějin české vzdělanosti druhé poloviny 20. století. Tato skutečnost má ale jednu nepochybnou přednost. Na rozdíl od jiných filozofických fakult se jim totiž dostává až překvapivě velké badatelské pozornosti (výjimku tvoří nepříliš zdařilé a schematicky popisné studie Urbáškovy věnované olomouckým poměrům). Vedle memoárové literatury či souboru rozhovorů začaly v posledních letech vznikat i historiografické texty, jejichž autoři se pokoušeli tu s menšími, tu s většími úspěchy zmapovat především období fakultní normalizace. Ony historiografické pokusy však mnohdy trpěly až příliš velkým odstupem od tématu, čtením pramenů bez prožité zkušenosti, notorickým vyprávěním známých příběhů, cílenou, avšak nezdůvodněnou výběrovostí volených příkladů, v jiných případech pak rovněž schematičností, bez schopnosti postihnout rozhodovací mechanismy v jejich komplexnosti - to platí především pro knihu o roli KSČ na filozofické fakultě.

Kniha Josefa Petráně představuje pokus skloubit oba přístupy, pamětnický, memoárový, s přístupem historiografickým. Na rozdíl od mladých historiků, bez zkušeností s fakultou před rokem 89, má k tomu Petráň všechny předpoklady, neboť celou profesní kariéru spojil právě s touto fakultou. Tématům dějin Karlovy univerzity se věnuje dlouhodobě, o čemž svědčí jak jeho popularizační práce o Karolinu, tak jím editovaný čtvrtý svazek dějin univerzity. Impulzem k sepsání knihy Filozofové dělají revoluci mu nepochybně bylo dochování velkého množství písemných pramenů k situaci na fakultě v letech 1989-1990, tedy v letech, která v jeho pohledu představovala pro fakultu údobí zlomové, ba přímo revoluční. Protože si však byl vědom, že ona "revoluční" léta jsou geneticky provázána s předchozími, začal se mu postupně text rozrůstat, až nakonec přesáhl tisíc tiskových stran a obsáhl léta 1948-1989. Jak říká autor v úvodu, svůj text považuje za ego-histoire, v duchu francouzského konceptu, jenž ale bývá povětšinou vztahován především na memoárovou či deníkovou literaturu. Pokud si však položíme otázku, zda Petráň psal spíše historii, či zda je jeho text možné číst jako egodokument, tak je po mém soudu třeba se přiklonit k prvnímu. V drtivé většině textu totiž předkládá faktograficky hutné, někdy až rozvláčné dějiny filozofické fakulty, v pasážích o Listopadu 89 dokonce spíše velké dějiny, z nichž se fakultní historie teprve postupně vyčleňuje v samostatný tok. Naopak memoárových, pamětnických pasáží je v knize mnohem méně, než bychom čekali, a popravdě řečeno, mnohem méně, než jsme doufali. Z faktografického hlediska je Petráňovi těžko co vytknout. Napsal vskutku pramenně vyčerpávající text, jenž vyniká věcnou popisností. Předností je, že na mnoha místech autor zmiňuje, že podle jemu dostupných textů se věci "ve skutečnosti" odehrávaly jinak, než si pamatoval, stejně jako přiznává, že se mu jejich prostřednictvím otevřelo poznání, o němž neměl jako aktér ani tušení. To se samozřejmě týká hlavně oné stěžejní části knihy věnované Listopadu. Pozoruhodné však rovněž je to, o čem Petráň mlčí: o tom, že v listopadu, prosinci a lednu zůstala na fakultě jen menšina studentů, kdežto značná část odjela do svých domovů a čekala, jak se situace vyvine. To samé ale platilo i pro nemalou část pedagogického sboru. Už sama tato skutečnost však ve svých důsledcích vedla k tomu, že fakulta nemohla prodělat žádnou velkou revoluční změnu, jež by ji přetransformovala na fakultu západního typu. Oné transformaci ostatně bránila i skutečnost, že studentům i pedagogům chyběla zkušenost se studiem na německých, francouzských či anglosaských univerzitách. V případě radikálních střetů na fakultě věnuje Petráň pozornost pouze těm mezi "starými kádry", co přežili normalizaci, a reaktivovanými, kteří se cítili být ukřivděni, aniž se tehdy kdo ptal, zda během normalizace neztratili kontakt s věděním (jediným, kdo si tento limit uvědomoval, byl v Brně Jaroslav Mezník), a především, jaká byla jejich badatelská kvalita v šedesátých letech, tedy před tím, než museli z fakulty odejít. Petráň nechce mluvit o alternativách, z dějinného hlediska po právu, protože na pražské filozofické fakultě ve skutečnosti žádná alternativa v podobě východoněmeckého modelu rekonkurzů či konkurence vědců a pedagogů ze Západního Německa prostě neexistovala. Stejně tak ale nebyla k mání mladší a střední generace pedagogů, protože pro slušné studenty v osmdesátých letech prostě neexistovala možnost vstoupit do KSČ, to považovali za rubikon, za kategorický imperativ. Pravda však je, že studentů s takto, dnes by se řeklo radikálním uvažováním byla menšina, což se projevilo právě oním studentských útěkem na venkov v listopadu a prosinci. Pozoruhodné rovněž je, že Petráň podrobněji nezaznamenal studentské snahy na jednotlivých katedrách o vskutku radikální reformu studia, jež začaly již někdy v únoru či březnu roku 1990 a pokračovaly do ztracena další a další měsíce. Jediné, čeho se podařilo dosáhnout a co bylo vskutku revoluční, byla možnost volně měnit obory, začínat studovat nové, bez ohledu na přijímací řízení. Popravdě řečeno, vůči studentům před zlomovým rokem 89/90 a po něm to nebylo příliš spravedlivé, ale nad tím se tehdy nikdo nepozastavoval. Ani já ne. Naopak k revolučním změnám ve výuce nedošlo, což jsme si bohužel trpce a trojnásob uvědomili po návratu ze zahraničních stipendií, jež nám ukázala, v čem je ona fakultní revoluce nikoli ukradená, jak se mluvilo v siláckých gestech studentských politických vůdců, nýbrž prostě a jednoduše ztracená. Ale jak říkám, v roce 1990 chyběla studentům zkušenost a jen intuitivně ona hrstka, jíž nešlo pouze o to rychle dostudovat a rychle začít dělat v porevolučním kapitalismu bez přívlastků kariéru (zcela mimo univerzity), tušila, že je třeba mnohem větších změn než jen přijmout vyhozené a vyhodit pár nejexponovanějších tvůrců režimu typu Rzounka, Haubelta či Bastlové.

Chápu však, že v onom faktograficky pojatém a popisném přístupu k dějinám filozofické fakulty, opřeném především o psané dokumenty a o vlastní paměť, není pro alternativy, o nichž žádné psané dokumenty neexistují, místo. Josef Petráň napsal knihu, do níž budou zájemci o dějiny filozofické fakulty sahat jako k primárnímu zdroji poznání, a to nejen pro "revoluční léta" 89/90, ale i pro léta normalizační a pro fakultní zkázu let padesátých, mnozí z nás však přece jen budou trochu želet, že se autor od psaní dějin nepřiklonil k memoárům, což by nejen změnilo a oživilo někdy dosti spoutaný jazyk a formulace knihy, ale možná by vedlo k vyprávění jiného příběhu, než jaký je uchován v jedinečných pamětech prvního polistopadového děkana, teatrologa Františka Černého, které vynikají nejen otevřeností, ale i reflexivností, jež při čtení nabádá k novým a novým úvahám. Ono promýšlení a vracení se k vlastním myšlenkám však evokuje i kniha Petráňova. A to je dobře, i když s mnohým, co je v této vědomě objektivizující knize napsáno, nemusí čtenář souhlasit.

Josef Petráň, ve spolupráci s Lydií Petráňovou, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experi-mentu (1948-1968-1989). Praha, Karolinum 2015.

Václav Novotný

Václav Novotný byl posledním z velkých českých historiků konce 19. a počátku 20. století, jemuž se nedostalo vskutku důkladné biografie. S největší pravděpodobností tomu tak bylo proto, že v dobovém povědomí prohrál svůj boj o výsluní české medievistiky s Jaroslavem Gollem, Josefem Pekařem či Josefem Šustou. Je tedy zásluhou Jaroslavy Hoffmannové, že Václava Novotného vrátila do panteonu těch, bez jejichž historiografické práce by dnešní medievální snažení nestálo na bytelných základech.

Při psaní biografie význačných historiků byly u nás v posledních letech voleny dvě metody. Jedna, jejímž reprezentantem je například Markova biografie Jaroslava Golla, Štaifův portrét Františka Palackého a nejnověji biografie Václava Chaloupeckého z pera Milana Ducháčka, opouští důslednou chronologickou linii a na svého "hrdinu" se snaží nahlížet prizmatem společenských problémů, v nichž žil, vědecky pracoval a politicky se angažoval. Druhou metodu reprezentují úzkostlivě chronologicky vystavěné knihy Bohumila Jirouška o Karlu Stloukalovi, Jaroslavu Charvátovi či Josefu Mackovi, v nichž je důsledně rozčleněno pojednání o "hrdinově" životě a o jeho díle, jež je povětšinou stručně a věcně popsáno, bez ambicí na hlubší metodologickou analýzu. K této výkladové linii mají blízko i biografie, jejichž autoři na základě vyčerpávajícího studia pramenů hutně rekonstruují příběh života "hrdiny" s přihlédnutím k jeho nejvýznamnějším dílům, zároveň však se snahou začlenit osobu do sítí kolegů a přátel, kteří spoluovlivňovali jak každodenní "hrdinovo" konání, tak zároveň volbu témat a způsob jejich zpracování. Takovéto biografie většinou bývají velmi obsáhlé, čtenářsky poněkud komplikované, často přetížené citáty z korespondence či z vlastních "hrdinových" děl, přesto však faktograficky cenné, a to někdy až do té míry, že se samy stávají jakýmsi sekundárním pramenem pro studium té které osobnosti. Nejnovějším příkladem takovéhoto způsobu konstruování biografického příběhu je kniha Hany Kábové věnovaná J. V. Šimákovi.

Tomuto pojetí je blízká i biografie Václava Novotného, i když již zde je třeba předeslat, že ambice Jaroslavy Hoffmannové byly vyšší a ve srovnání s biografií Šimákovou je výsledek její práce cennější, nikoli z faktografického hlediska, ale z hlediska interpretačního. Hoffmannová nepochybně měla tu výhodu, že Václav Novotný byl ve své době přece jen aktivnějším a svými kolegy i odpůrci ceněnějším historikem než Šimák a že mnohem více zasahoval jak do pražského univerzitního života, tak do milieu české, respektive československé historické obce v meziválečném období. Jeho práce měly mnohem vyšší interpretační hodnotu než práce Šimákovy, jenž ulpíval na pouhém popisu a na rozdíl od Novotného postrádal větší kombinační schopnosti. Zkrátka, Hoffmanová měla jakousi komparativní výhodu, již dokázala dobře využít. Nic na tom nemění skutečnost, že ke svému "hrdinovi" přistupuje možná s až velkým obdivem a že právě pod vlivem své zahleděnosti do Novotného někdy vynáší až příliš příkré soudy například vůči Pekařovi či Gollovi. Pravda však je, že se v těchto svých soudech, respektive v jejich tvrdosti, opírá o dobový diskurz, vysledovatelný v korespondenci Václava Novotného se svými žáky, případně mezi jeho žáky samotnými, kteří se ke svému mistru vždy hlásili a ústrky jemu Gollem či Pekařem kladené považovali na nemístné, zákeřné a plynoucí z Pekařovy osobní nevraživosti vůči němu. Novotný se v obecném povědomí profiloval jako duchovní otec Laichterových Českých dějin a jako politický stoupenec promasarykovského křídla českých učenců a intelektuálů. Chápu však, že pokud se autor se svým hrdinou sžije, je pro něho někdy obtížné si udržet dostatečný nadhled. A abych byl upřímný, ve skutečnosti takovýto přístup vítám, protože do psaní o dějinách a historicích vnáší prvky subjektivity, jež jinak českému rádoby objektivizujícímu dějepisectví povětšinou citelně chybí.

Největší přínos práce Jaroslavy Hoffmannové spatřuji v kapitole věnované působení Václava Novotného na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Zde se jí na základě korespondence podařilo rozkrýt pozadí mocenských bojů mezi jednotlivými profesory, jež měly vliv na obsazování míst jak na nově vznikajících univerzitách, tak ve státní správě. Kvalitních míst nebyl v meziválečném období nadbytek a bylo třeba přímluvců. Osoby, jež byly Novotnému zavázány, dokázaly svému mistrovi projevovat patřičnou úctu, na níž si univerzitní profesor jako většina jeho vrstevníků vskutku zakládal. Ačkoli na mnohé působí Novotný prostřednictvích svých hutných textů jako kabinetní historik, skutečnost byla jiná: se svými žáky udržoval čilé styky a nahlíženo psychologicky, dokázal mnohem lépe než Pekař mezi nimi vybrat vskutku talentované a vědě oddané jedince. Stejně tak byl Novotný velmi ostrý, přitom však vytříbený polemik, jenž se nebál vyjádřit svůj názor, a to i v případech, kdy šlo o střety podbarvené nacionálně. Novotný uměl uchovat ve svých kritikách a recenzích věcný přístup, který rovněž pramení z jeho odborných textů o raném českém středověku či o husitství, jež mu bylo duchovně mnohem bližší než doba přemyslovských knížat. Onen mravní étos Husův ovlivňoval jeho obraz přelomu 14. a 15. století, bez ohledu na Novotného konfesní či politické vyznání. Ostatně i díky tomu je jeho dvousvazková biografie Jana Husa patrně tím nejcennějším, co napsal, i když i jeho svazky o českém 10. až 13. století si dodnes uchovaly pramennou i interpretační hodnotu. A o které práci historiků naší generace to bude možné za sto let říci? V případě Novotného historického díla se Hoffmannová na můj vkus možná až příliš drží faktické roviny a v náhledech na něj povětšinou zprostředkovává názory jiných, ať již Novotného současníků, nebo naopak dnešních historiků. Tak to ale u autorů historiografických prací bývá a trpí tím i nejnovější biografie Josefa Macka či Františka Grause, nutno dodat ve druhém případě mnohanásobně více než v knize Jaroslavy Hoffmannové. Nic to však nemění na skutečnosti, že biografií Václava Novotného položila dobrý základ pro další uvažování o osobnosti tohoto mistra analytické práce se středověkými prameny, jenž vědomě směřoval k naplnění gollovské touhy po velké syntéze českých dějin, až se mu z nedostatku času a především pod vlivem metodologického vyškolení ona syntéza začala rozpadat pod rukama a nakonec skončila tím, co dokázal nejlépe, přesnou a výstižnou analýzou jednotlivých historických jevů.

Jaroslava Hoffmannová, Václav Novotný (1869-1932). Život a dílo univerzitního profesora českých dějin. Praha, Academia 2014.