Vojtěch Šarše

Editorial

V následujícím bloku představujeme klasiky africké frankofonní a anglofonní poezie. Jistě se podivíte, že africká básnická tvorba je zastoupena pouze muži. Příčiny jsou dvě: z důvodů sociálních a kulturních africké spisovatelky vstoupily na literární scénu později než muži, byly prostě upoutány k rodině a k domácnosti, o které se musely starat. Pionýrky africké frankofonní poezie jsou např. senegalská literátka Annette Mbaye d`Erneville, která uvedla svou prvotinu v druhé polovině šedesátých let, Konžanka Clémentine Faďk-N`Zuji, jež vydala své první sbírky básní na konci šedesátých let, či další senegalská básnířka Kiné Kirama Fall, která publikovala své prvotiny v druhé polovině let sedmdesátých. Druhý problém je čistě materiální, jejich sbírky básní jsou bohužel nedostupné. Buď byly publikovány v afrických nakladatelstvích, která v té době neměla dosti vyvinutou politiku distribuce, a navíc publikovaly z ekonomických důvodů jen ve velmi malém nákladu. Anebo vyšly ve Francii, ale dočkaly se pouze jediného vydání, jež je v mnoha případech nedohledatelné.

Nastiňme nyní alespoň rámcově několik paradoxů spojených s africkou literární tvorbou. Především proč jsou básně napsány v jazyce kolonizátorů, když na africkém kontinentě existuje něco okolo 2000 jazyků (některé studie dokonce uvádějí přes 6000 jazyků, protože od jednoho jazyka se vyvinulo i několik desítek velmi rozdílných dialektů)? Tato nesmírná jazyková rozmanitost znamená také komplexní vzájemné neporozumění afrického obyvatelstva. Evropské jazyky: angličtina, francouzština, španělština a portugalština, se staly postupem času všeobecným dorozumívacím prostředkem, a zůstaly tak jazykem administrativy, výuky, ekonomiky atd. Po roce 1960 vzniklo jen velmi málo subsaharských států, kde se národní jazyk stal oficiálním (ve Rwandě je vedle angličtiny a francouzštiny oficiálním jazykem také rwandština, ve Středoafrické republice se na úřadech používá francouzština a sango).

To však neznamená, že by před příchodem evropských kolonizátorů neexistovala v subsaharské části afrického kontinentu žádná literární tvorba. Malijský romanopisec Amadou Hampâté Bâ řekl: "Když v Africe zemře stařec, je to, jako když shoří knihovna." V subsaharské Africe byla drtivá většina literatury výhradně ústní. V Západní Africe existuje kasta potulných bardů, nositelů starobylé africké kultury a veřejných recitátorů, griotů, jejichž postavení a význam nepřestaly od příchodu Evropanů upadat. Evropský školský systém zavedený do kolonií po druhé polovině 19. století přidal psanému slovu na africkém kontinentě na renomé.

Pro vývoj afrických literatur je nutné zdůraznit, že ve školských systémech zaváděných v britských a francouzských koloniích byl velký rozdíl. Ve francouzských koloniálních školách se využívala výhradně francouzština (použití jiného jazyka v prostorách školy bylo přísně trestáno) a tento statut jedinečnosti zůstal francouzskému jazyku i po dekolonizaci. Kdežto v britských koloniích byly místní jazyky normálně používanými nástroji na základních i středních školách. V obou případech jazyky kolonizátorů zůstaly prestižní záležitostí pro africké obyvatelstvo - jsou to jazyky mocenských vztahů, univerzitního vzdělání, novin či časopisů. Samozřejmě existují jazyky, kterými se na africkém kontinentě psalo již před několika stovkami let: arabština, amharština (což jsou však semitské jazyky) či svahilština (oficiálním jazykem v Keni, Tanzanii a Ugandě), ale až ve druhé polovině dvacátého století se malé množství afrických autorů uchýlilo ke svým jazykům: několik keňských spisovatelů začalo psát ve své rodné kikujštině (např. známý postkoloniální teoretik Ngugi wa Thiong`o), objevili se také například nigerijští spisovatelé publikující v jorubštině. Literatura psaná v afrických jazycích však stále zůstává minoritní.

Dalším velkým rozdílem mezi africkými koloniemi francouzského a britského impéria, který se výrazně projevuje i v poezii, byla politika akulturace praktikovaná ve francouzském koloniálním impériu. Tato politika spočívala ve vštěpování teoreticky univerzálních sociálních, kulturních a politických francouzských pravidel a hodnot africkému lidu. Adaptace těchto hodnot v africkém prostředí nebyla ani v nejmenším brána v potaz, což vytvářelo propastné rozdíly mezi vzdělaným městským obyvatelstvem, již přikloněným k evropské modernizaci, a méně skolarizovanými vesničany stále žijícími v tradičních afrických společenstvech. Vnucená akulturace stála u zrodu revolty afrických spisovatelů proti smýšlení o světě, které bylo předepsané francouzskými kolonizátory.

Jinou zvláštností, která bohužel ztěžuje literární aktivity afrických spisovatelů, je fakt, že evropská nakladatelství byla a stále jsou cílem drtivé většiny z nich. První africká nakladatelství začala vznikat až v šedesátých letech minulého století a většina z nich neměla dlouhého trvání. Navíc pokud chtěl být africký spisovatel známý ve své zemi, muselo jeho dílo být nejdříve publikováno v Evropě. I nadále je uznání v evropských literárních kruzích pro africké spisovatele známkou úspěchu. Tento prozatím nevyhnutelný fakt však znevažuje jejich snahu o to, aby se na subsaharskou tvorbu přestalo pohlížet nejdříve očima evropského kritika.

Africké literatury nejsou součástí středoškolských učebních osnov a nalezneme je jen ve velmi omezeném počtu v univerzitních programech. Českému čtenáři bylo předloženo jen několik desítek románů této provenience. A jelikož je tendence opomíjet poezii v dnešní době rozšířena do všech koutů literárního světa, do dnešní doby vzniklo mizivé množství překladů africké poezie do českého jazyka. První antologie, kde se objevilo africké básnické umění, nese název Černošská poezie. V roce 1958 ji publikovalo nakladatelství Naše vojsko. Editorské práce se ujal Abe Čapek. Zdůrazněme, že se jedná o poezii autorů celé africké diaspory, subsaharské části Afriky je věnována pouhá šestina antologie. Doposud jediným větším výborem čistě subsaharské poezie je Černý Orfeus, který byl editován a zčásti překládán (spolu s Pavlem Šrutem a Jiří Žáčkem) Vladimírem Klímou. Antologie vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1977. Před tímto souborem vyšly dvě sbírky Léopolda Sédara Senghora (Zpěvy stínu, 1947, a Nokturna, 1965) a jeden krátký výběr básní karibského básníka Aimého Césaira (Trpký čas, 1968). V roce 2003 byl na Světě knihy představen překlad básnické sbírky Chci se dotknout světla nigerijského básníka Niyi Osundareho. Co se týče poezie psané v některém ze subsaharských jazyků, existuje pouze malá antologie, která vyšla v časopisu Plav 5/2007.

Je pravda, že první impulzy, které vedly k zrození afrických literatur, vyšly z okolního světa, tzn. z pera Afričanů diaspory. Jedno z vůbec prvních velkých mezinárodních kulturněpolitických afrických hnutí se zrodilo v newyorské čtvrtí Harlem v období mezi válkami, především ve dvacátých letech. Jeho vliv se rozpínal až do začátku čtyřicátých let, ale z myslí většiny umělců s africkým původem nezmizel dodnes. Harlemská renesance, afroamerické hnutí, otevřelo cestu budoucí estetice vlastní africkým spisovatelům. Autoři jako Marcus Garvey, Claude McKay či mladší Langston Hughes a Contee Cullen psali o rasismu, společenské nerovnosti panující ve Spojených státech amerických, ale také oslavovali své africké kořeny a zakládali svou identitu na subsaharské kultuře. Toto proafrické kulturní hnutí nemělo ve Spojených státech obdoby. Postavení Afroameričanů nebylo v té době jednoduché: ve dvacátých letech se ještě organizovaly oficiální pochody hnutí Ku Klux-Klan přes Washington D. C., ve třicátých letech v Americe proběhlo několik lynčování bez jakýchkoliv trestů a až na konci čtyřicátých let se otevřely jihoamerické univerzity Afroameričanům. Velký afroamerický spisovatel, bojovník za zrovnoprávnění americké společnosti, sociolog a historik W.E.B. Du Bois, který stál u zrodu myšlenky panafrikanismu - ideově-politické koncepce, jež má dodnes své významné postavení v afrických zemích -, také podporoval Harlemskou renesanci a další hnutí, o kterých budeme mluvit v následujících odstavcích.

Dalším mimoafrickým impulsem, který zásadním způsobem ovlivnil africké literatury, byl román Batouala, véritable roman nčgre (1921, česky Batuala, černošský román, 1923) martinického spisovatele René Marana, který byl publikován na začátku dvacátých let v Paříži. Pro africké literatury byl důležitým ze dvou důvodů: příběh se odehrává v Africe a vypráví o jednom z afrických kmenů, o jeho zvyklostech, tradicích a životě. Maran neměl žádný etnologický či etnografický záměr, ba naopak jeho román využívá afrického každodenního života jakožto hnacího motoru svého fiktivního příběhu. Nechápe ho jako barbarský svět, který je ovládán primitivní kulturou, ale jako styl života rovnocenný všem ostatním životním stylům jinde ve světě. Druhým důležitým faktorem tohoto románu je oživení, a hlavně znovuosvojení pejorativního slova "nčgre", které již v té době s sebou neslo představu rasové nerovnosti, a především podřadnosti označovaného. V názvu tohoto románu však znamená velmi pozitivní postoj k africké identitě a především hrdost na černošské a africké kořeny. Tento afroantilský frankofonní románu je jedním z prvních aktérů rodící se africké literatury, jakožto identitární opory kulturně utlačovaných afrických společenství. Dodnes je Maranova románová prvotina považována za jeden z pilířů afrických literatur.

O několik let později, v roce 1932, se sešla skupina martinických studentů v Paříži, filozof René Menil, matematik Thélus Léro či jeho mladší bratr básník Étienne Léro. Ovlivněni právě Harlemskou renesancí a Batualou založili studentský politicko-literární časopis Légitime defense (Sebeobrana), jehož první a jediné číslo vyšlo 1. června 1932. Jak již název evokuje, autoři se striktně postavili proti zhoubným kulturním vlivům francouzské kultury v Karibiku. V několika článcích antilští intelektuálové kritizovali kulturní alienaci v Antilách, francouzskou politiku akulturace, ale také materialismus a kapitalismus. Ve svých textech se přikláněli k marxismu, k politice komunistické strany a hlásali návrat k africkým kořenům. Nejvíce kritizovali střední měšťáckou třídu Antilanů, která se honosila evropským vzděláním, manýry a odmítavě opovržlivým přístupem k Afričanům. V Antilách byli tito intelektuálové průkopníky afrocentristického myšlení, které do té doby bylo bráno jako velmi podřadné. Otrokářská minulost byla kvůli francouzskému školskému systému vědomě z myslí Antilanů vytlačena a bylo jim naopak vštěpováno francouzské uvažování, jež však bylo v tomto geografickém prostoru naprosto neopodstatněné a alienující. Tento intelektuální akt představuje velký antikoloniální krok k osvobození afrických kořenů v kolonizovaných myslích.

Druhým významným časopisem, který se také zrodil na pařížské univerzitě v součinnosti afrických a antilských studentů (Aimé Césaire, Léon Gontran Damas, Léopold Sédar Senghor, Guy Tirolien a další) v roce 1935 byl L`Étudiant noir (Černý student). Myšlenkově vycházel z předcházející Légitime défense, ale obsahově se přikláněl spíše k umění a především k literatuře. Autoři kritizovali antilské spisovatele, kteří popírali své africké kořeny a snažili se psát tak, aby nebyli odlišitelní od francouzských autorů. Jejich marnou snahou vznikaly nedokonalé nápodoby metropolitního stylu. V rámci této publikace bylo založeno jejími autory hnutí Négritude. Tento umělecký, intelektuální, ale i politický koncept hlásal radikální návrat k africkým kořenům a opěvoval hodnoty společné africkým kulturám. Martiničan Césaire a Guyanec Damas se tedy stali i přes svůj původ průkopníky subsaharské literatury v době koloniální a dodnes zůstávají jejími klasiky. Ačkoli se mladší afričtí básníci obrátili proti hnutí Négritude, především proti Senghorovi, tato první generace frankofonních afrických autorů dala hlas a jistější postavení následujícím generacím autorů. Většina autorů tohoto hnutí pocházela z karibských ostrovů a třeba Aimé Césaire nikdy předtím Afriku neviděl; když se setkal se Senghorem v Paříži, představoval pro něj vysněný "negerský kontinent", který je třeba znovu dobýt. Až v roce 1952 Césaire navštívil poprvé africkou zemi, Senegal. V té době již vydal čtyři básnické sbírky, které jsou téměř obsesivně zaměřené na koloniální historii a na Afriku.

Boj proti evropským vlivům, zvýrazňování afrických kulturních, lidských i sociálních hodnot se stalo symbolem africké literatury, především v době před dekolonizací. Antikoloniální snahy se vpisují do literárních textů všech žánrů subsaharských autorů. Mnoho spisovatelů se zapojilo do boje proti koloniální Evropě svými angažovanými texty, které publikovali ve Francii. Řada francouzských intelektuálů se přidala na stranu kolonizovaných, podporovali a šířili jejich tvorbu, např. André Breton, Albert Camus, André Gide či Jean-Paul Sartre. Tito a několik dalších stáli v roce 1947 u zrození slavné panafrické literární a kulturní revue Présence africaine a prvního opravdu afrického nakladatelství stejného jména, které má dodnes sídlo v Paříži. Tam se realizovalo mnoho afrických spisovatelů mezi nimi i Bernard B. Dadié či Tchicaya U Tam`si. Jejich poezie se zapsala do antikoloniálního boje z doby těsně před dekolonizací, ačkoli každý měl svůj osobitý styl a angažovanost jejich tvorby v žádném případě nesjednocuje jejich styly psaní a vyjadřování. Antikolonialismus má tolik podob, kolik afrických spisovatelů se k němu hlásí. Nelze ho formálně či obsahově přesně definovat.

Básník a romanopisec Bernard B. Dadié je autorem militantních textů za svobodu afrických národů a za uznání africké kultury jakožto právoplatné složky světového kulturního dědictví. Ve svých básních otevřeně a nepřehlédnutelně kritizuje evropskou falešnou nadřazenost a opěvuje africké předkoloniální tradice a zvyky. Revoltující nádech jeho tvorby je přítomný v každé Dadiého básni. Odkazy na utrpení kolonizovaných a na černošskou hrdost, za kterou by měli Afričané bojovat, jsou všudypřítomné. Jeho poezie věrně manifestuje autorův postoj k situaci a životu ve francouzských koloniích. Na druhou stranu Konžan Tchicaya U Tam`si je považován spíše za lyrický pilíř africké poezie. Kritika kolonialismu, rasismu a sociální nerovnosti, panující na africkém kontinentě, je vyjádřena mnohem subtilnějšími prostředky a není tak očividná a burcující jako u Dadiého. Čtenář si musí nejdříve najít cestu labyrintem metafor, ve kterých je smysl básní uchováván. I postoj U Tam`siho k básníkům Négritude je velmi specifický, váží si jejich tvorby, ale zároveň nesdílí jejich negro-africké nadšení. Nehledá ve svém původu předem dané základy originality a výjimečnosti, těchto kvalit dosahuje svou obrazností a vytříbeným poetickým jazykem. Navíc se vzpouzí každému dogmatu a škatulkování, což pro něj představovalo neochvějné opěvování afrických kořenů autorů Négritude. Sám však paradoxně hojně využívá evropského poetického literárního útvaru, a to sonetu, jenž s sebou přináší striktní pravidla formální.

Stejně tak se jasně distancoval od hnutí Négritude velký nigerijský básník, dramatik a romanopisec Wole Soyinka; kritiku afro-adorace Césaira a dalších vyjádřil v jedné dnes již slavné větě: "Tygr se nechvástá svým tygrovstvím, rovnou se vrhne na svou kořist." (v originále "tigritude" představuje jasnou narážku na "négritude") Což však neznamená, že by zavrhoval básnickou tvorbu Senghora či Damase, jen je přesvědčen, že Afričané jsou bez výjimky součástí lidstva jako každý jiný a neměli by mít potřebu se odlišovat od jiných na základě svého původu a historie, která je přivedla do bodu, kde se nacházejí. Soyinka jako první Afričan černé pleti získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1986 a dodnes je i jediným, ačkoli více autorů by si ji bezpochyby zasloužilo: již zmíněný Ngugi Wa Thiong`o či Chinua Achebe, nigerijský autor světoznámého románu Things fall apart (Svět se rozpadá). Nigerijská tvorba je v dnešní době považována za nejrychleji se vyvíjející národní literaturu v subsaharské Africe. Napomáhá tomu množství nakladatelství, knihkupectví a literárních akcí (čtení, literární sloupky v novinách a další). Ben Okri, který je naším nejmladším básníkem, představuje nezastavitelný nigerijský tvůrčí potenciál moderní africké poezie.

Poslední v našem bloku je jihoafrický básník Oswald Mbuyiseni Mtshali, který zastupuje úplně jiný druh odboje proti evropské kultuře a evropským praktikám na africkém kontinentě: otevřený boj proti životu v legálně apartheidní společnosti. Tato politika přísné rasové segregace byla zavedena v Jihoafrické republice v roce 1948 a trvala dlouhých 53 let, do oficiálního zrušení (30. 6. 1991). Bílí Jihoafričané se na základě zákona distancovali od svých afrických spoluobčanů a těžili z mnoha výsad, což je stavělo do pozice nadřazenosti. Někteří literární kritici dokonce nazývají černošskou jihoafrickou poezii za sestru apartheidu. Nebylo by přehnané tvrdit, že málokterá literární tvorba byla tolik spojena s historickým kontextem, ve kterém vznikala, jako jihoafrická černošská tvorba druhé poloviny 20. století. Každý autor do ní přispěl svým postojem a svým stylem odboje. Mtshali žil většinu svého života právě v této rasově dichotomické společnosti. A jelikož se jeho revoltující prvotina zalíbila bílým liberálním Jihoafričanům, začal být zavrhován africkými spoluobčany. Dostal se tedy do situace, kdy si pro boj za rasovou rovnost znepřátelil ty, za které bojoval. Avšak na konci sedmdesátých let byl slavným černošským jihoafrickým básníkem, Keorapetsem Kgositsilem, označen za myšlenkového dědice afroamerických literátů Harlemské renesance, což výrazně změnilo mínění čtenářů o něm.

Vojtěch Šarše (1989) vystudoval francouzskou filologii na FF UK, kde je nyní doktorandem oboru Románské literatury. Specializuje se v afrických literaturách. Spolupracuje s revue Plav a Analogon.